Angel Of My Heart - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kdy se vám naposledy stalo, že jste si zapomněli zavřít dveře od koupelny...? :-) Eleně Gilbertové se to stalo jednou. Je věc názoru, jestli se to vyplácí... ;-)

Rose

17.04.2012 (15:00) • RosalieHale3 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1253×

Zvonek u Eleniných dveří zběsile zvonil. Zase. Běžela dolů otevřít. Čekala ho, ale když otevřela a pohlédla do jeho modrých očí, prudce se nadechla.

„V pořádku?“ zeptal se. V jeho hlase znělo mírné pobavení. Jasně, musela vypadat hrozně směšně, když tam stála, koukala mu do očí a lapala po dechu.

„No… jasně, pojď dál, Damone,“ vykoktala ze sebe a ustoupila z prostoru dveří.

Ale Damon Salvatore nebyl hloupý. Rozhodně nebyl hloupý.

„Eleno.“ Přistoupil k ní a objal ji.

„Opravdu jsem v pořádku,“ špitla, ale zabořila mu tvář do košile.

„Nezdá se mi to.“

„Věř mi.“

„Ne. V tomhle ne, Eleno. V tomhle ti nevěřím. A nebudu ti věřit. Co se děje?“

„Nejdřív mi tedy ty řekni, proč jsi z mého pokoje utekl. A bez vytáček,“ odpověděla.

Říká se, že přímý útok je vždycky nejlepší zbraní. Sama nevěděla, proč to udělala. Ale když viděla jeho zoufalý výraz, viděla spadlou masku bezcitnosti, kterou si nyní nedokázal udržet, věděla, že udělala chybu. Že nic takového říct neměla. Věděla, že jí to neřekne. Že jí to nedokáže říct. A rozhodně mu nechtěla ublížit. Než se stihla omluvit, jeho tvář opět zkameněla.

„Já jsem se ptal první,“ řekl.

„Ale já měla podmínku.“ Pustil ji.

„Neřeknu ti to, Eleno. Ne dnes, ne teď.“

Přikývla. Určitě je mu divné, že se tak snadno vzdává, ale když ona mu opravdu nechce ubližovat víc, než je nutné. Ona… ho miluje. Ale ne tak jako Stefana. Zdaleka ne. Ach, Damone…!

„Souhlasíš?“ zeptal se.

„Souhlasím,“ odpověděla. „Můžeš zase jít, Damone. Chci být sama.“

„Budu v obýváku. Nebudu tě rušit. Ale kdybys něco potřebovala…“

„Nebudu nic potřebovat.“ Vyběhla po schodech nahoru do svého pokoje.

Pro jistotu se zamkla. Co kdyby náhodou… zapomněl na to, že má zůstat dole? Svlékla se a odešla do koupelny. Potřebuje zapomenout.

***

Slyšel jsem, jak látka šatů sklouzává z její pokožky a začala mě zcela vážně a nebezpečně sužovat touha. Touha. Hm, to nedopadne dobře… Pokud to hned teď neutichne. Jenže ono to začalo být ještě horší, když jsem slyšel zvuk sprchy v koupelně. A kapky vody… Každá z nich se jí dotýkala tak, jak já nemohu… K čertu s mým bratrem! Co je mi do něj? On tady není, ale já tady jsem! Mám na Elenu mnohem větší právo než on!

Zvedl jsem se ze svého perfektního místa na gauči. Znám místo, kde mi bude ještě lépe. U Eleny Gilbertové v náruči, pomyslel jsem si, ale to si budeš muset ještě hodně zapracovat, Salvatore. Nu co, tohle zvládnu s přehledem. Odešel jsem nahoru ke dveřím koupelny. Jako mimochodem jsem vzal za kliku od jejího pokoje. Zamčeno. Špatné znamení. Doufám, že to s dveřmi, které potřebuji, nebude stejné… Připadal jsem si jako pitomec. Jo, asi prostě jsem pitomec. Vlítnout holce do koupelny… Schválně… No, ta mě zabije. Už jenom proto, že se jmenuji Damon Salvatore. Sebral jsem veškerou svoji odvahu a otevřel jsem pomalu dveře. Jen na takovou škvíru, abych se protáhl dovnitř. Udělal jsem to s největší opatrností, takže si mě ani nevšimla. Nezavřela sprchový kout.

Sedl jsem si na vyprané prádlo u dveří a pozoroval jsem svoji krásnou malou dámu. Stála zády ke mně, bez ostychu, ve své sladké nevědomosti. Zaklela, když jí šampon vystříkl do očí. Pevně oči zavřela a snažila se vysoukat ze sprchového koutu pro ručník. Zakopla a já jsem ji chytil a podal jsem jí ručník.

„Děkuju…“ Zarazila se, když si i její realistická část mysli uvědomila, že v koupelně není sama. Ručník, kterým si vytírala oči, jí zůstal v ruce. Vzhlédla a zůstala na mě zírat. Ručník jí zakryl ňadra a ona semkla kolena k sobě, takže jsem neviděl už vůbec nic.

„Co… Co tady… Damone!“

„Nemáš zač,“ pronesl jsem svoji odpověď na naše předchozí téma.

„Jak ses sem do háje dostal?!“ rozčilovala se.

„Dveřmi.“ Dostal jsem po hlavě lahvičkou šampónu. Schválně jsem se nechal praštit. Všichni vědí, že bych uhnul, kdyby se mi chtělo. Ale mně se nechtělo. Zasloužil jsem si to. „Promiň, Eleno. Ale nezamkla jsi dveře… Nemohl jsem si pomoct.“

„Já vážně nezamkla?“ špitla. „Hm.“

„Nezamkla,“ řekl jsem a pokrčil jsem rameny. „Můžeš se o tom docela dobře přesvědčit, nechal jsem otevřeno.“

„Idiote,“ zamračila se. „Můžeš se otočit?“

„A… proč?“ zeptal jsem se škádlivým tónem.

Protočila oči a obešla mě. Ne, že bych nevěděl, že se chce obléct… Ale i přesto mě to trochu zamrzelo. Když byla nahá, slušelo jí to víc. Ale slušelo jí to i takhle, takže si nemám na co stěžovat.

„Děkuju za návštěvu,“ řekla. „Můžeš teď jít domů?“

„Mně se u tebe vcelku líbí.“

„Tomu se krásně věří, Damone, ale i přesto bych ocenila tvůj odchod. Myslím, že jsi mě dneska rozčílil až až.“

„Ale Eleno! Vždyť jsem sotva přišel!“

„Jo, ke mně do koupelny. Padej, Salvatore. Stav se jindy. Ahoj.“ Doslova mě vystrčila z koupelny, odtáhla mě po schodech dolů a po vyšoupnutí za práh mi dost drze zabouchla dveře. Ahoj, Salvatore. Jako bych to ještě slyšel. Nu což, stavím se jindy. Třeba dneska v noci. Až bude zase spát. Nebo prostě později, až se uklidní z toho incidentu v koupelně. Může být ráda, že tam jsem. Nebýt mě, rozšlehala by si kokos. A pořádně. Může být ráda, že jsem tam byl. Ale to je asi to poslední, co si chce přiznat.

Autor: RosalieHale3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction