Albínka 3. Nathaniina invaze: 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kate osvobodí zajatce...

17.05.2012 (15:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1085×

„Co když je ten meč falešný?“ nedal se odbýt Laston.

„Nepokoušej je, Lasi, jsou to páni,“ plaše k nám vzhlížela Vicky.

Irime se ušklíbla a prošla kolem mě. Já se ale prudce zastavila a otočila se k našim dvěma společníkům. Briam nevrle zavrčel, odfrkl si a lehnul si na zem. Znal mě dobře, dokonce líp, než jsem se znala sama, proto perfektně předvídal moji reakci. Irime se taky zastavila. Skoro jsem ji viděla, jak protáčí oči.

„My nejsme páni, Vicky, to se pleteš!“ zašeptala jsem smrtelně vážně.

Oba albíni na mě vytřeštili oči a já přímo cítila, jak se děsem otřásli. Přesto jsem nepolevila.

„Myslíš si snad, že jsem nezačínala stejně jako vy? Ne, možná ještě hůř – chtěli mě popravit elfové. Kdyby pro mě nepřišel Briam, nikdy bych nenašla tolik štěstí, jako mám teď se svou dcerou a se svou rodinou. Ale přesto jsem stejná jako vy – obyčejná venkovanka, která se hrbila pod bičem elfů.“

To přeháníš, Kate, takhle jsi nikdy nežila. Byla jsi hraběnka v lidském světě a zažila jsi víc boje než kterýkoli z nich. A když ses dostala mezi elfy, nikdy jsi nehrbila záda. Naopak ses s nimi přela! Z Briamova hlasu čišelo rozladění a hrdost.

Úkosem jsem na něj pohlédla a sklonila se, abych ho pohladila po stříbřitém kožichu.

„My to tak nemysleli, paní…“ začala se omlouvat Kate.

„Vy! To vy jste ta, která měla být popravena před sedmi lety! Ta, kvůli které se strhla ta obrovská bitva v celém městě. Albíni tehdy povstali, aby vám dali čas na útěk, ale stálo nás to hodně. Mladá holka, co sloužila na zámku, dcera jednoho z bojovníků, myslím, že se jmenovala Ettelwen, tenkrát přišla o život. A s ní spousta dalších. Jejího otce po tom hrozném dni už nikdo nikdy neviděl. Někteří tvrdí, že ho královna dala posadit do žaláře, jiní, že si vzal život,“ muž na mě zíral s posvátnou úctou, ale i opovržením.

„Ettelwen,“ zašeptala jsem a v očích jsem cítila slzy.

„Znala jste ty dva, madam?“ zeptala se Vicky.

„Znala jsem je. Zory byl jeden z těch, co mě v druhé dimenzi zajali. A jeho dceru jsem naučila číst. Byla to moc hodná holka, jen o pár let mladší než tenkrát já.“

„Pak jistě chápete, jakou ztrátu albíni utrpěli. Ubývá nás, paní. Elfové nutí albíny, aby se s nimi pářili. Čistých dětí je málo a ta zkřížená se nedokáží proměnit do všech podob, která nám byla darována,“ Vicky se chamtivě zadívala na Briama. Styděla jsem se za bodnutí žárlivosti, které mi proběhlo tělem. „Taky jsem tam tenkrát stála, když tenhle ten přiletěl.“

Briam, dosud ležící na boku se zavřenýma očima, se napřímil a naklonil hlavu na stranu. Pamatuji se na ni. Vypadá starší, než doopravdy je. Myslím, že už bylo načase, že jsme se objevili…

„Vděčím svému partnerovi nejen za život, ale i za zdravý rozum. Nebýt jeho, zešílela bych steskem.“

„Měli bychom jít na tu popravu,“ připoměla mi Irime a založila si ruce na prsou.“

Přikývla jsem a zadívala se kamsi mezi albíny. Uviděla jsem tam někoho stát, ale netušila jsem, kdo to je. Byl zahalený ve stínech uličky.

„Teď mě dobře poslouchejte, ano?“ poprosila jsem albíny. „Nepokusíte se nám pomoci zachránit ty nešťastné albíny, kteří mě bránili. Vy musíte zůstat v bezpečí a předat můj vzkaz všem albínům, které znáte a nechat zprávu šířit dál. Řekněte jim, že jsem přišla kvůli proroctví. Řekněte jim, že jim pomůžu od bídy. Pokud přežiji, musíte se všichni dostat k horám v albíním území, jasné?“

„Ale paní, co elfové?“

„Kolik je ve městě albínů?“ zeptala jsem se.

„Teď kolem 200. Dohromady nás jen kolem tisíce čistokrevných,“ Laston se podíval na Irime a ta přimhouřila oči. „Nečistokrevných je kolem 300. Z toho všeho je alespoň stovka malých dětí a tři stovky mladistvých.“

„Nedělej mezi námi rozdíli, muži, všichni jsme stejní!“ přikázala jsem mu.

Poklonil se mi a zamumlal pár slov na omluvu.

Vicky se ke mně přihrnula a chytila mě za rukáv. „Má paní, odveďte mého bratra do bezpečí. Slibuji, že vám s Lastonem přivedeme ty, kteří chtějí bojovat za svou svobodu.“

Pohladila jsem stejně starou ženu po tváři a ukázala do boční uličky. Oba se tam okamžitě rozběhli. Znovu jsem se podívala na místo, kde předtím někdo stál. Záhadná postava byla pryč.

Když se městem rozlehla slavnostní trubka oznamující příchod trestanců na popravu, rozběhli jsme se s Irime na náměstí a modlili se, abychom přežili. Briam byl neustále po mém boku.

„Kate, ať se stane cokoliv, budu ti vždy po boku,“ přísahala mi má nejlepší kamarádka a já jí slib oplatila. Poslední uličku od náměstí jsme na sebe pohlédli a zakřenili se. Ulice byla plná elfů a všechny do jednoho náš příchod pohoršil. Teprve když jsme vytasili meče, začali před námi s křikem ustupovat. Briam vyběhl vpřed proti vytaseným mečům dvou strážců, kteří hlídali ústí této uličky na náměstí. Zatajila jsem dech, když jeden z nich seknul jeho směrem. Briam se ale lehce vyhnul a srazil strážce na zem. S elegancí, která mi vyrážela dech, mu roztrhnul hrdlo. Kožich se mu zbarvil do ruda.

Irime s Lantarou šli po druhém strážci a my s Briamem jsme se rozběhli na náměstí plné elfů. Všichni chtěli přihlížet popravě šesti nevinných albínů. Cítila jsem ohromný vztek. Na postavené tribuně jsem uviděla sedět královnu. Když si všimla rozruchu, rychle se postavila a ukázala naším směrem.

„Zabijte ji!“ zněl její rozkaz. Zaslechla jsem i její další slova. „Vítám tě doma, Katerine, konečně sis přišla pro svůj trest.“

Zatnula jsem zuby a střetla se s mečem z jednoho z bojovníků, kteří se se mnou střetli. Elfové kolem nás udělali kruh. Nikde jsem neviděla Briama.

Kde jsi? musela jsem se ujistit, že je v pořádku.

Za chvíli jsem u tebe, teď tu mám něco na práci, nesla se mi hlavou jeho odpověď.

Ujištěná o jeho bezpečí, jsem se do boje s elfem pustila s větší vervou. K mému protivníkovi se přidali další dva, takže jsem to měla těžší. Díky Danielově učení jsem ale byla naprosto uvolněná. Lehce jsem se bránila. Nakonec jsem zavřela oči a spoléhala jen na další čtyři smysly. Přesto jsem neztratila na obratnosti. Tančila jsem s mečem v ruce jako bych klouzala po tanečním parketu před sedmi lety.

Když se znovu ozval křik, tentokrát od šibenic, rychle jsem otevřela oči.

„Irime, dost hraní!“ vykřikla jsem hodně nahlas, aby mě slyšela, ať už byla kdekoli na náměstí.

Sama jsem lehce bodla jednoho ze svých obléhatelů a další dva spálila na popel. Ohnivec ve mně vzplál potěšením z mého pokroku.

Za sebou jsem slyšela, jak praskají dlaždice a zem se chvěla. Usmála jsem se. Irime používala svůj vlastní živel.

Briam se rychle zjevil u mého boku. Pohlédla jsem vzhůru na zmítající se těla albínů, které právě shazovali na lanech z šibenice. Zatnula jsem zuby, pozvedla ruku a přepálila všechna lana kolem krků svých bojovníků. Jeden po druhém spadli na zem, tváře rudé a volně lapali po dechu. Pohlédla jsem na Briama a ten se k nim rozběhl. Můj další pohled patřil královně.

„Má paní,“ prohlásila jsem posměšně. „Už mám dost krutostí způsobených mému lidu. Ode dneška ti vyhlašuji válku na život a na smrt. Ať už máš padlých kolik chceš, proti mým partnerům nic nezmůžou!“ posměšně jsem se jí poklonila, proklestila si cestu k Briamovi chránícího albíny před elfskými bojovníky a ujistila se, že jsou všichni v pořádku.

Přeměň se, uletíme jim, požádala jsem svého draka.

Jsi si jistá? Všichni padlí se od ohně stahují zpět sem. Za chvíli budeme v obležení.

Přeměň se, vím, co dělám.

Briam se přeměnil a elfové začali s jekotem utíkat pryč. Přitom poráželi své bojovníky, kteří se snažili prodrat k nám. Jeden ze zachráněných albínů ke mně pozvedl prosebné oči ve chvíli, kdy se náměstím rozlehl jeden krátký, děsivý výkřik.

„Irime!“ vykřikla jsem vyděšeně, ten hlas bych poznala kdykoli.

Když jsem uviděla přeměněnou Lantaru, jak vzlétla nad náměstí a ve spárech držela bezvládné tělo mé nejlepší kamarádky, oddechla jsem si. Dokud žije Tara, žije i Irime.

„Vylezte si na Briama,“ přikázala jsem vyděšeným albínům a Briam se předklonil a ze chřtánu vypustil proud plamenů. Sežehl tím nejbližší elfy a mohl si lehnout, aby na něj mohli vylézt.

„Kde jsou padlí?! Arture!“ pištěla vztekle královna a dupala nohou do pódia. Jen jsem čekala, kdy se pod ní propadne.

Uneseš nás všechny? zeptala jsem se Briama nejistě a Nathani si nevšímala.

Ne daleko, Tara mi ale pomůže.

Vyskočila jsem mu na hřbet před šest zachráněných albínů. Vypadali vyděšeně. Podle všeho byli nadrogovaní jako já před sedmi lety. Magie albíního území je ale vyléčí.

Lantara se proplétala mezi létajícími šípy a čekala až Briam vzlétne. Mohla jsem tak kolem obou draků udělat ochranný kruh z ohně, aby je žádný šíp nezasáhnul.

Když se Briam vyšvihnul na oblohu, na náměstí doběhli udýchaní padlí. Viděla jsem mezi nimi i Cor, a když mě poznala, oči se jí překvapením zajiskřili. Když jsem zachytila její pohled, váhavě se usmála a spustila tasený meč.

Briam se připojil k Lantaře a já je oba zaštítila. Spatřila jsem Irime a srdce se mi sevřelo smutkem. Přes tvář se jí táhla velká rozšklebená rána. Někomu se podařilo seknout ji. To, co se jí stalo kvůli mně, si nikdy nerozmyslím. Podívala jsem se za sebe. Ale stálo to určitě za to. Rozesmáté tváře albínů jsem považovala za dostatečný dar za kamarádčino doživotní zjizvení.

Od ohně, který se šířil u brány města, k nám přilétalo pět draků, každý jiné barvy. Mě zajímal ale jediný – tmavě zelený, kterého jsem dobře znala.

Draci naproti nám se rozestoupili a dva boční se od ostatních oddělili, aby nás obletěli a zaútočili zezadu.

„Leťte na Gartiema,“ přikázala jsem oběma drakům a albínům sedících za mnou zmizel z tváře úsměv.

„Kate, to…“ začala Tara, ale neposlouchala jsem ji.

„Udělejte, co jsem řekla!“ přikázala jsem a tasila meč.

Tentokrát nikdo neprotestoval. Briam s Lantarou se prudce rozletěli na prostředního ze tří draků, kteří zůstali. Zleva od něj byl Artur s Enolou a zprava modrý drak se svým partnerem. Všimla jsem si, že po Danielově tváři přeběhl vědoucný úsměv, když Gartiem udělal těžkou otočku a my přeletěli přímo nad ním. Bohužel ale při tom manévru protrhl jemné šupiny Briamova břicha a na město pod námi se začala snášet stříbřitá krev.

„Domů!“ zavelela jsem zoufale.

Draci na nic nečekali.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction