OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Cože?! - Kapitola 7.

03.11.2016 (11:00) • Destiney • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1006×

Když květiny mají moc

Probudila jsem se, ale nechtělo se mi ještě otevírat oči. Bylo to tak moc pohodlné, byla jsem přikrytá, nebylo mi vedro ani zima a ležela jsem v něčí náruči.

Tak počkat, cože?

Prudce jsme otevřela oči a podívala se na toho někoho.

Byl to Bucky. Tiše oddechoval a svoji ruku měl přehozenou přes můj bok. Chtěla jsem se zvednout a jít najít tričko, protože čert ví, kde jsem ho, sakra, nechala. Bucky mi to ale znemožnil a přitáhl si mě k sobě.

„Ještě pět minut,“ zamumlal. Přemohla jsem smích. Když to vezmu kolem a kolem, bylo to velmi příjemné. Jeho tělo mě hřálo na holé kůži.

Ale neměla bych tohle dělat, není to správné. Takhle blízko jsem muži nikdy nebyla.

„Bucky,“ šťouchla jsem do něj. Jenom zamručel. „Bucky, vstávej,“ šťouchala jsme do něj dál. Jeho oči se pohnuly a otevřely se. Chvíli zmateně sledoval situaci. „Pustíš mě?“ zašeptala jsme tiše.

„Jo, jasně, promiň,“ omlouval se, pustil mě a odsunul se dál. Ovanul mě mírný větřík a já se bezděky zatřásla. Okamžitě mě překryl dekou. „Dojdu ti pro tričko,“ řekl a odešel směrem do koupelny.

Já měla čas přemýšlet, co se dělo. Pamatuju si, jak mi bylo zle. Pak si pamatuju teplou náruč a bolest v žilách.

Po pár minutách se Bucky vrátil a podal mi tričko. Usmála jsem se, odsunula deku a natáhla si ho na sebe. Celou dobu mě sledovaly jeho oči.

„Jak je ti?“ zeptal se, přisednul si ke mně a přiložil svou dlaň na mé čelo.

„Už je to dobré, nevím, co to bylo. Říkala jsem, že je to přechodné,“ usmála jsem se na něj.

„Dala jsi nám pořádně zabrat, mohla jsi zemřít,“ řekl. Nedokázala jsem zakrýt překvapení.

„Byla to obyčejná viróza,“ namítla jsem.

„Tohle je jiná realita, nemoci jsou tu vyvinuté jinak a ty na ně nejsi zvyklá. Tvoje tělo na ně reagovalo přehnaně, alespoň to tak říkal Bruce. Nebýt té injekce, nejspíš bys tu už nebyla.“

Dívala jsem se mu do očí, neschopna slova. Snažila jsem se vybavit si co nejvíce věcí, co se včera udály, ale mysl mi obklopovala jenom bolest.

„Kdo je Joe?“ přerušil po chvíli mlčení Buckyho hlas. Bezděky jsem sebou trhla a hlavou se mi rozvířily vzpomínky. Otevřela jsem pusu, ale pak jsem ji zase zavřela. Uklidnila jsem svou mysl a odpověděla:

„Byl to můj kamarád, znali jsme se od dětství.“ Sledoval můj obličej.

„Zemřel?“ optal se tiše. Jen jsem přikývla.

„Jak o něm víš?“

„Včera, když tvoje teplota byla na 41 C, nejspíš jsi měla halucinace. Oslovilas mě Joe a ptala ses mě, proč jsem tě opustil,“ řekl mi pomalu a sledoval mou reakci.

„Už je to dávno,“ usmála jsem se. „Byli jsme kamarádi na život a na smrt. Seznámili jsme se na hřišti, rozbil mi bábovičku,“ mírně jsme se zasmála nad vzpomínkou. „Já ho za to praštila lopatičkou po hlavě. A od té doby jsme prostě byli kamarádi. Byl o čtyři roky starší než já. Jenže pak se mu jednou udělalo špatně. Dojeli si pro něj a diagnostikovali mu rakovinu krve v pokročilém stádiu. Snažil se a bojoval a už to dokonce vypadalo nadějně. Jenže pak se vše otočilo a on zemřel. Tehdy mi bylo dvanáct. Brala jsem to jako zradu, nenáviděla jsem sebe a svůj život. Nenáviděla jsem to, že já tu zůstala a on odešel. Pak jsem chvíli nenáviděla i jeho za to, že si prostě umřel, ale rychle mi došlo, že je to blbost. A pak to najednou bylo všechno pryč. Nenávist, zlé vzpomínky, smutek. Prostě jako kdyby někdo v noci přišel a vyřízl mi to z hlavy. Dostala jsem se z toho a teď jsem tady.“

Chvíli jsme mlčky seděli. Pak překonal vzdálenost mezi námi a objal mě. Cítila jsem z toho objetí soucit, lítost a podporu. Úplně jsem se do něj schovala.

„Hej, vy dvě hrdličky! Nechte si to do pokoje,“ ozval se za námi hlas. Odskočili jsme od sebe jak opaření. Nad námi stál Tony a vesele se zubil. „Tak co, malá, jak ti je?“ zeptal se mě a Buckymu nevěnoval sebemenší pozornost. Prohlédl si mě od hlavy až k patě, pak mě zvednul na nohy a pokračoval s obhlídkou.

„Už je mi dobře, nic mi nechybí ani nepřebejvá,“ smála jsem se jeho chování.

„Vážně?“ optal se a taky se usmál. „Já jen, jestli tady Bucky z tebe nevymačkal třeba duši.“

Zrudla jsem jak semafor a nevěděla, co mám říci.

„Závidíš?“ zachránil mě Bucky a taky se postavil.

„Ani v nejmenším, já mám Pepper,“ zašklebil se a odplul do kuchyně. „Pojedeš na základnu, chce tě vidět náš jednooký přítel a Bruce,“ oznámil po tom, co si vzal ze skříně jednu sušenku.

Teď jsem zírala mírně vyjeveně. Fajn, koncentrace, Vendy, koncentrace. Znormálněla jsem svůj výraz a mírně pokrčila rameny. „Fajn.“

„A může? Já jen, že ještě včera byla na umření,“ optal se Bucky.

„Může, pojedete totiž autem, ne na motorce,“ odpověděl Tony a nalil si trochu whiskey do skleničky.

„Pojedete? Ty nepojedeš?“ zeptala jsem se se zdviženým obočím. Záporně zavrtěl hlavou. „Skočím se umýt a převléct,“ řekla jsem směrem k Buckymu a už jsem mizela ve výtahu.

_________________

Seděli jsme v jednom z Tonyho aut. Dívala jsem se na ubíhající krajinu za oknem. Jeli jsme nádherným lesem, skrz stromy prosvítalo slunce. Až teď jsem si uvědomila, jak dlouho jsem vlastně nebyla v přírodě. Najednou jsem se cítila přidušeně, jako bych nemohla dýchat. Všechno se uzavíralo a stěny auta na mě padaly.

„Zastav,“ řekla jsem přímě.

„Proč?“ zeptal se Bucky a zkontroloval mě krátkým pohledem. „Je ti špatně?“

„Zastav, prosím,“ dodala jsem a dívala se před sebe. Udělal, co jsem chtěla. Sjel ke krajnici a zastavil. Jakmile auto nebylo v pohybu, odepla jsme si pásy a vyskočila ven.

Slyšela jsem za sebou jeho volání, ale v tuhle chvíli jsem se chtěla dostat dál. Utíkala jsem směrem do lesa. Nechtěla jsem mu utéct, to ne. Jen jsem potřebovala cítit přírodu.

Jako by mě to nabilo energií. Prostě jsem běžela a nevnímala nic jiného. Pak jsem prudce zabrzdila na místě.

„Co to dělám?“ zeptala jsem se sama sebe. Sedla jsem si na zem do trávy. Skrz stromy na mě svítily sluneční paprsky, které hřály mou bílou kůži.

Kousek ode mne jsem si všimla malého pohybu. Podívala jsem se tím směrem a přímo před mýma očima tam rostly sedmikrásky. Zažila jsem mírný šok, ale pak jsem si uvědomila, že jsem v Marvel světě; zde je možné všechno. Sledovala jsem růst těch kvítek. Najednou jich všude kolem mě bylo plno.

Milovala jsem sedmikrásky. Jsou čisté, bílé, malé a drobné. Mamka mi říkávala, že jsou spojeny se smrtí něčeho nevinného. Uslyšela jsem rychlý běh. Lekla jsem se a v tu ránu sedmikrásky zmizely a nahradil je jemný mech.

„Vendy? Vendy! Kde jsi?“ slyšela jsem křičet Buckyho.

„Jsem tady!“ zavolala jsem. Ulevilo se mi, že je to on. Nevím, proč jsem se rozhodla vydat se tak hluboko do lesa. Nevím, co mě pohánělo. Na mýtinku se vřítil Bucky a hrnul se ke mně. Lekla jsem se a trochu jsem couvla.

„Proč jsi utekla?“ zeptal se a překonal ten krok, co jsem udělala předtím. Pak mě pevně objal. Překvapeně jsem vydechla. Po chvíli jsem ho objala nazpět.

„Neutekla jsem. Nevím, proč jsem to udělala, ale najednou jsem měla hroznou potřebu běžet,“ odpověděla jsem a zavrtala se hlouběji do jeho bundy.

„Zmizela jsi mi z dohledu, nemohl jsem tě najít,“ vyčetl mi a přitiskl si mě ještě kousek k sobě. Pojala jsem podezření, že se s ním něco děje. Nejspíše mu došlo, co dělá, a stisk povolil, až mě pustil úplně.

„Celou dobu jsem tady,“ řekla jsem a usmála se na něj. Úsměv mi oplatil a rozhlédl se kolem sebe.

„Je to tu hezké,“ konstatoval. Znovu jsem předvedla svůj úsměv. Bucky se rozhlížel kolem sebe a já se na něj usmívala jak měsíček na hnoji. Najednou ztuhl a chvíli vytřeštěně zíral do jednoho místa. Podívala jsem se tam taky.

Rostla tam rudá růže. Otočila jsem se zpět na něj.

„To u vás není normální?“ optala jsem se ho s pozvednutým obočím.

„To není,“ vydal se blíže k oné růži a zkoumavě si ji prohlížel. Když skončil s prohlídkou, zadíval se zkoumavě na mě.

„Co je?“ nechápala jsem. Pak se jeho výraz najednou změnil. Jeho rysy ztvrdly a oči potemněly. Napřímil se a pomalu se ke mně začal blížit. „Bucky?“ zkusila jsem. Žádná odezva. Začínala jsem se ho bát. „Jamesi?“ zkusila jsem to znovu. Ale opět nic. Tohle nebyl Bucky. Tohle byl Winter Soldier. Teď už jsem byla strachy bez sebe. Najednou se proti mně vrhl. Lekla jsem se a instinktivně dala ruce před obličej a zavřela oči. Čekala jsem náraz.

Ten se však nekonal. Odhodlala jsem se otevřít oči. Pohled, co se mi naskytl, mi však vyrazil dech. Těsně přede mnou byl Bucky, ale byl pevně zaklesnutý ve větvích stromů. Ohromeně na mě hleděl.

„Jak se to…? Co, jak… COŽE?“ zakoktala jsem se a vytřeštěně zírala na větve, které se daly opět do pohybu. Za chvíli z nich vypadnul Bucky.

Postavil se, v jeho obličeji ani stopa po předchozí šarádě. Prostě to na mě hrál.

„Jsi prostě kytkoidní,“ hleděl na mě úplně vážně. Chvíli jsem naproti němu jen oněměle stála, ale pak jsem vyprskla smíchy.

„Nechceš mi tvrdit, že za tohle můžu já, že ne?“ zeptala jsem se se smíchem a zamáchala jsem kolem sebe rukama.

„Chci ti tvrdit, že ano,“ řekl a usmál se. Zatuhla jsem na místě.

„Ale proč se to nestalo dříve?“ optala jsem se přiškrceně.

„Měla jsi snad kolem sebe v poslední době přírodu?“ řekl na oplátku. Zavrtěla jsem hlavou. Fakt neměla.

„Ehm, a jak to funguje?“ podrbala jsem se na hlavě.

„No, způsobují to tvoje emoce. Jako Bannerův hněv vyvolá Hulka, tak tvoje emoce vyvolají své květiny, případně tě ochrání. Nejspíš,“ dokončil svůj proslov. Dívala jsem se na něj s otevřenou pusou. Zasmál se a jemně mi ji zaklapl prstem. „Aby ti tam nevletěla moucha,“ poškádlil mě a vydal se směrem pryč. Doběhla jsem ho a pořád přemýšlela nad květinami.

„Fajn, takže jakože ovládám, představ si velký úvozovky, rostliny? Jako ta holka ze Školy Superhrdinů?“

„Sice netuším, co myslíš, ale nejspíše jo. Musíme to zkusit na základně,“ řekl úplně klidně. Já se zastavila.

Tak to je totálně ujetý. Objevím se v cizím světě, málem tady umřu a teď ještě zjistím, že nějakým způsobem kytky reagují na moje emoce? Tenhle svět mě začíná pěkně štvát. Bucky se otočil.

„Nebuď naštvaná,“ řekl mi a zasmál se. Zarazila jsem se.

„Jak to víš?“

Jenom ukázal za mě a vydal se dál. Podívala jsem se tím směrem. Rostly tam tuhé šlahouny s velkými rudými trny. Plácla jsem se do čela a radši rychle doběhla Buckyho.

„Před tím, než jsi přišel, tak kolem mě rostly sedmikrásky. Myslela jsem na domov. Myslela jsem si, že je to normální,“ přiznala jsem se a sklopila pohled. Kroky vedle mě se zastavily. Zastavila jsem se taky a vzhlédla jsem.

Bucky stál nade mnou a smutně se usmíval.

„Vím, jak se cítíš. Opravdu ano,“ řekl a znovu se na mě usmál. Usmála jsem se taky.

„Já vím.“

Už mlčky jsme dorazili k autu a znovu nasedli. Konečně jsme se rozjeli směr základna.

„Proč tam byla rudá růže?“ zeptal se najednou do ticha Bucky. Trochu jsem ztuhla.

„Nevím,“ zalhala jsem. Pravda ale je, že moc dobře vím. Už ve filmech mi připadal sympatický a hrozně se mi líbila jeho psychika a povaha. A teď, když tu jsem, se to ještě prohloubilo.

Přiznej si to, řekl hlásek v mé hlavě, prostě a jednoduše ses tu zabouchla jak malá holka.

Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala takové myšlenky. Bylo mi jasné, že je to platonické a hlavně nemožné. Jsem z jiné reality. A hlavně, proč by někdo jako on měl rád zrovna mě?

Unikl mi tichý povzdech.

„Na co myslíš?“ chytil se toho Bucky.

„Na domov,“ znovu jsem zalhala. Jenom kývl hlavou, ale už nic neřekl. Celá zbylá cesta pak ubíhala mlčky.

Pak najednou mezi stromy zazářilo více světla a před námi se objevila obrovská hala.

„Páni,“ vyklouzlo mi.

„Vítej na základně,“ řekl Bucky.

Už zase mi zaklapl pusu…

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Cože?! - Kapitola 7.: