Devil II • OurStories.cz ~ naše povídky

Je to hodně dlouho, co jsem naposledy přidala prolog, ale třeba se povídka zalíbí a získá si své čtenáře. :)
Sarah a její první srážka s osudem. Hezké počtení přeje LL. :)

29.09.2011 (14:00) • Luckylike • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1585×

Devil II

Dopila jsem kávu a hrnek hodila do dřezu, až to vydalo nepříjemný zvuk. Zakřenila jsem se a chytila se za čelist. Už jen tohle mi vadilo na zuby, v poslední době jsem se chovala jako stará paní. Naskládala jsem si potřebné články a notebook do tašky a ještě se na sebe podívala do zrcadla. Musela jsem uznat, že ani make-up mi nepomáhal na černé kruhy.

„Vypadám hrozně,“ posteskla jsem si Rachel a sáhla si na obličej, „nedivím se, že jsem už rok sama. Vždyť by o mě nikdo neopřel ani kolo.“ Z té situace mi bylo do breku. V očích jsem spatřila lesklé stopy po slzách a raději jsem rychle zamrkala, abych je zahnala. Bylo to již dlouho, co jsem uronila slzu, a určitě si to nechci zopakovat. Ten den jsem si přísahala, že už ani jedna slaná kapka nevyteče, ať to stojí, co to stojí.

Rachel kolem mě prošla a jen si poklepala na hlavu. Zklamaně jsem si povzdychla a raději uchopila ucho tašky, abych se vydala do práce. Jen co jsem otevřela dveře, hrubě jsem narazila do mohutné mužské hrudě a zapotácela se. Okolo pasu se mi omotaly mi silné paže a přilnuly si mě k sobě. Chvíli jsem byla v tom prvotním šoku, až jsem se podívala dotyčnému do tváře a místo překvapení mě vystřídala vděčnost.

Mike…

Pokusila jsem se usmát a zároveň se vymanit z jeho poněkud pevného sevření. Rachel stále mezi futry a divně se na nás šklebila. Měla jsem pocit, jako by nás přistihla při něčem chlípném, ale přitom mě jen držel, abych neupadla na zem, což od něj bylo velmi velkorysé.

„Koukám, že tady se to všechno začíná sbližovat,“ řekla poněkud chladným hlasem, až mě zamrazilo, „a všechno beze mě,“ dodala. To už jsem stála na svých a snažila se korigovat červeň ve tvářích. Urovnala jsem si sukni, košili a i se svou taškou jsem opustila schodiště.

„Dneska mě na večeři nečekej,“ houkla jsem na Rachel a vyšla ze skleněných dveří. Nasedla jsem do svého auta a měla jsem co dělat, abych vůbec nastartovala. Neustále jsem se třásla jako ratlík, nemluvě o tom, že mi představa padající do náruče přišla velmi vtipná. Vrazila jsem klíček do zapalování a dupla jsem plnou silou na plyn. Motor auta začal burácet a já najednou pocítila ten adrenalin z toho, že jdu opět do práce. To bylo moje, pomyslela jsem si a vyjela z parkoviště.

Když jsem byla v polovině cesty, začal mi vibrovat mobil. Se zamyšleným výrazem, kterým jsem přemýšlela nad těmi vraždami, jsem se podívala na telefon a měla v plánu nechat jej vyzvánět, ale nakonec jsem se přesvědčila, abych jej zvedla. Volal mi Damian.

„Prosím,“ ohlásila jsem se otráveným hlasem. Damian byl zřejmě ve své náladě, už jen podle telefonátu poznám, jak se můj šéf vyspal – zřejmě do růžova. Dokázala jsem si živě představit ten jeho vítězný úsměv, kterým mě často vyvádí k šílenství a zbytečnému záchvatu vzteku, který je v práci mou nezbytnou pomůckou.

„Sarah, jsem rád, že jsem tě zastihl v autě. Mohla by ses zastavit v kantýně pro dva sendviče a latté, prosím? Zrovna mám rozepsaný titulní článek a nechce od něj odcházet, když mě chytila ta pravá vlna,“ lamentoval, zatímco já jsem protáčela panenky a divila jsem se, že mě jeho přístup k práci ještě neodradil. Kdybych měla články na titulní straně, byla bych ticho a držela krok, ale takhle jsem toho měla ještě co zlepšovat – anebo alespoň psát zajímavější fakta, než jen informaci o školních financích.

„Co bych pro svého šéfa neudělala?“ procedila jsem ironicky, ale můj tón byl Damianovi úplně fuk. Ani nepoděkoval a rovnou mi zavěsil. Zdálo se mi to, nebo mě v práci už berou jako poskoka? To je mi ale bordel. Strhla jsem volant na vedlejší silnici a zamířila ke kantýně. Parkovitě zelo prázdnotou, takže bych odtud měla brzy vypadnout. Vzala jsem si kabelku a vydala se ke dveřím.

Rovnou jsem zamířila k pultu a tam se opřela o bar. Přispěchala slečna s napolovic rozepnutou halenkou a odhaleným poprsím. Jen jsem od ní odvrátila pohled a věnovala se svým hodinkám na ruce. Za jejími zády seděl ve stinném koutě ohromný muž oděný v černé kůži. Hned na první dojem se mi zdál velmi charismatický a také živočišný, ale nehrálo mi to, jak na mě působila jeho aura. Bože, bylo to něco neuvěřitelného, pomyslela jsem si zasněně.

„Co si dáte?“ vyrušil mě její pisklavý hlas. Ukázala jsem na desítku a mou pozornost upoutal opět on. Zrovna když jsem se k němu otočila, natáhl se pro talířek se zákuskem a přiložil si jej k puse. Sarah samým napětím ani nedýchala. Jako malá byla zvědavá na každou maličkost, zvláštnost a po všem koukala. Ale naučila se, že koukat na to, jak se lidi krmí, je neslušné. Teď ovšem nemohla odtrhnout pohled od toho záhadného muže, co seděl na lavičce.

Obličej měl stále zahalený, odhalil jen řadu bělostných zubů a těmi se zakousl do lahodného, čokoládového zákusku. Ačkoli jsem sladkým opovrhala a doslova jsem k němu měla averzi, dostala jsem strašnou chuť na ten sladký dortík. Byla jsem ale bláhová, v mysli jsem měla nekalé myšlenky. „Chci být tím dortem“, řvalo moje nitro a já se tetelila blahem, když se na mě podívaly dva velké čokoládové bonbóny.

Litovala jsem toho, že jsem neměla možnost spatřit jeho rty. Ale po celou dobu, co tam seděl, upíral svůj zrak na mě. Nemohla jsem ani polknout velký knedlík, co se mi utvořil. Přejela jsem si rukou po hrdle a zdálo se mi, jako by na mě vycenil tesáky. Rychle jsem zamrkala a sklopila jsem pohled k černému pultu. Je se mnou zle, pomyslela jsem si, jestli mě ten bude sledovat, můžu se se svou kariérou novinářky rozloučit.

„Slečno?“ křikla na mě servírka a podávala mi mou objednávku. Zatřepala jsem hlavou a s úsměvem ji přijala. Z kabelky jsem na pult hodila peníze a začala jsem couvat pozadu k východu. Samozřejmě jsem narazila do dveří, až jsem sebou málem sekla o kliku.

„Zatraceně!“ zaklela jsem nahlas a vyběhla jsem z kantýny. Kdo to byl? proběhlo mi hlavou.

Není jisté, kdy bude další díl, ale každopádně bych klidně psala, když zájem bude, LL.

» III

Autor: Luckylike (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction