OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » City of Angels 10

01.06.2014 (15:00) • Mara • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 702×

Ach, moje Agi. Přitisknul jsem ji k sobě.

„Je to dočasné,“ poslepu nahmatala mé líce

„Co tím myslíš, dočasné?“ tiskl jsem ji k sobě. Jak se to mohlo stát. Byla tak klidná.

„Více než dva dny to trvat nebude. Určitě jsou v tom léky, protože mi je špatně i od žaludku. Tenhle pocit znám. Jen to musí můj organismus vstřebat. Neboj se.“ Její potřeba uklidnit mě byla silná. Nahmatala mě a vtiskla mi polibek. Naléhavě se ke mně tulila a já věděl, že i ji to rozhodilo.

„Ostříhal ses!“ snažila se mě rozveselit, ale nepomáhalo mi to.

„Jak jsi to zjistila?“

„Jsi mi tak nablízku a nešimrají mě na obličeji tvé vlasy. Mohu si sáhnout?“ Jak se mohla usmívat?

„Jistěže můžeš.“ Položil jsem si její dlaň na zátylek. Měla zavřené oči a užívala si to. Sevřel jsem ji v náruči.

„Jsme v Lyonu,“ přistoupil k nám Jared. Přikývnul jsem a vstal.

„Půjčíš mi brýle, prosím? Musím vypadat hrozně,“ zašeptala mi do ucha. Zahrabal jsem v přihrádce a jedny jí podal. Pomohl jsem jí vstát. Měl jsem lůžko na bratrovým. Seskočil jsem a v náruči ji postavil na zem. S mou pomocí jsme vylezli ven. Automaticky jsem přes ni přehodil bundu. Stáli jsme na nějaké benzínce. Přišel k nám Jared.

„Díky za kafe, Jare. Co v něm bylo?“ Jak ho poznala? Vždyť ještě ani nepromluvil. Bez jakékoli odpovědi jí do dlaně vtiskl krabičku. Hypnogen! Přejela prsty po vystouplých tečkách.

„Hypnogen. Příště zkus něco lepšího. Jsem alergická na některé látky. Díky tobě nevidím,“ sykla. Vtom se Jared zarazil.

„Jak to?!“

„Jak jsem řekla, jsem na ty prášky alergická. Vlastně jsem alergická na všechny hypnotika kromě pár. Tyhle nový sračky obsahují něco a zatím jsem nepřišla na to, co to je. To víš... Nevybouřené mladí a vegetace mysli. Nakonec jsem zjistila, že s marihuanou a extází je větší sranda než být ospalá,“ pokrčila rameny. To stále nic nevysvětlovalo. Jen to, že se přiznala k tomu, že vysokou trávila věčně sjetá s přáteli.

„Když se mi tenkrát pohrabali doktoři v hlavě, něco tam přepnuli a něco zase vypnuli. Neprodukuji hormony, které by mohly látky v těch lécích odrazit. Každopádně, nedělejte si starosti,“ vzala mě za ruku, „Do večera jsem v pořádku.“

„Omlouvám se. Jen jsem chtěl, aby ses konečně vyspala a vím, že dobrovolně by sis nic na spaní nevzala. Poslední dny jsi vypadala vážně úděsně,“ chytil ji za druhou ruku Jared. Vytrhla se mu a položila mu ji na rameno.

„V pořádku. Udělej mi, prosím, čaj. Zvedá se mi žaludek,“ poplácala ho po zádech a pak se zase zadívala před sebe.

„Budeš mi muset dělat oči, Shanne,“ promluvila na mě a s její tváří si pohrával úsměv. Zezadu jsem ji objal a hlavu jí položil na rameno. Za malou chvíli byl u nás Jared. Nesl jí čaj. Vložil jí ho do dlaně. Poděkovala mu a on nás zase nechal být.

„Pro tebe udělám vše,“ políbil jsem ji. Byla nádherná i přes to, že zrovna neviděla. Otočila se ke mně. Snažila se nahmatat mou ruku. Chytil jsem ji. Usmála se.

„Musíš vypadat jako medvídek,“ zašeptala, když si vytahovala z mojí bundy cigarety. Znala mě. Zapálila si. Miloval jsem ji. Nechal jsem ji dokouřit a šli jsme zpět.

„Chtěla bych se vykoupat,“ zabručela. A pak, kdo je tady medvěd, pokáralo ji moje podvědomí. Zavedl jsem ji do naší koupelny. Měla výhodu, protože ji víceméně nikdo nepoužíval.

„Co chceš přinést za oblečení?“

„Něco normálního.“ Šel jsem jí pro oblečení a ji jsem tam raději ponechal prozkoumat prostředí autobusové koupelničky. Vyhrabal jsem jí nějaké džíny. Měla takovou zásobu triček. Všechna tak nádherně voněla. Přišel jsem si jako prase, když jsem se přehraboval a doufal jsem, že mě nikdo nevidí. Viděl mě. Byl to Jared.

„Ten černý komplet bez krajek,“ opřel se o víko kufru. Lekl jsem se, až jsem se praštil hlavou o hranu postele. Protočil jsem očima, ale na jeho radu jsem dal. Donesl jsem jí to do koupelny. Už stála zabalená v osušce a prsty si prohrabávala mokré vlasy.

„Máš to tady,“ políbil jsem ji na čelo a nechal jsem ji obléct se.

Ve sportovní hale, kde jsme měli mít koncert, jsem ji usadil u své sady bicích. Chtěl jsem ji mít na očích, kdyby se jí něco stalo. Na tváři měla zamyšlený výraz. To jsem poznal i díky tomu, že na jejím čele se objevila rýha. Raději jsem ji nechal být. Spíše jsem obdivoval to, jak pokaždé, kdy na ni někdo promluvil ve francouzštině, pohotově odpovídala. Nebyl jsem jediný, komu se to líbilo. I brácha uznale pokyvoval hlavou. Francouzština patřila mezi jeho nejoblíbenější a můžu hrdě říct, že v ní vynikal. Po vystoupení jsem sbalil svoje věci, vysprchoval jsem se a šel si najít Agi.

Odjeli jsme na hotel a připravovali se na koncert v Paříži. Seděli jsem v jakémsi salonku. Agatha promlouvala ke všem. Opět. Jako každý večer chválila všechny za výborně odvedenou práci a navrhovala místa, která bychom mohli v našem volném čase v Lyonu navštívit. Lákala mě představa si to tady prohlédnout, ale nechtěl jsem nechat Agi o samotě. Zalezli jsme do postele, poslouchali písničky a povídali si. Byl jsem tak vděčný, že ji mám u sebe. Už jsem chtěl být doma v Los Angeles a trávit s ní veškerý volný čas. Byla dokonalá.

Když jsem se druhý den probudil, už vedle mě neležela. V žaludku jsem cítil tak divný pocit. Chtěl se ráno vedle ní probudit, popřát jí krásné ráno, políbit její nádherné rty.

„Krásné ráno, broučku,“ ozvalo se odněkud. Vyhoupl jsem se do sedu a rozhlédl se po místnosti. Stála opřená o rám okna a upíjela ranní kávu. Jakmile zjistila, že jsem vzhůru, rozeběhla se k posteli. Chtěla na mě skočit, ale nějak asi neodhadla vzdálenost. Na mě se sice trefila, ale hlavou se praštila o čelo postele.

„Auvajs,“ zasmála se.

„Už vidím, jen ještě vzdálenost mi dělá trošku problém,“ rozhazovala rukama, že jsem měl strach, aby mě netrefila. To mi ale nevadilo. Byl jsem rád, že se moje Agi vrací do normálu.

„Dobré ráno, krásko,“ hladově jsem ji políbil. Vzala to jako signál k tomu, abychom si zpříjemnili ráno. Milovali jsme se a já se cítil skvěle. Tuhle ženu bych nosil v náruči po celý život.

Dopoledne jsme ještě dělali rozhovor a poté jsme se vydali do Paříže. Je to město lásky. Vůbec jsem se nepoznával. Pořád jsem se vyhýbal všem těm věcem, které zaváněly romantikou, ale teď jsem o tom uvažoval úplně jinak. Přál jsem si, aby při jakékoli příležitosti její zelené oči zářily radostí, vzrušením a láskou.

„Nad čím přemýšlíš?“ vytrhnul mě z přemýšlení Jared, který si ke mně přisedl spolu s Emou. Zakroutil jsem hlavou, ale viděl jsem, jak se asistentka vševědoucně zašklebila.

„Chtěl bych si ji nechat,“ přiznal jsem a bratr se rozesmál. Nechápavě jsem zdvihnul obočí.

„Zní to, jako bys přemlouval mámu, jestli si to štěně, co jsi našel na ulici, můžeš nechat,“ vysvětloval a Ema zvesela přikyvovala. Jeho pohled mi naznačil, ať se kvůli ní snažím.

„Procházka po noční Paříži bude hezká, půjdeš?“ otočil se na Emu. Ta zakývala hlavou na náznak souhlasu. Co ti dva spolu sakra mají. Když pouštěl Emu do dveří, ještě se na mě kouknul a naznačil mi, že bych taky měl něco dělat. Šel jsem ji najít. Ale ona nikde nebyla! Kde se zase zašívá?!

***

Toulala se ulicemi Paříže. Musela nad vším přemýšlet. Milovala ho, ale nechtěla si to přiznat. Prostě jen nevěděla, jestli na tohle všechno vůbec má. Žárlila na všechny ženy, které se okolo něj kdy mihnuly. Bála se o něj. Byl k ní až neskonale pozorný, avšak věděla, jak on dokáže ovládnout ženský mozek. To, že je proutník, věděla od samého začátku. Vždyť byla svědkem toho, jak tenkrát odkopnul Suzan právě kvůli ní. Řídila se heslem, které tenkrát vyřkla nahlas. Z přemýšlení ji vytrhnul telefon. Ona o vlku, vlk na drátě.

„Ano?“ zvedla hovor a snažila se zakrýt rozrušení z telefonátu.

„Budu tam za patnáct minut.“ Musela seběhnout dlouhým bulvárem Champs-Élysées a najít ho v Tuilerijských zahradách. Nikam nespěchala. Bylo teprve půl sedmé večer. Prožívala veškeré vůně, pachy, zvuky, které město vydávalo. Tolik toužila se sem znovu vrátit. Toužila po tom víc, než po ničem jiném. Seděl v jednom z lehátek v zahradách u fontány. Zdálo se, že tam klimbá. Vypadal unaveně. Dřepla si před něj na bobek.

„Shanny,“ poklepala mu na koleno. Škubnul sebou a zmateně se rozhlédl.

„Proč jsi mi utekla?“ upřel na ni svoje zelenohnědé oči. Zase se v nich topila. Jako mnohokrát. Nahnula se k němu a políbila ho.

„Tomo a Vicky chtěli, abych je dovedla k Vítěznému oblouku.“ Podala mu ruce a pomohla vstát. Vydali se k paláci Louvre. Všimla se, že se na jeho levém rameni zase houpe foťák. Zase se cítila jako doma. Nechala Shannona, aby si udělal pár fotek a ona si zatím odskočila mimo areál do malé bagetérie, kde jim vzala obložené a čerstvé džusy. Zastavila se ještě v trafice, kde si vzala denní tisk a spokojeně se vrátila za Shannonem. Když ho viděla, jak si se zájmem fotí nasvícenou fontánu, rozhodla se ho nerušit. Jen si užívala jeho přítomnost. Místy jí připomínal malé dítě. Byl zvídavý, nedočkavý, impulsivní a hlavně měl tu dětskou fantazii, ve které bylo možné vše. Nechala věci na zídce a potichu k němu došla. Objala ho okolo pasu a hlavu si položila mezi jeho lopatky. Zbožňovala jeho pevně tělo, obrovské ruce, které jí poskytovaly úkryt.

***

Skoro jsem se i lekl, když mi omotala ruce okolo břicha. Nečekal jsem, že by tohle udělala. Otočil jsem se k ní. Pohledem mi naznačila, že něco má.

„Nechtěla jsem tě rušit. Pojď, skočila jsem pro něco k snědku,“ líbla mě na tvář. Šli jsme k zídce. Nejen že ta bageta byla vynikající, ale i ten džus neměl chybu. Měla podobné chutě jako já. Super! Život s ní měl nějaký smysl. Políbil jsem ji na hřbet ruky. Tak nádherně se usmála. Byl jsem okouzlen jejíma očima. Leskly se ve svitu lamp.

„Agi, já vím, že to bude znít hloupě, ale věř mi to. Miluji tě,“ sklonil jsem se k ní a políbil ji. Sledovala mě s otevřenou pusou. Její rty se ještě po mém polibku leskly. Na její tváři se zračil úžas.

„Shanny, to se ti jenom zdá. Za chvíli se ti omrzím, medvídku,“ vlídně mě hladila po tváři. Cítil jsem její nevyslovenou lásku ke mně. Přitiskl jsem ji k sobě. Prsty mi zajela pod triko.

„Miluji tě, Shannone, a bez tebe je to strašně těžký.“ Nevěřil jsem vlastním uším. Ona se vymáčkla. Vyskočila mi do náruče. Omotala mi ruce okolo krku a nohy okolo pasu. Taxíkem jsme se dopravili do hotelu. Tentokrát jsme zapadli k ní na pokoj. Sotva za námi zapadly dveře. Byli jsme v sobě. Šílel jsem z ní. Byla tak hříšná. Oddanost v jejích očích mě dostávala. Když bylo po všem, uložil jsem si ji něžně na rameno. Její hříva tak voněla. Hřála mě svým tělem a propletla se mnou prsty.

„Agi, já... Chtěl bych, aby tenhle vztah pokračoval i po tomhle kolotoči koncertů. Nastěhuješ se ke mně v L.A.?“ pošeptal jsem jí do kštice. Zastavila se v šimrání a já poznal, že znejistěla. To nevěstilo nic dobrého.

„Tohle ti nemohu slíbit. Miluji tě, ale tohle nedokážu. Se mnou nepřežil ani kaktus. Na tohle nejsem připravena. Promiň, ale raději zůstanu tady.“ Její slova mě zlomila. Nedokázal jsem se nadechnout. Do mého srdce se mi zapichovalo několik hřebíků. Můj sen se zhroutil. Trhavě jsem vydechl. Přitisknul jsem si její hlavu na hruď. Cítil jsem, jak mi z koutků očí vytékají slzy. Byly to slzy bolesti.

„Neříkej mi, že chceš zůstat v Marseille?!“ Ta slova se mi vyslovovala tak těžce. Sotva jsem se mohl nadechnout. Tiskla se ke mně. Hladil jsem ji po vlasech, ale nemohl jsem přestat na to, jak mě zradila.

„Zůstanu v Marseille. Kdykoli budeš něco potřebovat, budu pro tebe kdekoli a kdykoli,“ políbila mě do dlaně.

„To mi ale nestačí, Agi. Chtěl bych tě mít u sebe neustále a ne se trmácet několik hodin letadlem, abych tě mohl pár hodin držet v náruči,“ snažil jsem se ji přesvědčit. Není to tak lehké, jak si myslí. Nemusela by vůbec pracovat. Uživil bych nás oba. Mohla by se mnou jezdit po koncertech. Viděla by tolik zajímavých míst. Který chlap by jí tohle mohl nabídnout?! Proč to k čertu tak tvrdošíjně odmítá?!

„Pokud mě miluješ tak, jak říkáš, spokojíš se i s tím,“ zašeptala. Tohle dopálilo moje ego, které jsem zaparkoval kvůli ní v posledních dnech do kouta svého chování.

„Agatho! Sakra! Já chci ženu, se kterou bych se mohl usadit. Takovou, která za mnou bude stát, ať se stane cokoli! Spletl jsem se v tobě!“ shodil jsem ji ze sebe. Naházel jsem na sebe oblečení a bez jediného ohlédnutí jsem opustil její pokoj. Namířil jsem si to rovnou k bráchovi. Zabušil jsem na dveře a doufal jsem, že nebude spát a nebo ještě někde lauzírovat. Potřeboval jsem s někým mluvit a on byl jediný, komu jsem věřil a nikdy mě nezradil. Otevřel. Měl okolo pasu omotaný ručník a na hlavě turban. Mlčky jsem proklouzl do jeho pokoje a posadil se do křesla. Odešel se obléct a hned mi naslouchal.

„Po tour se chce vrátit do Francie. Já... brácho, celý život se mi obrátil vzhůru nohama. Naivně jsem si maloval budoucnost, aby ona přišla s lahví inkoustu a celou ji zamazala. Ona je to nejkrásnější, co mě v životě potkalo a nechci o ni přijít,“ vyléval jsem si u něj srdce a přemýšlel nad tím, co může dělat Agi. Spí klidně?

„Bráško, není všem dnům konec. Neříkám, že se jí zastávám, ale pokud jste si souzeni, tak spolu zestárnete. Jen to chce čas,“ kecnul si přede mne na bobek a snažil se mi pomoci. Možná měl pravdu, ale já jsem ji chtěl hned teď! Mít ji u sebe, laskat její rty a říkat jí, jak ji miluji. Vzít ji za ruku a malovat si společnou budoucnost. Tohle byl můj sen. A ne tahle noční můra, co se teď stala. Už toho na mě bylo moc. Nejdříve jsem o ni málem přišel, když přestala vidět, pak se vyznala z citů a dovršila to tím, že mi řekla, že se mnou nezůstane. Po několika letech jsem se rozbrečel jako malé děcko. Objal jsem si kolena a schoulil se v křesle.

„Nemám ji nechat vyhodit?“ vzal mě za rameno. Podíval jsem se na něj a zakroutil jsem hlavou. Dobře, posralo se to mezi námi, ale ona je v tom, co dělá, naprosto úžasná. Za svůj osobní život nemůže a nenechám zničit práci, jež ji stála tolik úsilí. Musím se s tím srovnat. Ale ono je to tak těžké!

„Ne, nechci ji zničit. Nezaslouží si to,“ zavrtěl jsem hlavou. Zkrabatil ret a neurčitě pokrčil rameny. No to jsem se zase svěřil tomu pravému. Teď ji nenechá na pokoji. Rozloučil jsem se a šel jsem k sobě do pokoje. Prošel jsem sprchou a šel si lehnout. Nejdříve jsem si myslel, že bych se šel ještě něčeho napít, ale pak mi došlo, že to není tak dobrý nápad. Jak se asi cítí?

„Dobré ranko,“ vpadnul ke mně na pokoj Tomo s ženou.

„Dneska nikam nejdu!“ zabručel jsem a zahrabal jsem se ještě víc do deky.

„Tak na to zapomeň! Vstávej!“ Tentokrát byl Tomo nekompromisní. Stáhnul ze mě deku a vytáhnul mě na nohy. Donutil mě, abych se oblékl a šel na snídani. Seděla tam! Na očích měla naražené sluneční brýle, vlasy svázané do ohonu a přehrabovala se v nějakém salátě. Jakmile mě spatřila, vstala a odešla. Sedl jsem si s Tomem a Vicki ke Kate. Ta nám popřála dobré ráno a dál se věnovala toastům a svému notebooku. Vytvářela nové animace, které se měly promítat při vystoupení. Vypadaly krásně.

„Něco se stalo, že ano?“ pípnula, když nás ta zamilovaná dvojice opustila.

„Nechce se mnou zůstat,“ usrknul jsem kávy a hleděl na místo, kde ještě před chvílí seděla ona.

„Ježiš! Je hloupá! Vždyť posledně, když jsem s ní mluvila, byla šťastná. Nemluví o svých vztazích, ale zářila. Za to můžeme my. Naše rodina z ní udělala to, co je. Když táta zjistil, že oslepla, vrazil ji na internátní školu. Vůbec si ji nebral na prázdniny. Jen já a Nathan jsme za ní jezdili. Jen z pocitu viny jí dostal na seznam té experimentální léčby. Od svých osmnácti viděla tátu jen dvakrát. Znáš to. Den Díkůvzdání, celá rodina. Řekla jsem jí, že by bylo hezké, kdyby se zastavila. Otcova nová žena jí mezi dveřmi řekla, že ji nečekala a že pro ni není místo, tak ať se nezlobí,“ odložila toast. Teď mě to zajímalo.

„Věděla, že táta naši mámu miloval. Tak ji po dvaceti letech exhumovala. Potřebovala vzorek tenkrát na medicínu. Všichni měli kusy vepřové kosti, jen naše Agi měla lidské,“ při té vzpomínce se usmála. Měla nádherný úsměv jako její sestra.

„Táta se to domáknul. Byl to hádka jako prase. Tenkrát jsem se Agathy docela bála. Nejhorší na tom celém bylo, že měla pravdu. Oba dva tenkrát věděli, že je to rizikové těhotenství a šli do toho. Vyčetla mu to, co vyčítal on jí celé roky. Nikdy nebyla na dlouhé vztahy. Vždy s někým vydržela tak týden. Pak ji to přestalo bavit. Proto jsem nechtěla, abyste vy dva měli něco společného. Ty jsi ji uchvátil. Když jsem vás zahlédla, jak se vracíte z prohlídky Říma, nepoznávala jsem ji. Zářila. Shannone, miluje tě. Jen se bojí dlouhodobého závazku. Dej jí čas.“ Víc už neřekla. Poplácala mě po rameni a odešla. Teď už jsem nechápal nic. Unaveně jsem si protřel obličej, nechal jsem snídani snídaní a šel jsem se připravit. Srazil jsem se s ní u vchodu do hotelu. Sklopila přede mnou pohled a rychle proplula.

V jejím závěsu byl i Jared a měl na tváři vítězoslavný výraz. Mluvil s ní! Roztrhnu ho jako hada. Tohle je moje věc! Je to můj problém a on se do něj nemůže plést. Takhle vypadám, jako bych neuměl do pěti počítat.

Udělali jsme několik rozhovorů a šli na zvukovku. Už tam stálo několik fanoušků. Chvíli jsme si s nimi popovídali, ale pak jsme už opravdu museli. Stála v hledišti a pozorovala nás. Chvílemi pokyvovala hlavou do melodie, ale když si uvědomila, co dělá, nechala toho a šla dělat papíry.

Potřeboval jsem rozptýlení. Po koncertě, kdy mě zase mateřsky vysušila, jsem jel rovnou na hotel. Tentokrát v její starosti nebyla láska, ale povinnost. Bolelo to. Ulehl jsem do postele, ale spát jsem nemohl. Byl to obrovský nezvyk, když tady vedle mě neležela a její dech mi nečechral vlasy.

Vstal jsem a šel jsem k jejímu pokoji. Zaklepal jsem. Zevnitř jsem slyšel hluk. Asi něco nakopla. Dveře se otevřely. Stála v nich Agatha se slunečníma brýlemi. Rozhlédla se po chodbě a pohled zavěsila na mě. Pokynula mi, ať jdu dovnitř. Překvapilo mě, že se v místnosti nesvítilo a ještě měla zatažené těžké závěsy. Rozsvítil jsem si, abych viděl na cestu. Akorát si snímala brýle.

„Zhasni, doprdele!“ vykřikla. Lekl jsem se jí. Plácl jsem do vypínače a místností se zase rozlila tma. Slyšel jsem, jak si lehla do postele. Přisedl jsem si a přikryl ji.

„Copak ti je, Agi?“ pohladil jsem ji po hlavě, ale asi jsem to dělat neměl. Odmrštila vztekle mou ruku.

„Mám migrénu. Ticho, prosím,“ zavrčela. Tak proto ta tma. Přikryl jsem jí až ke krku a šel jí natočit vodu. Bylo mi jí líto. Když jsem se vrátil, ležela na břiše a hlavu měla zachumlanou pod polštářem a dekou. Sklenici s vodou jsem položil na noční stoleček. Lehnul jsem si vedle ní a objal ji. Vykoukla na mě. Natáhla ke mně ruku. Zastavil jsem ji v pohybu a přiložil si ji ke rtům a políbil jsem ji. Bolestně přivřela víčka a usmála se. Byl to takový ten utrápený úsměv. Zvedla deku. Hned jsem pod ni zavrtal a přitulil se k ní. Pravačkou mi pročesávala vlasy a v druhé ruce tiskla lem mého tílka. Dlaň mi přitiskla na břicho. Měla stále hladké ruce.

„Nepouštěj mě, prosím,“ zaškemrala. Ovinul jsem ruce okolo jejího těla a celou si ji na sebe položil.

„Tohle se mi na tobě nelíbí,“ zatahala za látku trika. Protočil jsem očima. Ona si nedá pokoj. Nadzvedla se a já si ten kus oděvu přetáhl přes hlavu. Pak jsem zatahal za její mikinu.

„Bude mi zima,“ odsekla.

„Zahřeji tě,“ vysvlékl jsem ji. Ovanul mě kokos. Políbil jsem ji na ňadro. Vzdychla. Přitiskl jsem ji k sobě. Začal jsem ji líbat. Nechala se. Zabořila mi prsty do vlasů. Věděl jsem, že mě chce. Zvyšovalo mi to sebevědomí. Sundal jsem jí podprsenku a laskal její prsa. Zhoupla se mi na klíně a já myslel, že zešílím. Rty mi přejížděla po hrudi a sem tam mě kousla. Miloval jsem to, jak mi jazykem přejížděla po podbřišku. Pod jejími doteky jsem vzdychal. Přitáhl jsem si ji k sobě. Povalil jsem ji na bok. Ruku jsem jí strčil do kalhotek. Protnula se jako luk. Byla vlhká. Bylo vzrušující jí dovádět k šílenství. Kousal jsem ji do krku, paží, ňader, stehen. Líbilo se jí to. Zarývala mi nehty do stehen a v tu chvíli jsem do ní pronikal prsty. Nešetřil jsem ji. Jako bych jí chtěl vynahradit to, jak jsem se cítil několik posledních hodin. Na nic nečekala. Stáhla ze mě tepláky i s boxerkama. Spojil jsem naše těla v jedno. Okolo pěsti jsem si omotal její vlasy. Přirážel jsem. Vzal jsem ji do náruče a vstal z postele. Opřel jsem její drobné tělo o zeď. Nechal jsem ji, ať mi obtočí ruce i nohy okolo těla. Po páteři mi stékaly krůpěje potu, ale cítil jsem se dobře. Dobře bylo slabé slovo a na ní jsem taky viděl, že si to užívá. Nejdříve vybouchla v orgasmu ona a poté i já. Odnesl jsem ji rovnou do koupelny. Poslepu jsem nahmatal ve sprchovém koutu kohoutek a pustil jsem na nás vodu. Užíval jsem si toho, že se jí mohu dotýkat.

„Tohle celé nemění moje rozhodnutí,“ broukla, když jsem jí tentokrát já sušil tělo.

„Já vím, chápu to. Můžu tu zůstat přes noc?“

„To víš, že můžeš. Jsi můj dvorní lékař. Děkuji za uvolněné endorfiny,“ políbila mě. Usušili jsme se a odplazili jsme se zase zpět do postele. Konečně jsem usínal přesně tak, jak jsem chtěl. Oddechovala vedle mě a já jsem byl ten, kdo jí mohl držet v náruči.

„Shannone, já tě trefím!“ To bylo první, co jsem slyšel, když jsem se probudil. Nejenže mě oslepilo světlo v místnosti, ale Agathin křik mi trhal uši. Vstal jsem a došel jsem do koupelny. Stála tam před zrcadlem jen v podprsence a kalhotách. Její tělo mě zarazilo. Měla modřiny po celých zádech a hluboké škrábance. Otočil jsem se k ní a zhrozil jsem se. Prokousnutý ret bylo to nejmenší, cucfleky na krku by taky ještě šly, ale ty kousance na jejích pažích a prsou byly obrovské a modřiny na jejím propadajícím se bříšku byly neskutečné. Podíval jsem se na její odraz v zrcadle. Bylo mi jí líto. Přišel jsem k ní a objal ji.

„Omlouvám se, nevím, jak se mi to mohlo takhle vymknout z rukou,“ chlácholil jsem ji.

„To si strč do prdele, Shannone! Beru jedinou omluvu!“ křikla a otočila se v objetí. Lekl jsem se jí, protože v jejích očích hořely plamínky divokosti. Bál jsem se, že mě profackuje jako malého kluka. Neudělala to. Místo toho mě hladově políbila.

„Myslíš, že bych tak úžasného sexu litovala? Máme ještě dvě hodiny.“ Po jejích slovech jsem se otočil na budík v pokoji. Bylo teprve šest! Než jsem se stačil vzpamatovat, už jsem cítil její horké dlaně, jak mi putují po těle. Agi, proč mě takhle trápíš?! Zakousla se mi do ušního lalůčku a z mých rtů se vydral sten. Rukou jsem jí zajel pod podprsenku a nahmatal její pevná ňadra a pořádně je stisknul.

Hodila na mě prapodivný úsměv. Nechápavě jsem zvedl obočí. Sklopila pohled k bouli na mých trenkách a ještě více se pousmála.

„Budeš stresovaný, protože tě takhle nechám a můžeš prosit, jak moc chceš. Ber to jako odplatu za tohle všechno,“ přejela si dlaněmi přes zničené tělo, což vlastně celé vypadalo rajcovně. Přivinul jsem ji k sobě a políbil ji. Vím, že by se chtěla milovat, ale právě dala slovo spíše sama sobě.

„Shanny?“

„Uhm?“

„Zbožňuji tě, víš to?“ Její oči byly tak laskavé, upřímné, milující. Tohle byla žena, o níž jsem mohl říct, že ji miluji, že s ní chci strávit zbytek života.

„Tak proč se mnou nezůstaneš?!“ chtěl jsem ji přesvědčit.

„Udělej z toho časově neomezenou nabídku a budu tvoje, lásko. Jen to po mně nechtěj hned. Musím chvíli být sama a srovnat si to v hlavě,“ protřela si unaveně oči a šla si lehnout zase zpět do peřin.

„Ty si to tam přerovnáš tak, že už se nevrátíš vůbec. Takhle mám alespoň nějakou šanci,“ uložil jsem se vedle ní na blízkost několika mála milimetrů.

„Myslíš, že je tak jednoduché tě vymazat z paměti? Ty zážitky, které jsem mohla díky tobě zažít? Že jen tak smyji tvé doteky a že nikde neuvidím tvoje nádherné oči vykukující zpod těch dlouhých, hustých černých řas? Shannone, bez tebe to bude kurevsky těžké, ale potřebuji si odpočinout.“

Probírala se mi strništěm na tváři a čechrala ofinu. Každé její pohlazení bylo pro mě požehnáním a to, že odjedeme do Londýna, kde odehrajeme poslední koncert a já jí ztratím, mě vnitřně rvalo na kusy.

„Až budeš připravena se mnou být, dej mi vědět,“ naposledy jsem políbil a vrátil se k sobě do pokoje. Ostatně, tohle bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Zalehl jsem ještě do postele a usnul.

„Shanny, donesla jsem ti snídani. Vstávej, broučku,“ zaslechl jsem nad sebou zase ten hlas, který jsem nechtěl slyšet jinak než pracovně.

„Nemám hlad a ty mě, prosím, nech na pokoji,“ zavrčel jsem. Povzdechla si a vydala se zase ven. Ještě se otočila a já mohl vidět emoce v jejím obličeji.

„Pošlu tedy pro tebe někoho jiného. Musíme jet,“ zabouchla za sebou dveře. Chtěl jsem za ní vyběhnout a obejmout ji, ale takhle to bylo správně. Zanedlouho se u mě objevila Emma. Měl jsem sbaleno. Jen mi předala informace, které by mi jinak řekla Agi a opustili jsme pokoj. Po vystoupení se ani se mnou nerozloučila.

Zmizela. Něco se ve mně sevřelo. V hloubi duše jsem doufal, že jsem ji neztratil na dlouho. Neozývala se a její telefon nebyl dostupný. Doufal jsem, že je v L.A., nicméně v jejím domě nikdo nebyl. Týdny bez ní byly na přeražení páteře. Ztrácel jsem veškerou naději protože z týdnů se stávaly měsíce. 

Čtenáři moji milovaní, 

odjíždím pracovat do Řecka. Nicméně, ničeho se nebojte, protože povídka je dopsaná a vždy jakmile bude volná chvilka, přihodím další dílek. 

Jste moc milí, že to čtete a hlavně komentujete. 

Mějte se tu krásně

PS: Budu zřizovat blog, na který v případě zájmu hodím odkaz. 

Autor: Mara, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek City of Angels 10: