OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Cesta osudu 1. kapitola

18.02.2014 (10:00) • PetraCullen • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 2177×

Dobalila jsem si poslední věci a naposledy jsem se podívala na svůj pokoj. Bylo mi z toho zatěžko. Od té nedávné doby, co mi umřela máma, jsem se cítila hrozně. Musela jsem přestěhovat k tetě z venkova do New Orleans. Nevěděla jsem, jak tu velkou změnu zvládnu. Dobalila jsem si poslední kufr a podívala jsem ven z okna. Slzy se mi tlačily do očí. Začala jsem se znovu ztrácet ve svých myšlenkách. Tetu Alison jsem viděla několikrát v životě před pár lety, když ještě žil táta. Pak mě a mámu opustil a vykašlal se na nás. Potom se odstěhoval do Evropy a nezajímal se o nás. Z mých myšlenek mě vytrhlo zatroubení auta před domem. Teta musela být tady. Snesla jsem si své věci ven a už na mě mávala. Vystoupila z auta a šla ke mně. Nemohlo jí byt víc než dvacet tři. Její bledá kůže vypadala hrozně nezdravě, zrzavé vlasy zářily na sluníčku a usmívala se na mě přátelským úsměvem. Měla jsem pocit, jako kdyby nestárla.

„Ahoj, teto,“ pozdravila jsem ji nervózně.

„Ahoj, Jennys,“ usmála se a lehce mě objala. „Moc mě to mrzí...“

Natlačily se mi do očí ty protivné slzy. Věděla jsem, jaké byly s mojí mámou skvělé kamarádky. Vždycky nás přijela navštívit a pomáhala nám, když jsme na tom nebyly nejlépe.

„To nic,“ řekla jsem se stažený hrdlem.

Teta mi pomohla naložit mé věci do auta a vyrážely jsme se směrem do New Orleans. Naposledy jsem se otočila a podívala jsem se zpátky na dům, kde jsem šestnáct let vyrůstala. Zatímco jsme opouštěly venkov, ani jedna z nás jsme nepromluvily a já mohla v klidu přemýšlet. Do New Orleans trvá cesta dvě hodiny po dálnici. Po chvíli mě vytáhla z mých myšlenek.

„Mám pro tebe na přivítanou doma dárek,“ usmála se na mě nesměle.

Při vyslovení slova „doma“ jsem mírně sebou škubla a snažila se zadržet slzy.

„Jaký dárek?“ zeptala jsem se zdvořile.

„Uvidíš,“ řekla záhadně. „Jinak, co se týká dalších věcí, probereme to až potom.“

Jen jsem se zmohla na přikývnutí a dívala jsem se ven na krajinu, která ubíhala. Po chvíli jsem si dala sluchátka do mého mp3 přehrávače a pustila si své oblíbené písničky do sluchátek od One Republic. Při poslouchání téhle hudby jsem se dokázala aspoň na chvíli uklidnit. Najednou jsem nemusela přemýšlet a pomaloučku jsem cítila, jak usínám. Pak už jsem kolem sebe nic nevnímala. Teta mě musela vzbudit, když jsme začaly přijíždět do New Orleans. Otevřela jsem rozespale oči a sledovala jsem tohle velkoměsto, jak to tady všude žilo. Všude bylo plno turistů a plno lidí, kteří se drželi ve skupinách a smáli se. Smích byl to poslední, na co jsem dokázala myslet. Teta začala hledat nějaké místo na parkovišti a po chvíli už jsem vystupovala z auta. Byla jsem celá rozlámaná a čekala jsem, až si budu moci vzít své věci. Teta mi je pomohla vzít a vedla mě do mého nového domova. Dovedla mě do celkem rušné čtvrti, kde bylo nejvíc klubů, podniků, restaurací, kaváren a obchodů. Zasténala jsem.

„Byt mám o ulici dál,“ řekla teta s pobaveným úsměvem.

„Dobře,“ řekla jsem poraženecky.

„Je tam i velký park,“ vykládala mi dál.

Jen jsem přikyvovala. Když jsme došly tam, stály tam další domy, obchody, a tato ulice byla taky velice rušná. Když jsme vešly do toho domu s několika byty, vyjely jsme výtahem do posledního patra a teta mě pustila dovnitř. Byt měla velmi útulně a moderně zařízený. Položila mé věci v předsíni.

„Vítej doma, Jennys,“ přivítala mě.

„Díky,“ nuceně jsem se usmála.

„Pojď. Vezmu tě do tvého pokoje,“ řekla a provedla mě jejím bytem. „Tady je obývací pokoj, kuchyně, koupelna, terasa, má ložnice a tvůj pokoj,“ ukázala mi k dřevěnému schodišti, kde byl poslední pokoj. Vyšly jsme po schodech, a když jsem otevřela dveře, naskytl se mi neskutečný pohled. Byl to krásný podkrovní pokoj světle žlutě vymalován, s velkou dřevěnou postelí v rohu, skříní, zrcadlem, pracovním stolem a menší sedačkou. Dále tam bylo francouzské okno s výhledem na park a velké střešní okno.

„Je to nádhera,“ vydechla jsem uchváceně.

„Jsem ráda, že se ti to líbí. To je to překvapení,“ usmívala se teta potěšeně. „Teď tě tu nechám. Večeře je v šest.“

Když vyšla z pokoje, zdrceně jsem si sedla na postel. Vybalit si své věci, nijak jsem nepospíchala. Neměla jsem náladu. Otevřela jsem okno a všude ke mně doléhal rámus neworleanských ulic. Po chvíli jsem vstala a usoudila jsem za vhodné, že bych si měla pár věcí vybalit. Ze svých věci jsem si vytáhla svůj milovaný notebook a položila si ho na pracovní stůl. Ostatní věci jsem si měla v plánu vybalit až zítra. Zatímco jsem přemýšlela a dívala se z okna na park, odněkud se ozval výkřik. Nervózně jsem sebou škubla a naskočila mi celkem husí kůže. Rozhlížela jsem se, co se mohlo stát, ale na nic jsem nepřišla. Když už bylo konečně šest hodin večer, sešla jsem dolů do kuchyně za tetou.

„Večeře je na stole,“ usmála se a podala mi vepřový steak s bramborem a s omáčkou.

„Díky,“ pousmála jsem se a zasedla jsem ke stolu.

Jedly jsme mlčky, a když jsem dojedla, zvedla jsem se a dala jsem talíře do myčky.

„Co se týče školy, přihlásím tě až koncem letních prázdnin,“ začala teta.

„Dobře,“ přikývla jsem a podívala se na ni.

„Venku můžeš být až do večera, ale nesmíš chodit moc pozdě,“ ujasnila mi další pravidla. „Myslím, že to je vše.“

„Tak jo,“ usmála jsem se.

Teta mě pak po večeři vzala ven a šly jsme se projí do města a srdce New Orleans. Lidé se smáli, všude byl hluk a život. Teta mi ukazovala různé ulice, abych se tu neztratila. Přidalo mi to tady jako bludiště. Měla jsem pocit, jako kdyby nás někdo sledoval. Nemohla jsem se toho pocitu zbavit. Když jsme se vrátily kolem půlnoci domu, vytáhla jsem své knihy nadpřirozena a začala jsem si číst. Zapnula jsem si i svůj notebook a začala jsem hledat na internetu. V New Orleans se za posledních pět let nevrátilo zpátky více než sto turistů. Začala jsem si dělat poznámky, které byly zajímavé. Pracovala jsem na tom do půlnoci a když jsem byla fakt unavená, převlékla jsem do pyžama a šla jsem spát.

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta osudu 1. kapitola: