OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Charon - 9. kapitola

Chápala jsem krále nočních můr a nikdy bych to nepřiznala nahlas... 

Dívala jsem se na tu intimní scénu, která se odehrávala před mýma očima, a po zádech se mi plížil nepříjemný mráz.  

Destiny svírala svou dceru v náručí a plakala. Obrovské slzy se jí koulely po tvářích, zatímco její druh stál nad svou ženou a dcerou a měl bojovný výraz. Nesmířený muž, ochranářský otec neschopný přijmout fakt, že by jeho dítě mělo být hračkou v rukou krále, kterého se bojí všechny světy.  

Ale to dítě... Ta malá dívka... Kendra?  

Přes celou místnost se na mě dívaly oči, které měly jasnou barvu moře, byly to oči poloupíra, jenom v menším provedení. Dcera byla kopií svého mocného otce, ale v těch azurových hlubinách planul odkaz její matky. Kendra v sobě nesla prapodivnou směsici ohně a temnoty, byla potomkem elfů, upírů i lovců, stejně jako její bratr.  

Přesto, když se na mě to nevinné batole dívalo, měla jsem pocit, jako by nahlíželo do mého nitra a bylo schopné vidět každý můj hřích. Takže ano... Chápala jsem, proč se Arian tolik bál toho bezbranného dítěte. Protože jsem si byla jistá, že vyroste v oslnivou ženu s nezkrotnou silou ohně svého otce a tajemnou temnotou protékající žilami její matky.  

A pokud se k ní Arian bude chtít dostat? Dorian stál vedle svého otce Rhage, a stejně jako syn, i upír se tvářil tvrdě a nekompromisně. Tahle malá měla za sebou armádu upírů školených staletí k zabíjení a při pohledu na divoký pohled Rinea mi bylo jasné, že postaví elfy do první obranné linie. Babička holčičky byla daikons, vázána krví a přísahou královně stínů. Lovci půjdou pro to dítě do pekla a zpět.  

Takže jestli se někdy Arian opravdu rozhodne po Kendře jít, rozpoutá se válka, která by mohla znamenat konec světa, jak ho známe. Čtyři mocné rasy ve víru války bylo něco, co by lidská rasa nepřežila.  

Ozval se nespokojený výkřik a upoutal mou pozornost. Malý Rhage, Rhay, jak zkracovala domácnost jméno druhého z dvojčat, vztahoval ruce k sestře a obličej měl nespokojeně nakrabacený.  

„No?!” To ostré slovo proťalo ticho jako výstřel.  

Dorian se mračil na dceru Stvořitele, ale Hope zůstala klidná. Seděla na zemi v tureckém sedu, ruce pokojně složené na stehnech, oči zavřené a její požehnaný stav byl víc než zřetelný. Žluté šaty jí napínalo těhotenské bříško.  

Levandulová barva jejích duhovek se objevila vzápětí, a když nechala svého druha, aby jí pomohl na nohy, zavrtěla pomalu hlavou. „Pořád to vidím... Nic se nezměnilo.”  

Dorian zavrčel a přešel místnost ke krbu. Díval se do plamenů ohně a čelo krabatil v usilovném přemýšlení.  

„Co všechno vidíš?” zeptala se Destiny.  

Hope si přejela po očích unaveným gestem a ztěžka se posadila na pohovku. „Vidím jeho jméno na Kendřině kůži. Vidím jejich smích, slyším jejich šepot, cítím jejich spojení. Ať už se teď Arian snaží o cokoliv, budoucnost mi ukazuje, že nakonec Kendru najde... Ale nebude jí chtít ublížit.”  

„To nemůžeš vědět!” zařval Dorian vztekle.  

„Doriane,” povzdechla si Hope. „Už jsem ti to říkala a řeknu ti to znovu... Arian pro tvou dceru není hrozbou. Král je jejím osudem a pokud chceš pro svou dceru ten nejlepší meč na obranu, právě v tuhle chvíli se brousí ve vláknech noci.”  

„Já to nechápu,” zamračila se Tara. „Proč teď? Kendra je miminko, nijak mu nemůže ublížit, není schopna vyplnit věštbu. Proč by po ní šel teď, když je nejzranitelnější a my budeme nejvíc obezřetní? Proč nečeká, až dospěje a bude snadnější se k ní přiblížit?” 

Protože tak má záminku vniknout do vašeho světa a porozhlédnout se po tom, co doopravdy hledá v tuhle chvíli.  

„Rafael by mu měl připomenout, že pokud vstoupí do války, nepůjde jenom proti upírům a elfům, ale připojí se i lovci,” podíval se Rhage tvrdě na Stvořitelovu dceru.  

„Otec bude první, kdo rozpoutá peklo, pokud k něčemu takovému dojde,” řekla Hope klidně. „Nezapomínej, že to je i jeho pravnučka.”  

Všichni v téhle místnosti byli propojeni pouty silnějšími, než jsou ty nejhlubší kořeny na světě. Pojila je rodinná pouta. Budou bojovat bok po boku, krvácet spolu a byla jsem si jistá, že když to bude nutné, budou bok po boku i umírat.  

„I když ji uchráníme,” začala Destiny a přesunula si dceru tak, aby do druhé ruky mohla vzít Rhaye. „Jak dlouho bude trvat, než se jí dostane do snů? Jak dlouho bude čekat, než vtrhne do jejího spánku a napáchá škody, které nebudeme moct napravit? Já takhle žila... Vyrůstala jsem ve strachu ze spánku, dospívala jsem se stínem, který se změnil v muže, jakmile jsem dospěla. Nechci takový život pro svoji dceru. Nedovolím to!”  

„Budeme ho stopovat a potom ho ulovíme!” štěkl Rine drsným hlasem.  

Charon se třásl potlačovanou zlobou. Bylo to jen nepatrné chvění, ale já ho cítila v každém kousku těla. Chvěla jsem se totiž spolu s ním. Mě ovšem rozechvíval strach.  

„Najde ho tvoje žena?” zeptala se Hope.  

Cukla jsem s sebou při těch slovech. Tvoje žena... Tvoje žena... Tvoje žena...  

Byla jsem Rineova žena, jeho družka, jeho královna... Ze shanees jsem se dostala na vrchol elfí hierarchie, měla jsem přistup k magii Temného trůnu a koruny a charon jenom čekal, až se přihlásím o přístup k jeho tělu.  

Ale srdce? To zůstávalo opředeno stíny a nebyla jsem si jistá, jestli mě do něj někdy úplně pustí.  

Teď byla vhodná příležitost k tomu, abych jim to řekla. Abych odhalila pravdu, která mě tížila a kterou jsem přísahala udržet v bezpečí. Pravdu, která mě mohla připravit o život.  

„Nemůžu ho najít,” řekla jsem klidně a stiskla ruce v pěst.  

Prsty jsem měla ledové a hlava se mi točila, jak se do ní snažily prosáknout vzpomínky. Vzpomínky na matku, jak každý večer plakala a tiskla si k hrudi milionkrát ohmatanou dečku. Na otce, který jí stále dokola opakoval, že to tak muselo být. Na vysokého cizince, který mě propaloval rudýma očima, když jsem si hrála v lesích. A především na den, kdy jsem zjistila, kdo je pán nočních můr.  

Na to, jak vyrval srdce z těla muže, který mě chtěl znásilnit, když mi bylo dvanáct let. Jak se ke mně sklonil a pomohl mi vstát. Jak tou rudou barvou jeho očí probleskovala oříškově hnědá. Stejná hnědá, kterou jsem vídala každý den v zrcadle.  

Vzpomínala jsem na den, kdy král nočních můr poklekl před dvanáctiletou, k smrti vyděšenou dívkou a řekl jí, že se nemusí bát. Řekl, že už jí nikdo neublíží a že přijde vždycky, když ho bude potřebovat. Že ji vždycky zachrání.  

Arian plnil svůj slib. Znovu si pro mě šel... Znovu chtěl potrestat ty, kdo mi v jeho očích ublížili. Destiny vyrůstala se stínem, kterého se bála. Můj stín byl mým ochráncem, mým přítelem...  

Všichni se na mě dívali a čekali, až budu pokračovat. A tak jsem to udělala. Skočila jsem a věděla, že se můžu utopit.  

Svázala jsem svůj pohled s Rineovým a zhluboka se nadechla. „Nemůžu ho vystopovat, protože mlžné oko nemůže vidět svou krev... Mou matku znásilnila můra... Arian je můj nevlastní bratr...”