OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Charon - 7. kapitola

28.08.2020 (10:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1010×

Tělo se mi samovolně vzepjalo z lůžka, ústa zela dokořán, jak jsem lapala po dechu, a oči byly vytřeštěné hrůzou nebo... Nebo něčím, s čím si mé tělo nedokázalo poradit.

Krev mi zběsile pulzovala v tepnách, svaly se chvěly touhou po pohybu a impulzy energie mi tančily po pokožce v bodavých jiskrách.

„To nic, jsem tady.” Konejšivá dlaň mi jezdila v kruzích po zádech a po tom doteku mi bylo snad ještě hůř.

Otočila jsem se za tím chraplavým zvukem a ze rtů mi unikl zmučený sten. Rine seděl za mnou, na sobě jenom volné kalhoty a jeho holá hruď se zdála jako příslib uvolnění.

Jako zvíře číhající na svou kořist jsem si klekla na všechny čtyři a lačnýma očima hltala krále před sebou. Chtěla jsem zabořit zuby do jeho masa, vzít si jeho krev a nechat ho vyvrcholit ve svém lůně.

Pomalu jsem se sunula k muži, který ztělesňoval dokonalý hřích, a když jsem byla těsně u něj, vyšplhala jsem mu po hrudi. Obmotala jsem ho nohama a rukama, usadila se na jeho klíně a jazykem mu přejela po hrdle.

Rine zasténal, zaklonil hlavu a oběma rukama mě chytil za zadek, aby ho hrubě stiskl. Natlačil si mě do slabin a já cítila, jak se svým vzrušením tře o střed mého těla.

Vycenila jsem zuby a zaťala je do místa, kde krk přecházel v rameno. Ucítila jsem chuť temnou jako sama noc a těžkou jako to nejsilnější víno. Rine zařval, ale nezdálo se, že by to bylo bolestí. Škubl pode mnou boky, jeho erekce se i přes vrstvy látky snažila proniknout dál do mě.

„Vezmi si, co potřebuješ, Sereno,” sténal drsným šepotem. „Vezmi si mě celého.”

A já ho poslechla. Bylo mi jedno, proč mám povoleno pít krev krále, proč z nějakého nepochopitelného důvodu ještě nikdo nezasáhl. Brala jsem si sílu temnoty, usazovala v sobě kořeny jeho moci a vlévala do své ubohé schránky esenci tisícileté magie.

Aniž bych se pustila zdroje té božské chuti, rychle jsem rukama zapátrala mezi našimi těly a snažila se rozplést tkanice na jeho kalhotách.

„Ne!” zarazil mě Rine. „Tohle ne, niena... Jenom pij...”

Po jeho slovech se mé sání stalo méně zběsilým, moje kolébání v jeho klíně převzalo pomalý rytmus a srdce běželo o poznání mírněji. Odtrhla jsem ústa od krvácející rány a dívala se, jak se její okraje stahují k sobě.

Rine mi vyjel dlaní k zátylku a zapletl prsty do dlouhé hřívy vlasů, než se přitiskl rty k mým. Líbal mě hluboce, něžně a majetnicky. Něco se změnilo... Nebyla to jeho vůně, chuť jeho kůže ani dech šimrající mě ve tváři. Ale bylo tady něco, co mě nutilo ostře vnímat každé zachvění jeho svalů.

Po staletích bojů jsem cítila takový klid a mír, až se zdálo, jako by se všechny ostré hrany na mé duši obrousily a stíny na chvíli usnuly. Jenže... Já přece nebyla stará staletí a rozhodně jsem nevládla stínům.

Prudce jsem se od Rinea odtrhla a vyděšeně se zadívala do těch karamelových duhovek. Spatřila jsem to téměř okamžitě. Odraz mé duše, pouto spletené z temnoty a zlata. Pouto druhů.

Vytrhla jsem se mu a zběsile klopýtala vzad, abych se dostala co nejdál od hrozby, kterou ten muž představoval.

„Ty…Tys mě k sobě připoutal!” zařvala jsem vzteky bez sebe.

Rine se postavil a jeho dlouhé, elegantní tělo se zdálo zcela uvolněné. Nevypadal ani trochu kajícně, naopak, v očích mu hořel oheň a rysy tváře měl poznamenané utlačovanou smyslností.

„Takhle to nefunguje a ty to moc dobře víš, Sereno. Tvá duše si vybrala, přijala mě za druha dřív, než se mohl ke slovu dostat rozum. A tak to má být... Tohle není záležitostí rozumu, je to věc magie a srdce,” potřásl lehce hlavou, až se mu konce blond vlasů otřely o špičaté uši.

Zatnula jsem zuby a zpupně pozvedla bradu. „Odejdu od tebe! Odejdu a nikdy už mě nenajdeš, já-”

Přirazil mě tvrdě k jednomu ze sloupů a stiskl mi hrdlo do pevného, avšak nebolestivého sevření. Držel mi hlavu vzpřímeně, abych se na něj musela dívat, zatímco mi svým ztopořeným mužstvím kroužil po břiše. Jeho boky chlípně lnuly k mým a rozněcovaly mezi nohama tekutý žár.

„Patříš mi, Sereno. Jsi moje a je mojí povinností-” Ostře se nadechl v půlce věty a přejel mi rychlým pohybem jazyka přes čelist. „Je mojí povinností tě upozornit, že se přede mnou neschováš ani na konci světa. Najdu si tě a potom... “ Opět udělal krátkou pauzu, usmál se a přitiskl rty k mému uchu, až mi jeho hlas rozvibroval každý nerv v těle. „A potom tě ošukám do bezvědomí.”

„Jsi odporný!” vydechla jsem těžce a doufala, že můj zrychlený dech přičte strachu.

Rine se zasmál, a zatímco mě jednou rukou stále přidržoval, tou druhou mi horečnými pohyby vysoukal sukni šatů a neomylně zamířil mezi nohy. Vykřikla jsem na protest a zazmítala sebou, ale když jsem ucítila jeho prsty, dokonale jsem ztuhla. Smyslně se probíral měkkými záhyby a jeho dech povážně ztěžkl.

„Jsi vlhká... Dokonale připravená... Mohl bych tě opřít o ten sloup a vzít si tě teď a tady. Nebolelo by tě to, protože bys hladově přijala všechno, co bych ti dal, že mám pravdu, Sereno?”

Neodpověděla jsem a nezdálo se, že by moji odpověď očekával. Vklouzl jedním prstem dovnitř a oba dva jsme zasténali.

„Přísahal jsem ti, že zůstaneš pannou... Jedno si ale pamatuj, Sereno. Než s tebou skončím, ukážu ti a provedu takové věci, že budeš obyčejné milování považovat za tu nejméně šokující věc. Za měsíc si tě vezmu řádně jako svou družku a potom každou noc jiným způsobem, v jiné poloze, až na tvém těle nezbude místo, kde by neulpěl můj pach.”

„Proč?” zašeptala jsem a oči se mi nebezpečně leskly neprolitými slzami.

Sevření povolilo a Rine si opřel čelo o mé. Hluboce si povzdechl a zavřel oči. „Protože chci, abys mě vnímala jako muže. Jako svého muže... Protože s tebou pociťuji klid, protože ty jediná dokážeš utišit bouři v mém nitru a protože dokážeš zahnat stíny minulosti.”

Znělo to jako vyznání... Vyznání muže, jenž nebyl zvyklý ukazovat slabost nebo projevit slitování. Charon se narodil jako druhý, měl předurčen život válečníka, osud ho však posadil na Temný trůn a dal elfímu lidu krále zrozeného ve stínech. Dal našemu národu naději v podobě temného krále, zoceleného bitvou a ukovaného v krvi nepřátel.

Přejela jsem konečky prstů po hřbetu jeho ruky, dotkla se zápěstí a vystoupala ke svalnaté paži. Stiskla jsem biceps a donutila ho otevřít oči.

Myslí mi proběhla Moiřina slova... Její vize se mi vetřela do hlavy a nechtěla mě propustit.

Vidím temnotu, Sereno. Tvým osudem je nekončící temnota a duše utopená ve stínech.

Myslela jsem si, že je mi souzeno prožít zbytek svých dnů v područí Sarienovy zvrácené moci. Ale zdálo se, že temnotou mé budoucnosti bude jeho syn.

Vztáhla jsem ruce a propletla své prsty s jeho. Stáli jsme proti sobě, naprosté protiklady, krev prostého lidu a magická směsice té nejmodřejší. A já v tom spojení nacházela naprostou rovnováhu. Jako by se nachýlený vesmír konečně srovnal a znovu nabyl správný směr.

Rineovi se zablýsklo ve žlutých očích a pozvedl jeden koutek úst. Poznal to. Vycítil chvíli, kdy jsem se vzdala, kdy mé srdce přestalo bojovat.

Klesl na kolena a dlouhými prsty mi objal boky. Vzhlížel ke mně a byl tak krásný, až jsem ucítila ostré bodnutí v hrudi a zatrnutí mezi nohama.

„Dám ti celý svět, Sereno... Když mi to dovolíš, ukážu ti všechno, co znám, a ještě mnohem víc. Ale jedno si pamatuj,” šeptal drsným hlasem. „Od téhle chvíle nemáš právo ode mě odejít... Nikdy tě nepustím, nikdy se tě nevzdám a jestli tě napadne ode mě utéct, najdu si tě třeba v pekle. Budeš mě milovat každý den a noc, i kdyby nás to mělo oba zničit.”

Po těle mi naskočila husí kůže, když jsem ho poslouchala, jak tvrdým hlasem stanovuje podmínky našeho svazku. I kdyby nás to mělo oba zničit... Ano... Byla jsem květ, který rozkvétal obklopen láskou Jihu, zatímco muž přede mnou byl stromem s kořeny vrostlými hluboko do černě Temného lesa. Bylo více než pravděpodobné, že než spolu skončíme, budeme oba krvácet z rozdrásaných srdcí.

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Charon - 7. kapitola: