OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Cesta osudu 8. kapitola

04.05.2014 (10:00) • PetraCullen • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1698×

Ztrácela jsem se pohledem v jeho tmavě hnědých očích. Všechno ve mně začalo protestovat a nic mi nedávalo smysl. Elijah mě stále držel za ramena. Vnímala jsem jeho ruku na mých ramenech v pokusu o to, aby mě uklidnil a já neudělala nějakou nerozvážnou reakci. Asi se bál, že kdyby mě pustil, sekla bych sebou o zem. Nebo možná bych se začala vztekat, křičet a nadávat, kdyby mě nedržel. Nemohla jsem najednou pobrat jeho slova. Má matka byla mocná čarodějka?! Kde tohle proboha sebral?! Odkud to mohl vědět?! Byl vážně divný a zvláštní. Nesedělo mi na tom několik věcí, ale můj instinkt mi říkal něco jiného. Mám mu věřit, nebo ne?! Všechno začalo ve mně nanovo vřít a vše se začalo chvět.

„Ráda bych věděla, o co tady jde!“ zakřičela jsem vztekle a všechno se zachvělo.

„Uklidni se, Jennys,“ promluvil na mě klidně, jako kdybych se právě nanovo nerozčílila.

Byla jsem neskutečně podrážděná a vytočená. Za prvé z té provokace mých tří „úžasných a skvělých“ spolužaček ze školy, které se ke mně zachovaly tak úžasně a vyprovokovaly mě. Za druhé z toho, že mě od nich odvedl pryč a já je nemohla zmasakrovat. Za třetí štvalo mě to jeho ovládání, jak vše dokázal říkat s jistou nenuceností a klidnosti v hlase.

„Málem jsem ublížila té holce!“ chvěla se mi slova, jak se mi draly ty protivné slzy do očí.

„To je v pořádku. Vyprovokovala tě k tomu,“ snažil se mě uklidnit.

„Já tomu nerozumím. Odkud si znal moji mámu?“ zakřičela jsem na něj a všechno se kolem mě prudce zachvělo.

Popuzeně jsem se mu vysmekla, ruce mu sklouzly podél těla. Nešťastně se na mě podíval.

„Dlužím ti vysvětlení.“ Jeho obličej se stáhnul do bolestivé grimasy.

Najednou mi všechno začalo docházet a vše do sebe začalo zapadat. Jako kdybych věděla jeho tajemství a i tajemství Stefana Salvatora.

„To mi teda dlužíš!“ křičela jsem vztekle a založila jsem ruce do kříže.

„Nevím, jak bych ti to řekl, ale jsem úplně někdo jiný, než za koho mě máš. Jsem upír a není to výmysl,“ řekl najednou a čekal moji reakci.

Čekala jsem všechno, ale poklesla mi čelist. Dostala jsem husí kůži a přeběhl mi mráz po zádech. Najednou mi to všechno do sebe začalo zapadat.

„Je vás tu víc?“ zeptala jsem se zamračeně.

Tahle představa dalších upírů ve městě se mi moc nezamlouvala.

„To ti nemůžu zatím prozradit,“ podíval se na mě podmračeně. „Myslím, že na to přijdeš sama, kdo je kdo. Možná ti to časem prozradím.“

Pousmál se. To mi nemohl říct rovnou?! Jak jsem se měla mít na pozoru před ostatními upíry?!

„Čím se lišíte od lidí?“ ptala jsem se zvědavě.

Zajímalo mě to a především jsem to musela vědět, abych se měla případně na pozoru. Elijah se na mě díval pohledem, jako kdyby zvažoval svoji odpověď, aby mě popřípadě nevyděsil. 

„Jsme neuvěřitelně silní a naše smysly jsou stokrát znásobeny než ty lidské. Umíme pouhým ovlivněním a nátlakem mysli přinutit tě lehce zapomenout a vymazat ti nepříjemné vzpomínky. Ale používáme nátlak k tomu, abys udělala, co chceme. Proti našemu nátlaku se lze bránit bylinou jménem sporýš,“ vysvětloval mi velice ochotně.

„Kde se dá sehnat?“ zajímalo mě.

„Dá se sehnat v lékařských potřebách, ale mám ho i doma. Mohl bych ti ho přinést,“ usmál se na mě.

Poslouchala jsem to, co mi říkal, ale přesto mi to nedávalo smysl a byla jsem zmatená a napůl vyděšená. Věděla jsem, že mi říká pravdu přes tohle všechno. Rozhodla jsem se, že mu dovolím, aby mi pomohl, ale přesto jsem mu ještě trochu nedůvěřovala.

„Jak ti mám věřit?“ zeptala jsem se lehce nedůvěřivě.

„Řiď se svými instinkty a poslouchej své srdce,“ podíval se mi hluboce do očí.

Při jeho pohledu se mi prudce rozbušelo srdce. Určitě tohle musel slyšet a o to víc se usmíval.

„Fajn,“ řekla jsem klidně. „Teď k tomu hlavnímu. Odkud si znal moji mámu?“

„To už je dávno. Pomáhala kdysi v Mystic Falls jedné upírce. Ovšem při jedné záchranné akci, kdy zachraňovala tebe před jedním upírem, bylo to nad její síly a nezvládla to. Ovšem tebe zachránila. Znal jsem ji. Byl jsem její nejlepší přítel.“ Jeho oči se lehce zaplnily slzami.

„Tak takhle to bylo,“ začaly mi nanovo stékat slzy po tvářích.

„Chtěl jsem jen, aby ses to ve vhodnou chíli dozvěděla,“ řekl s nejistým pohledem upřeným na mě.

Přišlo mi ho najednou líto. Cítila jsem, jak mi něco horkého začalo stékat po tvářích. S překvapením jsem zjistila, že jsou to mé slzy... Přišlo mi líto mámy, že tenkrát musela položit za mě život. Nyní jsem znala celou pravdu. Bylo na mně, jak s tímhle novým osudem naložím. 

Omlouvám se, že po tak dlouhé době přidávám tuhle kapitolu a navíc, že je o něco kratší než ty předchozí. Ve škole mám toho hodně a nad hlavu. Jsem ve třetím ročníku a na nás jsou kladeny daleko větší nároky. Navíc do toho mám své povinnosti a své starosti. :) Doufám, že to chápete a máte pro mě pochopení.  

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta osudu 8. kapitola: