Cože?! - Kapitola 10. • OurStories.cz ~ naše povídky

Rána jsou těžká... Obzvláště, když vás prudí jeden nejmenovaný rychloběžec.

06.11.2016 (11:00) • Destiney • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1008×

Něco studeného mě tlačilo do zad. Mírně jsem se tedy rozhodla šoupnout a nevěnovat tomu pozornost. Nicméně jsem narazila do něčeho teplého. Vztáhla jsem ruku a rozhodla se to ošmatlat. Pevné svaly, šest buchet, kovová ruka…

Kovová ruka?!

Otevřela jsem oči a rychlostí blesku vystřelila do sedu. Pohybu jsem vzápětí zalitovala, protože v mojí hlavě to způsobilo dunivou techno party. Zavřela jsem oči a promnula si spánky a kořen nosu. Techno party trochu ztlumila, a tak jsem oči zase otevřela. Na posteli si tam spokojeně ležel Bucky. V hlavě mi to šrotovalo o sto šest. Hledala jsem odpověď na otázku, co se včera, sakra, stalo a kdy jsem se dostala do postele a proč nemá triko a kalhoty. A proč nemám, sakra, triko já?! Frustrovaně jsem zaúpěla a složila hlavu do dlaní. Pak jsem se rozhodla pomalu zmizet do obyváku a zahájit pátrání po triku a dobré ranní kávě.

Nejprve jsem šťouchla do Buckyho, ten jenom zaškubnul svalem a spal dál. Tak toho jen tak nevzbudím. Vydala jsem se na dobrodružnou výpravu do samotného nitra bytu. A hele! Moje tričko tam fakt bylo. Avšak z jeho nálezu mě radost rychle opustila. To, co se ještě včera dalo nazvat tričkem, na mně zůstalo jako několik cárů látky.

„Pane Bože, co jsme to včera, sakra, dělali?“ vyjekla jsem tiše, abych nerušila techno party a tu lemru vedle. Rozhodla jsem se prošmejdit obyvák a zjistit, jestli existuje něco, čím bych mohla zahalit vrchní část svého těla.

Našla jsem šedivé tričko. To šedivé tričko ze dne, kdy jsem mu slintala na rameno. Ušklíbla jsem se a tričko přes sebe hodila.

Techno party pomalu končila a já začínala mít hlad. Vyhledala jsem proto kuchyň, z lednice vzala vajíčka a rozhodla se pro to je umíchat.

Rozklepla jsem dvě vajíčka na pánev. Bohužel, druhé vajíčko skončilo skoro celé na sporáku, ne na pánvi. Nic, úklid bude třeba potom. Možná. Někdy příště.

Další vajíčko už se mi zdárně podařilo vylejt na pánev, a tak jsem začala smažit.

Dokonce jsem si ani nespálila prsty! Dala jsem tu baštu na talíř, odněkud ze skříňky vytáhla chleba a sůl. Chleba byl mírně tvrdý, ale to se vsákne. Seděla jsem na židli a žvýkala si chleba, když někdo zazvonil. Nepřemýšlela jsem a šla otevřít.

Ve dveřích stál Pietro. Sjel mě pohledem od hlavy k patě a pak zapískal.

„To jste na to šli celkem rychle,“ podotkl a vešel dovnitř. Uvědomila jsem si, co mám na sobě, a dala si v hlavě pořádnou facku.

„Nic se nestalo,“ sykla jsem, zavřela dveře a klopýtala za ním. Hodil na mě vševědoucí pohled, za který bych mu nejraději zakroutila tím jeho štíhlým krkem, a šel přímo do ložnice.

„Bucky!“ zvolal, ale kopa svalů, šlach, kostí a kůže se nehnula. Tak na tohle se podívám. Opřela jsem se o futra a s úšklebkem sledovala Pietrovo počínání.

Šťouchal do něj, píchal do něj, lechtal ho, dokonce mu zkoušel křičet do ucha… Avšak Bucky nic. Začínalo mě to trochu děsit.

A pak ten šílenec začal šíleně rychle běhat kolem postele. Zvedl tím neskutečně velký vítr, až jsem se musela ukrýt zpět do obýváku, aby mě to nesmetlo.

Po pár minutách se ozval zvuk tříštícího skla. Vyskočila jsem ze svého úkrytu a běžela se podívat, co se stalo.

Naskytl se mi pohled na stojícího Buckyho a rozbité okno.

„Ty jsi ho vyhodil z okna?!“ vyjekla jsem a přiskočila k oknu, odkud to bylo na zem tak pět metrů.

„Klídek, přežil to,“ odfrkl si Bucky a lehnul si zpět. Zkontrolovala jsem pohledem zem, kde byl zbytek střepů a narušitel nikde, a pak se k Buckymu otočila s pozdvihnutým obočím.

Skenoval mě pohledem a na tváři mu hrál lehký úsměv. Založila jsem si ruce na hrudníku a pozvedla obočí ještě výše.

„Co na mě tak zíráš?“ optala jsem se po další chvíli.

„Ále, jen tak se dívám na svoje tričko,“ prohlásil. Zrudla jsme až na zadku.

„Nic jiného na sebe nemám. Nevim, co jsme to včera dělali, ale moje tričko dopadlo jako hadr na podlahu,“ procedila jsem skrz zuby a pak si uvědomila, co si pamatuju jako poslední. Bezděčně jsme si sáhla na rty a pak se podívala Buckymu do očí. Ten se pořád usmíval.

„My… my se políbili?“ zeptala jsem se ho. S úsměvem přikývl. „A… a pak…? No… to?“ optala jsem se zděšeně, narážejíc na jeho skoro nahotu. Zasmál se.

„Ne, jen jsme hráli flašku a já prohrával častěji, než bylo zdrávo,“ ušklíbl se.

„A jak to, že si to nepamatuju?“

„No, řekněme, že to, co jsem ti nalil, nebylo pro slabé nátury,“ smál se mi. Přihmouřila jsem oči a pomalu se k němu přibližovala. V očích se mu mihla nejistota, ale to už jsem po něm skočila a začala ho lechtat po celém nahém těle. Avšak jsem trochu přecenila své síly, protože jsem za chvilku já byla ta lechtaná… Svíjela jsem se, smála se jak postiženej lachtan a mezitím hýkala, ať toho nechá.

Po chvilce se mi podařilo chytit jednu jeho ruku. Podíval se mi do očí, v těch jeho hrály pobavené jiskřičky. Naklonil se ke mně a znovu mě políbil. Polibky jsem mu s nadšením oplácela.

„Okay, tak já příjdu pozdějc,“ ozvalo se z okna. Odletěli jsme od sebe tak, že jsem se setkala se zemí na druhé straně, a nadávala jsem jako špaček.

„Pietro! Dveře! Normální lidi chodí dveřma!“ křikla jsem na něj a s pár českýma nadávkama se zvedla ze země.

„Normální lidi mě nevyhazují oknem. Och, počkat! Bucky není normální člověk,“ zašklebila se ta blonďatá kebule a uhnula před Buckyho levačkou.

„Co potřebuješ?“ vydechla jsem a sedla si na postel.

„No, mám vás odvézt,“ podrbal se ve své hřívě.

„A kam?“ zeptal se Bucky.

„No, na základnu,“ odpověděl Pietro.

„Leze to z tebe jak z chlupatý deky. Důvod?“

„No, Vendy dostane výcvik agenta a ty pojednamisi,“ vysoukal ze sebe.

„Cože já?“ optal se Bucky a přišel blíž.

„Pojedeš na další misi,“ vydechl ze sebe a rychle se přemístil na druhou stranu pokoje.

„Čekal jsem to volno delší,“ zavrčel Bucky a jal se hledat oblečení.

„Tak já počkám dole u auta.“ Pietro zmizel rychlostí blesku.

Dívala jsem se za ním a přebírala své pocity v hlavě. Bucky si beze slov začal balit pár věcí do černé tašky. Hodil po mně při tom sportovní kraťasy.

„Vezmi si je, ať tě nikdo neokoukne,“ mrkl na mě a vycházel ze dveří. Rychle jsem si je oblékla a vydala se za ním. Sešla jsem těch pár schodů a sedla si dozadu do černého auta. Nepřijde vám divný, že má SHIELD všechno černý? Mně docela jo. Teda jako ne že bych proti tej barvě něco měla, ale prostě… No, to je asi jedno. Bucky zaplul dopředu.

Celou dobu bylo v autě ticho. Já si v klidu klimbala na zadní sedačce. Asi po dvou hodinách jsme konečně zastavili před „tajnou“ budovou SHIELDU. Těžko říct, jestli je totiž fakt tajná. Kdo by takovejhle komplex budov přehlédl? No nic.

Zase jsme procházeli spletitými chodbami. Mě vysadili v mém provizornim pokoji, protože stále nemám povolení být na poradách týmu.

Vyhrabala jsem ze skříně tepláky a jakési modré tričko s nápisem ‚Rainbow‘ a oblékla si to na sebe místo Buckyho věcí. Ty jsem bezpečně schovala do skříně.

Notnou chvíli jsem jen tak seděla a přemítala, že mi opravdu chybí moje kytara. Budu si muset nějakou zařídit.

Po asi pěti hodinách (podezřívám se, že jsem dokonce usnula a vychodila důlek v podlaze) se otevřely dveře a tam stál Clint.

„Tak pojď, naučím tě střílet,“ řekl a pokynul mi ze dveří. Očička se mi rozzářila jako malému dítěti, kterému dáte lízátko, a s radostí jsem odcupitala za ním.

Juhů!

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction