OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Charon - 5. kapitola

25.10.2019 (12:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1346×

Rine se zastavil u vchodu do stanu a bez sebemenšího náznaku, co se chystá udělat, mě strhl na své tělo. Přejel rty po mých a potom se jich zmocnil v hlubokém polibku. Zasténala jsem a přitiskla se blíž k pevnému hrudníku.  

Nechala jsem ho, aby mě přitlačil na jeden ze sloupků a přejel dlaní po mém zadečku, stehně až ke koleni, které ohnul a přinutil mě obmotat mu jednu nohu kolem pasu.  

Zvrátila jsem hlavu dozadu, když si razil vlhkou cestu po mém krku, a vydala tichý sten, jakmile se zuby zakousl do křehkého místa na šíji.  

Pohltil mě žár vášně. Vnímala jsem jasnou oblohu nad sebou, milióny hvězd zářících na temném sametu a osobitou vůni muže, který mě držel v náruči.  

Rine mě znovu políbil a pozadu mě tlačil do nitra stanu. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a nechala ho, aby si mě vysadil na boky. Zkřížila jsem kotníky za jeho zády, prohloubila polibek a zajela prsty do jemných vlasů. 

„Nerad ruším,” ozval se pobavený hlas. „Ale potřebujeme pomoc, Rine.” 

Vyděšeně jsem sebou trhla a pohlédla na muže, který stál v záři ohně planoucího uprostřed stanu.  

Vlasy mu hrály barvami podzimu, měl oči jako mořské hlubiny a jeho tvář byla tesaná anděly. Nikdy jsem nespatřila krásnějšího muže. Zdál se být pouhým snem.  

Žena vedle něj však byla jistojistě z masa a kostí. Sestra charona stála vzpřímeně a oči barvy karamelu jí pobaveně jiskřily. Měla stejné oči jako muž, na kterém jsem stále ještě visela.  

Rychle jsem seskočila na zem a ucouvla z Rineova dosahu. Král elfů se napřímil v ramenou a přistoupil ke dvojici. Stiskl sestru v drtivém objetí a podal si ruku s jejím druhem, jejich těla se přiblížila a volnýma rukama se rychle poplácali po ramenou.  

Byl to ryze mužský pozdrav, vhodný pro blízké přátele nebo rodinu. Mezi těmi dvěma pravděpodobně panovaly dobré vztahy.  

Přejížděla jsem pohledem z jednoho muže na druhého a měla jedinečnou příležitost porovnat charona s bojovníkem upíří rasy, která se pyšnila těmi nejsilnějšími samci.  

Ano... Druh Destiny byl mohutnější, ale oba muži byli stejně vysocí a z Rinea sršela energie v jiskrách. 

Všimla jsem si, jak se oheň natahoval k upírovi, ale když přikročil Rine, stáhl se. To magie královy krve... Poloupír byl sice dědicem daikons a upírů, ale Rine byl králem, byl charonem... V jeho žilách protékalo tolik modré krve, že bylo těžké si to jen představit. Jeho krev byla čistá, neředěná, po tisíciletí nesmíchána s nikým slabým.  

„Co se děje?” zamračil se Rine.  

Destiny kousek ustoupila, objala se pažemi a zahleděla se do řezavých uhlíků. „Můry napadají náš dům stále častěji, Rine, a pro nás je stále těžší je udržet na uzdě.” 

„Arian,” zavrčel charon nenávistně a jeho oči probleskly zlatou barvou. Vztek se hlásil o slovo.  

„Ne,” odmítla Destiny to slovo rázně. „Arian zmizel, jako by se po něm slehla zem, a nakonec i podsvětí. To generál vojsk, on... Ta zrůda chce naše děti.”  

Temnota se rychlostí blesku rozprostřela ze stínů a téměř udusila oheň. Stěny stanu se napnuly pod náporem větru, který nepocházel z venku, ale ve vlnách prýštil z charonova těla.  

Ustoupila jsem o pár kroků dozadu a vyděšeně se přitiskla k podpěrnému sloupu. Rineovy oči teď žhnuly jasně žlutou barvou a jeho rysy byly výraznější, tvrdší. Vypadal jako Sarien... V tento okamžik byl svému otci tak podobný, až se mi tajil dech hrůzou.  

„To kvůli mně,” zašeptal tiše.  

„Rine...” Destiny k němu opatrně přistoupila a dotkla se napjatých svalů na zádech.  

„Ne,” zavrtěl Rine hlavou a stiskl čelist. „Myslí si, že temná koruna sedí na hlavě zbabělci, že se nepostavím po tvém boku v boji, abych neohrozil sám sebe.” 

Charon ustoupil z dosahu své sestry a zíral před sebe. Trvalo to sotva pár vteřin, ale za tu dobu prošel změnou, která mi způsobila mrazení v zádech.  

Když totiž král pozvedl tvář, plála v ní neředěná nenávist a vztek tak bezuzdný, že z něj přestával činit člověka a dělal z něj potomka svého otce.  

Upřel na mě planoucí zrak a v jeho pohledu nebylo nic něžného. Ani stopa po muži, který mě ještě před chvílí líbal. „Jsi jižanka...” 

Bylo to něco mezi prostým konstatováním faktu, obviněním a prozřením. Zamračila jsem se a objala samu sebe pažemi, než jsem váhavě kývla.  

„Jižní valy vychovávají stopaře... A ty jsi dcerou náčelníka. Cvičili tě jako dhrazan, Sereno?” Otázku položil tiše a v podtónu toho smyslného hlasu zaznívala hrozba.  

Hrozba, že pokud mu neřeknu pravdu, někdo to odnese. Byla jsem si jistá, že charon dokáže vycítit lež svého lidu, že dokáže nahlédnout až na dno mé duše.  

Cvičili tě jako dhrazan, Sereno? 

Byla to prostá otázka a já ji mohla prostě zodpovědět. Ano... Ano, byla jsem cvičena jako nejlepší stopař elfího lidu. Sotva můj krok pozbyl dětské nejistoty, míhala jsem se lesy jako stín a dokázala najít každé zvíře, které mi otec určil.  

Později jsem si vlasy splétala do hustého copu, oblékala se do černé barvy a tvář si umazala sazemi, abych dokonale splynula s tmou, když se má kořist změnila ze zvířecí na elfí. Uměla jsem našlapovat tiše, splynout se stíny a dýchat nepříteli na krk, zatímco on neměl ani tušení, že jsem vedle něj.  

„Jsem suavha,” odpověděla jsem s pohledem upřeným do jeho očí.  

Rienovi se po tom doznání lehce rozšířily zornice, ale to byla jediná známka překvapení, jinak zachoval klidnou masku a jeho tělo stálo vzpřímeně, aniž by se zachvělo.  

„Suavha?” ozvala se Destiny a v jejím tónu zaznívala stopa úžasu.  

Moje stopařské schopnosti přerostly v něco většího... Něco, čemu náš lid říkal norsis vidas, mlžné oko. Má mysl dokázala putovat přes celé kontinenty a vnitřní zrak našel jakéhokoliv člověka, elfa, upíra, lovce nebo démona. Mělo to ale i své stinné stránky. Čím silnější nepřítel, tím větší bylo riziko, že moji auru zachytí, zjistí, kdo po něm pátrá, a v takovém případě se ze stopaře mohla stát lovná zvěř.  

„Najdeš ho? Dokážeš vystopovat generála vojsk?” ozval se poloupír.  

„Ano,” kývla jsem bez váhání a pohlédla Rineovi tvrdě do tváře. „Ale charona to bude něco stát.” 

V Rineových rysech se vystřídal údiv, nevěřícnost, a nakonec něco mezi opovržením a pobavením.  

Založil si ruce na hrudi a mírně naklonil hlavu ke straně, než promluvil. „A co by to mělo být, moje malá shanees?”  

Nadechla jsem se a snažila se, aby se můj hlas netřásl. „Chci svobodu.” 

„Ne!” To ostré slovo proťalo vzduch ještě dřív, než jsem stihla dokončit svůj požadavek.  

Zlostně jsem přimhouřila oči a zaťala ruce v pěst. Charon mi pohled opětoval nevzrušeně, dokonce se zdálo, že mým vztekem baví.  

„Potom alespoň slib, že se mě nedotknete po následujících šest měsíců,” vyrukovala jsem s druhou možností.  

„Měsíc,” opravil mě charon nekompromisně. „Jediný měsíc a ani o den víc.” 

Vypustila jsem přebytečný vzduch plic a zvažovala své možnosti. Ano... Za jeden měsíc byla neděje, že si mě můj lid najde. Cokoliv, co zadrží charona, než si bude uzurpovat moje tělo, byla rozhodně výhoda.  

„Dobrá,” souhlasila jsem rychle, než si to rozmyslí.  

„Potom přísahám na svou čest, že zůstaneš po dobu jednoho měsíce pannou.” V očích mu při tom prohlášení podivně jiskřilo a jeho rty se zvlnily do smyslného úsměvu.  

Po zádech mi přejel mráz a já stočila pohled k charonově sestře, která se tvářila rozpačitě, zatímco její druh se poťouchle usmíval.  

„Někdo ti měl říct, jak je nebezpečné uzavírat smlouvu s ďáblem, děvče,” pokýval Dorian hlavou, vzal svou ženu za ruku a oba zmizeli pohlceni plameny.  

Rine ke mně přešel línými kroky a zpod ztěžklých víček mu zářily zlaté duhovky. Namotal si jeden můj pramen na prst, zajel dlaní do husté hřívy a strhl mě k sobě.  

Jeho ústa se nade mnou vznášela v takové blízkosti, že jsem cítila dech provoněný mátou a slyšela jemný šelest, když vzduch opouštěl jeho plíce a vycházel branou rtů.  

„Do východu slunce ho najdeš,” zašeptal mazlivě. „A teď mě polib... Chci předkrm, než se pustím do hlavního chodu.”  

Nečekal na můj souhlas, jednoduše přitiskl svá ústa na má a zmocnil se mě v hlubokém polibku. Když jeho jazyk klouzal v dokonalé souhře s mým, mysl mi zahltila jediná myšlenka. Bohové, než se odtud dostanu, charon se mi nesmazatelně vryje do srdce.

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Charon - 5. kapitola: