OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Cože?! - Kapitola 17.

14.11.2016 (14:00) • Destiney • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1449×

Proč jsem byla tak pošetilá? Ach, mami, proč jen jsem byla tak hloupá? Kdyby nebylo mé zvědavé povahy a nebojácné stránky, neseděla bych teď tady, pod stolem, a nevstřebávala to, že jsem v poměrně smrtelném nebezpečí.

Zaslechla jsem hlasy a rychle jsem se překolébala pod jiný stůl. Modlila jsem se, aby mě nenašli.

„Podle záznamu se někdo vloupal do budovy,“ řekl první hlas. Byl hrubý a určitě patřil muži.

„Ale nikdo nebyl nalezen, nebo snad ano?“ zeptal se přísný ženský hlas. Žena v Hydře, nikdy jsem neslyšela o ženě v Hydře.

„Ne, paní,“ odpověděl jí mužský hlas. V odpovědi byla stopa strachu.

„Jistě,“ prohodila sarkasticky žena a mně se naskytl pohled na její nohy. Měla černé boty na vysokém podpatku a černě nalakované nehty na nohou.

„Omlouvám se, madam,“ řekl muž. Zahlédla jsem i jeho boty. Těžké vojenské boty špinavé od krve. Otřásla jsem se odporem.

„Neomlouvejte se, vojíne Beversi,“ řekla přehnaně sladkým hlasem a začala ho pomalu obcházet.

„Nerozumím, madam Stucker,“ řekl nejistě vojín. Napětím a strachem jsem ani nedýchala.

„Myslím, že rozumíte moc dobře,“ došla až za něj a pokračovala: „K čemu je mi vojín, který neumí najít ani partu zamaskovaných kreténů, a copak je tohle?“ zastavila se. Myslela jsem, že mé srdce musí být slyšet na míle daleko.

„Už se to nikdy nestane, madam.“

„Ne, to nestane,“ ujistila ho chladným hlasem. A pak se to stalo. Výstřel. Málem jsem vykřikla, na poslední chvíli jsem si zacpala pusu. Mrtvola vojína dopadla na zem. Zíral na mě. Z úst se mu vyvalila krev a z jeho očí vyprchal život. Vytřeštěně jsem sledovala mrtvé tělo a nedovolila jsem si ani dýchat. Ozval se klapot podpatků, vrznutí dveří a žena byla pryč.

Stucker… Něco mi to jméno říká. A pak mi to došlo.

„Myslíme si, že s ním něco udělali. Kdo ví, jestli to není samotný vůdce Hydry, Alexandr Von Stucker. Chce zničit SHIELD, zdědil po baronovi jen to nejhorší. Je čisté zlo.“

„Je to žena. Alexander je žena,“ vypískla jsem nadšeně. Okamžitě jsem toho však litovala. Za nohu mě chytla silná mužská ruka. Kašlala jsem na ticho, řvala jsem jako smyslů zbavená a držela se zuby nehty stolu. A pak přišel kopanec do hlavy a mě pohltila temnota.

***

(3. osoba)

„Byl to špatnej nápad, hrozně moc špatnej nápad! Kdo jí to vůbec dovolil?!“ Bucky zuřil. Přecházel sem a tam a kopal do všeho listí, co mu přišlo pod nohy. Svou kovovou paží praštil už do čtvrtého stromu. Kmen zapraskal a strom spadl.

„Chtěla jít do akce,“ namítl nejistě Pietro. Bucky se na něj nebezpečně otočil.

„Vždyť nemá ani výcvik agenta! Jak jste ji mohli poslat Hydře přímo pod nos!“ zařval tak, že z lesa vylítli všichni ptáci.

„Má tříměsíční výcvik agenta pod dohledem Natashi,“ uklidňoval svého přítele Steve, avšak to bylo jako mluvit do dubu. Bucky si nedal říct a pořád nasupeně chodil kolem stromů a mlátil do nich. Pak se ozval výstřel a všichni ustrnuli v pohybu.

„Jdu tam,“ řekl Bucky a nečekal na ničí odpověď. Rozběhl se směrem k budovám.

„A jak se tam jako chceš nenápadně dostat?“ volal za ním Pietro, ale to už ho James neslyšel.

***

(Vendy)

Probudilo mě pálení na tváři. Setrvala jsem se zavřenýma očima a přemýšlela, co se stalo.

„Kopl jsi ji moc silně, jestli’s jí něco udělal, Stucker tě zabije,“ slyšela jsem mužský hlas.

„Stucker je poměrně kus ženskej,“ zasmál se hrubě další hlas.

„Mlč, prosimtě, ještě tě někdo uslyší!“ napomenul ho znovu první.

„Furt se neprobírá,“ konstatoval druhý hlas. Slyšela jsem přibližující kroky a pak jsem dostala facku. Vyděšeně jsem otevřela oči. Byla jsem ve výslechové místnosti, poznávala jsem ji. Jednou mě zde omylem zavřeli, když jsem slídila, kde jsem neměla.

„Tak, maličká. Co jsi tu čmuchala?“ zeptal se číslo jedna. Zarytě jsem mlčela a hleděla jsem mu do tváře.

„Nevíš, že na otázku se má odpovídat?“ řekl posměšně číslo dvě. Neřekla jsem ani slovo a vzpurně mu hleděla do očí. „Neumíš mluvit?“ znovu se ozval číslo dvě. Znovu jsem neodpověděla. Přiletěla mi facka a já překvapeně vyjekla. Chtěla jsem si chytit bolavou tvář, ale ruce jsem měla svázané za zády. Otočila jsme hlavu zpět na něj a pobodla ho pohledem. „A co teď?“ řekl číslo dvě. Tvrdě jsem mu pohled oplácela. Byla jsem rozhodnutá neříct ani slovo. „Kde je ta modrá holka, co ovládá rostliny?“ přisunul se číslo dvě blíž ke mně. Mé oči se zachvěly strachem. Hledali mě. Oni hledali mě. „Copak, křehotinka dostala strach?“ přiblížil se ještě blíž. Srdce mi tlouklo až v hrudi, opět jsem ale nepromluvila. „Taky nejsi k zahození,“ usoudil a začal jezdit rukou po mé noze.

„Lewisi, co to děláš?“ zeptal se číslo jedna.

„Nic, neboj. Jen si trochu pohraju tady s křehotinkou.“ Bála jsem se. Odtahovala jsem se od něj, co jsem mohla. A pak mě surově políbil. Snažila jsme se ho kousnout, cokoliv, aby přestal. Oddálil svou hlavu a já mu plivla do obličeje. „Tohle mi zaplatíš, děvko,“ řekl nebezpečně a zasadil mi ránu. V puse jsem cítila krev.

***

(Bucky)

Dovnitř jsem se dostal snadno. Věděl jsem o větrací šachtě, která vedla ven, a dalo se krásně s ní dostat i dovnitř. Lezl jsem po břiše šachtou a naslouchal zvukům. Pak jsem uslyšel výkřik a pár nadávek. Neváhal jsem a vydal jsem se po zvuku.

***

(Vendy)

Nemohla jsem otevřít oko, jak bylo napuchlé. V puse jsem cítila železnou pachuť krve a rty jsem měla fialové od věčných útoků toho magora.

„Lewisi…“ zkusil to znovu ten první už asi po páté.

„Co je, Parkere? Musíme tuhle křehulku naučit správnému chování, očividně ji její rodiče moc nevychovali,“ zasmál se Lewis. Prosila jsem Boha, aby se mu Parker postavil, aby někdo přišel a něco udělal. Aby se cokoliv stalo. U toho jsem si ještě slíbila, že už nikdy nebudu tak blbá, abych lezla do budovy plné Hydry. Lewis se napřáhl, na ruce železo, a já zavřela oči a očekávala bolest.

Ale ta nepřišla. Místo toho se ozvala rána jako z děla a cítila jsem kus omítky, co mě praštil do ruky.

***

(Bucky)

Konečně jsem byl u zdroje zvuku. To, co jsem viděl, mě nehorázně naštvalo. Když se ten hajzl napřahoval, vtrhl jsem tam a složil oba k zemi.

Pak jsem přešel k ní. Seděla na židli, celá od krve a klepala se.

„Už ti nikdo neublíží,“ zašeptal jsem a sevřel ji v náručí. Rozplakala se.

***

(Vendy)

Když jsem zaslechla jeho hlas, úlevou jsem se rozbrečela. Po chvíli jsem se ale uklidnila, teď není čas být slabá. Zvedla jsme k němu své oči a řekla jsem:

„Stucker je žena, je tady. A chce mě.“

„Ano, kvůli té energii. Chtějí ji zkoumat a použít jako zbraň. Proto bys tady vůbec neměla být. Co tě to napadlo?“ podíval se mi káravě do očí.

„Omluvám se, bylo to pošetilé hnát se do akce,“ sklopila jsem hlavu.

„Hlavně, že jsi v pořádku. Tak pojď,“ vzal mě za ruku a vyšel směrem ke dveřím.

Kdybych věděla, co za nimi je, křičela bych na ně, aby tam nechodil. Měli jsme jít šachtou…

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Cože?! - Kapitola 17.: