OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Cože?! - Kapitola 2.

26.10.2016 (15:00) • Destiney • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1202×

Lumbální punkce

Během dne za mnou přišel ještě Bucky. Hrozně ho zajímalo, jak umřel, co o něm vím a zdali mu to slušelo, když padal z toho vlaku. Poměrně si s ním rozumím, je moc fajn. Akorát má občas blbý narážky.

Dalšího dne přišel Fury.

„Zdravím, slečno Stonesoul."

„Dobrý den, pane," odpověděla jsem mu na pozdrav.

„Potřebuji vědět pár informací, tak co kdybyste mi řekla, odkud jste přišla a co se dělo předtím, než vás Kapitán strhl na chodník?" zeptal se bez okolků. Věděla jsem, že nemá cenu mu jakkoliv odporovat. Přece jenom jsem k němu chovala určitý respekt. Možná to bylo tím, že to jedno oko, které na mě shlíželo, nevypadalo ve filmech tak děsivě.

„Jmenuji se Vendy Stonesoul a pocházím z města v České Republice. To je takový stát sousedící s Německem a Polskem. Jsem studentka posledního ročníku gymnázia, čeká mě maturita a potom vysoká, možná," ušklíbla jsem se, ale potom jsem pokračovala dál. „Šla jsem domů ze školy a rozhodla jsem se proběhnout se. Běžela jsem po známé ulici a přebíhala silnici, kde většinou nic nejezdí, když na mě začala troubit černá dodávka. Zavřela jsem oči, pak si pamatuji nával světla a pak náraz z boku, jak mě Kapitán srazil na chodník," řekla jsem zadumaně a pak se podívala Furymu do oka. 

„V databázi žádné z organizací neexistujete, nemáte rodný list, nemáte zde nic. Takže nejspíše říkáte pravdu. Jste z jiné reality." No shit, Sherlock, pomyslela jsem si. „Provedeme na vás ještě pár testů, hlavně kvůli zbytkové energii, a pak zjistíme, jak vás dostat zpět. Do té doby budete přebývat u pana Starka, vzhledem k tomu, že má tak velký a nevyužívaný mrakodrap," dopověděl a přes tvář mu přeběhl potměšilý úšklebek. Počkat, úšklebek? Fury se ušklíbl? Tak to zapište do dějin. To se jen tak nevidí. „Nějaké otázky?" řekl.

„Dostanete mě domů?" zeptala jsem se s přiškrceným hlasem.

Jeho oko se na mě podívalo zdá se až mírně soucitně.

„To vám nemohu slíbit." Zvedl se a odešel.

Je možné, že zde zůstanu navěky? Že zde zestárnu? Nevím, jestli se mám radovat, že se s nimi můžu setkat, nebo brečet, že už nejspíš nikdy neuvidím svoji rodinu.

Měla bych ale žít pro okamžik. Neměla bych přemýšlet nad tím, co bylo, nebo co bude. Měla bych žít teď hned.

Moje vnitřní myšlenky mi trochu pozvedly náladu. Otřela jsem si vlhké oči, nechtěla jsem být za tu slabou.

Někdo zaklepal.

„Dále," pustila jsem ho.

Dovnitř vešel Banner s jemným úsměvem.

„Mohu?" zeptal se zdvořile. Pokynula jsem mu, že ano. „Potřeboval bych udělat další testy," začal a já si povzdechla a vytáhla rukáv od svého trička nahoru. On ale zavrtěl hlavou. „Potřeboval bych ti odebrat mozkomíšní mok z páteře," usmál se nesměle a omluvně. Polil mě ledový chlad. Znám tenhle ‚zákrok'. To vezmou takovou velkou jehlu a píchnout mi ji dolů do zad, vlastně se mi s ní budou hrabat v páteři. Musí se potom dvě hodiny ležet, aby se ustálil tlak.

„Je to nutné?" zeptala jsem se přiškrceně. Doktor po mně hodil omluvný pohled. V tu chvíli dovnitř vešel ještě další lékař a taky Bucky.

„Ahoj, holka," zazubil se na mě vesele. „Prý tě mám trochu přidržet, kdyby ses moc cukala."

Trochu zděšeně jsem se podívala po Bruceovi.

„Nebudeš pod celkovou anestezií, pouze ti umrtvíme kousek zad. Nohy hoď přes kraj postele a předkloň se."

Udělala jsem to, co po mně chtěl. Bucky si sedl přede mě a stáhl mi tričko. Málem jsme mu u toho urazila ruku, kdyby nebyla z kovu. Odrazil můj chabý pokus a řekl: „Potřebují se ti dostat k zádům, nemůžeš být oblečená."

Pustil mou ruku a já ji neochotně zvedla, aby se mu triko lépe sundávalo. Jakmile bylo dole, okamžitě jsem se zakryla rukama. Vyčítavě se na mě podíval, ale neřekl nic.

„Dobře, potřebuju, aby ses předklonila. Bucky, chytni ji, prosím, nahoře na zádech a drž jí ruce," instruoval Bruce, zatímco kolem něj kroužilo pár mediků, kteří připravovali prostředí. Bucky udělal přesně to, co mu Banner řekl. V očích se mu trochu zablesklo, když se dotkl mé holé kůže, ale hned zase nahodil profesionální tvář.

„Klidně si opři hlavu o moje rameno," zašeptal ke mně. Mírně jsem se třásla, ale poslechla jsem ho. Bruce se přesunul k mým zádům.

„Tohle nejspíš trochu píchne," oznámil mi a píchl do mě anestetikum. Zatla jsem zuby. Bylo to rychlé, nebolelo to. Tělem se mi začal šířit pocit mravenčení a následné necitlivosti. „Cítíš to?" zeptal se Bruce a nejspíš mě štípl do zad. Zavrtěla jsem hlavou, necítila jsem to. „Dobře, teď ucítíš mírný tlak. Nebraň se tomu a hlavně se, prosím, nehýbej." Pomalu do mě píchl jehlu. Cítila jsem tlak kolem páteře. Kousla jsem se do rtu, nechtěla jsem brečet ani křičet. Jehla pronikala dále do mé páteře, cítila jsem větší tlak. V puse jsem cítila známou kovovou pachuť, prokousla jsem si ret. Trochu se mi z toho zvedl žaludek a cukla jsem sebou. Buckyho stisk zesílil. „Nehýbej se, prosím, Vendy. Mohl bych ti ublížit," ozval se Bruce. Lehce jsem kývla hlavou. Byla jsem moc zaměstnaná svým rtem. Krve bylo poměrně moc. Cítila jsem, jak se převalila přes koutek pusy a vytekla na Buckyho rameno. Zkoprněl.

„Tohle tričko mám rád. Doufám, že mi ho moc neposlintáš," zažertoval a já se trochu uvolnila.
Tlak na páteř ustal a Banner vytáhl jehlu ven. Nejspíše mi zalepil vpich a poté mě položil na postel.

Měla jsme zavřené oči, všechno se se mnou točilo i v té tmě. Je to hrozný pocit. V uších mi divně hučelo. Krev z pusy se mi dostala do krku a mírně mě přidusila. Někdo mi pootočil hlavu na bok a setřel krev z pusy.

„To ti budu muset zašít," řekl Banner a zatím mi něco provizorně strčil do pusy, nejspíše nějaký kapesník. Zaslechla jsem ještě Buckyho hlas, že tady zůstane, a pak mě pohltila temnota.

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Cože?! - Kapitola 2.: