OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Cože?! - Kapitola 13.

09.11.2016 (10:00) • Destiney • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1049×

Ubývá míst,
kam chodívala pro vodu
má starodávná milá, starodávná milá.
Kde laně tišily žízen, kde žila rosnička.
A poutníci skláněli se nad hladinu,
aby se napili z dlaní.
Ubývá míst,
kam chodívala pro vodu,
voda si na to vzpomíná, voda je krásná.
voda má voda má voda má…

Seděla jsem ve svém skleníku, zpívala si písničky a u toho si hrála s vodou a květinami. Rozuměte tak, že jsem ty kytky moje prostě a jednoduše zalévala.

Byla jsem osamělá. Všichni měli nějakou práci a já musela být zavřená na základně. Nemohla jsem nikam jít. Ani do těch krásných lesů. Tedy, jednou za týden jsem dostala agenta, který se mnou šel ven k lesu na patnáct minut a zpět. Ani o vteřinku dýl. A to jen proto, že to doporučil Bruce, který podrobným zkoumáním zjistil, že když nemám kontakt s přírodou, mizí moje chuť do života.

To bylo totiž tak, jednoho krásného dne jsem se probudila a cítila jsem se naprosto apaticky. Bylo mi jedno, že kolem mě nikdo není, bylo mi jedno, že mám hlad, bylo mi jedno, že kolem mě lítá moucha a střídavě mě šimrá po obličeji a po nohou. Takhle mě tam našel právě Bruce. A já na něj nemluvila. Jen jsem ho sledovala očima, zatímco on kolem mě běhal, do pokoje přibíhali další lidi v bílém a napojovali mě na různé přístroje a hadičky. A já prostě čučela do stropu. Když si to vezmu zpětně, muselo to být dost děsivé.

Nemůžu říct, že mi samota nevadí. Vadí. Blbnu z toho. Agenti, co mě mají na starosti, se mnou nemluví, občas si příjde pokecat Bruce, ale ten zas rychle odběhne, protože má nějakou veledůležitou práci.

A tak jsem si udělala kamarády z kytek. Mám je všechny pojmenované, hezky se o ně starám, ptám se jich, jak se maj, a takové ty věci, co se dělaj s kamarádama.

Nejraději mám takovou zvláštní popínavou rostlinu jménem Arnoštek. Je to zvláštní bylinka, která je poměrně vysoká a voní po meduňce. Zvláštním způsobem mě uklidňuje.

„Tak jo, Arnoštku, chceš ještě vodičku broučku?“ optala jsem se své květiny. „Tak asi ne,“ usoudila jsem, když jsem sáhla do květináče, který byl naplněn vodou. „A co ty, Edgare? Dal by sis trochu vodičky? A ty, Josefínko?“ mluvila jsem dál s dalšíma květinama, zatímco jsem jednu po druhé opečovávala nůžtičkama na nehty a rozprašovačem.

„Ty jsi opravdu blázen,“ ozvalo se ode dveří. Usmála jsem se.

„Čekala jsem, kdy na mě promluví kytka, ale že se objeví bludy, to jsem nečekala,“ odpověděla jsem hlasu za sebou.

„Jsem blud?“ optal se hlas.

„Ano, jsi. Bludy jsem ještě neměla, ale maj dobrý hlasy.“

„A udělal by blud tohle?“ Kroky se ke mně přiblížily, silné ruce mě obejmuly zezadu a zvedly na nohy. Lekla jsem se a začala sebou házet, avšak k zemi mě přikovaly jemné a teplé rty.

„Tahle halucinace se mi líbí,“ zašeptala jsem do rtů.

„Nejsem halucinace,“ ohradil se majitel rtů.

(Bucky’s pov)

„Chyběl jsi mi, Bucky,“ objala mě a zabořila svou hlavu do mé hrudi. Cítil jsem její dech na svém krku. Byla tak nádherná. Tak moc nádherná.

„Proč si povídáš s kytkama?“ odtáhl jsem ji od sebe a pořádně se na ni podíval. Vypadala strhaně.

„Jsou to moji jediní společníci,“ krátce se zasmála.

„Ale prosimtě. Co Tony? Steve? Tasha? Wanda?“

„Nikdo tu nebyl. Nechali mě tady zavřenou jako králíka v terárku s kupou hlídačů. Bojíte se mě?“ zeptala se mě s šíleným zábleskem v očích.

„Ale no tak. Nikdo se tě nebojí,“ odpověděl jsem jí konejšivým hlasem a hypnotizoval jsem její oči

„Chci jít ven, chci jít daleko od základny, chci být volná,“ mluvila jako malá holka, která si právě rozbila koleno.

„Kdy jsi naposledy spala, Vendy?“ promluvil jsem na ni jemně a pohladil ji po tváři. Lehce se zachvěla a očima těkala po mém obličeji.

„Já ti ani nevím, asi před dvěma dny? Těžko říct, čas tu plyne divně,“ pokrčila rameny. Počáteční zděšení překryl nápad. Přehodil jsem si ji přes rameno a nesl cestou ke svému pokoji.

„Tady si teď lehneš a budeš spát, je ti to jasný? Klidně celé dny, ale spi,“ přikázal jsem, zatímco jsem jí sundával boty a ponožky. Smála se.

„Co je to vlastně spánek?“ zeptala se.

„Jsi unavená, Vendy,“ odpověděl jsem jí ustaraně. Její tvář byla jemná jako papír. Bál jsem se jí skoro dotknout. Bál jsem se, že mi proteče mezi prsty. Bál jsem se, že se jí dotknu a ona zmizí.

„A kdo jsi ty?“ změnil se jí výraz na nechápavý a do očí se jí vlily slzy. „A kdo jsem já?“ zašeptala tiše. Urychleně jsem šel za Brucem.

„Co je s ní?“ rozrazil jsem dveře laboratoře jako velká voda. Bruce mírně nadskočil od obrazovky.

„S kým?“ zeptal se opatrně.

„Dobře víš, o kom mluvím,“ nechtěl jsem být tak prudký, ale její chování mi dělalo starosti.

„Měl jsi přijet po tom, co byla venku. Byla by normální,“ konstatoval a dál ťukal něco do obrazovky.

„Proč se jí tohle děje?“ zeptal jsem se.

„Pamatuješ si strukturu její DNA?“ nečekal na mou odpověď. „Ona potřebuje k životu rostliny. Zahradu. Tahle základna je pro ni jako klec. Dá se říci, že nemůže dýchat. Šílí, blázní. Je apatická. Potřebuje někam, kde s ní někdo bude mluvit, kde bude mít možnost jít ven. Jinak z ní zbyde jenom schránka. Jenom tělo bez duše. Bude jen fyzicky a psychicky zmizí.“

„A proto jste ji tam takhle všichni nechali? Nechali jste si ji myslet, že je sama?“ řekl jsem rozhořčeně. Nemohl jsem tomu uvěřit.

„Všichni mají práci,“ odpověděl Bruce.

„Neříkej mi, že nikdy ani jeden z vás neměl čas!“ skoro jsem na něj křičel.

„Nikdo z nás s ní nemohl mluvit,“ konečně se na mě otočil. I on už zvýšil hlas.

„Proč nemohl? Co vám v tom, sakra, bránilo?“ křičel jsem.

„Já jim v tom bránil,“ ozval se hluboký hlas ode dveří.

„Fury,“ procedil jsem skrz zuby. „Proč?“

„Protože jsem slečnu Stonesoul chtěl vyzkoušet. Potřeboval jsem vědět, jak se chová.“

„Jo, a proto jste ji dohnal k šílenství,“ prskl jsem po něm.

„Uklidněte se, pane Barnesi. Slečna Matthews byla po celou tu dobu pod kontrolou. Nic se jí nemohlo stát.“

„Jo, vždyť ona je po celou dobu v pohodě. Akorát se baví s kytkama, je bílá jako stěna a nepoznává ani samu sebe!“ přesunul se můj hněv na toho jednookého hajzla s tak zatraceně klidným výrazem, až jsem měl chuť ho praštit.

„Ustupte, vojáku,“ promluvil na mě. Až teď jsem si uvědomil, že jsem svoji myšlenku málem realizoval. Ustoupil jsem o pět kroků vzad.

„Omlouvám se, pane,“ řekl jsem monotónně s pohledem do zdi. Fury přikývl a odešel pryč. Chvíli jsem čekal a pak jsem promluvil na Bruce: „Vy jste to všichni přijali?“

„Samozřejmě, že ne. Ale Fury měl dost přesvědčivé metody,“ pokrčil rameny.

„A kde jsou vlastně ostatní?“ zeptal jsem se už klidněji.

„Tony odjel do svého sídla a tam trucuje, Steve radši šel s Nat a Clintem na misi a Pietro a Wanda byli odvolání na jinou základnu, protože porušovali Furyho zákaz,“ odpověděl s pokrčením ramen.

„Ty jsi tu zůstal jako jediný,“ konstatoval jsem.

„Abych na ni dával pozor. Stále vím, co se s ní děje. Ano, mrzí mě to, že nemůžu nic dělat. Ale je to pro její dobro. Tady máš něco na její spánek. Zítra by se měla probudit v pořádku. Odjeď s ní k sobě a dej jí, co potřebuje. Dám ti na cestu pár rad a léků. Teď jí běž píchnout tohle, bude po tom spát. Dlouho,“ podával mi do ruky světle modrou tekutinu, kterou už jsem viděl.

„To je…“

„To je extrakt ze zbytků energie, se kterou sem přicestovala. Znáš už jeho účinek,“ přerušil mě Bruce. Přikývl jsem, poděkoval a odešel zpět za Vendy.

„Co jen to s tebou udělali,“ šeptal jsem jí. Ležela na posteli a dívala se do stropu. Sledovala očima mouchu, která lezla po stropě, a mě ani nezaregistrovala. Opatrně jsem si k ní sedl. Těkla po mně očima, ale to byl celý její pohyb. Připomněla mi vojnu. Jednou jsem ležel zraněn v ošetřovacím stanu a vedle mě ležel voják. Byl ochrnutý na celé tělo kvůli zbloudilé kulce, která ho trefila přímo do míchy. Jediné, co dělal, bylo, že sledoval mouchy, které lezly po stropě stanu. Bylo mi ho tehdy líto. Později zemřel na infekci.

Oklepal jsem ze sebe tíhu vzpomínky a vzal jsem její ruku. Pomalu jsem zapíchl jehlu s tou zvláštní tekutinou a sledoval její reakci. Byla přesně taková, jakou jsem si ji pamatoval a jakou jsem nechtěl už nikdy vidět. Napnula všechny svaly v těle a vytřeštila své krásné, obvykle hnědé oči, které pomalu získaly modrý odstín. Stiskl jsem ji ve své náruči a čekal, až křeče odezní. To se stalo po chvíli. Položil jsem ji do přikrývek, zkontroloval tep a dech a nechal ji spát. Sám jsem si lehl na zem a usnul neklidným spánkem plným nočních můr z dob války a Winter Soldiera…

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Cože?! - Kapitola 13.: