OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle - 17. kapitola

28.10.2011 (12:00) • Simiik • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 19× • zobrazeno 2900×

Verath

Otevřela jsem oči. Ocitla jsem se v tmě, možná v dálce plápolal nějaký zdroj světla, ale nedokázala jsem s přesností určit, co to je, jako bych oslepla na půl úvazku, asi už vím, jak se cítí táta. Rameno mě pálilo, lýtko taky a stehno jsem pro změnu vůbec necítila.

Co jsem zas prováděla? Vzpomínky se vracely, únos, zranění, bezduší.

„Princeznička vstala,“ zvolal se ten kretén, který mi prošpikoval stehno. Nebyl zahalený, pohlédla jsem na něj, pak na sebe. Neměla jsem na sobě skoro nic, jen kalhotky, podprsenku a tílko. Visela jsem za ruce, které byly obmotány řetězy. Cítila jsem, že se mi brzo jedno z nich vymkne a nebude to slast.

„Kokot to postřehl,“ rýpla jsem si do něj. Vzal žhavou kovovou tyč a vrazil mi ji do lýtka, cítila jsem štípání, musel do rány dát i sůl. Skousla jsem ret a držela jazyk za zuby, to přejde, nemysli na to, bude to horší, neboj.

„Musím zastavit krvácení, jinak bys mi tu skapala velice rychle a já se rád bavím,“ mluvil tím svým nechutným hlasem. Využila jsem situace, kdy byl blízko mě a plivla na něj. Vzal tu tyč a propálil mi místo nad pupíkem. Pak mi s ní propálil stehno a rameno i v těchto ranách nechyběla sůl, ani jednou jsem necekla, ale kurevsky jsem se přemáhala. Snažila jsem se udržet při vědomí, ale agonie mi to nedovolila. Chtěla jsem křičet v mysli Zsilverth, aby mě našla, ale nemohla jsem, byla jsem slabá, poprvé jsem se cítila slabě. Pěkně hnusný pocit. Z posledních sil jsem se snažila uniknout před injekční stříkačkou, kdo ví, co mi chtějí píchnout do krve. Cítila jsem se slabě, jako loutka, když mě chytili dva z jeho poskoků a přidržovali mi stehno, ruce nemám dostatečně prokrvené. Když jsem ucítila slabé píchnutí do zdravého stehna, uvědomila jsem si, že to je náznak blížící se smrti, nevydržím dlouho, pokud mě tu bude mučit. Nedovedu si představit, že bych vydřela týdny, měsíce. Vzpomněla jsem si na Lassitera. Proč jsem mu neřekla, že ho miluji, měla jsem mu to říct, měla. Aspoň by věděl, že tu, kterou miluje, miluje i ona jeho. Opravdově, vášnivě, trvale, dokud nás smrt nerozdělí, Lassitere, dokud nás má smrt nerozdělí. Promiň, že jsem byla tak hloupá…

Záře, která se znenadání objevila před městem, patřila muži se zlomeným srdcem. Hledal tu, jenž miluje, tu, která je jeho zlomeným srdcem.

Kráčel do nitra města, vdechoval vzduch, hledal jeden pach. Typický pach pro bezduché. Vítr zavanul jeho směrem, hábit, který měl na sobě, se zvlnil a kápě mu sletěla dolů z hlavy. Odhalil se jeho vyčerpaný obličej, kruhy pod očima sdělovaly, že několik dní nespal. Měl propadlé tváře, skoro nejedl. Jak může mít potom sílu jít dál, bojovat, hledat ji? To tuší jen on sám. Zavětřil známou vůni, vůni trablů. Kápi vrátil zpátky a vešel do baru, od kterého cítil bezduchého.

Vešel do baru, kde hráli píseň, text ho zaujal, mluví z něj.

She took my heart, I think she took my soul

With the moon I run,

Far from the carnage of the firey sun

Vzala mi srdce, myslím, že mi vzala duši

Běžím s měsícem

Daleko pryč od masakru planoucího slunce

Zmáčkl dlaň v pěst, musí se soustředit, jinak bude truchlit po celý život. Ona pomalu umírá.

Šel po pachu, vzhlédl, bezduchý stál v koutě. V hodně tmavém koutě, blízko východu. Lassiter cítil, jak se jeho temná stránka probouzí, ta, co zná jen vraždění, krutost, bezcitnost, chladnokrevnost. Bezduchý si ho všiml, cítil z něj strach? To není možné! Vše je možné. On se zamiloval do upírky a teď riskuje svůj život pro ni. Tohle nikdy neudělal a pro nikoho jiného neudělá, jen pro ni. Vrátil se zpátky k bezduchému, ráznými kroky k němu přicházel, dlaň, kterou měl složenou v pěst, uvolnil a použil jeden ze svých smrtelných triků. Luskl prsty, vyletěla nepatrná jiskřička, kterou nikdo nemohl postřehnout, byla ukryta pod pláštěm. Bezduchý se začal dusit, ano Lassiterův trik, mohl by ho nazvat Woo Doo trikem, akorát nepotřebuje nic osobního, aby dotyčnou bytost ovládal, posedl, mučil, zabil. Jediné, co potřebuje, je kontakt s tou osobou, proto nemůže tak zabít Lashe, škoda, veliká škoda.

Popadl bezduchého a vyšel s ním do postranní uličky. Hodil ho na zem a ukončil na chvíli WD trik.

„Kde má hnízdo Lash, syn Omegy!“ křikl na něj rozhořčeně.

„Nevím,“ vyštěkl bezduchý a zakašlal se. Lassiter k němu přiskočil a vrazil mu svou andělskou pěstí, na které měl zlatého boxera s hroty.

„Ještě jednou se zeptám, pak chcípneš a můžeš pozdravovat tu černou prdel Omegu! Kde sídlí Lash?“

„Vím, kdo jsi!“ vyhrkl ze sebe znechuceně bezduchý.

„Jsi snad hluchá verze vědmy nebo co!“

„Jsi ten, co vraždí nás, přitom nejsi upír, co jsi!“

„To tě nemusí zajímat. Kde je!!!“ zaječel mu do tváře.

„Nevím, jsem jen poskok poskoka. Lash jakožto syn Omegy, nezná každého z naší rasy.“

„Vy nejste rasa, vy jste krysy.“ Vstal, utřel si boxera od černé krve a opět luskl prsty. Bezduchý popadl něco ostrého a sám se probodl.

Šel tmou, dával si pozor, aby se vyhnul Bratrstvu, které hledá jeho ženu. Šel a uvažoval o životě předtím. Co byl, jak se choval a pak mu došlo, že ho nic z toho nezajímá. Minulost je minulostí, vzpomínky vymazány, hluboko pohřbeny v koutě mysli. Jediné vzpomínky, které si chce ponechat, jsou na ni, jsou chvíle strávené s ní, jsou pocity štěstí, které v něm vyvolala.

„Odpočiň si nebo umře,“ uslyšel za sebou známý hlas.

„Lady S., jak se máme? Druhá strana ti neprospívá, když jsi mě poctila svou přítomností?“

„Dobře víš, že se mi nemají klást otázky, přesto je kladeš. Víš, že máš mít úctu, ale nemáš.“

Otočil se a usmál se úsměvem vraha.

„Dobře víš, že mě tento svět nezajímá. Jsem mimo dění tohoto světa. Nikomu se nezodpovídám, už se nechci dostat nahoru, nemusím se snažit chránit svět.“

„Ale chceš chránit ji.“

Stvořitelka se zasmála, byl z ní nervózní, nedokázal jí číst myšlenky.

„Ach, Lassitere, tak i tebe nakonec dostala žena. Nejvíc mě potěšilo, že to byla zrovna jedna z mých dcer.“

„Ona je dcerou Beth a Wratha,“ zasyčel popudlivě.

„Uklidni se, anděli, jinak tě pošlu tam, kam nechceš a před ní jsi potom toužil!“ varovala Stvořitelka Lassitera. Okamžitě zmlknul, musí se podrobit, kvůli ní…

„Změkl jsi, láska dokáže divy, škoda, že ji nedokáži pocítit.“

Spolkl peprnou poznámku a snažil se ovládnout.

„Líbí se mi tvé nové já. Proto ti sdělím, proč tu jsem.“

„Nepovídej, už jsem myslel, že jsi plula kolem a chtěla mě jen pozdravit.“

„Přehlídnu tvou poznámku a budu pokračovat,“ nadechla se. „Sleduji tě od té doby, co ji unesli. Tvůj hněv, pomstychtivost, bezradnost mě zaujaly. Měla jsem vidinu budoucnosti a chci, aby se vyplnila. Proto jsem tady. Poslechni mé rady a odpočiň si, pár hodin spánku, to žádá tvé tělo.“

„Verath stále žije, to tvrdíš,“ ujišťoval se.

„Ano, žije, ale pokud se nebudeš šetřit, zhroutíš se a její záchrana už nebude možná. Umře na následky mučení. Padne – li ona, padne její sestra, královská rodina umře. Systém se zhroutí a rovnováha naruší.“

„To byla ta vidina?“ věděl, že se ptá a taky věděl, že Stvořitelka budu tolerantní.

„Ne, ta vidina ti dá sílu,“ pronesla klidným hlasem, dotkla se jeho čela, ozářilo ho světlo a viděl, to, co nečekal. Vera, krásná, usměvavá, těhotná??? Obrovské břicho tomu nasvědčovalo, její smích mu tolik chyběl. Kde je, ale on? Vzápětí se objevil, byl šťastný a za ruku vedl dítě, kluka. Mával na někoho, viděl dvě postavy, jak k nim míří, ale nepoznal je, vidina zmizela. Pohlédl na Stvořitelku.

„Je to pravda?“ nevěřil tomu, to nemůže být pravda.

„Je to pravda, bude to pravda, pokud poslechneš mé rady a budeš dál každého bezduchého masakrovat, jak jsi to dělal doposud.“

„Kdo byli ti lidé, pokud to smím vědět a ten kluk, kterého jsem držel?“

„Žádáš toho moc, Lassitere.“

„Když ji zachráním, zachráním tvé děti.“

„Přece jen ses nezměnil úplně.“

„Znáš mě.“

„Bohužel. Byla to Zsilverth a její hellren. Zsilverth nebude moci žít bez svého dvojčete, jako její rodina. Všichni podlehnou smutku a to, co nadchází, rozhodný boj, ten je zabije. Vše je v tvých rukách, Lassitere, vše, co musíš udělat je, pospat si, načerpat síly a vyrazit dál. Pokud tak učiníš, vidina se stane skutečností. Královské dcery budou plodit silné bojovníky a…“

„A o to ti celou dobu jde, chceš mít jen obrovské potomstvo, co tě bude uctívat. Kdyby Vera nebyla dcerou krále, nezajímala by tě a já taky ne.“

„Mýlíš se, ale vaše spojení, vaše děti budou silné. Tvé schopnosti a síla anděla, její dovednosti upíra. Nevídaná, revoluční kombinace, evoluce, kterou nikdo nečekal.“

Zmizela a on se ještě vzpamatovával z jejího příchodu. Neodpověděla mu, kdo je ten kluk. Vybavil si tu vidinu. Ten úsměv, co mu kluk věnoval, viděl ho u sebe. Musel to být jeho syn. To znamená, že Verath mu dá dítě, děti. Pokud ji zachrání a on ji zachrání, najde ji a už ji nikdy nespustí z očí, i kdyby mu v cestě stál samotný Omega nebo Wrath. A to, že z něj má Stvořitelka pokusnou krysu, nechal být, prozatím.

Opravdu děkujeme za komentáře. V příští díle se dozvíte, kam zmizela Zsilverth.

16. kapitola >>> 18. kapitola

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle - 17. kapitola :