OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Broken heart-2. kapitola-zmatenost

22.12.2012 (08:00) • ElenaGilbert • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 852×

2. kapitola: 

„Dobré ráno!“ pozdravila jsem ty dva v kuchyni ospale. Odpovědí mi bylo dvojhlasné: „Ahoj.“

„Dáš si s námi toasty?“ zeptala se mě Carmen.

„Ne, díky. Dám si jen jogurt,“ usmála jsem se a vzápětí jsem si vzpomněla na včerejší večer. Ta vidina! Rychle jsem snědla jogurt a šla jsem si nahoru pro věci. „Mějte se!“ zavolala jsem do kuchyně, vzala klíče od auta a vyrazila jsem. Po cestě jsem se stavila pro Elenu. „Eleno, nebude ti vadit, když se zastavíme u mé babči?“ zeptala jsem se opatrně.

Odpověděla: „Jasně, že ne. Ráda ji po těch měsících uvidím.“

Jen jsem se usmála. Elena je tak hodná.

„Ahoj Bonnie. Ale kdopak to k nám zavítal! Eleno! Tak ráda tě vidím,“ řekla babča.

Elena se usmála: „Také vás ráda vidím, paní Sheilo.“ A vešly jsme dovnitř.

„Co potřebujete?“ zeptala se babička.

„Babčo, minule, než pro mě přijel táta… ehm … já … včera jsem něco viděla,“ začala jsem. Bylo to těžké.

Eleně zazvonil mobil - Caroline.

„Kde jste?“ ozval se hlas naší kamarádky. „Víte, kolik je hodin? Za chvíli do třídy přiletí dějepisář Tanner a to pak bude mazec! Nikdo totiž o vás nic neví!“ zvolala.

„Sakra, dnes je úterý!“ zvolala Elena. No jistě, úterý! Měli jsme přijít dříve! Lípla jsem babče pusu na tvář se slovy, že se stavím odpoledne.

„Ale ale. Slečna Bonnie Bennett a Elena Gilbert. Vyspinkaly se, naše dámy, dobře?“ pronesl náš velmi (ne)oblíbený dějepisář Tanner. Učí tady ne moc dlouho a kluky trénuje ve fotbale. Z rozjímání mě vyrušil Elenin hlas: „Pane učiteli, prosím, omluvte nás, trochu jsme na dnešní dřívější hodinu pozapomněly.“ A omluvně se usmála.

„Sedněte!“ zavelel.

Úlevně jsme se zhroutily do lavic.

„Tak, Bonnie, co jsi to dnes ráno potřebovala?“ zeptala se mě babča.

„Babčo, minule jsme si povídaly o těch nadpřirozených silách. O tom, jak jsem tak trochu předpovídala a ty jsi mi něco chtěla říct. Co … to bylo?“

Babča se pousmála. „Ach Bonnie, chtěla jsem ti to říct už dávno, ale myslela jsem, že mi nebudeš věřit. Teď vím, že to myslíš vážně. Víš, co se o mně v městě povídá za klepy, že?“zeptala se.

„Ano. Říkají, že jsi…“ došlo mi to. „Čarodějka!“ vykřikla jsem.

„Ano. Myslí to, ale jako nadávku. Je to ale pravda. Ty i já jsme čarodějky. Ještě jsi úplně neodhalila svou magii, zatím jen předpovídáš, ale už brzy ji úplně odhalíš a poznáš svou sílu,“ mluvila tak obřadně.

„Ale co ten divný pocit? Když jsem se dotkla Carmen. Jako kdybych viděla…“ došlo mi, co jsem viděla. „Smrt!“

Babča se lekla. „Cože?“ Pak otevřela jednu knihu a začala v ní listovat.

Zazvonil mi mobil. Jenna. „Volá mi Elenina teta,“ sdělila jsem babičce.

„Ta, která má Elenu a jejího bratra v poručnictví?“ zeptala se babča.

Kývla jsem. „Ahoj Jenno… jo, jasně… a jaký? Určitě … jo … tak zatím.“ Zavěsila jsem a řekla babče: „Elena má asi nějaký problémy. Musím jít.“ Lípla jsem jí pusu na tvář a vyletěla ven.

Zaťukala jsem na dveře. „Nespíš?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ vzdychla Elena a schovala se pod peřinu.

Rychle jsem k ní přistoupila a peřinu jí stáhla z obličeje.

„Ne… Ne!“ naříkala Elena.

„Proč jsi mi nezavolala?“ zeptala jsem se jí. Má problémy a já jí chci pomoct.

„Omlouvám se.“

„Zůstaneš tu doma navždycky?“ zeptala jsem se.

„Jo,“ řekla prostě. 

Vzdychla jsem. „No, tak uhni.“ A vlezla jsem si za ní do postele. „Bojím se o tebe. Co se děje?“ zeptala jsem se ustaraně.

„Už mám dost přemýšlení, mluvení a…“

Přerušila jsem ji. „Řekni to jednou větou, ať můžu alespoň předstírat pomoc."

„Rozešli jsme se,“ řekla smutně.

Zalila mě vlna lítosti. „Je mi to líto,“ řekla jsem. „Jsi v pořádku? Jasně, blbá otázka. Vím, že jsem nějak mimo vždycky, když mě potřebuješ. Jsem nanic.“ Ale vážně. Která kamarádka by se zeptala: Jsi v pořádku? Jsem tak hloupá nebo navedená? 

„Chceš mi to vynahradit?“ zeptala se mě. „Přiveď mě na jiné myšlenky.“

Jen jsem se usmála. „Pamatuj, že sis o to řekla.“ A vstala jsem, abych zavřela okno. Vzala jsem nůžky a  polštář, který jsem zbavila povlečení.

Elena se na mě jen nechápavě zírala. Myslím, že v ten moment bych dokázala přečist její myšlenky: Co ta holka vyvádí? Zbláznila se?

„Hej!“ vykřikla, když jsem ho roztrhla. Vysypala jsem z polštáře všechno peří na postel a řekla jsem: „Trpělivost.“

Elena kývla. „Dobře.“

„Přísahej, že udržíš tajemství,“ řekla jsem docela přísně.

„Na to je teď dost špatnej tejden,“ řekla unaveně.

„Přísahej! Nebo ti to neukážu,“ zamračila jsem se.

„Dobře. Přísahám,“ řekla odevzdaně.

„Fajn. Všechna okna jsou zavřená,“ řekla jsem.

„Jo,“ řekla Elena.

„A není tu ani větrák, ani klimatizace.“

„Není. Bonnie, co to provádíš?“ zeptala se netrpělivě.

„Babča mě to naučila. Budeš nadšená. Připravená?“ zeptala jsem se.

Elena jen přikývla.

Začala jsem se plně soustředit a zaměřila se jen a pouze na jedno peříčko, které se začalo pohybovat(!).

Elena jen vyjeveně koukala. „Bonnie, co se to děje?“

Jenom jsem se usmála a zaměřila se na více peříček. Asi na deset. Zase se mi to povedlo!!! Babča měla pravdu. Stačilo jenom trochu více soustředění a šlo to. Pak jsem zvedla všechny najednou. Obě jsme se zasmály.

„Je to tak, Eleno. Všechno, co mi babča říkala. Je to nemožné, ale pravda. Jsem čarodějka,“ řekla jsem obřadně.

„Já ti věřím,“ řekla Elena a pořád se ještě usmívala.

Jen jsem se ještě zapomněla zmínit o jejím trápení. Ona a neznámý kluk, který nedávno přišel k nám na školu. Stefan Salvatore. Nevím, co se mezi nimi stalo, ale asi něco vážného.

Z přemýšlení mě vyrušil můj mobil (zase!). Carmen.

„Ahoj Carmen. Odkud máš mé číslo? Od táty?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ne. Mám své určité zdroje. Potřebuju s tebou mluvit. Sejdeme se v Grillu.“ A zavěsila.

To jsou ale způsoby. 

Už se trochu stmívalo, když jsem byla na cestě k baru. Už jsem chtěla sáhnout po klice, když vtom mě někdo popadl. Někdo, kdo měl obrovskou sílu. Vtlačil mě do jednoho výklenku mezi barem a dalším domem. Carmen!!! Mé vyděšení na chvíli opadlo, ale jen do doby, než se začala smát.

„Ale ale, kdopak to k nám přišel? Tys mi věřila? Jak naivní!" Pak se mi zadívala do očí a řekla: „Zapomeň na to, co víš o mně. Že jsem nějaká divná, jiná. Budeš si pamatovat, že jsem ti volala, abychom jsme se sešly v baru, kde jsme si daly skleničku vína, a já jsem tě požádala, abys mi pomohla s výběrem šatů. Vybraly jsme krásné černé. Měj se.“ A v mžiku zmizela.

A já jsem v paměti měla černou tmu. Vlastně jsem tam měla to, co mi řekla…

Autor: ElenaGilbert, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Broken heart-2. kapitola-zmatenost: