OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle - 3. kapitola

13.09.2011 (08:00) • Simiik • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 9017×

Verath

Uvnitř posilovny jsem si vyvlékla mikinu, zapnula hudbu a šla k činkám. V kapse od kalhot mi zavibroval mobil.

„Halo?“

„Jsem na lovu, chceš se přidat?“ lákal mě.

„Že váháš, jen si vezmu věci a jdu. Kde jsi?“

„U našeho místa.“

„Fajn, hned jsem tam.“ Ukončila jsem hovor a utíkala nahoru. Vpadla jsem do pracovny, kde seděl táta.

„Čau, tati, máma ti určitě říkala, že je ségra u Nally, jedu taky, rozmyslela jsem se. Měj se.“

Zabouchla jsem dveře a utíkala do svého pokoje. SMS Nalle, tepláky vyměnit za úzké černé kalhoty, tílko ponechat, obout černé vysoké kozačky, koženou bundu černé barvy, vlasy dát do culíku a hurá na lov. Přemístila jsem se na místo, která zná jen on a já.

Ráznými, ale zároveň ladnými kroky jsem k němu přicházela. Stál tam, zlaté řetězy kolem krku, piercing v obočí se nepatrně leskl ve tmě.

„Několikrát jsem ti opakovala, v mysli jsi mi to četl nesčetněkrát, nesnáším tvé zlaté řetězy. Mohl by sis je sundat, aspoň když jsme spolu. Připadám si, jako bych šla na lov s cigánem, který vykradl Swarovského,“ zamrmlala jsem. Ukázal mi svůj dokonalý chrup a přitáhl si mě k sobě.

„Promiň, princezničko, ale nestihl jsem se kvůli Vám upravit.“ Víc mě na sebe namáčkl a silně stisknul můj zadek. Ruce jsem mu obmotala kolem pasu a nechala se jím vášnivě políbit.

„Vždycky mi vrtalo hlavou, jestli bezduché zabíjíš dýkou, střelnou zbraní nebo leskem těch řetězů.“

Zasmál se, pak jednou rukou vzal všechny ty cetky a zahodil je. Vyjeveně jsem ho pozorovala.

„Co, chci tě oslepit svým pohledným obličejem ne cetkami od Swarovského.“

„Víš, že nesnáším, když mi čteš myšlenky.“

„Já to zase zbožňuji,“ pronesl pobaveným hlasem a natáhl se k mým rtům. Uhnula jsem.

„Jdeme na lov?“ změnila jsem téma.

„Šáhni mi na boky,“ odvětil mi místo toho.

„Já myslela lov jiných příšer, ne té tvojí.“ Přesto jsem se dotkla jeho boků. To je zvláštní, on nikdy nenosí Glocky na bocích. Šáhla jsem nahoru k hrudi. Tam byly jeho zlatíčka. Zasmál se mému chování.

„Co to je?“ vyzvídala jsem.

„Dárek ode mě.“

„Pro mě?“

„Ne, pro Wratha, dej mu to, až ti bude číst pohádku na dobrou noc.“ Vzala jsem dva Glocky i s pouzdry a sledovala je, jako by to byly mé děti.

„Děkuji,“ řekla jsem dojatě.

„Normálně ženským stačí květiny, šperky, silikony. Ty jsi na dýky, zbraně a permanentky do posilovny.“

„Vadí?“ změnila jsem tón z dojatého na podrážděný.

„Naopak.“

„Zatím si je nech u sebe, na mých bocích už mám ty své.“ Poslechl mě a vzal si je k sobě nazpátek.

„Jdeme na ty bezduché, stejně se divím, že to tvůj papá nezjistil.“

„Bojíš se, že ti přistřihne křídla? Vlastně, to už za něj udělal někdo jiný,“ poznamenala jsem ironicky. Najednou jsem ucítila píchnutí u srdce. Jako by se něco stalo. Něco hodně, ale hodně zlého. Zsil, sakra! Otočila jsem se směrem k Zerosumu.

„Děje se něco?“ ptal se zmateně.

„Zsilverth, něco není v pohodě. Musím za ní,“ vyhrkla jsem a rozběhla se k ZeroSumu. Je to jen pár bloků, budu tam coby dup.

Před vstupem jsem se zastavila a zhluboka se nadechla, sakra měla bych víc běhat a míň honit bicáky. Otočila jsem se za sebe. Lassie se neobjevil, jo když jde do tuhýho, andílci lítají do nebe. Najednou se přede mnou objevila záře.

„Narážky na anděly si vyprošuji,“ pokáral mě pobaveně. Měla jsem sto chutí otestovat nové zbraně, které mi dal, ale krotila jsem se. Zsilvert je důležitější, než padlej anděl.

„Čtu ti myšlenky, zlato,“ sykl nakvašeně.

„Děláš, jako by mě to zajímalo,“ prošla jsem kolem něj do nitra klubu. Hledala jsem dlouhé havraní vlasy.

Na zádech jsem ucítila něčí dech.

„Ty jsi tu před chvíli byla, ale vypadala jsi jinak!“

Otočila jsem k té hoře svalů čelem. Vypadal, jak Godzilla a to si strejda Vé stěžuje na Momzillu. Sakra, neměla bych urážet Stvořitelku, pozdě.

„Ty jsi viděl mé dvojče?“ čapla jsem se u krku za košili a přitáhla si ho blíž k obličeji. „Kde je? Měla na sobě rubínové šaty, vlasy měla rozpuštěné!“ Měla jsem sto chutí vytasit špičáky a zavrčet. Lassiter mě chytil za ruku, kterou jsem si držela Godzillu u těla.

„Vero, klid.“ Mírnil mě. Pohlédla jsem na něj. Trochu jsem se uklidnila, nesnáším, když je v mé blízkosti. Jediné osoby, co mě dokážou uklidnit, je Zsil a on. Mé myšlence se uculil. Pustila jsem Godzillu a narovnala si bundu.

„Tak, co? Řekneš mi to, nebudu muset oprášit svou japonštinu?“ vyštěkla jsem podrážděně. Pocit strachu a frustrace sílil. Šlo vidět, že začíná mít ze mě respekt, nebo spíš z toho, co je za mnou. Ohlédla jsem se přes rameno. Xhex a Rehv, šli k nám. Mávla jsem na ně.

„Neviděla jsi Zsilverth?“ vyptávala jsem se Xhex.

„Před chvílí tu byla, není ve V.I.P. sekci?“

„Tam není, odešla, když jsem se s ní bavil,“ oznámil nám Rehv.

„Ona odešla uprostřed rozhovoru s tebou? Tys ji nasral nebo co?“ dotírala jsem na něj. Lassiter mi dal ruku na rameno.

„Ne, prostě odešla,“ odvětil, hodil po mě naštvaným ksichtem a zmizel.

„Musím jít, Xhex, opravdu ti nic neříkala?“ ujišťovala jsem se.

„Ne, asi šla domů. I když nevím, co tu pohledávala.“

Ode mě se to nedozvíš, pomyslela jsem si. Mrkla jsem na Lassitera a oba jsme odešli.

Na čerstvém vzduchu jsem se snažila uklidnit. V mozku mi znělo jediné, hlas mé sestry, jak vyděšeně volá mé jméno.

„Poslouchej ten hlas,“ poradil mi Lassiter. Zavřela jsem oči a nechala se jím vést. Jako by to byla neviditelná GPS bez baterie, nebo vysílačka, kterou vám nainstalují v kolébce, při narození, když jste jedno z dvojčat královské krve. Pokud je to vysílačka, strejda V to schytá, odstěhuji se do Doupěte a budu spát u nich v pokoji.

Otevřela jsem oči a utíkala, Lassiter mi byl v patách. Zahnula jsem do jedné postranní uličky. A kurva! Nečekaně jsem zabrzdila, až do mě Lassiter vrazil, s pardonem ode mě odstoupil. Spatřil to, co já.

„Zsilverth!“ houkla jsem a vystřelila, jak raketa k ní. Klepala se, byla bledá, jak Nivea a měla jsem pocit, že vyzvrací jídlo.

„Lassitere,“ oslovila jsem svou výpomoc. Zvednul  Zsil a zároveň vytáčel číslo na Butche a spol. Přemístila jsem se k Rhageovi, dýchal, to samé V o Phuryho jsem měla strach. Protézu jsem nikde neviděla. Tep měl slabý, sotva jsem ho nahmatala. V mžiku jsem slyšela známé hlasy. Strejda Butch, Z, Tohr, Blay, Qhuin, John.  Přenechala jsem to jim a vrátila se k Zsil. Lassiter šel pomoct bratrům.

„To bude dobrý. Udělalo se ti blbě z těch vodek, puchu bezduchých, té krve a toho, že jsou to naši blízcí.“

„Jak víš, že jsem měla další vodky?“

Uchechtla jsem se.

„Jsi mé dvojče,“ odvětila jsem a vzala ji kolem ramen.

„Volala jsem tě, myslela jsem, že to nefunguje, že je to blbost.“

„To mi připomíná, že se musím na něco zeptat Vishouse, až se probere.“

„Co?“

„Nic, to neřeš. Slyšela jsem tě, v hlavě mi zněl tvůj hlas.“

„Prckové, jdeme domů. Myslím, že máte, co vysvětlovat,“ znakoval na nás John. Obě jsme kývly a přemístily se domů.

Příště pohled Zsil :D

2. kapitola >>> 4. kapitola

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle - 3. kapitola :