OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Cože?! - Kapitola 6.

02.11.2016 (11:00) • Destiney • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 996×

Ráno jsem se vzbudila a necítila jsem se moc dobře. Hlava mě bolela, v krku jsem měla sucho a hlasivkám se také moc nechtělo spolupracovat.

Vyplazila jsem se z postele. Moje energie byla téměř nulová.

Doplazila jsem se až do vany, kde jsem si napustila teplou vodu a do ní se celá zanořila. Zavřela jsem oči a nechala se unášet tou teplou vodou, která příjemně obklopovala mé tělo. Po chvíli mi ale začalo být hrozné horko, tak jsem se rozhodla vylézt. Nahmatala jsme osušku, do níž jsem se pečlivě zabalila, avšak zima si stejně našla cestu, a já kvůli ní drkotala zuby o sebe. Kdyby mi teď někdo mezi zuby strčil kus dřeva, tak mu fakt něco hezkého vykoušu.

Oblékla jsem si tepláky, spací tričko a zalezla jsem si zpět do postele. Znovu jsem zavřela oči, abych unikla nepříjemné bolesti, a usnula jsem.

---

Znovu jsem otevřela oči. Bylo mi hrozné vedro, byla jsem zpocená snad až na zadku. Odkopla jsem tedy peřinu, což ale nebyl dobrý nápad, protože mě okamžitě zase pohltila zima. Frustrovaně jsem zamručela a stočila se do klubíčka. V hlavě mi snad trpaslíci trénovali na bicí a v krku to bylo jak šmirglpapír.

„Jarve?“ promluvila jsem cizím hlasem ke stropu. „Kolik je hodin?“

„Je přesně 11:57, slečno,“ odpověděl mi pohotově. Trhaně jsem se nadechla. „Jste v pořádku, slečno? Vaše teplota přesahuje normál,“ ozval se po chvíli znovu.

„Jo, v pohodě. Je vzhůru Tony?“ optala jsem se.

„Ano, slečno. Pan Stark je vzhůru.“

Na to jsem již nic neřekla a rozhodla jsem se zajít si pro skleničku s vodou. Vyjela jsem to patro výtahem opřená o chladné sklo. Energie mi docházela opravdu rychle. Výtah cinkl, opravdu nepříjemný zvuk. Vydala jsem se pomalu k baru, kde jsem si vzala skleničku a do ní napustila vodu ze dřezu. Opřela jsem se o něj zády a hltavě se napila. Mnohem lepší. Otočila jsem se zpět pro další várku a zahlédla jsem Starka. Příšerně jsem se lekla, až jsem upustila skleničku zpět do dřezu a mírně odskočila dozadu.

„Vypadáš strašně,“ konstatoval při pohledu na mou osobu.

„I tobě dobré ráno,“ neodpustila jsem si rýpnutí. To je mi tedy přivítání.

„Dobré, vypadáš strašně,“ opravil se. Přišel ke mně blíž a prohlédl si mě. „Něco jsi pila?“ zeptal se s nadzvednutým obočím a skenoval můj obličej.

„Ne!“ vyjekla jsem, čehož jsem vzápětí zalitovala, protože trpaslíčci začali hrát hlasitěji. Tony se přiblížil ještě víc, a dřív než jsem zaprotestovala, už měl ruku na mém čele.

„Úplně hoříš,“ vyčetl mi. „Máš skelné oči a zníš, jak kdybys celou noc fandila hokejovému týmu. Jarvisi, informace.“

„Lehce zvýšený tep, snížený tlak, teplota 38.5, pane,“ odpověděl pohotově Jarv.

„Vždyť jsi nemocná,“ obvinil mě Tony.

„Jenom nachlazená, to rozchodím,“ mávla jsem nad tím rukou a chtěla se rozejít směrem ke gauči, avšak nohy řekly ne. Naštěstí jsem se na zemi neocitla jen díky Tonyho podepření.

„To vidim,“ řekl sarkasticky a hned pokračoval: „Sedneš si tam, já ti dám deku a přinesu čaj a budeš ležet a spát, to je všechno, co dneska budeš dělat.“ Dívala jsem se na něj poměrně vykolejeně a nezmohla se na odpor. Posadil mě na gauč, odběhl a za chvilku už byl zpět s peřinou, kterou na mě hodil a celou mě do ní zabalil jako burito. Po chvíli přede mnou přistál i hrnek s čajem. Vyloudilo mi to úsměv na tváři.

„Děkuju,“ řekla jsme upřímně. Viděla jsem v jeho očích starost, což mě mírně zaskočilo. Je to muž plný překvapení.

Za chvíli už jsem poměrně klimbala a znovu se ponořila do snů.

„Dítě, co s tebe vyroste?“ kývala nad známkami mamka.

„Netuším. Ale když ono mě to nebaví!“ zaskučela jsem a praštila hlavou o stůl.

„No tak, budeš blbá, nedělej to,“ pokárala mě.

„Nebudu, už jsem,“ zamumlala jsem do stolu.

„V životě jsme neviděla, že by někdo měl takhle uspořádané známky,“ kroutila hlavou.

„No vidíš, aspoň v něčem jsem výjimečná,“ zazubila jsem se a sebrala jí papír s vysvědčením z rukou. Vyjímala se na něm jednička z informatiky, fyziky, hudebního semináře a angličtiny mezi čtyřkami z ostatních předmětů. Povzdechla jsem si nad svým životem a ten kus papíru hodila do kouta mezi další papíry.

(Fjů, další moment)

Seděla jsem na lavičce v parku a plakala. Cítila jsem bolest, zmatek a prázdnotu ve mně. V ruce jsem svírala fotku smějícího se kluka. Právě před chvílí si ho vzala věčnost. Bezmoc se rozlila celým mým tělem a já se třásla.

Nebo se mnou někdo třásl.

„Vendy, Vendy!“ Co třásl, přímo se mnou cloumal. Otevřela jsem oči a spatřila nad sebou blonďatou kštici Kapitána.

„Jsem vzhůru, jen mnou už, prosím, netřes,“ zašeptala jsem a nechala své oči protentokrát opět zavřené. „Něco se děje?“

„Jen si plakala.“ Chvíli se odmlčel. „Měla by ses napít.“

Chvíli jsme jen ztuhle ležela. Kdo ví, co jsem ze spaní ještě dělala. Nakonec jsem se posadila a rozhodla se otevřít oči. Zamrkala jsem a pro jistotu je nechala přivřené. Nahmatala jsem hrnek s čajem a chytla ho za ouško, načeš jsem ho málem půlku vylila, jak se mi klepaly ruce. Protočila jsem nad tím oči a chytla hrnek oběma rukama. To bylo lepší. Cítila jsem na sobě Steveův zkoumavý pohled. Hrnek jsem po napití odložila a stočila své oči k němu.

„Copak?“ zeptala jsem se, když ze mě nespouštěl pohled. Zamrkal, trochu zatřepal hlavou a zaostřil na mě.

„Oh, nic, jen jsem se zamyslel,“ odpověděl ne moc přesvědčivě. Nechala jsem to být, neměla jsem sílu se s ním přít.

„Kde je Tony?“ zeptala jsem se místo toho.

„Musel na chvíli odjet, ale vrátí se ještě dnes. Dostal jsem první hlídku,“ předvedl americký úsměv. Tiše jsem se uchechtla.

„Hlídku? Bude vás mě hlídat víc?“

„Jo, máš horečku, jsi v cizím světě a tak,“ dloubl mi prstem pod žebra. Prohnula jsme se pod tím náhlým pohybem a zmateně se na Kapitána podívala. Tvářil se stejně zmateně jako já. Rozhodla jsme se to ignorovat a nepřivádět ho do rozpaků.

„Nepotřebuju chůvu, dokážu se o sebe postarat sama,“ řekla jsem mírně vzdorovitě. V tu chvíli mi ale zaprotestoval žaludek. „Kde je tady záchod?“ optala jsem se.

„Za rohem doprava, proč?“ zeptal se Steve zaraženě. Nic jsem neřekla a vystřelila jako splašená. Naštěstí jsem záchod našla vzápětí (hned druhé dveře, jsem šikulka) a už jsem objímala mísu a můj obsah žaludku se s ní důkladně seznámil. Zaslechla jsem za sebou kroky, ale neměla jsem sílu se otočit, protože seznamování ještě nebylo u konce. Steve mi posbíral vlasy a chytil mi je vzadu za krkem. Byla jsem mu za to vděčná.

Když seznamka skončila, byla jsem hrozně vyčerpaná. Sedla jsem si vedle mísy a opřela hlavu o stěnu vedle. Krásně studila.

„Jak ti je?“ zeptal se tiše Steve. Otevřela jsem oči. Seděl naproti mně ve dřepu a starostlivě mě sledoval. Neměl jsem energii na dlouhé a lživé odpovědi.

„Hrozně,“ zašeptala jsem a pomalu se vysunula na nohy. Využila jsem zdi a doplížila se k umyvadlu, kde jsem si vypláchla pusu. Následně jsem se chtěla vydat do pokoje, ale zabrzdily mě Steveovy ruce.

Otočil mě k sobě a vzal mě do náručí. Ani jsem se nebránila, jen jsem svou hlavu opřela o jeho hrudník a nechala se kolébat tlukotem jeho srdce.

Ocitla jsem se ve velké místnosti plné lidí v černém. Byla jsem na jeho pohřbu. Všichni plakali, i ty kravky, co s ním v životě neprohodily ani slovo. Jaká to ironie.

Všichni jsme povstali a čekali, až rakev zmizí za oponou. Ten den mi bylo 12 let a právě jsem nadobro ztratila svého nejlepšího kamaráda. Vzala si ho rakovina.

(Fjů, další obraz)

Běžela jsem po louce, cítila jsem se volná jako nikdy předtím. Přede mnou se objevil potůček a já ho ladně přeskočila. Točila jsem se dokola a smála se.

Pak se ale potůček vylil a začal mě pohlcovat vodou. Ta byla studená.

Prudce jsem otevřela oči a škubla sebou. Nade mnou se skláněl Bucky a v ruce držel hadr, kterým mi otíral čelo a kůži, na kterou dosáhl. Ani nevím, proč jsem se nedivila tomu, že tu je.

„Přijede Bruce,“ oznámil mi a pokračoval v otírání.

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Teplota tvého těla se dostala na 40,5. Což už je život ohrožující, takže tě přijede zkontrolovat. Zatím mi poradil tohle,“ poukázal na hadr, kterým mě otíral, což bylo opravdu hrozně příjemné.

„Jsem v pořádku, je to jen přechodné,“ odpověděla jsem a více se opřela do jeho ruky. Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.

Skoro jsem znovu usínala, když cinkl výtah a z něj vylezl Bruce. Neměla jsem sílu udržet oči otevřené.

„Zdravím, spí?“ optal se šeptem. Bucky se nadechoval k odpovědi, ale předběhla jsem ho.

„Nespím,“ můj hlas zněl tak hrozně cize.

„Teplota opět stoupla,“ ozval se Jarvis. Jo, to by odpovídalo mému pocitu vaření se zaživa.

„Jak dlouho už ji má?“ zeptal se Banner. Cítila jsem zhoupnutí sedačky, to, jak si sedl ke mně.

„Přibližně od čtyř hodin ráno, pane,“ odpověděl Jarvis.

„To je přes dvanáct hodin,“ řekl Bruce a přiložil mi ruku na čelo. Po chvíli ji opět odtáhl. Pořád jsem měla zavřené oči. „Můžeš otevřít oči?“ požádal mě. Udělala jsem to a mžourala jsem na mírně rozmazanou postavu sedící přede mnou. Hadr zmizel, škoda.

Bruce mi posvítil do očí takovou tou malou divnou baterkou, pak mi na prst dal jakýsi měřič tepu či co a pak se vyptával Buckyho na nějaké otázky. Já už ale zase nevnímala.

(pozn. teď se přesuneme do třetí osoby, ale nebojte, pak to zase bude z pohledu Vendy)

„Vendy? Vendy!“ Bruce mírně zatřásl s ležící dívkou, ta ale nereagovala.

„Co se děje?“ zeptal se Bucky a postavil se.

„Není to s ní dobré, kolabuje. Nevím, co to je. Nejspíš není zvyklá na viry našeho světa, je možné, že jsou agresivnější než ty, na které je zvyklá ze svého světa. Její tělo se je snaží vypudit a reaguje přehnaně,“ odpověděl Bruce a zapnul malý displey, na kterém se okamžitě objevila teplota, tlak a tep Vendy. Nic z toho nevypadalo dobře. Tep byl nízký a teplota vysoká.

„Můžeme pro ni něco udělat?“ Bucky si sedl zase zpět a opět vzal do ruky vlhký hadr.

„Můžeme se ji pokusit schladit,“ odpověděl Banner. „Jestli ji odneseš do koupelny, ponoříme ji do vlažné, spíše studenější vody.“

Bucky na nic nečekal a vzal dívku, která se v jeho náručí chovala jako hadrová panenka. Trochu ho to vyděsilo. Odnesl ji do koupelny, kde jí stáhl tričko a opatrně položil na zem do sedu ta, aby se částí těla opírala o něj. Hřála jako kamínka. Kdyby situace nebyla tak vážná, zažertoval by, že si ji vezme domů místo topení.

Bruce mu pomohl napustit vanu, do které následně Vendy ponořil. Dívka tiše vydechla a její tep na obrazovce se mírně zrychlil.

„Vendy?“ promluvil na ni opět Bruce.

„Vnímám,“ odpověděla mu tak tiše, že to sotva bylo slyšet. „Je mi zima, Joe,“ řekla plačtivě. Otevřela své skelné oči a zabodla se s nimi přímo do očí Buckyho. „Proč jsi mě opustil?“ zeptala se ho ochraptěle. Bucky sebou mírně trhl a naklonil hlavu na stranu.

„Jsem pořád zde,“ odpověděl jí. Chytla jeho ruku.

„Opustil jsi mě, tehdy, před deseti lety. Nechal jsi mě samotnou,“ obvinila ho a z očí se jí skutálela slza, kterou následovala další. „Nechal jsi mě v tom světě, odešel jsi a nevrátil ses. Slíbil jsi mi, že mě neopustíš,“ blekotala. Bruce to zpovzdáli sledoval a pak šel pro svůj kufřík.

Vrátil se zpět i s ním a začal z něj vytahovat injekční stříkačku s čirou tekutinou.

„Co to děláš?“ zeptal se ho Bucky, který pořád držel Vendy za ruku.

„Vyndej ji ven,“ řekl jen Bruce a dál se hrabal v kufříku. Bucky ho poslechl a vytáhl dívku, která pořád mumlala o Joem a že ji opustil, z vody. „Polož ji na zem, sem na tu rohož,“ ukázal na jedno místo na zemi Banner. Bucky to udělal. „Dobře, teď ji drž.“ Vzal její ruku a přímo do žíly jí vpíchl onu tekutinu. Dívka překvapeně vydechla a chtěla sebou cuknout a vymanit se bolesti, avšak Bucky ji držel pevně. „Teď ji drž, je možné, že sebou bude házet, tak aby si neublížila,“ promluvil znovu Bruce a zabalil celý obsah kufříku, A opravdu. Za chvíli sebou Vendy začala mlít jako ryba na souši. Měla vytřeštěné oči, které jí zářily namodralým světlem.

„Omlouvám se,“ zašeptal jí Bucky do vlasů tak, že ho mohl slyšet jen ona, a dále ji držel. Dívka se po chvíli uklidnila. Záře jí z očí zmizela a ty se pomalu zavřely.

„Teď bude spát. Nejlepší bude, když ji položíš zpět na gauč a zůstaneš u ní. Teplota by se jí měla vrátit do normálu a už by měla být v pohodě. Kdyby něco, volej,“ zadal instrukce Bruce a odešel.

Bucky ještě chvíli seděl na zemi, Vendy v náručí, ale pak ji vzal do náruče a přenesl na gauč, kde ji zachumlal do peřiny.

Nakonec si lehl vedle ní. Tahle holka mu zamotala hlavu. Její smějící se hnědé oči viděl před sebou skoro v každý okamžik.

„Co jen to se mnou děláš, holka,“ zavrtěl hlavou a přitáhl si ji do náruče. „Jarve, jakou má teplotu?“

„36.9, pane Barnesi,“ odpověděl pohotově Jarvis. Bucky se usmál. Netušil, co jí to Bruce píchnul, ale nejspíš jí to zachránilo život.

Takhle tam společně usnuli…

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Cože?! - Kapitola 6.: