OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Cože?! - Kapitola 9.

05.11.2016 (11:00) • Destiney • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1021×

O měsíce později

„Podívala ses někdy na svoje nohy? Jakože vážně, tak jako zespoda?“

„Asi ne, ale napravím to.“ Zvedla jsem nohy a pořádně je zkoumala. Právě jsme s Buckym leželi na zádech v jeho bytě a mezi námi kolovala lahev s alkoholem. Ano, až o měsíc později dopadlo to pití, protože Bucky byl okamžitě po návratu odvolán na misi, ze které se vrátil před týdnem.

„Co vidíš?“ zašeptal tiše.

„Svoje nohy,“ odpověděla jsem mu.

„A dál?“

„Mám pět prstů. A měla bych si je oholit, už začínám srstnatět,“ řekla jsem zadumaně. Zachechtal se a pak mi podal další lahev jakési hnědé neidentifikovatelné tekutiny.

„A co ruce?“ zeptal se a zvedl ty své do výšky. Zopakovala jsem pohyb po něm.

„Jsou divné. Dlouhé prsty, krátké dlaně a na nich různé šrámy. Třeba tenhle,“ ukázala jsem na jednu z mnoha teček, tato ale byla šedivá. „Ve třetí třídě mi spolužačka bodla do ruky mou ořezanou tužku.“

„To je milé.“

„Ona milá nebyla nikdy.“ Povzdechla jsem si a pokračovala: „Tenhle je od křečka. Zakousl se mi do prstu, když jsem ho budila.“

„Povíš mi i o svých jizvách?“ zeptal se se zájmem a napil se z lahve.

„A nebudeš mě za to odsuzovat?“ optala jsem se. Věděla jsem, že jsem jako menší udělala blbost, ale jizvy z toho prostě zůstaly. Pohledem mě vyzval k pokračování. „Tahle jizva,“ přejela jsem po dlouhé jizvě táhnoucí se od předloktí až skoro po rameno, „je od špendlíku. Dostala jsem svou první pětku ve škole a hrozně jsem si to vyčítala. Tyhle,“ vyhrnula jsem si triko a ukázala na řádku jizev na břiše, „jsou ze zklamání nad člověkem. Za každého jedna. Až časem jsem pochopila, že to nemá cenu, lidi zklamou pokaždé. Tahle,“ přejela jsem si po žebrech, „je po pádu z kolečkových bruslí, podobnou mám ještě na noze. Tyhle dvě,“ přejela jsem po dvou táhlých jizvách na holeních, „jsou ze schodů. Kdyby mě nechytila spolužačka, sedřela bych si víc než jen nohy. Tohle,“ ukázala jsem si na bradu, „je sedm stehů. Rozrazila jsem si bradu o vanu. Tahleta,“ ukázala jsem na mapku na levé ruce, „je od stromu. Jela jsem na kole a on se neuhnul. A tohle,“ přejela jsem po hřbetu ruky, na kterém byla vidět bílá písmena, která už se ani nedala přečíst, „je slib. Slib, že už takovou blbost, jako ubližování si, neudělám,“ skončila jsem a dívala se na podlahu. Styděla jsem se za to, co jsem udělala. Ale co jiného dělat, když to pomáhalo v mé bolesti? Byla to pitomost, ale člověk, který je na dně, hledá nějaké východisko. A pro mě to byla jiná bolest. Bucky přejel po jizvě na hřbetu mé dlaně s písmeny a pak mě donutil zvednout hlavu a podívat se mu do očí.

„Je mi to líto, Vendy,“ řekl tiše.

„Nemusí, je to za mnou,“ usmála jsem se na něj a přihnula jsem si z lahve. „A co tvůj příběh?“ zeptala jsem se.

„Příběh Winter Soldiera znáš,“ řekl trochu temněji. Přiblížila jsem se k němu a přejela po jeho kovové ruce. Nebránil se. Pokračovala jsem dál, přejela jsem po spoji mezi živou tkání a kovem.

„Moje jizvy jsou proti tvým nic,“ řekla jsem.

„Žádné jizvy se nesmějí podceňovat. Za každou jizvou je bolest, ať už psychická, nebo fyzická.“

„Týjo, to bylo moudrý. Měl bys napsat knihu,“ šťouchla jsem ho pod žebra a nabídla mu lahev. Přijal ji a tu zbylou polovinu vypil na jeden lok. „Hej, já jsem ještě neskončila,“ našpulila jsem pusu ublíženě. Beze slov se zvedl a ohnul se do skříně pro další z jeho zásob. Skousla jsem si ret, když se přes kalhoty vyrýsoval jeho zadek. Rychle jsem zaklepala hlavou a podívala se jinam. Velmi nenápadné, jako vždycky. V ruce mi přistála poněkud větší lahev zlatavé tekutiny bez štítku. „Co to je?“ zeptala jsem se.

„Něco hodně starého a hodně dobrého. Chtěl jsem to vypít při nějaké příležitosti, tohle se mi zdá jako dobrá příležitost,“ pokrčil rameny. Napila jsem se. Hrdlem se mi rozlil příjemně teplý pocit a zároveň v puse zahrála chuť jemného medu s ořechy.

„Týjo, to je fakt dobrý!“ pokývala jsem uznale hlavou. Jen se usmál a sedl si zpět na zem. Chvíli jsme pili to cosi bez štítku. Bylo to určitě silnější, pomalu jsem přestávala cítit svou mysl a úplně jsem viděla, jak moje zábrany odplouvají.

„Co je tvým strachem?“ zeptal se Bucky.

„Bojím se pavouků, vos a včel, jehel a hadů,“ odpověděla jsem.

„Myslím to jinak. Co je tvůj největší strach?“ zkonkretizoval otázku. Chvíli jsem mlčela.

„Bojím se smrti.“ Podívala jsem se mu do očí. Němě mě vybídl k pokračování. „Bojím se toho, že jednoho dne se probudím a všichni, které mám ráda, budou pryč. Že prostě umřou a mě tu nechají. Pamatuji si doby, kdy jsem při zvuku sirény propadala hysterickému záchvatu a nebyla jsem k utišení. Volala jsem mámu, tátu, sestry, Joeho, prostě všechny. Bylo to po tom, co odešel.“

„Nebojíš se vlastní smrti?“

„Vlastní smrt mě bolet nebude. Bude bolet moje rodiče, nejspíš, ale mě už ne. Já už nebudu nic cítit a budu se moci vznést do nebe a tam žít s těmi, kteří odešli přede mnou v klidu a v míru. Už žádný strach, že by někdo z nich odešel.“ Díval se na mě, v očích pochopení. Pak se nadechl a řekl:

„Pro mě není smrt největším strachem. Já se bojím, že si jednoho dne nevzpomenu. Že si nebudu pamatovat na Steva, Avengers, SHIELD,“ začínal šeptat, „… tebe. Zapomnění je občas horší než smrt. Máš své milované před sebou, ale ty vůbec nevíš, kdo jsou. Máš prostě jenom rozkazy, které musíš splnit, a když je nesplníš, tak přijde trest. Jednoduchá rovnice,“ v jeho očích zaplál vztek a ruku, kterou mi před chvílí chytil, teď skoro drtil ve svém stisku.

„Bucky,“ oslovila jsme ho a položila druhou ruku na tu jeho, kterou mi svíral zápěstí. Uvědomil si, co dělá, a rychle ruku stáhl. Na zápěstí se začala rýsovat modřina.

„Omlouvám se, ještě nikdy jsem o tom s nikým nemluvil,“ zašeptal, jemně pohladil šrám a zvedl ke mně pohled. Už to najednou nebyl ten silný a vtipkující Bucky, teď tady seděl zlomený Bucky, který se prostě musel přizpůsobit změně. Z náhlého popudu jsem ho objala a on mi objetí opětoval. Chvíli jsme mlčky takhle seděli, propleteni v objetí.

Po rozpletení jsem se znovu napila a s tím nejspíš spadly aj ty poslední zábrany, které v mé hlavě ještě byly. No fakt, přísahám, že jsem je slyšela se bortit společně s nápisem ‚střízlivá‘.

„Měl jsi někdy holku?“ zeptala jsem se z náhlého popudu čehosi, čemu se říká ‚Mám pocit, že bych se měla zeptat, neptejte se proč, prostě se chci zeptat, hned teď, nebo asi umřu‘.

„Několik,“ zahučel v odpovědi. Mírně jsem se zamračila. Všiml si toho a dodal: „V mé době to bylo jinak. Když někdo měl holku, neznamenalo to automaticky sex a takový ty věci kolem toho.“ Ani nevím, proč se mi rysy uvolnily. Je možné, že bych prostě žárlila? „A co ty?“ zeptal se najednou a díval se do rohu. Zavrtěla jsem hlavou.

„Nepolíbená žena, jak říkávala babička,“ zasmála jsem se. Podíval se mi do očí a přiblížil se ke mně blíže. Ztuhla jsem a úsměv mi zmizel, kmitala jsem očima po jeho obličeji a hledala známky něčeho, co by mi poradilo, co chce udělat. Naše nosy se už dotýkaly. A já udělala poslední pohyb směrem k jeho rtům. Líbal mě jemně, jako by mi nechtěl ublížit, a já mu polibky oplácela. Byly to polibky plné pochopení, lásky, souznění a něhy. Po chvíli jsem se odtáhla a zhluboka se nadechla.

„Teď už nejsi nepolíbená,“ usmál se na mě Bucky. Místo odpovědi jsem se stulila u něho v náručí.

Teď už ne, usmála jsem se pro sebe.

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Cože?! - Kapitola 9.: