OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » City of Angels 7

01.05.2014 (19:00) • Mara • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 587×

Zastavil jsem před jejím domem. Poslední dobou jsem tady nějak často. Nemusel jsem dlouho čekat. Nasedla a já málem oněměl úžasem. Někoho tak půvabného jsem neviděl.

„Co tak koukáš?“ zvedla pobaveně obočí. Až nyní jsem si všimnul silné vrstvy krycího make-upu pod očima. Byla unavená, nebo měla bolesti.

„Jsi v pohodě?“ zamávala mi rukou před obličejem. Asi jsem na ni musel civět jako idiot. Přikývnul jsem, ale musel jsem se držet, abych se jí nedotknul, nebo se na ni rovnou nevrhnul. Dojeli jsme na místo. Někde v davu už jsem viděl bratra s mamkou a přáteli, jak pózují pro fotografy.

Pomalu jsme došli k hloučku. I my jsme neunikli bleskům fotoaparátů. Zvládala to perfektně. Došli jsme do sálu, kde jsme narazili na Jareda. Vyvalil na ni oči. Tentokrát to nebylo špatné překvapení, ale líbilo se mu, jak vypadá.

„Co ruka?“ prohodil chladně.

„Ještě mi neodpadla.“ Její odpověď byla ještě chladnější.

Přisedli jsme si. Neuniklo mi, jak si ji mamka prohlíží. Snažil jsem se jí pohledem naznačit, ať na ni tak neciví. Jared ji opět propaloval očima a na tváři měl svůj povýšený výraz, který měl nasazený vždy, když byla poblíž.

„Agatho, vy jste tady? Pojďte si zatancovat!“ U našeho stolu se objevil Dave. Ten mi tu opravdu chyběl! Cítil jsem, jak mě pod stolem chytila za ruku a naléhavě ji stiskla. Podíval jsem se na ni. Měla úplně skleněné oči.

„Omluv mě na chvilinku, uděláme opičce laskavost a pak už jsem opět jen tvoje,“ zašeptala mi do ucha. Pohladil jsem ji po tváři a nechal ji jít. Potajmu jsem ji ale musel mít na očích a asi to vycítila. Nezdržovala se nikde daleko, kam bych na ni nedohlédl. Chvíli s ním tancovala. Nemohl jsem vystát to, jak se jí dotýkal.

„Shannone, nech je na pokoji,“ popíchnula mě máma. Jen jsem po ní švihnul pohledem a hlídal jsem se, abych na ně tak necivěl. Najednou ho tam nechala a odešla na toalety. Jasně, divím se, že je člověk. Prostě si potřebuje odskočit. Divné ale bylo, že se nevracela ani po dvaceti minutách. Začínal jsem být jako na trní. Přestával mě bavit i David, který u našeho stolu vyprávěl, jak je Agatha úžasná. Asi ani mamka to nemohla poslouchat, zvedla se a naznačila mi, že jde Agathu zkontrolovat.

***

Seděla na zavřené záchodové míse, mezi prsty svírala zapálenou cigaretu a v druhé ruce si pohrávala s tubičkou plnou pilulek. Bolela ji ruka a pohybem při tanci s Davem to ještě zhoršila. Nevyrušilo ji ani otevírání dveří.

„Agatho?“ zaslechla svoje jméno. Po hlase poznala Shannonovu maminku.

„Ano?“ odpověděla s poklidem v hlase.

„Kde jste takovou dobu, Shannon už se může zbláznit.“ Její hlas zněl tak mile. Škoda, že ona neměla takovou mámu. Ona ji vlastně nikdy nepoznala. Zemřela při porodu. Vyšla z kabinky a opřela se o mramor okolo umyvadel. Měla rudé bělmo. Vytáhla kapky z psaníčka a nakapala si do očí. Odhodlaně si nasypala i několik prášků do dlaně a hodila je do sebe.

„To byla docela obrovská dávka podle toho, co berete,“ postavila se vedle ní žena a zadívala se na její odraz v zrcadle. Měla na tváři ustaranou grimasu. „Ví o tom Shannon?“

„A zmínil se vám o tomhle? Neberu takovou dávku z pocitu bezcennosti, ale protože mám bolesti!“ přivřela víčka a přenesla váhu na zdravou ruku. Pokoušela se tady dát dohormady.

„A co se s vámi děje?“

„Tohle!“ opatrně vyhrnula rukáv a ukázala celou paži pokrytou jednou obrovskou podlitinou. „Pracovní úraz,“ zničeně se usmála a prošla okolo Constance.

„Shannon je z vás hotový,“ zadržela Agathu u dveří.

„Já z něj taky, jen by občas mohl mlčet.“ S úsměvem se otočila a opustila toalety. K čertu! Tady tu přihlouplou akci nepřetrpí. Bude holt muset tohle divadlo přestát. Nasadila zářivý úsměv a vrátila se do sálu. Už se měly předávat ceny.

***

„Kde jsi byla takovou dobu, už jsem si o tebe dělal starost,“ napomenul jsem ji, ale zdálo se, že moji výtku s ledovým klidem ignorovala. Pohled měla přišpendlený na moderátorovi. Neposlouchala mě.

„Bolela mě ruka. Jestli se ti příště mám vybrečet bolestí na rameni, tak prosím,“ sykla.

„Tak pojď, půjdeme domů,“ navrhl jsem jí, protože jsem viděl, jak trpí. Vyvalila na mě oči.

„To v žádném případě! Tohle je tvůj večer a já ti ho nehodlám kazit. Zůstaneme tady. Myslím, že je tady někdo horký kandidát na cenu za nejlepší video a já si nenechám ujít tu dětskou radost, která se ti zaleskne v očích. O tu se připravit opravdu nenechám.“ Její slova mě zarazila. Zadíval jsem se na ni. Usmívala se a držela mě za ruku. Vypadala jako moje přítelkyně. Byl jsem unešený tím jejím nádherným pohledem. Vtiskl jsem jí jeden lehký polibek.

„Děkuji,“ zašeptal jsem v blízkosti jejích rtů. Na krku jí naběhla husí kůže.

„Tohle je tvoje chvíle. A teď sleduj! Už to přichází!“ Měla pravdu. Na velké obrazovce běžel zrovna náš klip. Na podiu stála dvojice s obálkami. Napjatě jsem je sledoval. Stejně tak i brácha se nervózně ošíval. Tomo si žužlal spodní ret. No, na nás musel být skvostná podívaná.

„Thirty seconds to Mars,“ zazněl tajemně hlas jednoho z moderátorů. V mém těle se rozsvítil ohňostroj. Byl jsem šťastný. Rozjařený brácha se mi vrhnul okolo krku. Silně jsem ho objal. Náš společný sen se plnil. Byl jsem momentálně nejšťastnější chlap na světě. V profesním životě se mi dařilo na jedničku a v osobní životě jsem měl konečně ženu, o kterou bych se mohl opřít.

„Krásná práce,“ zašeptala, když nás pouštěla do uličky, abychom si mohli přijít pro cenu. Když jsme stáli tam nahoře a Jared pronášel děkovnou řeč, připadal jsem si po dlouhé době přímo skvěle. I já s Tomem jsme poděkovali všem v sále a vrátili jsme se na svá místa.

„Jsi šťastný,“ konstatovala, jakmile jsem dosedl vedle ní. Ano, byl jsem šťastný a ona byla právě jedním z faktorů, který mé štěstí umocňoval. Na nic jsem se jí neptal a posadil jsem si ji na klín.

„Shann...“ nestačila doříct, protože jsem ji políbil. Opatrně jsem ji k sobě přivinul. Možná se to na tuhle společenskou akci nehodilo, nicméně já ji potřeboval obejmout. Potřeboval jsem se uklidnit. Zabořil jsem hlavu do jejích voňavých vlasů a povzdechnul si.

„Přespíš u mě?“ usmála se na mě. Byl jsem překvapený její otázkou. Něco se jí muselo stát. Jasně, že jsem jí to odkýval. Chtěl jsem být s ní za jakoukoli cenu. Po celou dobu konání akce se už ode mne nehnula. Chladně odbyla i Davida, který si ji chtěl zase ukrást pro sebe. Nejkrásnější bylo, jak moje bohyně proplouvala mezi hosty, když mi nesla další pití. Zase si vzala nealko. Podala mi sklenku s bourbonem.

„Nechceš si vzít něco silnějšího?“ zašeptal jsem jí do ucha, když jsme na chvíli osaměli.

„Nemůžu,“ protočila očima a střelila jimi o svou ruku. Tohle mi nedošlo. Bylo mi jí líto. Agatha ale nevypadala, že by jí to nějak extra vadilo. Alespoň jsme se měli jak dostat domů. Na chvíli jsme si šli zahrát poker. Tak neurčitý obličej jsem v životě neviděl. Začínala mě štvát, když veškeré žetonové jmění měla shrábnuté víceméně u sebe. Byla dobrá. Okolo půl čtvrté jsme opustili sál. Zastavili jsme se ještě u mě doma. Nabalil jsem si do tašky věci a vyrazili jsme k ní. Roztáhli jsme gauč v obýváku a Agi se mi uvelebila na klíně. Z cestovky jsem vytáhl gel. Začal jsem jí ho roztírat. Udiveně na mě vyvalila oči.

„Chvilku počkej, zahřeje to a bude ti líp,“ zastrčil jsem jí pramen vlasů za ucho.

„Já tě nemít.“ Políbila mě a ulehla vedle mě. Přehodil jsem přes nás deku a přivinul si ji na hruď. Byl jsem šťastný jako nikdy. Dlouho jsem si ji musel prohlížet. V klidu oddechovala, občas se zamračila. Pokaždé, když se jí stáhlo obočí, ještě více se ke mně přimáčkla. Byla jako malé dítě. Utvořil jsem jí bezpečnou náruč. Zavrtala se a lehla si na bolavou ruku. Unaveně otevřela oči. Rychle jsem je zavřel, aby nepoznala, že ji celou tu dobu pozoruji. Opatrně se vyvlíkla a šla do kuchyně, posadila se na bar. Viděl jsem zpoza rohu jen její nohy houpající se ve vzduchu.

Zaslechl jsem, jak si zapálila. Za chvíli jsem nasál tu vůni. Dokouřila a vrátila se ke mně. Její dlaň se octla na mé tváři. Hladila mě. Usmála se, cítil jsem to. Nepřestávala mě hladit. Bylo to neskutečně příjemné, když přejížděla palcem po mých rtech.

„Děkuji, že tady jsi. Jsi úžasný,“ zašeptala a já měl co dělat, abych udržel masku spícího. Mým tělem se rozlilo štěstí. Vtiskla mi malou pusinku na špičku nosu. Schoulila se na mé rameno a druhou paží se přikryla. Zase poklidně oddechovala. Už byl čas jít spát.

Když jsem se ráno probudil, ležela vedle mě ta nádherná žena, díky níž jsem znovu objevil své skryté city. Vstal jsem a šel jsem se vysprchovat. Nelíbilo se mi, jak jsem měl vlasy slepené a mastné od laku. Teplá voda mi spadala na ramena, opřel jsem se hlavou o zeď a přemýšlel. Chtěl jsem ji mít nablízku. Usušil jsem se a vrátil jsem se do obýváku. Ještě spala. Byla tak sladká.

Udělal jsem snídani. Nevzbudil ji ani hluk z kuchyně. Do očí mě praštila tubička s léky, pro něž jsme spolu byli. Byla poloprázdná. Proto ta její ranní procházka. Vystřelil jsem do obýváku ve strachu, co by se jí mohlo stát. Vím, co se stalo mně.

„Agi,“ opakoval jsem její jméno a třásl jejím ramenem. Něco zabručela a přetočila se na druhou stranu. Díkybohu, byla v pořádku. Vzal jsem si kafe, zapálil jsem si a s její knihou jsem se posadil do křesla. Neustále jsem ji po očku sledoval.

Příběh mě doslova vtáhnul. Bylo to o ženě, které se díky operaci vrátil zrak, a jejím návratu do normálního života. Zaslechl jsem dveře. Šel jsem do haly, abych se podíval, kdo nás v brzkém dopoledni navštívil. Byla to Kate. Povzdechl jsem si a zavedl ji na terasu. Udělal jsem jí kafe a vzal jsem si i to svoje.

„Všimla jsem si té knihy,“ poznamenala, když jsme seděli.

„Jo, je hodně zajímavá.“

„Je to Agathin život. Jestli chceš odpovědi, přečti si to. Sama ti to neřekne. Potom uvidíš, s kým jsi, a rozhodneš se, jestli to má cenu. Dojde ti, proč jsem ti na ni nechtěla dát číslo nebo jakýkoli jiný kontakt. Hlavně mi, prosím, slib, že ji neraníš.“ Položila mi dlaň na hřbet ruky. Její pohled byl stejně pronikavý jako Agathin, když něco chtěla, nebo se mě snažila o něčem přesvědčit. Chabě jsem přikývnul a pokusil jsem se o úsměv.

„Jinak Jaredovi řekni, že návrhy jsou hotové. Já půjdu. Agatha spí a budit ji nebudu,“ dopila kafe a zvedla se.

„Mám jí něco vyřídit?“

„Jenom to, že jsem tady byla,“ rozloučila se a odešla. Vrhnul jsem se zase na knížku. Než jsem se ale stačil začíst, Agathiny ruce mi přikryly oči.

„Dobré ránko.“ Políbila mě na rameno a skočila mi na klín. „Snad tě ta hloupost nezaujala,“ zasmála se, když si všimla, že držím v rukou její dílo.

„Je to zajímavé.“ Rozhodl jsem se, že jí nic o našem rozhovoru s Kate říkat nebudu. Knížku jsem odložil a zvedl jsem se i s ní v náruči. Usadil jsem ji v kuchyni a postavil před ni kávu. Nebylo těžké se v ní zorientovat. Měla věci poskládané podobně jako já.

Děkovně se na mě usmála a vzala si obloženou bagetu, kterou jsem vytáhl z lednice. Sedl jsem si naproti ní a začal loupat pomeranč. Jednu polovinu jsem jí podal. Hned se do něj pustila. Líbilo se mi, když jedla, protože za posledních pár týdnů moc zhubla. Byla jako kost a kůže.

„Nějak jsem to s těmi prášky přehnala,“ přivřela víčka. Byla světloplachá.

„Všimnul jsem si,“ poznamenal jsem a švihnul jsem po lahvičce očima. Zakabonila se.

„Promiň,“ sklopila zrak. Ano, bál jsem se o ni, ale svým způsobem jsem jí i věřil.

„V pořádku, Agi. Jen na sebe dávej pozor. Nerad bych tě někde našel přiotrávenou.“ Políbil jsem ji na čelo a sklidil nádobí do myčky.

„Škoda, že je světlo. Chtěla bych vidět, jak svítí moje žárovičky.“ Zase jako malé dítě. To se mi na ní tak líbilo. Vzpomněl jsem si na Kate.

„Byla tady tvoje sestra. Něco ti chtěla a mně to říct nechtěla.“ Posadil jsem se vedle ní. Povšimnul jsem si, že se zamyslela. Asi taky nevěděla, co by to mohlo být tak závažného, aby jí sestra nemohla jenom tak zavolat.

„Mám lístky na dnešní basket. Půjdeš?“ zvedla ke mně zvídavě hlavu. Její úsměv byl roztažený od ucha k uchu. Přikývnul jsem. Proč se mnou najednou chce trávit svůj volný čas? To je jedno, hlavně že ji mám na očích a můžu se jí kdykoli dotknout. Sledoval jsem ji, jak telefonovala sestře. Domluvila se, že přijedeme hned. Nedalo jí to klid.

„Pojedeme za Kate, vymlátíme z ní super tajemství, potom půjdeme do práce. Ty půjdeš zkoušet a já dokončit vaše turné. V sedm se sejdeme před halou.“ Hladila mě po tváři a nepřestávala se usmívat. To byl jev, který u ní nebyl na veřejnosti tak běžný. Jakmile byla mimo mou blízkost nebo její pozemek, měla na tváři masku. Políbil jsem ji. Šli jsme se obléknout a už jsme seděli v mém autě. Mířili jsme k domu Kate. S úsměvem nám otevřela. Pustil jsem ji před sebou. Kate před nás postavila kávu. Do obýváku přišel i Pete. Nejdříve zkontroloval Agathinu paži, pak se před nás oba posadil. Z tašky vytáhnul desky.

„Jsi psycholog, řekni jí to.“ Podal desky Agathě. Ta je otevřela.

„Riley?!“ zvýšila hlas. Nakouknul jsem jí přes rameno. Byla tam spousta tabulek, grafů. Věcí, kterým jsem prostě nerozuměl. Položila si ruku na ústa a vrhla se mi okolo krku. Lehce se chvěla. Přitisknul jsem ji k sobě a polibky ji uklidňoval.

„Copak se stalo?“ zašeptal jsem jí do ucha.

„Riley zbývá měsíc života. Rakovina štítné žlázy. Už se nedá nic dělat,“ vysvětlila mi. Z jejích očí se vytratil život. „Jak jste na to přišli?“ zadívala se zoufale na Peta. Chtěla nějakou naději.

„Zkolabovala. Už se opravdu nedá nic dělat. Promiň,“ utvrdil ji v realitě. Kate jí podala sklenici s vodou. Celou ji na ex vypila a zničeně položila hlavu na mé rameno. Tahle prognóza ji zničila. Uvnitř ní se něco zlomilo.

„Musím jí to oznámit.“ Rozhodně vstala. Její energičnost mě zarazila. Vyplašeně jsem se podíval na Kate a Peta. Souhlasně přikývli. Přehodil jsem přes Agathina ramena svou bundu, do rukou vzal spis a vyšli jsme ven. Třásla se jako osika. Dojeli jsem k nemocnici. Vyškrábali jsme se do patra. Když jsem si přečetl nápis Onkologie, zvednul se mi žaludek. Přišli jsme před pokoj. Všimnul jsem si, jak se zhluboka nadechla. Vzala mě za ruku a vešla. Uvnitř ležela na posteli ta žena, které bych vlastně mohl děkovat. Díky tomu, že se na Agi tenkrát utrhla, jela se mnou a od té doby se náš vztah posunul správným směrem.

„Když vidím tebe, vím, že máš špatné zprávy. Tak kolik? Dva, tři roky?“ hrdinsky zvedla obočí. Pokývla mi na pozdrav. Posadili jsme se k její posteli.

„Agi, nedívej se na mě takhle. Já ten pohled znám!“ Její výraz se otočil o tři sta šedesát stupňů.

„Měsíc. Je mi to líto.“ Vzala ji za ruku. Viděl jsem, jak to Agathu bolí.

„Věděla jsi to. Podle těch vyšetření, které jsi nepodstoupila, jsi tušila, že to dopadne takhle. Ptám se tě proč?“ hleděla na ni tak zpříma. Nikdy jsem ji takhle nezažil. Skoro bych řekl, že jsem se jí bál.

„Ty máš okolo sebe tolik lidí, co tě milují. Kate, svou neteř, Peta, kluky, tátu, teď jeho,“ švihla po mně pohledem a usmála se.

„Kopeš okolo sebe a lidi, co máš sama tak ráda, tím odháníš. Já kromě tebe nemám nikoho. Jsem jen holka z děcáku,“ pokrčila rameny.

„Já se možná jako malé děcko chovám, ale ty jsi dítětem zůstala i na prahu třicítky! Nechováš se zodpovědně! Kdyby jsi zapnula mozek, věděla bys, že všichni tu pro tebe vždycky byli. Měla jsi na mě kontakt, ať jsem byla kdekoli! Tak se mi tady nesnaž tvrdit, že jsi nechtěla žít!“ V jejích očích se zaleskla bolest, ale také jistá dávka pochopení. Nevěděl jsem, jestli tam mám v tak emocionálním okamžiku být, ale měl jsem to tušení, že až odsud vylezeme, bude Agatha potřebovat nějakou oporu.

„Prostě tady nechci být, pochop to!“ vykřikla se slzami očích. Agatha jen zakroutila hlavou, políbila ji na čelo a odešla. Chtěl jsem ji následovat, ale Riley mě zastavila.

„Zítra tady buď někdy na večer. Vymluv se na práci nebo na něco, že si potřebuješ zařídit. Jsem tvoje jediné pojítko s její minulostí a jak vidíš, nemáme času nazbyt.“ Přikývnul jsem. Ta žena měla něco do sebe. Měla v sobě kus Agathy.

„Jsi v pohodě?“ odchytnul jsem Agi, jak kouří před budovou nemocnice. Zaraženě přikývla. Objal jsem ji a nechal ji ztratit se v mé náruči. Vzlykala, když jsem ji od sebe odtáhnul, tak ale na její tváři nebylo stop po slzách. Konejšivě jsem ji hladil po vlasech. Dnešní večer nedopadne tak, jak očekávala.

„Pojď, jedeme do práce. Tam se alespoň odreagujeme,“ promluvila. V jejím hlase bylo tolik prázdnoty. Chtěl jsem ji zastavit, ale nastoupila do auta a nevypadala, že by chtěla dělat něco jiného. Povzdechl jsem si a zalezl dovnitř.

Já jsem se vytratil do zkušebny za kluky a ona do své kanceláře. Dnes jsem se nemohl absolutně na nic soustředit. Měl jsem před očima její strhaný výraz. Jenže jsem neměl nikoho, s kým bych si o tom mohl promluvit. Brácha by se mi jistě vysmál a řekl mi, že bych to s ní měl skončit dříve, než mě dostane na dno a Tomo, ač byl ženatý, tyhle situace nějak moc nezvládal řešit.

Zaklepal jsem na dveře její kanceláře. Měla prázdný pohled. Snažila se to zakrýt mírným úsměvem, ale vypadalo to spíše jako škleb. Bylo na čase jít. Objala mě okolo pasu. Spolu jsme se vydali ke stadionu. Nehodlala se toho vzdát.

***

„Alespoň, že jsme vyhráli,“ ucedila, když jsme dojeli domů. Chápu, že neměla dobrou náladu. Šel jsem do kuchyně, že udělám večeři, ale předběhla mě.

„Udělal bych nám něco k jídlu,“ namítnul jsem.

„Potřebuji se odreagovat,“ prohrábla si unaveně černou hřívu. Skočil jsem po ní. Doslova jsem se na ni vrhnul. Líbal jsem ji všude, kde měla odhalenou pokožku. Vůbec se nebránila. Omotala mi ruce okolo krku. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do obýváku, kde po nás zbyl rozložený gauč. Jemně jsem ji tam položil a vysvléknul ji z trika. Posadila se na mě obkročmo. Cítil jsem její prsty snad všude. Chtěla mě asi dovést k šílenství. Ani jsem nevěděl jak a seděl jsem jen v boxerkách.

„Jsi moc přitažlivý,“ vydechla, když mě políbila nad pupík. Vytáhnul jsem ji k sobě. Nic jsem nedělal, jen jsem si ji prohlížel. Byla nádherná. Nevydržela to. Zakousla se mi do krku. Já ji zabiji, jestli v tomhle hodlá pokračovat. Serval jsem z ní poslední kousky oblečení, které na sobě měla a přitisknul jsem ji na sebe. Její pokožka byla rozpálená. Nepřestával jsem ji dráždit.

„No tak, Shanne. Už pojď,“ zakňučela. Byla tak sexy. Vniknul jsem do ní a začal prudce pohybovat. Na jejím uvolněném obličeji jsem poznal, že si to užívá. Mezi zuby jsem stiskl její kůži na krku. Zavzdychala a to mě vyburcovalo ještě víc. Zarývala mi nehty do zad a já poznával, že se její čas blíží. I já jsem cítil, že za chvíli budu. Vzrušené vzdychy jsem tišil v jejích ústech. Vyvrcholil jsem.

„Shanne! Jestli hodláš být takhle návykový, už tě odsud nepustím!“ kousla mě do rtu. Byla kouzelná. Měla sexy rozcuch, rty naběhlé po mém hryzání. Zabalil jsem ji do deky, aby neprochladla.

Vstal jsem a odešel do kuchyně dodělat tu večeři, kterou jsme si původně měli dát. Orestoval jsem kuřecí nudličky a přimíchal je do salátu. Vrátil jsem se s talíři a bagetami do obýváku. Seděla tam stále tak, jak jsem ji tam nechal. Jen v rukou zase svírala ty desky. Snažila se v nich něco najít. Nějakou odpověď, která by jí naznačila, že je ještě nějaká naděje. Položil jsem jídlo na konferenční stolek a posadil se za svou Agi. Rukama jsem ji objal okolo pasu a políbil ji do vlasů.

„Zklamala jsem. Měla jsem přijít na to, že s ní není něco v pořádku. Poznala bych to, kdybych tady bydlela,“ zničeně položila hlavu na mé rameno.

„Vždyť na ní není nic poznat. Nemůžeš za to,“ chtěl jsem ji nějak utěšit, ale nevěděl jsem, jak bych to mohl provést. Byla dole. Vyzařovala z ní beznaděj.

„Jsem hloupá. Kdybych tady byla, nemuselo to zajít tak daleko.“ Její hlas se třásl. Snažila se navenek zůstat silná, ale uvnitř se už dávno sesypala jako domeček z karet. Vzala si talíř s jídlem a pustila se do něj. Byl jsem spokojený, když na stůl položila prázdný talíř a olízla se.

„Musíš vařit častěji.“ Vypadala trochu lépe. Nejspíše to bylo její první jídlo od snídaně. Šel jsem do koupelny a napustil vanu. Odnesl jsem tam i mou vílu, rozbalil ji z deky a položil ji do vany a vlezl si za ní.

„Děkuji,“ vzhlédla ke mně. Namočil jsem jí vlasy a umyl jí je. Vůbec mi nevadilo se o ni starat. Ona si to zaslouží.

„Shannone, nejsou mi dva roky, abych se o sebe nedokázala postarat,“ zase se začala vztekat. Bylo mi nad hvězdy jasné, že je jen v tuhle chvíli tak zesláblá.

„Chci se o tebe jen pro dnešek postarat. Ty mě budeš obskakovat zítra,“ zvedla obočí a vylezla. Zabalila se do osušky a po mně taky jednu hodila.

„Budeš rozmáčený, vylez už,“ odhalila řadu bílých zubů. Alespoň trochu už se jí vrátila barva. Možná to zapříčinila ta teplá voda, ale vypadala lépe. Hlavně když se na mě otočila a laškovně se zakousla do rtu. Rychle jsem za ní vylezl. Z tašky jsem vytáhl kalhoty na spaní. S trikem jsem se neobtěžoval. Před ní jsem se nějak nestyděl a vlastně jsem ani neměl za co. Vlezl jsem si za ní do postele.

„Měla bys jít spát,“ načechral jsem jí polštář, ale ona už zase seděla s tím spisem, co patřil Riley. Ta ženská jí prostě nedá spát. Vytrhl jsem jí ho a odhodil ho někam na noční stolek. Ublíženě se na mě podívala.

„Nad ničím teď nepřemýšlej a spi,“ povalil jsem ji do postele. Možná trochu prudce, protože zasyčela, nicméně ji to donutilo myslet na sebe a ne na bolest někoho jiného.

***

Probudil jsem se brzy. Včera jsme usnuli okolo jedenácté. Bylo půl sedmé a já byl už zase vzhůru. Vzal jsem si Agathinu knihu a šel jsem si do obýváku číst. Nedokázal jsem se na nic soustředit. Hlavou mi probíhaly myšlenky na Riley a to, jak vše uvědoměle nesla. Bál jsem se, že by taková mohla být i Agi. Vždyť o té nevydařené akci, co jí chlap utrhl sval v ruce a raději se zabil, také moc nemluví. Jako by si ani nepřiznávala smrt někoho jiného. Měl jsem starost o to, co se jí honí hlavou. Začetl jsem se. Chvílemi jsem opravdu nevěděl, co si mám o těch slovech, co se mi míhala před očima, myslet. Četlo se to dobře, ale příběh zněl až skoro neuvěřitelně. Jestli tohle zažívají lidé, co se mají vrátit do „normálního“ života, tak se nedivím, že polovinu lidí Agatha ve svém díle nazývala idioty. Nedokázal jsem uvěřit tomu, že ta žena, spící pár zdí vedle mě, byla slepá.

„Dobré ráno,“ opřely se vedle mě dvě potetované paže. Ta modřina byla šílená, ale všiml jsem si, že se opírá skoro celou vahou o ruce. Usoudil jsem to podle toho, že na jejím předloktí se objevily žíly. Skláněla se nade mnou. Cítil jsem její polibek do vlasů, pak odešla do kuchyně. Za chvíli se domem linula vůně lívanců. Takže můj včerejšek vzala vážně. Šel jsem ji pro jistotu zkontrolovat. Stála u plotny s obracečkou a potichu si zpívala. Zalévala kafe a pokládala ho na stůl. Dalo by se říct, že si ani mojí přítomnosti nevšimla. Její vzhled se ale od doby, kdy včera usínala, změnil. Už neměla tu sivou barvu, ale její tváře se hezky růžověly. Měla dobrou náladu.

Z mého přemýšlení mě vytrhl pes. Amy se mi propletla pod nohama. Posadila se před Agathu a packou ji plácala po lýtku.

„Nic nedostaneš, máš granule. Támhle, v boudě!“ ukázala do zahrady. Amy přestala a vrátila se ven. Potajmu jsem se za ní přikradl a chtěl jsem ji vylekat. Položil jsem jí dlaně na ruce. Nevylekala se.

„Slyšela jsem tě a cítila,“ usmála se a v ruce držela pánev. Poslepu z ní vyklopila na talíř poslední lívanec, nestačil jsem se divit. Vlastně, proč se divím, byla několik let slepá. Sundal jsem ruce z jejích očí a tím jí uvolnil cestu ke stolu. Už tam stál javorový sirup, šlehačka, skořice. Posadila se naproti mně a pustila se do jídla.

***

Agathě jsem ani nemusel nic vysvětlovat. Oznámila mi, že na mě počká s večeří. V jejích očích už zase byly ty ďábelské plamínky, které jsem na ní tak miloval. Zaklepal jsem na dveře. Seděla na posteli.

„Jak ti je, Riley?“ Sednul jsem si na matraci k ní a vzal ji za ruku. Mrknula na mě a vstala. Došla si pro kabelu, ve které byl notebook. Podala mi flashku. Nevěděl jsem, co to má znamenat. Zvednul jsem obočí.

„Co o ní víš?“

„V minulosti byla slepá, bere případy policejního psychologa, dělá nám tour managera, má psa, barák na pobřeží, sestru, která pro nás už nějaký ten rok dělá,“ počítal jsem na prstech.

„Tak, to hlavní víš. O minulosti se s tebou nebude bavit. Změnila ji. Jen nikdo nemůže říct, jestli k lepšímu nebo k horšímu. Až vypustí z pusy něco ve stylu, že by raději byla zase slepá, znamená to, že je zklamaná. I přestože se zvedne po každé ráně, zanechá to na její duši jizvy. Ztrácí důvěru a jediné, v co věří, je ona sama. Věří vlastnímu úsudku. Když ti bude odporovat, nech ji. Má pro to opodstatnění.

Nemysli si, že její rekonvalescence bude dlouhá. Jen co jí zmizí jelito, stojí na vlastních nohách. Nikdy nemá žádný postranní úmysly. Pokud jsi s ní často a to vím, že jsi, protože z tebe táhne kokos na míle daleko, nevyužije tě. Nepouští si lidi k tělu. Věří ti, jen ti to neřekne. Byla to moje jediná láska. Nevydrželo to jenom proto, že nedokázala zůstat na jednom místě. To, že mě opustila, si vyčítá. Snažila se, ale nestačilo to. Je to ale nejoddanější tvor.“

Její slova se mi vrývala do paměti. Riley ji milovala. Měl jsem na ni tolik otázek a ona vypadala připravena mi je zodpovědět.

„Vy dvě jste spolu chodily?“ Na mou otázku pokývala hlavou.

„Kde má mámu? Proč si brala někoho a nebylo to z lásky?“ Moje otázky padaly na její soukromí, ale já to potřeboval vědět. Chtěl jsem vědět, jak ta holka myslí.

„Máma jí zemřela při porodu. Táta jí to tak nějak předhazoval. Od osmnácti, kdy se jí vrátil zrak a zase se o ní začalo psát jako o zázraku jménem Adams, vzdala to. Nechtěla být spojována s tím příjmením. Proto, když jsme bydlely v New Yorku, si tam vzala spolužáka. Tenkrát jsem jí šla za svědka. Po pár dnech se rozvedli, jak bylo v plánu. Tím vyletěla z klece.“

Snažil jsem se vžít do její situace. Riley si pohrávala s vlasy a propalovala mě pohledem.

„Varuj Jareda, ať si na ni dá bacha a neplete se jí do cesty! Dávkou talentu ho přebije na dvě stě procent. Nemůže se stavit do cesty člověku s absolutním sluchem.“

„Tak geniální být nemůže!“ V dovednosti svého bratra jsem věřil. Svým způsobem v tom, co dělal, byl superman.

„Léta bez zraku zdokonalila její sluch, chuť, hmat a čich,“ přela se. Kdybych stál, ustoupil bych, protože její víra a přesvědčení bylo jedno z nejsilnějších, jaké jsem kdy viděl. Možná ráno Agi neblafovala, když mi řekla, že mě slyšela a cítila. Ale to je přeci hloupost.

„Co se jí tenkrát stalo s očima?“

„Zkrat v nervech. Musela podstoupit tenkrát ještě experiment, který se nakonec vyplatil. V té době jsem ji neznala. Znám ji až od vysoký,“ poškrábala se za uchem. Slabost na ní byla vidět. Měla pobledlý obličej a oči zarudlé. Přesto jsem byl rád za její přítomnost.

„Četla jsem, že fotíš. Promiň, musela jsem si tě někde proklepnout, když jsem tenkrát zjistila, že stojíš po boku mojí Agathy.“ Vyvalil jsem oči, protože tohle jsem opravdu nečekal. Měla o ni vážně starost. Souhlasil jsem a to vyvolalo v její tváři nadšení.

„Taky jsem fotila. Na té flashce máš spoustu fotek, videí, koláží. Jsou z její práce, mojí práce, náš život. Amy je dostala ode mě.“ Co tím chtěla naznačit, jsem nepochopil. Ještě chvíli jsem si tam s ní povídal, pak se rozloučil a odešel. Tak moc jsem se těšil za tou ženou, která na mě čekala doma. Ve dveřích mě uvítal pes. Podrbal jsem ji za ušima a vešel terasou dovnitř. Naskytl se mi podobný pohled jako ráno.

„Dobrý večer,“ houkla od plotny, aniž by se otáčela.

„Ahoj, vílo.“ Přivinul jsem ji k sobě. Přivřela oči a zaklonila hlavu. Na pánvi se smažily brambory. Doufám, že dnešní večeře bude vydatná. Nějak mi po tom pobytu v nemocnici vyhládlo. Ze zahradního grilu přinesla grilované pstruhy. Tak na tohle se mi sbíhaly sliny.

„Jak jsi se měl?“ prohodila, když nandávala jídlo. Nalil jsem do sklenic víno a postavil je na stůl.

„Máma chtěla poradit s barvami ložnice. Nechápu, proč si mě na takovou práci zve, když se pak se mnou stejně jenom dohaduje,“ rozhodil jsem rukama a doufal, že mi tu lež sežere. Zamračila se. Doprdele.

„Myslím, že bys mi měl přestat lhát. Poznám to,“ zapíchla vidličku do ryby. Chtěl jsem ji uklidnit, ale už to nemělo cenu.

„Já...“

„Shannone, je mi to jedno. Nechodíme spolu. Jen spolu spíme. To, co děláš ve svým volným čase, je jenom tvoje věc,“ zvedla ke mně oči a usmála se. V jejím pohledu bylo něco chladného, co se snažila zakrýt. Chtěla mě potrestat za to, že jsem jí neřekl, co jsem dělal? Pokud ano, dařilo se jí to dokonale. Dojedli jsme, uklidil jsem nádobí a šel si sednout na terasu. Díval jsem se na osvětlený bazén, zahradu, bláznivého psa, který mi pořád strkal do ruky oslintanou hračku. Bylo tady nádherně. Zapálil jsem si a zamyslel jsem se. Možná bych jí měl říct o své návštěvě, ale nechci, aby si to vyložila špatně. Aby si nemyslela, že se jí chci nabourat do soukromí. Teď přeci řekla, že spolu nechodíme. Zaslechl jsem, že si vlezla do sprchy. Vyndal jsem si flashku, co mi dala Riley. Tak moc jsem chtěl vidět, co na ní je. Sebral jsem deku, co byla pode mnou a odešel jsem i s notebookem do zahrady. Už byla tma. Měl jsem výhled na dům.

Otevřel jsem jednu ze složek. Bylo jich tam snad sto. V složce se nacházelo strašně moc. Jednu z nich jsem otevřel. Byla na ni Riley, jak se tulí v Agathině náruči někde v rohu místnosti. Zaujal mě výraz v její tváři. Byla ostražitá. Takových fotek tam bylo několik. Byly nádherné. Začal jsem zívat. Dobře, prozkoumávání jejího soukromého života nechám najindy. Vše jsem zabalil. Flashku jsem schoval do cestovní tašky a šel si lehnout do obýváku. Za chvilinku za mnou přiťapkala Agi. Klekla si vedle gauče.

„Shannone, nedělej, že spíš. Poznám, když to předstíráš. Dýcháš jinak. Pojď do postele. Je tam bez tebe zima,“ zamrkala na mě a skousla si spodní ret. Byla roztomilá. Nenechal jsem ji déle prosit. Vzal jsem ji za ruku a vyběhnul s ní do ložnice. Stáhnul jsem ji k sobě do postele. Přitiskl jsem si ji majetnicky na hruď a dýchnul jí do vlasů.

„Nechci o tebe přijít,“ zašeptal jsem rozhodně. Slyšel jsem její tichý smích. Vzhlédla ke mně.

„Nepřijdeš, hlupáčku můj.“ Políbila mě na nos. Byl jsem šťastný. Vískal jsem ji ve vlasech. Budu ji chránit a nikdy ji nezklamu! Cítil jsem k ní obrovské pouto. Nechal jsem ji po sobě převalovat všemi možnými způsoby. Propletla se mnou prsty a políbila mě na pravé prso.

„Ty víš, že tady pro tebe vždycky budu,“ opřela si čelo o mé. Za krk jsem ji stáhl k polibku. Byl jsem naléhavý. Tak moc jsem ji potřeboval. Byla mým ostrovem klidu. Její kůže byla tak jemná. Vdechoval jsem její vůni. Milovali jsme se. Nebyla to žádná divočina. Bylo to opravdu to něžné a nádherné milování, které jsem jednou chtěl zažít. Stalo se. Moje tělo zaplavila vlna endorfinů. Už bych žádnou jinou ženu po svém boku nechtěl. Nechal jsem ji usnout a pak jsem se stočil okolo ní, abych jí udělal hradbu před zlými sny.

Druhý den ráno mě probudil telefon. Byl to Jared a bylo to hodně naléhavé. Ač nerad, nechal jsem Agi v posteli a odjel jsem. Zastavil jsem před Jaredovým domem. Vešel jsem. Co měl tak důležitého na srdci?

„Nebudeš s ní! Chápu, že sis prosadil, aby s tebou šla na předávání, ale to je vše, co jsem ti povolil. Nebudeš s tou holkou! Je to holka bez minulosti. A ten, kdo nemá minulost, nemá budoucnost. Dělá nám tour managera! Je to neprofesionální! Nechám ji vyhodit!“

„Ne! Nech ji na pokoji! Ona za nic nemůže!“ vykřikl jsem a uhodil jsem pěstí do kolene. Neměl důvod ji nenávidět. Byla to normální žena, co pro nás dělala. Jen pro mě byla výjimečná.

„Budu se snažit, aby ji z téhle akce stáhli. Alespoň takhle neudělá žádnou chybu,“ procedil skrze zuby. Chtěl jsem mu jednu střelit, ale nemohl jsem. Je to můj bratr a hlavně nevím, jak by tu modřinu vysvětloval. Bez dalšího čekání na nějaké jeho kecy jsem se sebral a vydal se k autu. Odjel jsem zpět domů k Agi. Seděla na terase.

„Co se děje?!“ vystřelila za mnou, jakmile mě zahlédla.

„Nic,“ odsekl jsem. Nechtěl jsem se s ní bavit.

„Shannone, co se stalo?“ Chytila mě za loket. Tu chvíli bych nejraději vymazal ze svého života. Nějak mi ujely nervy a vystřelil jsem rukou proti ní. Bohužel jsem ji trefil. Chytila to hřbetem ruky na lícní kost kousek pod pravé oko. Prudce jsem se nadechl. Chtěl jsem ji chytit a uchlácholit, že jsem to tak nemyslel, ošetřit jí ránu nebo cokoli, čím bych dokázal, že to, co se stalo, mě vážně mrzí. Udělala krok zpět a jen otřeseně kroutila hlavou. Zakousl jsem se do rtu. Tohle je opravdu v prdeli! Bože! Proč jsem jí raději nestřelil Jaredovi?!

„Agi, počkej,“ pokoušel jsem se, ale jediné, na co se zmohla, byl útěk. Neměl jsem důvod tady zůstávat. Sbalil jsem si věci a odjel. Žaludek jsem měl tak sevřený. Nevěděl jsem, co mám dělat. Třeba mi Riley pomůže. I když nebude nadšená, že jsem ublížil její životní lásce.

***

„Riley?“ zaklepal jsem na dveře jejího pokoje. Nečekal jsem ani na vyzvání. Vtrhl jsem do jejího pokoje jako velká voda.

„Cos jí udělal?!“ vyjela po mně. Takže Agatha tady asi byla.

„Já.... Nechtěl jsem... Jsem takový kretén!“ Sesunul jsem se u její postele. Její pohled byl tak laskavý. Byl bych stokrát radši, kdyby na mě ječela jako na prašivého psa. Možná mi tím chtěla dokázat, že ona je ta jediná, která je pro Agathu ta nejlepší.

„Spíš se divím, že ti jednu nestřelila zpět při své povaze,“ zasmála se.

„Udělala by dobře, kdyby mi ji vrátila. Já ji chci zpět! Strašně mě to bolí.“ Do očí se mi hrnuly slzy. Musel jsem ji najít, přivinout ji k sobě, nechat ji do mě bušit. Hlavně, aby byla u mě. Přítomnost Riley mě uklidňovala.

***

Ráno jsem hned jel do práce. Doufal jsem, že ji tam potkám. Jediné, co jsem slyšel, tak byl její rozhořčený hlas ze zasedačky. Doufal jsem, že se Jaredovo přání nestalo skutečností. Když jsem se zaposlouchal hlouběji, zjistil jsem, že se nedohadují o jejím odchodu, ale o naší bezpečnosti. Spoustě lidí se nelíbilo, že jsme pouštěli takové množství fanoušků na podium. Ale ona byla neoblomná.

Čekal jsem na ni. Cítil jsem, jak se mi potí dlaně. Vylezla ven. Vypadala, že má všeho akorát tak dost. Ani se na mě nepodívala. Vystřelil jsem za ní. Nastoupila do výtahu. Už ji nenechám odejít. Protáhl jsem se škvírou zavírajících se dveří. Byli jsme tam sami. Nenápadně jsem se opřel o tlačítko STOP. Vyděšeně a zároveň bojovně se mi podívala do očí.

„Pusť ten výtah,“ prskla. Vzal jsem její hlavu do dlaní. Měla rudé bělmo a rty se jí třásly.

„Mrzí mě to,“ šeptl jsem a chtěl jsem ji obejmout. Vyškubla se mi. Zachytila se za bolavou ruku. Skoro vykřikla bolestí. Nemělo cenu ji takhle trápit. Naposledy jsem se na ni podíval a zase spustil výtah. Utřel jsem si slzu, která mi tekla po tváři. Nikdy jsem kvůli ženě nebrečel. Spíše mě mrzelo to, že jsem jí ublížil. Musel jsem se někomu svěřit. Tohle ale nebylo něco, čím bych se chtěl chlubit.

Vrátil jsem se do našeho kanclu a usedl za bicí. Chtěl jsem si zatrénovat, ale byl jsem tak rozrušený, že jsem neudržel ani základní rytmus nohou. Uhodil jsem pěstí do jednoho z bubnu až jsem protrhl blánu.

„Sakra,“ ulevil jsem si. Mé beznaděje si všimnul Tomo. Přisedl si ke mně a položil mi ruku na rameno.

„Měl bys mi říct, co se děje.“ Jeho hlas byl mírný. Vzhlédnul jsem k němu. Jeho oříškové oči byly tak přesvědčivé. Začal jsem tedy od začátku. Nevynechal jsem ani návštěvu umírající Riley. Celou dobu mi věnoval veškerou pozornost. Zdálo se, že mě chápe. Chtěl jsem odpověď.

„Nech ji být,“ radil mi. Ach, Tomo, kdyby to bylo tak jednoduché, tak tady nešílím. „Neodsuzuji ani jednoho z vás.“ Tahle věta mě od mého přítele potěšila a zároveň povzbudila. Vděčně jsem se na něj usmál a odešel jsem. První místo, kde jsem zakotvil, byla hospoda kousek od práce. Házel jsem tam do sebe jednoho panáka za druhým. Pokoušel jsem se z hlavy vymazat její obličej, ale s množstvím panáků se mi její tvář vybavovala přesněji. Byla krásná jako v den, kdy jsem ji spatřil poprvé.

Najednou jsem nad sebou zaslechl i její hlas. Tohle už nebyla jen představa, ale realita. Zvedl jsem k ní oči. Stála nade mnou a mračila se. Hodila na desku baru bankovku obrovské hodnoty. Vše jsem viděl v oparu. Motala se mi hlava a její naštvaný hlas se mi do mozku zapichoval jako malé jehličky. Vím jen, že mě dovlekla ke mně domů, kde mě vysvlékla a uložila do postele. Ještě z druhé místnosti volala pravděpodobně Jaredovi. Z hovoru jsme pochytil jen to, že sem má přijít si mě hlídat. Dělal jsem jí starosti a za to bych si nejraději nafackoval.

„Agi,“ zabručel jsem. Věděl jsem se, že je ve vedlejší místnosti. Přišourala se a klekla si vedle postele. Natáhl jsem ruku k její tváři. Dotkl jsem se podlitiny pod jejím okem. Neuhnula.

„Je mi to líto, Agi. Já jsem opravdu nechtěl.“ Po mých slovech vstala. Zvedal se mi žaludek.

„Mě toho mrzí, Shanny. Hlavně to, že se takhle ničíš.“ Zmizela ve dveřích. Bylo mi příšerně. Bolel mě žaludek, točila se mi hlava, ale především jsem měl před sebou její nádherné, leč utrápené oči. Vrátila se a v ruce svírala sklenici vody. Odložila ji na stůl a klekla si k mé posteli. Měl jsem nutkání se jí dotknout, přitáhnout k tělu a omluvit se jí. Když ode mě odvrátila oči, vytáhl jsem ji k sobě na lůžko. Ustrašeně mě sledovala a zbytek jejích emocích zračících se v její tváři byly nečitelné.

„Agi, já jsem idiot. Vím to. Dokázala bys mi to odpustit?“ Hladil jsem ji po vlasech. Hlavu měla opřenou o mé rameno.

„Nemám ti co odpouštět.“ Její hlas byl bez emocí. Bál jsem se jí.

„Já bez tebe nemůžu být,“ šeptal jsem.

„Víš, co je na opilých lidech to nejúžasnější?“ otočila se na mě a po dlouhé době jsem na její tváři viděl náznak úsměvu. Na její otázku jsem zavrtěl hlavou.

„Že říkají pravdu.“ Pohladila mě po tváři. Její dotek po tolika hodinách byl vysvobozením. Opřel jsem se do jejího dotyku a přivřel oči. Motala se mi hlava, ale tohle jsem si potřeboval užít. Pokusil jsem se ji políbit, ale zastavil mě její ukazováček na mých rtech. Zklamaně jsem se od ní odtáhnul a „spokojil“ se jen s objetím jejího křehkého těla. Políbila mě na čelo. Málem jsem vyskočil z kůže, když jsem ucítil její ústa na mé kůži.

„Jsi opilý a táhne z tebe,“ poznamenala a vstala. Dole jsem zaslechl hluk a už mi došlo, že tohle je konec našeho povídání. V předsíni se zouval Jared. Naposledy jsem ji chytil za ruku. Sehnula se ke mně, políbila mě a odvrátila zrak.

„Agi, neopouštěj mě,“ poprosil jsem ji. 

„Teď mám hodně práce. Vždycky budu za tebou stát, ale nyní mě nech na pokoji,“ sykla a odešla. Ještě jsem zaslechl, jak se baví s bráchou. Vůbec na sebe nekřičeli. Chovali se k sobě velmi slušně. Poděkoval jí, pak nejspíš už opravdu odešla a já raději usnul, jelikož jsem nechtěl odpovídat na bratrovy inkviziční otázky, proč jsem zpitý pod obraz.

***

Druhý den ráno jsem jí do kanceláře nechal poslat puget růží. Byl jsem rád, že mě vytáhla z toho zpropadeného podniku. Bůhví, jak bych vůbec skončil.

Dorazily pár okamžiků před tím, než jsem přišel. Procházel jsem okolo dveří s jejím jménem. Nedalo mi to a nakoukl jsem dovnitř. Zrovna si přivoněla. Přivřela při tom oči. Zdálo se mi, že vidím svou siluetu, jak ji objímá okolo pasu. Ta silueta vypadala narozdíl ode mě spokojeně. Uvnitř mě to trhalo na kusy. Ač nerad, musel jsem odejít. Procházel jsem se po chodbách v téhle obří společnosti.

Odpoledne jsme se sešli v zasedací hale. Jared se na ni díval s neuvěřitelným zájmem. Od té doby, co jsme se pohádali, si ji prohlížel pohledem hladové šelmy.

„Tomo, ty budeš určitě chtít pokoj se ženou, že?“ střelila pohledem po našem Tomovi. Ten spokojeně přikývnul na její dotaz. Zapsala si to do svých poznámek a vzhlédla k nám.

„Už jste velcí kluci. Chcete pokoj spolu nebo každý sám?“

„Chci svůj pokoj, nechci poslouchat každý den jinou ženskou, jak vzdychá pod mým bratrem,“ ušklíbnul se. Zatínal jsem pěst, abych mu ji jednu nešvihnul.

„Každý svůj pokoj,“ polohlasně si diktovala text. Ignorovala jeho jízlivost. Jemně se usmívala. Nedokázalo ji nic rozhodit. Tohle s ní mohly udělat ty květiny? Toužil jsem po jejím dotyku. Předávala nám veškeré informace.

Odpoledne jsem se zastavil za Riley. Usmívala se. Vypadala dobře. Povídal jsem si s ní do večera. Tolik mi toho o ní řekla. Předala mi jakési klíče s visačkou, na níž byla adresa. Vydal jsem se na to místo. Po pár minutách strávených v tom domě mi došlo, že je to ten dům, co jsem viděl na fotografiích od Riley. Tohle byl Agathin dům, ve kterém ji nechala a utekla pryč. Našel jsem její pokoj. Byly tam kytary, klavír, spousta triček, bot a knih. Snažil jsem se najít něco, co by jí mohlo udělat radost. Vešel jsem do šatníku. Objevil jsem dres jejího oblíbeného basketbalového týmu. Na spoustě fotek v něm spala. Vzal jsem ho. Podle vyprávění tady nebyla několik let. Tenhle dům stál na skále v zátoce. Byl z něj nádherný výhled.

***

O půlnoci mě vzbudil telefon. Chvíli jsem na něj mžoural, ale když jsem rozpoznal číslo doktora ošetřujícího Riley, rychle jsem hovor přijal.

„Je to její poslední chvíle. Pojďte se rozloučit.“ Jeho slova byla tak bolestivá. Na nic jsem nečekal, oblékl se, a vyjel do nemocnice. Bylo mi v celku ukradené, že jsem několikrát na měřeném úseku překročil rychlost. Musel jsem se za ní dostat co nejdříve.

Přede dveřmi jejího pokoje už čekal doktor. Měsíc utekl tak rychle. Vtrhnul jsem dovnitř. Ležela bledá na posteli a na jejím kraji seděla Agatha. Doběhnul jsem k jejímu lůžku a objal ji. Její kůže byla popelavě šedá. Na Agi jsem se podívat nemohl. Zahlédl bych tam totiž spoustu bolesti.

„Jsem ráda, že jste tady oba dva. Chci od vás jen jednu věc.“ Sledovali jsem ji a vyčkávali, co z ní vypadne. Už jí dělalo problém mluvit. Přidržela si u obličeje dýchací masku a pak ji zase odložila.

„Agatho, budeš za ním stát, ať jsou jeho nápady sebebláznivější a nelogické. On ví, co dělá stejně jako ty.“ Ač nechtěla, přikývla. Riley už byla opět s dechem v koncích. Hladil jsem ji po ruce.

„Shannone, ochraňuj ji. I když se dokáže o sebe postarat sama, vždycky bude potřebovat tebe, abys ji schoval do svého objetí. Bez něj neusne. Jen se na ni podívej. Myslíš, že se za poslední dny vyspala? Ne!“ Dokázala být uštěpačná i v takovouhle chvíli. Přitáhnul jsem Agathu k sobě. Zničeně mi položila hlavu na rameno. V očích Riley jsem viděl zadostiučinění.

„Vždycky jsi byla jedinečná,“ stiskla jí Agatha ruku. Trpce se usmála. Seděli jsme u ní už jen deset minut. Pak přístroje okolo nás ohlásily konec. Byla jedna ráno. Ještě jsem viděl, jak se k ní sehnula a políbila ji na čelo. Poté vstala a natáhla ke mně ruku. Rty měla roztažené do malého úlevného úsměvu, ale z očí se jí valily slzy. Přitisknul jsem si ji k sobě a odtáhnul stranou, abych uvolnil cestu sestrám a doktorovi, aby mohli odklidit Rileyino tělo. Poprvé byla v mé přítomnosti lidská. Žmoulala mou mikinu. Ani nevnímala, když jsem ji vedl do auta. Dovezl jsem ji domů. V náruči jsem ji donesl až do ložnice, kde jsem ji uložil. Zachytila mě za rukáv.

„Nechci být sama.“ Její spodní ret se tak třásl. Lehl jsem si vedle ní. Přitulila se ke mně, hlavu si schovala pod mou bradu, ruce omotala okolo krku a nohy propletla mezi mýma. Byla poprvé tak zranitelná. Hladil jsem ji po zádech a líbal do vlasů.

Tahle noc pro mě znamenala hodně. Věděl jsem, že mi věří. Usínala mi v náruči a vůbec se mě nebála ani po tom, co jsem ji uhodil.

Když jsem se probudil, už vedle mě neležela.

Moc se omlouvám, že tady několik měsíců nic nepřibylo, ale nebyl čas... Blbá výmluva, ale je to tak... musela jsem si dát dohromady svůj osobní život a myslím, že teď toho času na přidávání bude habaděj... Nejvíc mě štve, že mám popsaných přes sedmdesát stran a nebyla jsem schopná to sem hodit...

Každopádně... Tento dílek je o trochu delší. Nejdříve jsem myslela, že bych ho rozdělila na dva díly, ale pak mi došlo, že je to celkem zbytečné. 

Takže ještě jednou díky všem, co tenhle příběh čtou a Mara se hlásí do zpět do služby 

Autor: Mara, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek City of Angels 7: