OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Cože?! - Kapitola 5.

01.11.2016 (11:00) • Destiney • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1002×

Šaty a Bůček

„Prosím!“

„Ne.“

„Vždyť by ti to tak moc slušelo!“

„Ne!“

„Kvůli mně!“

„Ani pro tvoje oči!“

Bucky udělal štěněčí pohled. Právě držel v ruce růžové tílko. Pokud bych si to tílko oblékla, vyšlo by nastejno, kdybych se tu producírovala ve spodním prádle.

„Prosím prosím,“ zkusil to znovu a přitiskl si ten kus látky na hruď. To mě rozesmálo.

„Nechápu, proč se mnou poslali zrovna tebe,“ zakroutila jsem pobaveně hlavou.

„Protože jsem nejlepší!“ zavýskl vesele a už se hrabal další hromádkou oblečení. Je to už dva týdny, co jsem se tu objevila, a týden, co se u mě střídají Avengers, aby na mě dohlíželi. Tony totiž musel někam odjet, a tak tu nechal kartu a instrukce pro ostatní. Jeden z bodů seznamu byl nákup oblečení. Tomu jsem se vyhýbala jako čert kříži, avšak to jednou přijít muselo.

Vytáhla jsem z jedné hromádky černé rifle, z druhé šedivé tričko s nápisem ‚Milk and Oreos‘ a ještě lehké rozevláté šaty světle modré barvy.

„Jdu do kabinky,“ oznámila jsem Buckymu a zatáhla za sebou závěs.

„Chci vidět výsledek,“ ozvalo se po chvíli za závěsem. Usmála jsem se a převlékla se. Kupodivu jsem trefila velikost. To se mi moc často nestává. Poměrně mi to i slušelo, další věc, co se nestává. A dokonce to bylo i pohodlné, další věc, co se nestává, pokud to splňuje ty dvě předchozí. Odhrnula jsem závěs a předvedla pár póz.

„Jo, to by šlo,“ zhodnotil Bucky a nenápadně mi do ruky strkal ono růžové tílko.

„Ne,“ řekla jsem a opět zatáhla závěs. Tentokrát byly na řadě ty modré šaty. Ty už tak pohodlné nebyly. Vlastně nebyly ani hezké. Frustrovaně jsem vydechla a sundala je ze sebe. Navlékla jsem si na sebe legíny a černé tričko s malým znakem orla, samozřejmě od SHIELDu.

To bylo totiž tak, jednoho dne přijela Natasha a viděla mě v mém kraťasovo-vypůjčeném tričko outfitu. Zhrozila se, odjela a za pět minut byla zpět s legínami a tímhle trikem. Tah-dah! A tak jsem k tomu přišla, konec příběhu.

Vypochodovala jsem z kabinky a pohledem hledala mého společníka. Nikde jsem ho ale neviděla. Napadlo mě podívat se k tílkům, avšak ani tam nebyl.

„Bucky?“ zkusila jsem mírně zavolat. Jeho hlava se vynořila z jedné uličky s pánským spodním prádlem. Jo, tak tam jsem ho nehledala. V ruce měl pár černých boxerek.

„No co, taky potřebuju něco nosit. A hlavně, Tonymu to určitě vadit nebude,“ oznámil a strčil svůj nákup do košíku. Jen jsem se zasmála a strčila tam ty rifle a triko. Šaty jsem vrátila zpět na místo.

„Proč je dáváš zpátky?“ zeptal se Bucky. Stál přímo za mnou a skoro mi dýchal na krk. Mírně jsem se zachvěla, znervózňoval mě.

„Nesedí mi. Mají špatný střih,“ odpověděla jsem mu a šikovně jsem se vzdálila k dalším ramínkům s šaty. Nějaké jsem prostě chtěla. Bylo to u mě divné, šaty nesnáším. Avšak, občas je prostě nálada, a tak tady teď stojím a vybírám si je.

Celkově jsem se za ty dva týdny změnila. Bavím se s lidma, což je samo o sobě divný, přátelím se s nima, což je doubledivný, chodím s nima nakupovat, tripledivný, mám je ráda, tetradivný, a nedokážu si představit, že by mě teď vrátili zpět do reality, pentadivný. Ještě před pár dny jsem tesknila po domě, ale pak jsem se prostě jednoho dne probudila a všechen smutek byl pryč. Jako když ho odvane vítr. Možná za to mohl Bucky a jeho teplá náruč s občas dost špatnejma prupovídkama, nebo Tony, který se ke mně choval naprosto otcovsky, či Wanda, která o mně ví vlastně všechno. Vlastně jsem si tu vytvořila takovou druhou rodinu.

Z přemýšlení mě vytrhl Bucky.

„A co tyhle?“ V ruce držel tmavě modré šaty, které měly vespod hezký bílo-černý vzor. Byly opravdu krásné.

„Zkusím si je,“ řekla jsem neutrálně. Ve skutečnosti jsem se ale těšila, jak si je obleču. Znovu jsme tedy zalezla do kabinky a jala se navléci do šatů.

Látka byla velmi jemná, až jsem se bála, abych ji neprotrhla. Objevil se však problém. Byly sice nádherné, ale měly na zádech zip, který jsem si prostě nedokázala sama zapnout. Nastalo chvilkové dilema: buď si je zase sundám a prostě odejdu, nebo poprosím Buckyho. Možnost číslo dvě zvítězila, a tak jsem kousíček odhrnula závěs a vystrčila ven hlavu. O roh kabinky se opíral výše zmíněný a díval se na mě.

„Ehm, zapneš mi to, prosím?“ promluvila jsem k němu.

„Ou, jo, jasně.“ Nahrnul se dovnitř do kabinky a svou lidskou rukou mi zapnul zip. Dívala jsem se na sebe do zrcadla.

„Docela dobrý, ne?“ zeptala jsem se Buckyho.

„Jo, jasně, jsou skvělý,“ řekl a zazubil se. Chvíli jsem se pozorovala v zrcadle a kritickým okem zhodnocovala pro a proti. Pro převažovala, a tak jsem se rozhodla je vzít.

„Fajn, rozepneš mi je, prosím?“ poprosila jsem.

„Jasně,“ v očích mu poskočily jiskřičky a já se pobaveně usmála. Jeho ruka na mých zádech spočinula trochu déle. Byla to jen sekunda, ale přesto jsem ten dotyk vnímala. Bucky zmizel za závěsem a já ještě chvíli stála a dívala se na sebe do zrcadla. Nakonec jsem se oklepala a začala se převlíkat do svého původního oblečení.

„Ještě bych chtěla nějaké tepláky, abych měla co nosit po pokoji,“ řekla jsem vylézajíce z kabinky.

„Taky si je budeš chtít zkoušet?“ zeptal se Bucky s obočím zdviženým nahoru.

„Ne, pro dnešek mám zkoušení plný zuby. Budeš si zkoušet to spodní prádlo?“ zeptala jsem se. Má na mě špatnej vliv… Věnoval mi malý ‚jakože‘ pohlavek a otočil mě směrem k teplákům. Potichu jsem se smála a při tom jsem zkoumala těch několik set tepláků, co byly před mýma očima.

Nakonec jsem z hromady vytáhla jedny černé a široké. Složila jsem je do košíku a vydala se směrem k pokladně s nezvykle tichým Buckym po boku.

Zaplatili jsme oblečení a vydali se do podzemní garáže, kde byla Buckyho motorka. Většina lidí si libuje v rychlosti, avšak já se rychlosti poměrně bojím, takže motorka je pro mě opravdové utrpení. Vzala jsem si helmu a sedla si za Buckyho. Ruce jsem mu omotala kolem pasu a tvář schovala do bundy. Nastartoval a podle množství světla jsme vyjížděli z garáže obchodního centra.

Asi po pěti minutách jsme zastavili. Odlepila jsem svůj obličej od kožené bundy a zadívala se na budovu před námi. Stáli jsme před útulnou kavárničkou kdesi v temnější uličce New Yorku (v noci bych sem určitě nevlezla). Bucky mi pomohl slézt z motorky a vedl mě směrem ke dveřím.

Vešli jsme dovnitř. Kavárna to byla vskutku útulná, zařízená ve stylu 80. let, hrála tam příjemná hudba a za barem se pohybovala servírka v dobových šatech. Vyloudilo mi to na tváři úsměv.

„Dvakrát cappuccino, prosím,“ usmál se Bucky na dívku za barem, ta mu úsměv opětovala a začala připravovat dané nápoje. Vzal mě za ruku, propletl se se mnou kolem pár stolků a zahnul za roh. Tam byl překrásný dřevěný stoleček, úplně sám, a kolem něj čtyři židličky. Odsunul mi jednu z nich a já se na ni posadila.

„Je to tu moc pěkné,“ pochválila jsem to tu.

„Rád sem chodím, jediné místo, které není tak moc jiné,“ řekl. Občas zapomínám na to, že není z téhle doby.

Jako jediný nechtěl vědět, co o něm vím. Nikdy se na to nezeptal. Neptal se ani na mou minulost, bral mě prostě takovou, jaká jsem. To se mi líbilo, i když mi nepřišlo fér, že já o něm vím vše a on o mně vlastně skoro nic.

Servírka nám přinesla kávu. Na té jeho bylo vyobrazené srdíčko, na té mé nic. Nadzvedla jsem nad tím obočí a mírně se zašklebila. Servírka odkráčela.

„Vypadá to, že máš obdivovatelku,“ řekla jsem jízlivě. Ani jsem nechtěla použít tenhle tón, prostě mi to vyklouzlo.

„Vadilo by ti to?“ optal se se zdviženým obočím skenujíce mou tvář. Nic jsem neřekla a radši jsem rozmíchala své cappuccino. Chvíli bylo ticho, ale poté ho Bucky prořízl svým hlasem:

„Zajímá mě tvá minulost.“

Pamatujete si moje myšlenky předtím? O tom, jak nechce nic vědět? No, tak je zase zapomeňte.

„Změní se tím mezi námi něco?“ zeptala jsem se ho na oplátku. Zavrtěl hlavou a usmál se.

„Jsi zvláštní dívka, jiná, než které jsem doteď potkával.“

„Taky nejsem zdejší.“

„Povídej mi o sobě, prosím.“ V jeho očích byla tichá žádost.

„Narodila jsem se v parku,“ uchechtla jsem se.

„V parku?“

„Rodiče to trochu nestihli do porodnice,“ usmála jsem se a pokračovala: „Nebaví mě sedět ve škole, nikdy mě to nebavilo. A přesto dělám druhou střední, jsem prostě divná. Nikdy jsem nebyla kdovíjak šikovná, talentovaná či oblíbená. Nemám žádnej srdceryvnej příběh, jsem to prostě já. Občas nejdřív jednám a pak myslím. Mám ráda zvířata, chybí mi jejich chlupatá srst a hřejivý pocit, že nejsem nikdy sama.“

„Nejsi sama, máš nás,“ přerušil mě Bucky.

„Já vím,“ usmála jsem se a napila se své kávy. Byla to přímo chuťová bomba, tak dobrou kávu jsem ještě nepila.

„Páni, ta je fakt výborná!“ ohodnotila jsem. V skrytu duše jsem chtěla změnit téma.

„Povídej dál,“ pokynul mi.

„Neměla jsem zajímavej život. Nejdramatičtější část byla, když jsem se nedostala na vysokou, proto jsem dělala další střední, nechtělo se mi do práce,“ zazubila jsem se. Bucky mě sledoval, jeho oči kmitaly po mém obličeji.

„Proč si myslíš, že nejsi výjimečná?“ zeptal se.

„A proč bych si měla myslet opak?“ nechápala jsem.

„Protože jsi tady. Tisíce lidí srazilo někdy auto, ale žádný se neobjevil v jiné realitě.“ Na tom něco bylo. Nahodila jsem svůj přemýšlivý výraz.

„Sluší ti to, když přemýšlíš.“ Zaskočil mě poznámkou. Mírně jsem zamrkala a zamžourala jsem do jeho očí. Žádná stopa po vtipu, myslel to upřímně. Mírně jsem zčervenala (čtěte, že jsem zrudla jako červená na semaforu) a podívala se do země. Neumím přijímat komplimenty.

Poté jsme seděli mlčky, každý ve svých myšlenkách a pili jsme svou kávu. Při odchodu jsem neodolala a podívala se na servírku. Zbožně sledovala Buckyho záda, spíše tedy hypnotizovala jeho zadek. Pobaveně jsem se usmála a odolala nutkání si z ní vystřelit a chytnout jeho ruku.

Nasedli jsme na motorku a vyjeli směrem k Stark Toweru. Cítila jsem náklony motorky a Buckyho tlukot srdce. Uklidňovalo mě to. Začala jsem mírně klimbat a povolovat svůj stisk. Ani jsem nevnímala zastavení. Cítila jsem, jak mě dvě ruce, jedna studená, zvedly do náruče a nesly kamsi nahoru. Nechtělo se mi otvírat oči, bylo to tak moc pohodlné. Zaslechla jsem cinknutí výtahu.

„Stalo se jí něco?“ Tenhle výkřik mě probral. Otevřela jsem oči a rozmrkala světlo.

„Ne, jen usnula,“ říkal právě Bucky.

„Už nespím, pusť mě, prosím,“ ozvala jsem se. Vyskytl se mi pohled na Buckyho strniště a moc se mi ten pohled líbil.

Bucky mě pustil na zem.

„Ahoj, Tony,“ usmála jsem se a Tony mě přišel obejmout.

„Ahoj, malá. Tak co jste koupili?“ Rozcuchal mi vlasy a šel zpět k baru. Nadechla jsem se k odpovědi, ale předběhl mě kovorukej.

„Šaty,“ zazubil se.

„A kalhoty a tričko,“ dodala jsem a pobaveně zakroutila hlavou.

Tony se dal do živé debaty s Buckym o oblečení, načež já jsem se odebrala o patro níže do svého pokoje. Nevěřili byste, jak den v nákupním centru dokáže unavit!

Omyla jsem ze sebe denní pot, mokré vlasy vysušila jen tak ručníkem, oblékla jsem si vypůjčené tričko (ano, pořád jsem ho nikomu nevrátila) a zalehla do postele.

„Dobrou noc, Jarve.“ Navykla jsem si přát mu dobrou noc. Přišlo mi to správný a já si nepřišla tak sama.

„Dobrou noc, slečno,“ odpověděl mi Jarvis a já mohla spokojeně odplout do říše snů.

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Cože?! - Kapitola 5.: