Cože?! - Kapitola 18. + 19. • OurStories.cz ~ naše povídky

Všechno se stalo tak rychle...

15.11.2016 (14:00) • Destiney • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1561×

18. kapitola

Vzpomínám si, jak jsem se učila jezdit na kole.

Když mě mamka pustila a já jela. Byla jsem šťastná a volala jsem ‚Mami, koukej! Já jedu! Sama!‘ a skoro jsem hýkala radostí. Ale pak přišel pád. Přední kolo se začalo hýbat a já ztratila kontrolu nad kolem, a to zahnulo do příkopu plného kopřiv. Plakala jsem. A moje maminka mě utěšovala.

Pak jsem se učila jezdit na koni a spadla jsem. Nechtěla jsem znovu nasednout, ale mamka mě znovu dotáhla do sedla. A pak jsem vyhrála závod.

Vzpomínám si také na svoji první pětku, svůj první zpackaný koncert, svoji první zlomeninu… A vždycky pak bylo líp.

„Víš, broučku, jednou budeš moc šťastná. Ale to nevydrží navěky. Vždycky pak příjde pád a ty budeš plakat. Ale pamatuj si jedno, vždycky zase bude dobře,“ řekla mi tehdy. Vštípilo se mi to do paměti.

Tuhle větu si teď opakuji. Jako mantru. Pořád a pořád dokola. Protože teď by mělo přijít to ‚dobře‘, nebo ne?

Jen co jsme vyšli ze dveří, stála tam. Alexander Von Stucker v celé své kráse. Střelila ho. Střelila Jamese do hrudi. A pak jí Pietro zlomil vaz holýma rukama. Základna je volná.

Stalo se to tak rychle…

Seděla jsem na zemi a na klíně jsem měla Buckyho hlavu. Byla jsem celá od krve. Od jeho krve. Neplakala jsem. Pouze jsem čekala na to dobré. Kde je, když ho člověk potřebuje?

Snažili se mě od něj odvést. Nepovedlo se jim to. Seděla jsem tam s ním a hladila ho po krví zmáčených vlasech. Jeho hrudník se nezvedal. V jeho nádherných očích nebyla jiskřička života. Ale já pořád věřila. Věřila jsem, že to bude dobré.

„Opravdu věříš?“ zašeptal najednou nějaký hlásek. Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl.

„Věřím,“ odpověděla jsem tiše.

„Jsi schopna se za něj obětovat? Až tak moc ho miluješ?“ ozval se znovu hlásek. Cítila jsem se, jako by mi někdo prohrabával hlavu.

„Ano, miluji,“ odpověděla jsem znovu a rozhlížela se kolem sebe. Marně.

„Opravdu je to tak, nelžeš… Chceš ho zachránit?“

„Ano, chci,“ vypustila jsem ta slova bez rozmyslu. Samozřejmě, že ho chci zpět mezi živými. Netušila jsme však, za jakou cenu.

„Ať je tedy po tvém,“ řekl škodolibě hlásek a já ucítila nával energie. Mé ruce zmodraly a rána na Buckyho hrudi se začala uzdravovat. A pak se jeho hrudník zdvihl v trhaném nádechu.

„Jamesi,“ zašeptala jsem šťastně.

„Vendy,“ usmál se na mě. Ale z jeho očí se najednou vytratilo všechno štěstí. „Záříš,“ řekl užasle. Nevěděla jsem, co na to říct. „Ty mizíš!“ křičel Bucky. „Neodcházej, prosím, ne!“

Všude kolem mě bylo to modré světlo ze dne srážky.

„Bucky, já tě…“ nestihla jsem to doříct. Pohltil mě obrovský nával energie a světlo mě oslepilo. V uších mi hučelo a Buckyho ruka se mi vysmekla ze sevření.

A pak bylo ticho.

Otevřela jsem oči.

Stála jsem na chodníku a před sebou jsem viděla známou ulici.

Stalo se to tak rychle…

A já byla doma.

„Miluji tě…“ zašeptala jsem do prázdna.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

19. kapitola, poslední

V kapse jsem měla klíče. Nějakým zázrakem tam prostě byly.

Došla jsem domů a stanula před dveřmi. Lítala mi hlavou jedna otázka za druhou:

Jak dlouhá uplynula doba?

Plyne tu jinak čas?

Co budu dělat?

Chvíli jsem tam stála a rozhodovala se, co dělat. Pak jsem klíče strčila do zámku. Zámek cvakl a dveře se otevřely.

Naproti dveřím máme zrcadlo. Vypadala jsem jinak. Byla jsem od krve, ale má zranění byla vyléčena.

V chodbě stála ona. Zírala na mě jako na zjevení.

„Vendy,“ vydechla a upustila utěrku, co zrovna měla v ruce. Překročila tu vzdálenost mezi námi a objala mě.

„Mami,“ vydechla jsem plačtivě a konečně dala svým slzám volný průchod.

„Kde jsi byla?“ ptala se mamka a taky plakala.

„Daleko,“ zašeptala jsem.

Mamka se mě dál neptala. Udělala mi kávu a sedla si vedle mě na postel.

„Chceš o tom se mnou mluvit?“ zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou. „Dobře, holčičko. Až si budeš chtít promluvit, přijď za mnou,“ zvedla se a potichu za sebou zavřela dveře.

Vstřebávala jsem to, že jsem pryč. Pořád jsem doufala, že je to jen sen. Že se mi to zdá a já se probudím v posteli ve Stark Toweru, žádná Hydra, žádné mrtvoly. Pro jistotu jsem se štípla. Ale jediné, co jsem cítila, byla bolest.

A nebyla to jen bolest po štípnutí. Bolelo mě to uvnitř. Chytla jsem se za to místo a třením se snažila zmírnit rostoucí bolest a knedlík, co se mi usazoval v krku. Cítila jsem se prázdná. Naprosto. Nic ze mě nezbylo, všechno zůstalo tam, ve světě Avengers.

Ulehla jsem ke spánku, i když bylo něco kolem čtvrté hodiny odpolední.

Usnula jsem spánkem plným nočních můr…

***O rok později***

Vrátila jsem se zpět do školy. Nikomu jsem nic neřekla a všichni to respektovali. Ze začátku spolužáci vyzvídali, ale já zarytě mlčela a nepromluvila jsme ani slovo. Stala jsem se pilnou studentkou, ze čtyřek byly dvojky a jedničky. Nikdo mě nepoznával. Postupem času se mě okolí začalo stranit. A mně to nevadilo. Byla jsem ráda sama. Ve svém světě.

Seděla jsem zrovna u svého stolu a dělala seminární práci, když do pokoje vešla mamka.

„Zlato, můžu s tebou mluvit?“ zeptala se. Odložila jsem tužku, zaklapla notebook a kývla jsem hlavou. „Chci s tebou probrat tohle…“ Z kapsy kalhot vytáhla pomačkaný papír. Nadzvedla jsem nechápavě obočí. Rozbalila ho a začala číst:

„Milá maminko,

nemusíš se o mě bát! Jsem jen v paralelním vesmíru, kde jsem potkala hrozně moc hodnejch a skvělých lidí. Oblékám se teple, není mi zima, nedělám nic nebezpečného, dokonce i jím pravidelně. Nikdo mě nechtěl zabít, zatím. Když nepočítám Clinta, kterému jsem jednou vyměnila jeho vibraniový luk za plastový…“ Odmlčela se a hleděla na mou reakci. Seděla jsem prkenně na židli a dívala se do zdi. Hlavou mi lítaly myšlenky jedna za druhou. Jak se sem ten dopis dostal? Jak se mám zachovat?

„Zlatíčko, teď chci, abys mi odpověděla pravdivě…“ Podívala jsem se jí nepřítomně do očí a čekala na otázku. „Jak moc daleko jsi byla?“ Mlčela jsem. Sváděla jsem souboj se svým mozkem. Jedna moje část křičela, že mě zavřou do blázince, ta druhá říkala, ať se mamce svěřím. „Zlato, neboj se. Mně můžeš říct všechno, vždyť to víš,“ zkusila to znovu mamka. A tak jsem vyprávěla. Vyprávěla jsme jí všechno, od toho, jak jsem se tam dostala, až po to, jak jsem zmizela. Vynechala jsem záměrně hlas v hlavě a výslechovou místnost. A ona mlčela.

„Mami, proč mlčíš?“ zeptala jsem se, srdce až v krku. Pak jsem si ji lépe prohlédla. Nevypadala vůbec překvapeně. A pak se rozplakala a objala mě. „Mami, co se děje?“ ptala jsem se vyděšeně.

„Měla jsem ti to říct dřív, byla hloupost to před tebou tajit,“ zajíkala se a já ji jen hladila po zádech a nevěděla, co se děje.

„Mami, co jsi mi měla říct? Co se děje?“ skoro jsem šílela strachy.

„Tvůj otec…“ začala, ale rychle se odmlčela.

„Co můj otec? Taťka je v práci přece,“ řekla jsem zaraženě.

„Přemýšlela jsi někdy nad tím, proč máš jiné oči, než my dva? Jinou tvář, jiný nos, jsi vysoká…“ začala a mé srdce vynechalo pár úderů.

„Já… Já jsem… adoptovaná?“ polkla jsem, ale v krku se mi vytvořil knedlík a slzy se draly do očí.

„Ne, zlatíčko, to nejsi,“ ujistila mě mamka a stiskla mi ruku. Ze srdce mi spadl obrovský kámen.

„Tak proč mi to říkáš?“ znovu jsem se zeptala a pak mi to došlo. „Nebyla jsi překvapená, když jsem ti to vyprávěla. Nezarazila jsi mě s tím, že si to vymýšlím. Ty jsi tam už byla,“ obvinila jsem ji. Sklopila hlavu a přikývla. „Můj otec… Je to někdo z nich, že ano?“ položila jsem novou otázku. Znovu přikývla. V hlavě mi to šrotovalo a pak jsem si dala dvě a dvě dohromady…

„Těhotná žena bez tváře, jejíž tělo nebylo nikdy nalezeno.“

„Jmenovala se Laura, ale zmizela po útoku Hydry.“

„Už to bude třiadvacet let, je to dlouhá doba.“

Srdce mi vynechalo pár úderů a já zalapala po dechu. Prudce jsem se postavila a odstoupila od ní.

„Ty jsi tam žila. To ty jsi žena bez tváře,“ dívala jsem se na ni nevěřícným pohledem a sledovala její slzami zalité oči. „Ty jsi ta, kterou miloval, byla jsi jeho ženou,“ zašeptala jsem. „A já jsem vaše poslední dítě,“ dořekla jsem užasle. Mamka pomalu přikývla a poklepala rukou na místo vedle sebe.

„Ach, Vendy, musím ti všechno povědět…“ A tak začala vyprávět. Jak se poznali, co se dělo, jak na to reagoval Fury a ostatní. Ale hlavně mi vyprávěla o tátovi. „Ten den, co na mě zaútočila Hydra, jsem použila svou moc. Nevím, odkud pocházela, ani nic o ní, pouze vím, že to byl modrý záblesk. Jenže v tu dobu už jsem tě nosila pod srdcem a moc si nejspíš našla nového hostitele. Zachránila jsem nás tím, že jsem nás přenesla sem. Chtěla jsem se vrátit, ale moje moc jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizela…“

Rozuměla jsem jí. Věděla jsem, proč to nikomu neřekla, a to ani mně. Měla bych ji za blázna a nevěřila bych jí. Ale teď jí věřím.

Musím se vrátit zpět. Musím mu to říct. Musím mu říct, že žije. Že jeho milovaná žena žije a ani jeho dítě není mrtvé.

Všechno musím říct Clintu Bartonovi.

« Předchozí díl

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction