Broken heart - 1. kapitola - seznámení • OurStories.cz ~ naše povídky

Bonnie má divný pocit, co se týče Carmen. Tátova přítelkyně něco skrývá. Příjemné čtení. :)

19.12.2012 (13:00) • ElenaGilbert • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1033×

1. kapitola - Seznámení:

„Bonnie, jsem doma!“ zavolal na mě táta. „Dobře!“ odpověděla jsem a dál se věnovala sešitu. Vždycky jsem ráda skládala básničky podle nálad. Zatím jsem vymyslela:

Broken Heart

Slzy z tváře stírám, z okna se smutně dívám.

Čas bych chtěla vrátit zpátky, kdy můj příběh byl jak vypadlý z pohádky.

Teď je moje srdce zlomené, to tvoje s jinou dívkou spojené.

Mé srdce krvácí, to tvé se pořád nevrací.

Jsem uvnitř zlomená, to, co říkám, pro tebe nic neznamená.

Vrať se zpět, nechme světem svět.

Vzleťme mezi oblaka, za sebou nechme toho strašáka.

Tak se zpátky vrať a nenechávej mě tu stát!

Tahle básnička mi mluvila z duše. Takhle nějak se cítím. A Lukovi to vůbec nevadí. Má teď náhradnici. Ale co bude se mnou? Kdo mě utěší? Máma nás opustila, táta nikdy nebyl můj nejlepší kámoš a nikdo jiný mě teď nenapadá. Jedině babča. Ale tu nikdo z naší rodiny nemá moc rád. Kolují o ní zvěsti po celém městečku. Z mých myšlenek mě vyrušil táta.

„Bonnie, na zítra si nic neplánuj. Jdeme na večeři. Chci ti někoho představit.“ Ani nečekal na mou odpověď a zmizel u televize. No bezva. Koho mi může chtít představit? To se dozvím jedině tak, že zítra s tátou na večeři půjdu.

„Bonnie, proboha soustřeď se!“ zatřásla se mnou Caroline. „Chtěla jsi pomoct s výběrem nových šatů? Chtěla. Tak se soustřeď na šaty a ne na Luka!“ zvolala a hned si přikryla pusu. Uviděla Luka, jak vchází se svou novou ,,girlfriend‘‘ a zírají na nás. Já jsem jen znechuceně obrátila zrak. Toho podfukáře už nikdy nechci vidět!

„Fajn. Modrý nebo rudý?“ zeptala jsem se Caroline.

„Hlasuju pro modrý,“ ozvala se za námi Elena.

„Eleno! Vrátila ses!“ vykřikla Caroline. Elena ukončuje náš trojlístek. Teď byla chvíli nějakou dobu u příbuzných v Denveru a od Mystic Falls se distancovala. Před měsícem nebo dvěma jí zemřeli rodiče. Sjeli z mostu Wickery Bridge do řeky. Ona se nějakým zázrakem dostala z auta ven. Její rodiče ale ne. Teď je ale tady a já mám obrovskou radost. Caroline se svěřit nemůžu. Je hrozný třeštidlo a všude by to rozkecala. Elena je jiná. Taková… klidná.

„Souhlasím s Elenou. Modrý,“ kývla Caroline, až se její blonďaté lokýnky zavlnily.

„Jdu je zaplatit,“ rozhodla jsem se.

,,Dobře,“ řekla Elena.

„Tak prosím.“ usmála se na mě prodavačka.

„Děkuji. Na shledanou,“ řekla jsem a vyšla ven za holkama.

„Pojď sem, Bonnie,“ objala mě venku soucitně Elena. Vím, že to bylo upřímný. Jsem ráda, že je zpátky. I pro ni byla ztráta rodičů těžká a nebylo lehký se sem znova vrátit. Chci jí být oporou tak, jako ona mně.

„Caroline, já věděla, že to Eleně hned řekneš!“ obořila jsem se naoko na Caroline. „

Chtěla jsem ti pomoct. Elena ví, jak tě utěšit,“ obhajovala se Car.

„Bonnie, když ne Car dneska, někdo jinej zítra,“ pomáhala Caroline Elena. „Kam vyrazíme?“ zeptala se vzápětí. „Co třeba…“ začala vymýšlet. Přerušila jsem ji.

„Se mnou nepočítejte. Jdu s tátou na večeři. Prý mi chce někoho představit,“ zklamala jsem je. Elena posmutněla.

„Škoda.“ Pak mě doprovodily k našemu domu. „No, tak se měj. A drž se,“ popřály mi.

„Bonnie, jsi připravená?“ volal na mě táta. „Jo! Už jdu,“ volala jsem na něj od zrcadla. Popadla jsem kabelku a vyrazila jsem. „A nyní uvítejme naši hvězdu jménem Bonnie Bennett!“ komentoval táta, když jsem scházela ze schodů.

„Moc ti to sluší,“ řekl mi.

„Děkuju. Tobě taky,“ začervenala jsem se a oplatila mu jeho kompliment.

„Prosím, slečno.“ Podal mi kabát a dal mi přednost v domovních dveřích. Otevřel mi dveře auta, nastoupili jsme a vyrazili do místní restaurace.

„Bonnie, chtěl bych ti představit Carmen Woodhouse,“ pronesl táta obřadně při setkání s nějakou ženou před restaurací.

„Ahoj, Bonnie. Jsem Carmen,“ představila se mi znova. „Jsem Bonnie,“ usmála jsem se na ni. Vypadala moc mile a elegantně. Tipovala jsem, že je tak o dva roky mladší než táta. Měla na sobě oranžové dlouhé šaty a z vlasů měla upletený krásný cop.

„Máš moc pěkné koktejlové šaty,“ pochválila mou róbu.

„Díky. Vy také,“ usmála jsem se nejistě.

„Zlato, klidně mi tykej. Říkej mi klidně Carmen,“ řekla a já přikývla.

„Tak, děvčata, pojďme dovnitř,“ řekl táta a my jsme ho poslechly.

„Co si dáte?“ zeptala se nás milá servírka.

„Já si dám presso. A neperlivou vodu,“ objednala si Carmen.

„Já si dám kapučíno,“ sdělila jsem servírce.

„Já také presso a bílé víno,“ objednal táta.

„Tati, jsme tu autem,“ připomněla jsem mu.

„Vezmeme si taxi nebo to dojdeme. Krásná procházka městem nám neuškodí,“ řekl a já nic nenamítala. Až mu tady s Carmen prochladneme, on nás bude ošetřovat!

„Víno i zde pro slečnu?“ zeptala se číšnice. Táta se nadechl, ale já jsem ho předběhl. „Jistě.“ Tato odpověď servírku uspokojila a ona odcupitala.

„Takže… Vy dva jste kolegové v práci?“ zeptala jsem se a zvedla oči od jídelního lístku.

„Ehm, ano,“ odpověděl táta. Nadechla jsem se na další zvědavou odpověď, ale Carmen byla rychlejší.

„A kam ty vůbec chodíš na školu, Bonnie?“ zeptala se.

„Chodím druhým rokem na Mystic Falls High school,“ odpověděla jsem a napila jsem se doneseného vína...

„Děkuji, to je dobré,“ řekl táta snaživé číšnici při placení.

„Přeji vám dobrou noc,“ zacvrlikala a běžela obsluhovat k druhému stolu. Venku bylo chladněji, ale naštěstí ještě panovalo babí léto, takže to já i Carmen v šatech přežijeme. Městečko bylo krásně osvětlené, obzvlášť na náměstí to bylo krásné. Nemohla jsem si to ale užívat, protože jsem musela po očku sledovat Carmen a tátu. Ti dva na sebe normálně vrhali zamilované pohledy! Alespoň mně to tak připadalo.

Když jsme došli k našemu domu, řekl táta: „Bonnie, bude ti vadit, když u nás Carmen přespí?“ a nejistě se na mě usmál. Odpověděla jsem: „Jistě, že mi to vadit nebude,“ odpověděla jsem a pokračovala směr náš dům. Když jsem rozsvítila na verandě, ti dva se drželi za ruce. Pak si to uvědomili a rychle se pustili. ¨

„Nechcete mi něco říct?“ zeptala jsem se. ,,No, možná že ano,“ řekla opatrně Carmen.

„Takže můžete začít takhle: Bonnie, máme se rádi. A tak dále. Znám to a naprosto to chápu. Sluší vám to spolu,“ usmála jsem se na ně. Táta si zaslouží kousek štěstí, když nás moje máma před lety opustila.

„Tak, Carmen, pojď dál,“ pozval ji táta.

„Děkuji za pozvání,“ usmála se svůdně Carmen.

„Bonnie, převlékla bys postel pro Carmen?“ zeptal se mě táta.

„Jistě,“ řekla jsem a odešla jsem do pokoje pro hosty. Už hodně dlouho tady nikdo nespal.

„Mohla bych dostat ještě jeden polštář, Bonnie?“ zeptala se mě později Carmen.

„Přinesu ho,“ odpověděla jsem. „Tady je,“ řekla jsem. Když jsem jí ho předávala, ucítila jsem… ani nevím, jak to popsat, když jsme se spolu dotkly, měla jsem hrozně zvláštní a nepříjemný pocit.

Něco je s Carmen. Ale nejen s ní. Něco je i se mnou! Tohle jsem ještě nikdy necítila! Rychle jsem pustila polštář a Carmen, bože, ona ho chytla! Přitom to vůbec nečekala. Pak jsme se po sobě divně podívaly a v jejích očích bylo něco, něco jako výsměch, překvapení a nechápavost zároveň. Jako kdyby mi chtěla říct: To koukáš, co? Ale jak je to možné, že to víš? Zemřeš, jestli to někomu povíš! Přesně tohle jsem jí vyčetla z očí. Pak se na mě mile usmála. „Dobrou noc!“ a odešla nahoru. „Dobrou,“ vlepil mi táta pusu na tvář a odešel taky. Zničehonic se mi vybavila slova babičky, když jsem u ní byla naposledy: „Nejsi jenom obyčejná dívka. Jsi…“ nedopověděla. Přijel pro mě táta….

Když jsem četla komentáře u prologu, moje srdíčko se úplně tetelilo, že se to alespoň někomu líbí. Děkuju vám všem. ElenaG.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: ElenaGilbert, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction