OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Broken heart - 5. kapitola - Čísla

12.02.2013 (08:00) • ElenaGilbert • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 764×

„V jednom z lesů poblíž Mystic Falls byl zaznamenán další nejasný zvířecí útok. Tělo, které ještě před dvěma dny dýchalo, leží nyní na pitvě, kde se lékaři pokoušejí objasnit tento nejasný případ. Jak se tam vůbec tělo dostalo? Tyto otázky už pro vás zjišťujeme,“ říkal sympatický reportér v televizi. Jenna se pokaždé, když jí pohled utekl k televizi, ušklíbla a vyplázla na televizi jazyk.

„Co se děje, Jenno?“ zeptala se Elena. Ráno jsem od babičky jela pro Elenu, která zase nebyla přichystaná včas. „Není ti sympatická televize?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Televize je jedna z mých nejoblíbenějších, ale ten pitomec, co tam pracuje, mi není sympatickej.“ Elena se vševědoucně usmála. 

„Logan Fell - Jennin expřítel.“ Pak jsem se musela usmát i já. Je to jasné.

„Měly bychom jít, Bonnie. Ať nemá Tanner zase kecy,“ řekla Elena a já jenom přikývla.

Před školou jsme potkaly Stefana. Byl nějak špatně naladěný a zamračený.

„Ahoj,“ odpověděl nám na náš pozdrav.

„Stefane, děje se něco?“ zeptala se Elena.

„Ne, jenom hlásili další zvířecí útok,“ řekl.

„Zvířecí útoky jsou tady zaznamenávány už delší dobu,“ řekla prostě Elena. Mně to došlo.

„Myslíš si, že to nebylo zvíře?“ zeptala jsem se podezíravě.

„Přesně tak. Máme jenom dva adepty,“ řekl.

„Jak to, že dva?“ zvolaly jsme s Elenou zároveň.

„Carmen nebo…“ významně se zatvářil.

„Damon?“ zeptala jsem se nechápavě. „Ne, to by neudělal,“ řekla jsem rychle. Nedokázala jsem uvěřit, že by ten milý kluk dokázal něco takového.

„Vy Damona neznáte. Kam přijde, tam umírají lidé. Zdání klame. Není na zvířecí krvi jako já. Tlemí se, zubí se, ale občas, když ho něco naštve, prostě má potřebu někoho zabít. Prostě si někoho vyhlídne a pak…“ povzdychl si. Zazvonilo. Všichni jsme vzdychli. Úmorná hodina dějepisu s Tannerem začíná.

„Dobré ráno, třído. Vidím, že jste se vyspinkali do růžova, podle toho křiku, který byl slyšet až do mého kabinetu. Tak, dnes budeme probírat…“ zalistoval v učebnici a potom v osnovách.

„Bitva u Willow Creek. Je to jen opakování z konce minulého roku a minulý rok jsem vám jasně řekl, že tohle jsou základy, které po vás budu chtít,“ řekl. Já jsem ho ale nevnímala. Opravdu na něj teď nemám náladu. Otevřela jsem si sešit zezadu a začala si malovat. Nevím proč, ale moje ruka sama od sebe začala psát čísla 8, 14 a 22. Nevěděla jsem, proč to maluju.

Pak mě vyrušil Tanner.

„Slečno Bennett, odpověděla byste na mou otázku?“ a významně se na mě podíval.

„Promiňte, mohl byste ji zopakovat?“ řekla jsem a nevinně se usmála.

„Kolik obětí si tato bitva vyžádala?“ zeptal se. Zamyslela jsem se. Co že jsme to probírali? Jasně, bitva u Willow Creek. Ale kolik si vyžádala obětí, to jsem neměla ani páru.

„Ehm… Hodně? Nejsem si jistá. Hodně moc,“ řekla jsem. Třída se pobaveně zachichotala.

„Slečno Bennett, prosím, přestaňte si kreslit a poslouchejte výklad,“ řekl a zeptal se Matta: „Pane Donovane, chcete převzít tuto otázku?“ zeptal se.

„Ani ne,“ řekl Matt.

„A co třeba pan Loockwood?“ zeptal se Tylera

„Děkuji, nepotřebuji tuto otázku,“ řekl Tyler a usmál se.

„A co vy, Eleno?“ zeptal se.

„Promiňte, ale já nevím,“ sklopila oči Elena.

„346 obětí plus 27 z řad obyvatel, kteří uhořeli v kostele. Byl zapálen, protože si někdo myslel, že v něm jsou zbraně. Omyl,“ řekl Stefan bez vyvolání.

„Správně, pane…“

„Salvatore,“ představil se Stefan. Konečně zazvonilo a my jsme mohli z třídy vypadnout.

„Tak, Stefane, slyšela jsem, Caroline povídala, že jsi ve fotbalovém týmu,“ prohodila jsem při obědě, aby řeč nestála. Alespoň přijdu na jiné myšlenky a nebudu myslet na ta čísla, co mám pořád před sebou.

„No… jo. Elena mě přemluvila, abych to zkusil. Na škole, kam jsem chodil předtím, jsem hrával. Teď se mi do toho moc nechtělo. Ale jsem rád. Fotbal mi chyběl. Večer máme zápas, takže jestli se ti bude chtít, přijď. Elena jde taky.“ A usmál se na ni. Wow! Ti dva spolu něco mají! Bomba! Konečně se z toho alespoň jedna z nás dostane. Já mám v poslední době tolik starostí, že na Luka už ani nemám čas myslet.

„Vím, že máte dneska zápas. A musím tam jít, protože jsem roztleskávačka,“ řekla jsem a usmála se.

„Bezva. Ale to budu asi nervózní,“ řekl a předstíral obavy.

„A ty, Eleno, nebudeš s roztleskávačkami?“ zeptal se.

„Ne, víš, já… to je jedno. Jak jste si užili hodinu pana Tannera?“ zeptala se.

„Děs, hrůza, noční můra… mám pokračovat?“ zeptala jsem se.

„To je dobrý,“ zasmála se Elena.

„Hele, po škole musím za babčou. Máš se jak dostat domů?“ zeptala jsem se.

„Já Elenu odvezu,“ nabídl se Stefan.

„Ještě že má takového rytíře,“ usmála jsem se. Následovala ještě jedna nudná hodina matematiky a pak jsem klidně mohla jet k bábušce.

„Babčo, proč pořád vidím ta čísla?“ zeptala jsem se jí, když jsem jí vylíčila celou příhodu s osmičkou, čtrnáctkou a dvaadvacítkou.

„Bonnie, tvá magie se začíná projevovat. Je to naprosto normální. Jde o to, jestli máš z těch čísel dobrý nebo špatný pocit,“ řekla.

„Špatný,“ odpověděla jsem. „Mám pocit, že se stane něco zlého,“ řekla jsem s obavami.

„Dobře. Dnes tady nemůžeš zůstat, že? Máš to vystoupení na zápase,“ řekla a já jenom přikývla. „Tak jdi na ten zápas a ono to nějak dopadne,“ řekla a mně nezbývalo nic jiného, než ji poslechnout.

Když jsem dojela domů, nikdo tam nebyl. Taky dobře. Začínala jsem mít hlad, takže jsem si udělala míchaná vajíčka s tím, že jak přijdu po zápase, dám si už jenom nějaké ovoce nebo něco takového. 

Když jsem dojedla, umyla jsem po sobě nádobí a šla se připravit. Top, sukýnka, boty, pompony. Oblékla jsem se a šla jsem se učesat. Obyčejný culík, vyčesaný nahoru. Pak jsem pompony hodila do tašky a šla jsem dolů po schodech. Ještě jsem si šla pro klíče od auta, které byly v kuchyni na stole, a v kuchyni jsem se srazila s Carmen.

Zakoktala jsem se: „Ach… ehm… Carmen… c-co ty tady děláš?“ a rozpačitě jsem se usmála.

„Ahoj, Bonnie,“ věnovala mi zářivý úsměv. „Jsem už z práce doma. Chystáš se někam?“ zeptala se. „Jo… jo. Jdu na zápas. Kluci hrají fotbal,“ odpověděla jsem.

„No, tak si to užij,“ řekla.

„Jasně, díky. Ahoj,“ řekla jsem, popadla klíče a vypadla. Venku bylo krásně teplo. Přes ten shon jsem si to ani neuvědomovala. Nastartovala jsem a hurá na zápas.

„Timberwolves,Timberwolves!!“ znělo z pravé strany tribuny.

„Lions,Lions!!“ znělo z levé strany tribuny. Opravdu jsem neměla čas zjišťovat, co se se mnou děje. Proč vidím všude nějaká čísla. Nemám čas. Musím se soustředit na vystoupení a fandění. Naše družstvo jménem Timberwolves hrají proti Lions z Central High School. Je sice deset minut před zápasem, ale tribuna je plná a velmi… hlučná. Za chvíli nastoupí týmy a může se začít.

„Bonnie, kde je Caroline?“ zeptala se mě Diana.

„Myslím, že šla za Mattem,“ odpověděla jsem.

„Díky,“ řekla a odešla. Na tribuně jsem viděla Elenu s jejím bratrem. Mávla jsem na ni. Družstva nastoupila, ale rozhodčí, kterého dělal náš učitel dějepisu Tanner, nikde nebyl. Najednou se ozval křik. Několik lidí běželo před bránu. Já jsem běžela taky. Měla jsem špatný pocit. A před bránou ležel pan Tanner. Ležel v kaluži krve. Někdo zavolal sanitku. Snažili se ho oživit. Přijela i policie. Lékaři prohlásili Tannera za mrtvého. Do očí mi vyhrkly slzy. Ne! To nemůže být pravda! Pan Tanner přece nemůže být mrtvý!

A pak mou pozornost upoutala jiná věc. Budova, před kterou se to stalo, byly šatny. Byla to šatna s číslem 8. Před tou budovou bylo zaparkované jediné auto. A to mělo poznávací značku FHT 14. A vchod pro diváky, u kterého se to stalo, měl číslo 22…

Teď, když si to čtu znova, je to takový...nezáživný, divný. Ale nic mě nenapadalo...:(

Autor: ElenaGilbert, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet