OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Doll of Revenge (2. kapitola)

23.10.2015 (11:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1070×

„Tak kde vězí? Ts, prý dvacet minut, no jasně. Už je to skoro pětačtyřicet a nic! To tu dřív vystojíme důlek, než se objeví!“ lamentoval Chris, když si uvědomil, že někteří fotografové se už začínají přesouvat ze svého dosavadního stanoviště dovnitř do Haly H (a jeho kolega a přítel stále ještě není v dohledu, díky čemuž se šance na pořízení dostatečného množství skupinových fotografií, nutných ke kvalitnímu propagování jejich snímku, povážlivě ztenčují), ale Jaimie, postávající po jeho boku, se jen kysele ušklíbla.

„A na co si stěžuješ? Ty nemáš jehlový podpatky jako někdo!“ odfrkla nevrle, proklínající v duchu svůj bláhový nápad vyrazit na tak monstrózní akci v obuvi, kterou neměla dostatečně ozkoušenou, a nejraději by se hned teď zula (klidně před všemi těmi pisálky a fotografy, kteří jí mohli vlézt na záda). Chrisovi však její ryze dámské problémy připadaly přinejmenším směšné.

„Tak to snad těch pár minut vydržíš, ne?“ mávl nesoustředěně rukou, ale svou kolegyni tím jen víc vytočil.

„Měl jsi někdy na nohou jehly?“ zasyčela tak potichu, aby to nikdo kromě něj neslyšel, a když roztržitě (a zcela logicky) zavrtěl hlavou, zpražila ho nerudným pohledem. „Tak si laskavě nech svý moudra do doby, než si to osobně vyzkoušíš!“

Tvářila se jako bohyně pomsty (a to přitom v jejich propagovaném snímku ztvárňovala osobu, která byla v severské mytologii známa jako bohyně plodnosti) a on se rozhodl ji raději přestat provokovat (přeci jen, z natáčení moc dobře věděl, čeho je schopná, když má špatnou náladu). Poslední poznámku si však při pohledu na její obuv (která byla skutečně vhodná jen jako roztomilý doplněk aranžmá ve výloze nějakého luxusního butiku) neodpustil…

„A kdo tě nutil si tak šílené boty brát? Vždyť na ten podpatek abys měla pomalu zbrojní pas!“ popíchl ji, aby na chvíli zapomněl na to, do jakého maléru se to Tomovou nepřítomností řítí, ale ona jen obrátila oči v sloup. Kdykoliv jindy by na jeho škádlení ochotně přistoupila, ale po několika desítkách minut postávání v lodičkách, které ji nesnesitelně tlačily už od chvíle, kdy si je prvně obula (a bylo jí její stylistkou řečeno, že „to se za chvíli poddá“, k čemuž bohužel nedošlo), neměla náladu na vtípky.

„Tak si dej pozor, aby neskončil zabodnutý někde, kde by ti to bylo značně nepříjemné! A svoje rady si nech! Nikdo mě k těm botám nenutil, ale copak jsem mohla jít na červenej koberec v teniskách?“

„A proč ne? Bylo by to originální.“

„Hm, jasně. Spíš by to byla „originální společenská sebevražda“!“

„Ale jdi ty. Přeci se nebojíš módní policie…“ obrátil se čelem k ní, aby to z dálky vypadalo, že spolu normálně komunikují a nikdo z novinářů je nemohl nařknout z nějakého nedorozumění, ale než mu stihla ironicky odpovědět, že té se bojí každá celebrita, v jejím zorném poli se cosi pohnulo a ona konečně spatřila osobu, na kterou tu oba netrpělivě čekali.

Jen jaksi… nevypadala zrovna tak, jak by se na tak významnou událost slušelo (což bylo pro někoho, jako byl Tom Hiddleston, který vždy figuroval na první příčkách žebříčku nejlépe oblékaných mužů světě, dosti netypické).

„Ehm, když je řeč o té módní policii…“ ukázala nejistě před sebe, a když se Chris ohlédl, překvapeně spatřil Toma, jak k nim chvatně míří a vypadá… jako by se právě s někým popral!

„Ježíš, co se ti stalo?“ vypálil proto místo pozdravu zaskočeně a nevěřícně si měřil jeho rozcuchané vlasy a pomačkané sako, které by nejspíš nedokázala uvést do původního stavu ani hodně výkonná žehlička. „Ty ses sem prodíral lesem, nebo co?“ Nenapadal ho jediný rozumný důvod, proč by měl slavný herec a idol tisíců žen vypadat tak příšerně, ale když svému příteli zkoumavě pohlédl do očí (a spatřil v nich kromě nervozity i špatně skrývaný záchvěv strachu), došlo mu, že tohle nebude jen nějaký netradiční a značně nepovedený módní výkřik. „Hej, jsi v pohodě?“

„Nevím, snad jo,“ zamumlal mezitím Tom a marně se snažil uhladit divoce pocuchané vlasy a popadnout dech. Ts, prej prodírání lesem. To zrovna! Na to, co právě zažil, by neměla ani noční procházka deštným pralesem spojená s napadením divokou šelmou!

A to si ještě před pár minutami venku před halou pokojně užíval přízně svých fanoušků (nebo lépe řečeno fanynek), když tu se během chviličky všechno tak pekelně zvrtlo, že mu to při zpětném pohledu připadalo jako hodně děsivá noční můra! Uf, takový trapas vážně nečekal! Tak nějak... se ještě nikdy v životě nesetkal s tak neodbytnou a potrhlou fanynkou, jaká se po něm před chvilkou vrhla (a odtrhnout ji od něj musela až pohotová ochranka), a lhal by, kdyby řekl, že by mu nevadilo něco takového zažít znovu!

Jeho přítel a kolega však neměl nejmenší tušení, co se před halou odehrálo, a proto s ním nyní, když se na pár sekund odmlčel a tupě zíral do prázdna, jemně zatřásl a nepatrně vzášil hlas.

„Hej?! Vnímáš mě? Tome!"

„Hm..."

„No tak, jen klid. Zhluboka se nadechni a řekni mi, co se ti stalo,“ snažil se mluvit pomalu a důrazně a v duchu se nepřestával modlit, aby si někdo z novinářů nevšiml, že už se slavný představitel Lokiho konečně objevil. Teď totiž fakt nebyl zralý na oficiální rozhovor a trvalo ještě poměrně dlouho, než byl ze sebe schopný dostat pár smysluplných vět.

„Nic. To… nic, jsem v pohodě, jen… venku se na mě vrhla nějaká holka,“ koktal, upravujíc si klopy na saku, a Jaimie na něj nechápavě vytřeštila oči.

„Jaká holka?“

„Nevím, nějaké pomatená fanynka. Popadla mě za ruku a pak… pak mi skočila kolem krku a musela ji zpacifikovat ochranka,“ dostal se konečně k jádru pudla a stále měl ještě před očima tu šílenou, vypjatou scénu, kdy od něj svalnatý chlápek v tmavém obleku tu křehce působící (ale zatraceně silnou a houževnatou) černošskou dívku odtáhl a rázně mu nařídil, aby okamžitě šel dovnitř (což bez odmlouvání udělal). Brrr, raději nevzpomínat! Otřásl se už při vzpomínce na ty její čokoládově hnědé, nepříčetně žhnoucí oči, které mu naháněly strach, ale Chris na jeho slova reagoval jasným gestem zadostiučinění.

„No, a neříkal jsem ti to?“ namířil na něj ukazováček, jako by byli někde ve škole, a Tomovi bylo jasné, že má pravdu. Jeho přítel byl totiž jedním z těch, kteří ho od přílišné důvěrnosti k fanouškům odrazovali a prorokovali mu, že jednou na svou vstřícnost dojede. A ta chvíle… zjevně nastala, čehož si byl Chris velmi dobře vědom, a proto stále ještě neskončil. „Nevaroval jsem tě, že si na ty ječící sirény máš dát pozor a držet si je daleko od těla, protože můžou být nebezpečné?“

„Já vím, varoval, ale když… ona vypadala na první pohled docela neškodně!“

„Hm, to vypadá lvice taky, a když se ji pokusíš skrze mříže pohladit, uhryzne ti ruku raz dva! A tohle je obdobná situace…“ prohlásil vědoucně, ale Tomovi to připadalo poněkud nadsazené.

Teď, když měl konečně šanci se z toho nepříjemného zážitku trochu oklepat, už se necítil tak mizerně jako před chvílí a tu dívku začínal spíš litovat, než aby jí přál, že byla odvedena nekompromisní ochrankou kamsi mimo areál. A za lvici by ji fakt neoznačil, spíš... toulavou kočku ztracenou ve vlastních fantaziích (což byl stav, pro který měl jako rozený snílek pochopení).

„Ale tak nepřeháněj, zas takové drama to nebylo. Chtěla si na mě jen sáhnout, nic víc…“ Připadalo mu nevhodné ji urážet a považovat za reprezentativní vzorek jeho fandomu, ale Chris trval na svém.

„Nepřeháním a je mi naprosto jasné, kam by ti chtěla sahat! Všechny by to chtěly, to mi věř, a některé si jdou docela tvrdě za svým! A proto pořád tvrdím, že na těch zábranách kolem červených koberců by z naší strany měly viset cedule: „POZOR, DRAVÁ ZVÍŘATA, DRŽTE RUCE VNĚ VÝBĚHU“! I když… naivkové jako ty by je stejně ignorovali.“ Vypadal, že si to bere až příliš osobně (dost možná proto, že když k celé té události došlo, nebyl poblíž, aby zasáhl, a teď si to jako Tomův přítel a kolega, který s ním měl celý tenhle sandiegský cirkus sdílet, podvědomě vyčítal), a Jaimie, která prozatím mlčky postávala stranou a jako někdo, kdo neměl s fanynkami žádné osobní zkušenosti, se neodvažovala zapojit do debaty, se pokusila celou situaci trochu odlehčit.

Nechtěla, aby se ti dva na veřejnosti dohadovali, kdo měl nebo neměl pravdu, a navíc by vážně ocenila, kdyby se konečně pohnuli z místa a dostáli slibu, který dali organizátorům i lidem ze studia. Čím dřív to budou mít za sebou, tím líp (ty zatracené jehlové podpatky ji vážně ničily)!

„Jo, a z jejich strany by tam mělo viset něco jako „NEKRMTE CVIČENÉ OPICE“, což mi připomíná, že bychom měli konečně zmáknout ty fotky a vypadnout odtud. Už jsme tu skoro poslední!“ ukázala na stěnu s logy sponzorů, před kterou se pořizovaly oficiální fotografie, a Tom i Chris naštěstí nebyli proti.

„Jo, jdeme na to, ať to máme z krku.“ Vydali se společně před objektivy desítek fotoaparátů, a zatímco Tom se ještě narychlo snažil upravit svůj pocuchaný zevnějšek, Jaimie zaujala místo uprostřed a nasadila nadšený a značně přeslazený výraz (který měl k jejímu skutečnému rozpoložení hodně daleko).

„A usmívejte se, ať to vypadá, že se tu výborně bavíme,“ procedila skrz semknuté rty a její kolegové jí obratem vyhověli, díky čemuž byly fotografové za chvíli hotové (a vypadaly poměrně slušně). No konečně! „Díky bohu, a teď nutně potřebuju najít nějakou židli!“ Vyrazila jako první do zázemí haly, kde bylo pro všechny celebrity připravené „malé“ občerstvení (v podobě několika švédských stolů a dost možná i dalších rautových vychytávek), a nechala svůj dvojitý doprovod daleko za sebou. Proč také ne? Panely ani oficiální autogramiády se dnes ještě nekonaly (odpoledne se měla odehrávat jen nějaká nepříliš záživná prezentace menších televizních studií), a proto byl ten nejvhodnější čas se trochu „pobavit“ (pokud se tedy tímto slovem dal označit neustálý dohled novinářů a fotografů, kteří jako hladoví supi kroužili kolem bufetů a lovili senzace i další kratičké rozhovory).

Účast byla navíc víceméně povinná, a proto se Tom s Chrisem o pár minut později (kdy ještě společně zapózovali několika opozdilcům) nepříliš nadšeně vydali za svou kolegyní, přičemž posledně jmenovaného začaly cestou sužovat určité drobné výčitky svědomí (přeci jen se možná mohl chovat trochu citlivěji, když byl jeho kolega z celé té události tak vyjukaný). Teď když s Tomem osaměli a mohli si detailně prohlédnout monstrózní zabezpečení, které tu všude kolem panovala (a které mělo dodávat všem účastníkům falešný pocit bezpečí, jemuž nejspíš naivně podlehl), připadalo mu, že předešlou situaci jako jeho přítel moc nezvládl…

„Hele, mrzí mě, že jsem na tebe tak vyjel, ale… vyděsilo mě, že se na tebe uprostřed takového cirkusu věšela nějaká psychopatka! To není žádná legrace, vzpomeň si, jak dopadl třeba John Lennon,“ snažil se ze všech sil napravit situaci, ale dosáhl jen toho, že na něj Tom vyděšeně vytřeštil oči. Lennon? Ale no tak! To přeci… nemyslel vážně!

„Ale tak to snad už vážně trochu přeháníš, ne? Ta holka určitě neměla v plánu mě zabít, aby se zviditelnila, proboha! Jen mi skočila do náruče, nic víc!“ nebyl si tak docela jistý, jestli brání spíš ji, nebo sebe, a Chris se zatvářil ještě omluvněji.

„No jo, jasně, já vím. Promiň. To… bylo asi přirovnání trochu přes čáru, ale to je fuk. Jde mi jen o to, že… bys na sebe prostě měl dávat větší pozor, to je celé! Někdy se vážně chováš malinko… lehkovážně. A pokud jde o aktuální situaci, tak… jsi v pohodě, že jo?“ Bylo na něm znát, že má o svého přítele upřímnou starost, a to by obměkčilo každého. Zvlášť někoho, jako byl Tom...

„Jasně, že jsem. Neboj, o nic nešlo, jen jsem to zkrátka nečekal. Ta holka se po mně vrhla zcela bez varování a držela se mě jako klíště, a to… mě trochu vyplašilo. Ale zvládl jsem to, a myslím, že mi nehrozí ani opožděný šok,“ poplácal Chrise povzbudivě po rameni a rozhodl se celou tu věc hodit za hlavu a vrátit se k lehčímu tónu.

Nemělo přeci smysl si takovým bezvýznamným incidentem kazit půl dne a mluvit o něm, jako by byl kdoví jakou senzací (stačilo, že ho zcela určitě rozmáznou novináři a fanoušci na sociálních sítích)!

„A teď, když vím, že ji vyvedli z areálu, je mi skvěle. No fakt, pokud… tedy nepočítáš jako vážnou újmu na zdraví to, že mi ta dívčina vyškubla pár vlasů,“ prohrábl si své plavé kadeře, do kterých mu ta neznámá dívka během objetí dost necitelně zajela prsty, a Chris se neubránil pobavenému uchechtnutí.

„Ale? Takže madam získala i pěkný suvenýr, jo? No... hlavně, aby se ho nesnažila zpeněžit. Tuhle jsem viděl na e-bayi použitý kapesník Roberta Pattinsona a přišlo mi to docela ulítlé!“

„No fuj, to si děláš legraci!“

„Bohužel ne. A nejhorší bylo, že se vydražil skoro za pět stovek, bléé,“ předvedl značně znechucený obličej a Tom si raději o takových věcech zakázal přemýšlet.

Najít na největším aukčním serveru v USA hrst svých vlasů a bezmocně sledovat, kolik je za ně někdo ochotný zaplatit, to… to by bylo vážně k popukání!  Musel se chtě nechtě pousmát (protože to vážně bylo neuvěřitelně bizarní) a přímo hmatatelně cítil, jak z něj opadá stres, kterému byl v uplynulých minutách vystaven. Proč by se měl nervovat?

Na zahajovací ceremoniál to stihl, fotky (jejichž absence by mohla negativně ovlivnit probíhající reklamní kampaň) byly pořízeny, ta šílená puberťačka musela vyklidit pole (a bylo vyloučené, aby se ještě někdy dostala do jeho blízkosti) a on se mohl uvolněně bavit s jedním ze svých nejlepších přátel. Tak co víc si přát? Snad jen to, aby nebezpečí, které mu reálně hrozilo, bylo již definitivně zažehnáno, což však bohužel nemohlo být dál od pravdy…

-o-

Cesta taxíkem zpět do hotelu trvala Michele mnohem kratší dobu, než předtím cesta z něj (nejspíš proto, že v protisměru byly silnice ucpané desítkami návštěvníků ComicConu, kteří teprve mířili do areálu jeho konání), ale její nervozita byla snad ještě silnější, než, když nedočkavě stepovala před Halou H. První osobní setkání se svou láskou měla sice zdárně za sebou (a ačkoliv nedopadlo zrovna podle jejích představ, to nejdůležitější se jí během něj získat podařilo), ale to bohužel neznamenalo, že by měla vyhráno!

Ta nejzásadnější a nejnáročnější fáze jejího plánu ji teprve čekala a svůj vzácný úlovek (blonďatou kadeř, kterou se jí podařilo Tomovi vytrhnout doslova na poslední chvíli) nemohl zůstat na věky věků uložený ve šperkařské krabičce na dně její kabelky. Bylo třeba ho použít k dosažení svého snu a ona byla odhodlaná se do toho pustit hned, jak se dostane do bezpečí svého hotelového pokoje. Tom si takovou péči rozhodně zasloužil!

Sice ho tím, jak se po něm tam venku před Halou H zničehonic vrhla, nejspíš dost vyděsila a samozřejmě ji mrzelo, že mu způsobila trauma a mimo jiné byla i důvodem, proč byl od ostatních svých fanoušků odehnán tím hrubiánem od ochranky (který ji od něj odtrhl tak necitelně, až jí naškubl šaty), ale všechno to přeci dělala v první řadě pro něj! Bez ní už nemohl dál žít, stejně jako ona nemohla žít bez něj (tím si teď, když ho konečně poznala osobně a stále ještě cítila vůni jeho vody po holení, byla stoprocentně jistá), a proto bez jediného zaváhání proběhla recepcí a vběhla do proskleného výtahu.

Kdyby byla obyčejnou fanynkou a běžnou návštěvnicí ComicConu, nejspíš by si teď někde rvala vlasy nebo se zpíjela do němoty, aby zapomněla na ten potupný okamžik, kdy byla ochrankou vyvedena a poučena, ať se neodvažuje během nejbližších dnů objevit v blízkosti červeného koberce, ale jí to bylo ze srdce jedno!

Nebyla obyčejnou holkou, která si nepřála nic jiného, než naplno využít všechny výhody své platinové vstupenky (která jí nyní byla prakticky k ničemu, protože představa, že by jí najaté gorily dovolily účastnit se nějaké afterpárty či autogramiády, byla zcela absurdní), a měla důležitější věci na práci, než hořekovat nad tím, že si letošní ComicCon nebude moci kvůli svému nevhodnému chování a adekvátnímu trestu, jež ji za něj postihl, pořádně užít.

Všechny blížící se akce v Hale H i jejím bezprostředním okolí jí byly ukradené a jediné, na čem jí záleželo, byl Tom a její plán na získání jeho přízně, který začala realizovat hned, jak se zavřela ve svém hotelovém pokoji. Musela toho hodně stihnout, a čím dřív to bude mít za sebou, tím líp! Hodiny na stěně ukazovaly sice teprve půl druhé odpoledne, ale to nehrálo žádnou roli. Samozřejmě by bylo bývalo účinnější provádět rituál, který se chystala realizovat, uprostřed noci pod stříbrným světlem luny, která dávala ženám praktikujícím magii, sílu a násobila jejich schopnosti, ale tak dlouho odmítala čekat! Těsně po poledni to určitě bude stačit, a pokud ne… NE! Na to vůbec nechtěla myslet! Kdyby to nefungovalo tak, jak si plánovala, nejspíš by to znamenalo, že její život skončil! Takové zklamání by neustála, a proto si odmítla připustit, že by k němu mohlo dojít, a začala soustředěně rozkládat na konferenční stolek vše potřebné.

Nebylo toho zrovna málo, ale ona si vše pečlivě nastudovala už doma, a ačkoliv jí shánění všech těch věcí dalo docela zabrat, v New Orleans, kde člověk narazil na čarodějný či magický obchod na každém rohu, to bylo rozhodně snazší, než kdyby se vše pokoušela shromáždit až tady v Kalifornii (kde o čarodějkách maximálně četli v bulváru). Při nejhorším by bývala mohla sebrat něco i přímo v babiččině obchodě (což by však bylo celkem riskantní vzhledem k tomu, že se její babička nesměla dozvědět, co má v plánu), ale nakonec to naštěstí nebylo třeba. Koření, svíčky i sůl zakoupila u lidí, o kterých věděla, že její tajemství zachovají (byla to koneckonců součást jejich práce, mlčet o svých klientech), a mohla být tudíž v klidu. Měla vše, co potřebovala, a byla připravená to použít (i když se jednalo o rituál, o kterém nikdy dřív neslyšela).

Pokud by se zabývala klasickým voodoo kouzlem lásky, které praktikovala většina běžných čarodějek, potřebovaly by figurky dvě, ale temný (a mnohem účinnější) obřad, na který narazila v knihách své praprapratety Marie, vyžadoval panenku jen jednu. O to však musela být precizněji vyrobená (přičemž rozhodně nešlo o šikovnost, ale spíše o pečlivě dodržovaný časový harmonogram, který ji nutil šít ji tajně po nocích v předem určené dny, a opakovaně ji nechávat nabíjet na slunečním i měsíčním světle) a opatřená vším potřebným.

Především se jednalo rudé hedvábí, z nějž byla panenka ušitá (dost možná by byla fungovala i jiná, podobná látka, ale ona raději vsadila na prověřenou klasiku a utratila za ni tak obrovskou sumu peněz, že měla chuť prodavače na místě proklít), o růžovou nit, jíž byla celá, zhruba deseticentimetrová postavička omotána, a pak samozřejmě také o speciální směs magických bylinek, které společně s vatou (a nyní už i kadeří Tomových zlatavých vlasů) tvořily vnitřek té nenápadně působící „hračky“. Patřily mezi ně například plátky rudých růží, máta, sušená petržel nebo vanilkový lusk, a všechny musely před tím, než byly do panenky vloženy, projít očistným rituálem, který naštěstí zvládla provést ještě v New Orleans.

Kdyby ho byla nezrealizovala předem, zbytečně se by se jím nyní zdržovala, protože teď, když došlo na ono pověstné lámání chleba a ona do panenky zašila Tomovu kadeř, musela připravit a zkontrolovat snad milion dalších věcí včetně prostoru, v němž měl celý rituál probíhat. K jeho stvoření bylo třeba vytyčit pomocí posvěcené mořské soli na konferenčním stole pravidelný kruh, vysypat ho plátky nadrcených sušených pomerančových květů a do jeho středu umístit černou svíci ovinutou dalším kusem růžové nitě, a krystal barytu, jenž měl v tradičním umění voodoo nezaměnitelné místo (zvláště když šlo o kouzla zahrávající si s něčími emocemi).

A když tohle všechno konečně zvládla (zabralo jí to téměř půl hodiny, protože v žádném případě nechtěla nic opomenout a každý krok několikrát kontrolovala), zbývala už jen jediná, poslední věc, nutná k dokončení příprav… Odhodlaně sevřít v dlani tenký stříbrný nůž na dopisy (sloužící po očištění v chladných vodách Mississippi jako rituální dýka) a s jeho pomocí získat několik kapiček své krve, jež vzápětí použila jako jakýsi osobní inkoust, jímž na hruď panenky nakreslila dva spojené kruhy (symbolizující věčné splynutí).

Bolelo to jako čert, ale kvůli Tomovi a své lásce k němu byla ochotná svou krev obětovat. Bez ní by to beztak nešlo. V seznamu ingrediencí v tetiččině knize byla krev čarodějky dvakrát podtržená, a přestože Michele nikdy předtím ve svém umění něco tak mocného, jako byla právě tato životodárná tekutina, nepoužívala, už se nemohla dočkat, až si premiéru (představující jakýsi pomyslný postup do vyšší čarodějné ligy) odbude právě při rituálu, jenž jí měl nadobro změnit život.

Nebo ho spíše… znovu udělat snesitelným, protože od okamžiku, kdy se do toho sympatického Brita před pěti lety zbláznila, žila jen tak napůl a každý den bojovala s pocitem beznaděje a marnosti. Bez Toma Hiddlestona její existence už neměla smysl, a jelikož se jí za žádných okolností vzdát nechtěla, musel se holt on na určitou dobu vzdát své svobodné vůle. Když porovnala svůj život (plný bolesti, chudoby a odříkání) s tím jeho (v němž největší trauma reprezentoval dávný rozvod jeho rodičů), tak… to vlastně bylo docela fér, ne?

-o-

„Tak co, nezajdeme si pro něco k pití?“ navrhl Chris, když měli s Tomem zdárně za sebou už nejméně čtvrtý společný rozhovor (novináři si s nimi zjevně chtěli vynahradit to, co zameškali na červeném koberci), a jeho kolega neměl absolutně nic proti. Z toho neustálého omílání stejných odpovědí a horečného přemýšlení, co o filmu může a nemůže prozradit (aby neriskoval tučnou pokutu od studia a pokažení překvapení všem divákům), mu značně vyschlo v krku, díky čemuž tak trochu záviděl jejich kolegyni, která takové problémy neměla. Nebylo o co stát a Jaimie to vyřešila chytře, když se v dohledné době odmítla hnout od jednoho z kovových stolečků, stojících po obvodu celé místnosti.

„Jasně, jdeme. Potřebuju chvíli pauzu.“

„Tak to jsme dva…“

„Jo, a prý tu někde mají i čokoládovou fontánu,“ přetlumočil informaci, kterou před pár minutami zaslechl odkudsi z davu, a Chris se zatvářil velmi potěšeně.

„No super, osladíme si život. Teda… pokud se k tomu občerstvení vůbec probojujeme,“ prohlásil nadšeně a bez otálení zamířil směrem, ze kterého si ostatní přinášeli skleničky a talířky s jednohubkami a mini zákusky. A brzy se ukázalo, že s tím „bojováním“ ani příliš nepřeháněl…

Skutečně nebylo nijak snadné prokličkovat mezi desítkami skupinek, které se stihly během těch pár minut v sále vytvořit, a dostat se bez úhony až ke švédským stolům, ale nakonec to zvládli a povedlo se jim dokonce nalézt i bar. Táhla se kolem něj dlouhá fronta, kterou si museli i jako velmi významní hosté trpělivě vystát, aby… si nakonec oba beztak objednali jen obyčejnou sodovku s ledem a plátkem citronu. Výběr vína, piva, sektu i nejrůznějších párty koktejlů byl sice široký, ale ani jednomu z nich se nijak zvlášť nechtělo začít pít už těsně po poledni. Riskovat alkoholové opojení mezi tolika nadrženými novináři, těšícími se na pořádně tučné bulvární sousto, by se jim totiž mohlo šeredně vymstít (zábavných i děsuplných historek o tom, kterak se někteří jejich kolegové při podobné příležitosti brutálně ztrapnili, znali víc než dost).

„Tak co, zahlédl jsi někde nějakou stopu k té čokoládové fontáně?“ ozval se Tom od své skleničky, ale Chris ukázal kamsi do prostoru a pobaveně se pousmál.

„Ne, ale zahlédl jsem někoho, koho chci pozdravit. Pojď,“ proklouzl mezerou mezi dvěma švédskými stoly a poklepal na rameno tmavovlasému muži v šedostříbrném obleku, který právě dokončil rozhovor s jedním z reportérů. „Nazdar, kámo,“ zazubil se na něj přátelsky a dočkal se velmi obdobné reakce.

„Čau, Chrisi! A jé, Tome! Vy jste tu oba? Měl jsem pocit, že se tu během promenády po tomhle gentlemanovi někdo marně sháněl,“ věnoval jim oběma krátké přátelské objetí, ale Tom nebyl příliš nadšen ze zjištění, že si zjevně většina přítomných všimla jeho nedochvilnosti.

Nerad chodil kamkoliv pozdě, zvlášť když šlo o takhle důležité pracovní záležitosti, a už teď se děsil, až to na něj někdo z organizátorů vytáhne!

„Nazdar, Jeremy, no jo, trochu jsem se zasekl v letadle. Nad Londýnem bylo mizerné počasí,“ snažil se co nejrychleji celou věc zamluvit a byl celkem vděčný jistému novináři, který se k nim v témže okamžiku přitočil s další várkou všetečných dotazů (a naštěstí neměl zájem o něj).

„Pane Rennere, mohl byste na chvíli. Jen pár otázeček,“ vypadal, že už se nemůže dočkat, až se dozví nějaké převratné novinky o Jeremym propagovaném snímku (pohádky předělané do brutálních krváků zjevně stále ještě táhly, i když se v případě akční jízdy s názvem Jeníček a Mařenka jednalo už o druhý díl), a oni museli trpělivě čekat, než kratičké interview skončilo. Příliš zajímavé informace v něm sice nepadly, ale zdálo se, že to tomu chlápkovi (z jakési lokální televize, o které nikdo z nich nikdy neslyšel) stačilo. „Děkuji mnohokrát a přeji pěkný den!“ vyrazil ulovit nějakého dalšího nebožáka a trojice u švédského stolu konečně zase osaměla.

„Uf, ty jejich otázky jsou čím dál tím nenápaditější!“ odfrkl Jeremy, odkládajíc na stůl prázdnou sklenici od piva, a vypadal, že dalšího, kdo ho požádá o podobně nudný rozhovor, brutálně inzultuje. Ne že by neměl rád pozornost médií, ale když musel opakovat pořád to samé dokola, připadal si jako idiot, což nebyl zrovna pocit, který by ho naplňoval hrdostí (dost na tom, že ze sebe musel často dělat blbce před kamerou). „Ale co vám budu vykládat, vždyť tu šaškujete stejně jako já!“

„No jo, co naděláš, když to lidi pořád baví číst a sledovat,“ pokrčil rameny Chris a nenápadně ukořistil ze stolu jednu z šunkových jednohubek (která se však ukázala být natolik nechutná, že toho okamžitě litoval).

„Přesně tak,“ přidal se Tom, a když spatřil Chrisovu znechucenou grimasu, kterou nasadil po spolknutí prvního sousta, raději ruku, kterou se už už natahoval po tácu, zase stáhl. Sice se v letadle nestihl naobědvat a ráno dokonce ani nesnídal, ale tak příšerný hlad, aby musel jíst něco, co nejede ani Chrisovi, zase neměl. „Můžeme být rádi, že o to naše šaškování vůbec někdo stojí,“ dodal vědoucně, netušíc, jak moc si vlastními slovy naběhl.

„No jasně, o někoho dokonce stojí tak moc, že se mu vrhají kolem krku, viď,“ popíchl ho Chris, aby si spravil chuť po tom otřesném kulinářském zážitku, ale dočkal se akorát útrpného protočení očí.

„To to tu musíš vytahovat?“ Nechtěl se bavit o něčem, na co se mu už málem podařilo zapomenout, ale Jeremy už pochopil, že je řeč o čemsi konkrétním, o čem nebyl informován, a zvědavě povytáhl obočí.

„Copak, copak? Něco mi uniklo?“

„Ale nic…“ zkoušel ho odbýt, ale Chris ho okamžitě přerušil.

„Jaké nic? To bylo náhodou pěkně šílené něco! No tak… Jen se pochlub, jak moc jsi tady v San Diegu oblíbený.“ Doslova ho přinutil, aby Jeremymu svůj zážitek neochotně převyprávěl, a ten se pochopitelně mohl potrhat smíchy.

„Pěkný! To se mi teda ještě nestalo. Mě akorát jeden z těch okostýmovaných fandů na premiéře prvního dílu Avengers šťouchl do oka plastikovým lukem. Ale to byla nehoda, nikoliv psychopatický záměr,“ chechtal se, jako by to byla ohromná legrace, a Tom se marně snažil změnit téma.

„Tak to jsi o nic nepřišel, to mi věř! A jen tak mimochodem, kde máš Mařenku, Jeníčku? Mám pocit, že jsem ji před chvílí viděl v davu,“ vybavil si letmé setkání s jeho půvabnou kolegyní (kterou mimochodem znal z divadla už roky a byl si jistý, že by ho po zjištění, čím si venku před Halou prošel, místo dobírání, upřímně politovala), ale Jeremy jen neurčitě pokrčil rameny.

„Jo, to je dost dobře možný. Gemma tu někde pobíhá, ale znáš ji, chvilku nepostojí. Než jsem si došel pro pití, byla fuč a nechala mě tu samotného napospas všem těm senzacechtivým pisálkům!“

„To od ní nebylo pěkné,“ pozvedl Chris pobaveně prst, ale pak se ušklíbl a ukázal na Jeremyho prázdnou sklenici. „A od tebe zase nebylo pěkné, že ses nezachoval jako gentleman a nevzal pití i pro ni. Být já tvou společnicí, taky se na tebe vybodnu a jdu si hledat nějaké citlivější garde,“ myslel to pochopitelně jako žert a jeho bývalý kolega to tak samozřejmě pochopil. Přesto se zatvářil na oko dotčeně. 

„Á, pán je moralista, co! A kde ty máš pití pro svou dámu, hm? Viděl jsem Jaimie venku a teď po ní není ani stopy.“

„Jaimie odmítla opustit první židli, na kterou narazila, takže má smůlu,“

„Tak smůlu, jo? No hotový kavalír, jen co je pravda!“ odfrkl Jeremy a nenápadně ucouvl za jeden z kovových sloupů, který ho skryl před další hordou slídících novinářů. Chris si to však nemínil nechat líbit.

„Kavalíři vymřeli už v minulém století, teda kromě tady toho jednoho. Ten ochotně nastaví náruč každé dámě v nesnázích. I té, co mu na potkání rve vlasy,“ kontroval pohotově, poplácávajíc Toma provokativně po zádech, a všichni tři se tomu konečně uvolněně zasmáli. Bylo příjemné jen tak se navzájem popichovat, dělat si legraci z prožitého traumatu a nemuset si s ničím dělat starosti. Bohužel… měla být tato idylka již brzy zásadně narušena!

-o-

Konečně hotovo! pomyslela si Michele, když dokončila znak na hrudníku panenky reprezentující jejího milovaného, a jelikož už nebylo třeba připravit ani posvětit či aktivovat nic dalšího, mohla se zhluboka nadechnout a přistoupit k samotnému zaříkání, které si z Mariiny knihy pečlivě nastudovala (a ani za mák mu nerozuměla, protože ho bylo třeba pronášet ve staré haitštině, jakožto jazyce jejích dávných předků).

A pustila se do něj z takovou vervou, že se plamínek rituální svíce, která byla díky zataženým žaluziím jediným zdrojem světla v celé místnosti, povážlivě zakýval. Naštěstí však nezhasl (to by byla katastrofa degradující celý probíhající obřad) a ona během recitování tajemných veršů a křečovitého svírání panenky (kterou musela držet v levé ruce, aby byla co nejblíž jejímu zběsile tlukoucímu srdci) přímo hmatatelně cítila pradávnou energii protékající jejím tělem.

Byl to nepopsatelně vzrušující a naplňující pocit moci vnímat, jak se její láska mění v magickou sílu obtáčející voodoo panenku (a následně mířící kamsi ven z hotelového pokoje jako had, který se potichu plazí za svou kořistí), a ona si díky tomu byla stoprocentně jistá, že její (nebo spíše Mariiono) dávné kouzlo účinkuje přesně tak, jak má!

Sice nemohla Toma na vlastní oči vidět a ověřit si, že na něj její zaříkání zabírá, což se podle knihy bohužel poznalo tak, že měl jako oběť přijímající takovou obří dávku cizí energie na kratičkou chvíli ztratit vědomí (za což se mu v duchu omlouvala), ale věřila, že až dokončí poslední verš a symbolicky zpečetí celý obřad, vše vyjde tak, jak má, a její princ bude patřit jen a jen jí. Navěky!

Usmála se pro sebe a přesně ve chvíli, kdy ručička nástěnných hodin ukázala přesně dvě hodiny po poledni… sfoukla svíčku, čímž udělala jakousi pomyslnou tečku za celým svým kouzlem a vyslala směrem k Hale H takový nápor síly, že by mu, dle jejího mínění, nemohl vzdorovat nikdo. Ani profesionální čaroděj…

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Doll of Revenge (2. kapitola):