Double miracle - 35. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pro čtenáře od 18 let! Konečně zde máme boj. Umře někdo z rodiny nebo to schytají čistě jen bezdušší? Dostane Zsilverth sympathskou princeznu nebo to bude naopak? Spoluautorská povídka s Arminkou

27.03.2012 (14:00) • Simiik • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 14× • zobrazeno 2610×

Vstala jsem a pohlédla na Lassieho, ještě spal nebo to jen hrál, ale to je fuk. Oblékla jsem si tílko, kalhoty a obula kozačky bez vysokého podpatku.

„Nechoď tam,“ uslyšela jsem jeho hlas za mými zády. Hupsla jsem za ním do postele a líbla na čelo.

„Víš, že půjdu, ani kdybys mě prosil na kolenou, tak nebudu sedět doma na zadku. Taková už jsem, musíš to přijmout.“

„Jen tě nechci ztratit, nechci, aby se ti něco stalo.“

„A myslíš, že já chci, aby ti někdo ublížil?“

„Jenže, já jsem…“

„Ten tvůj kec se super andělským bojovým arsenálem vynech. Jsi stejně zranitelný, jako všichni, co tam jdeme, a pro mě jsi nenahraditelný, takže tam dávej na sebe pozor, ano?“

Přitáhl si mě k sobě a silně objal. „Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor, Vero, slib mi to, nemohl bych žít bez tebe, nemohl…“ Pohlédla jsem mu do očí a pousmála se. „Mám až příliš strážných andělů, neboj se o mě a mám pro tebe dárek. Chci, abys ho dnes měl u sebe, kdyby se náhodou stalo něco špatnýho.“

„Nemluv tak!“ okřikl mě.

„Vše se může stát, Lassitere,“ pronesla jsem vševědoucím hlasem. Slezla jsem z postele a ze šuplíku vytáhla zlatý řetízek s přívěškem. Opět jsem se vedle něj usadila a připnula mu to na krk. Na přívěšku byly písmena V a L spojené v jedno.

„Je to na památku, abys…“ zasekla jsem se a utřela jsem si slzu, ach, já mám přece jen city.

„Pojď ke mně,“ řekl a já se mu vrhla do náruče. Políbila jsem ho a pohladila po tváři. „Obleč se, musíme jít do pracovny.“ Vylezla jsem z postele a on taky. Taky se oblékl do černé. Kanady, kalhoty, triko s krátkým rukávem, které obkreslovalo jeho svaly. Glocky ve zlatém provedení si v pouzdrech připnul na boky, tohle nikdy nedělal.

„Od doby, co tě unesli, je tak nosím,“ usmál se a na hruď si připnul dýky, taky ve zlatém provedení.

Vzala jsem své zbraně a taky se jimi vybavila. Glocky kolem pasu, sadu vrhacích nožů jsem si připnula na levé stehno. Došla jsem ke stolu, kde by můj samurajský meč.

„Ty ho bereš?“

„Je to dar od Phuryho, chci s ním zabít, co nejvíc nepřátel a pokud se tak stane, tak i s ním umřít.“

„Verath!“

„Lassitere, nebudu chodit kolem horké kaše. Každý ví, že tam můžu zkapat, jako zbytek rodiny, proč se tomu vyhýbat?“

„Protože neumřeš, je ti jasný?!“

„Jak si tím můžeš být jistý?“

„Stvořitelka mi to řekla.“

„Co?“

„Nic, jen vím, že ty neumřeš ani Zsilverth, jasný?“

„Dobře, jen se uklidni.“ Vzala jsem kabát a on ten svůj, zmáčkl mi dlaň a donutil mě stát.

„Co se děje?“

„Až to bude za námi, chci si tě vzít.“

„Co?“ ptala jsem se zmateně.

„Chci, abys byla mou ženou. Měl jsem to udělat před bojem, ale jaksi jsem mozek nechal někde v prdeli.“

„Já, nevím. Já… svatba je moc důležitý krok.“

„Ty mě nechceš?“

„Ne, že bych tě nechtěla, ale já …“

„Pochybuješ.“

„Ne, miluji tě. Tohle dořešíme potom, musíme už jít.“

Usadila jsem se do křesla hned vedle Zsil. Lassiter si stoupl za mě a jeho ruka mi spočinula na rameni. Dneska nikdo nevrčel nad tímto gestem důvěry, všichni mysleli na boj. Táta seděl ve svém křesle. Rehvenge se nenápadně potuloval kolem sestry a sympathská princezna seděla na pohovce u krbu. Tahle fiflena má jít do boje a to bude bojovat čím? Růžovou žehličkou na vlasy, kterou jim pichne do řiti a zapne? Lassiter s Rehvengem si hlasitě odkašlali. Pohlédla jsem na ně a uculila se.

„Jsme tu všichni, že?“ ujišťoval se táta. Rozhlédl se po místnosti a kývl si na souhlas. „Takže, díky Lassiterovi, který záhadným způsobem zjistil, kde se ukrývá jedno ze sídel Vyhlazovací společnosti, máme jedinečnou možnost na ně zaútočit a uštědřit jim obrovskou ránu.“

„Čtu myšlenky, takže, zas tak záhadný to nebylo.“

„Sklapni!“ štěkl po něm táta.

„Jistě, tcháne.“

Táta zatnul dlaně v pěsti a zhluboka se nadechl.

„Vishous se naboural do místní databáze a získal návrh té stavby. Má dvě patra plus přízemí a sklep. Ve sklepě odhadujeme, že budou unesení upíři. V s Butchem si vezmou na starosti bezpečností zařízení a ochranku kolem domu.“

„Jasně, já budu podpalovat, můj muž zas šlukovat.“ Plácli si a táta pokračoval. „Sklep si vezme na starosti Phury, Qhuin a Blay. Přímo na ně zaútočí zbytek, budeme bojovat se sympathy, takže si dávejte bacha, koho masakrujete.“ Pohlédl na Rehva a usmál se. Sakra, že by něco tušil, mrkla jsem na ségru, ta se taky divila.

„Wrathe, nech té nenávisti vůči mému trahynerovi, není vůbec opodstatněná,“ řekl Lassie a obě jsme si oddechly, nic netuší.

„Sklapni podruhé, Lassitere!“

„Zajisté, tatínku.“

„A co my? Jdeme přímo s vámi nebo ne?“ skočila jsem jim do hádky.

„Ty půjdeš se svou sestrou ze shora, jestli přelezete balkon, který je tam umístěný na levé straně směrem na západ, nebo komínem, je mi to jedno. Druhé patro máte na starosti s Xhex a Johnem.“

„Ehm,“ odkašlal si Lassiter.

„Co se dusíš? Ty jdeš s námi, jsi silnej a děláš to své bubu, potřebujeme tě v první linii,“ vysvětlil táta Lassiterovi dopáleně.

„Do toho boje jdu kvůli své ženě, budu ji tam chránit, takže jdu kam ona.“

„Ona je mou dcerou a já ti říkám, že půjdeš tam, kam ti přikážu!“

„Nejsem žádný upír ani sympath, sorry, Rehve, abych tě poslouchal!“ křičel Lassiter. Zmáčkla jsem mu dlaň, co měl položenou na mém rameni a vzhlédla jsem vzhůru. „Poslechni tátu, musíš jít s nimi. Přijdu dolů, budete potřebovat zálohu, je jich moc.“ Lassiter zasakroval a pohlédl na otce. „Fajn,“ zavrčel. Táta se usmál, stejně jako zbytek Bratrů. Zvedla jsem se a Zsilverth to samé.

„Jdeme?“ řekly jsme zároveň. Všichni se zvedli a mířili z pracovny. Došla jsem k Rehvovi a dala mu ránu do ramene.

„Co zas děláš?! Je boj, chápeš? Vážná věc, musíš mít ze všeho prdel?!“

„Jejda, klídek. Jsi děsně nabručený. Mám na tebe dotaz.“

„Jaký?“

„Kde máš kožich, Mareši.“ Plácla jsem si s Lassiterem a radši zdrhla, než by mě Rehv probodl tou svou tyčí. Ještě jsem stihla zachytit pohled sympathky, přeměřovala si sestru. Zachytila můj pohled.

„Zkus něco a jsi mrtvá,“ zavrčela jsem na ni.

„Už se tě bojím, zrovna tebe.“

„Mě nemusíš,“ setřela jsem ji a šla za Lassiterem.

Jelikož většina z nás už tu byla zkontrolovat místo, zmapovat každičké místečko, mohli jsme se odhmotnit. Strejda V a strejda Butch už šli dělat svou prácičku, zbytek se připravoval. Já čekala na sestru, ani Rehv se ještě neodhmotnil. Vzápětí se oba objevili, samozřejmě ignorovali jeden druhého, ale Rehvengovi to šlo těžko.

„Co zdržuješ?“ rýpla jsem do ní.

„Já nic, to Smažka.“

„Tak z této strany vítr vane. Jdeme na to?“

Zhluboka se nadechla a kývla.

„Balkon nebo zeď?“ Dala jsem jí na výběr.

„Zeď, balkony jsou moc romantický.“

Zasmála jsem se a vyrazila, ona hned vedle mě. Vyskočily jsme na zeď a šplhaly, jak kočky.

„Střešní okno,“ řekla mi. Kývla jsem.

„Jdu první,“ oznámila jsem jí a vyplázla jazyk.

„Nečekaně,“ reagovala sarkasticky. Usmála jsem se a ihned na to zvážněla, hra končí. Nikdo v tom pokoji s oknem nebyl, vklouzla jsem tam a ségra taky, zezdola se ozvala střelba a hluk boje. Vešla jsem na chodbu, Zsil za mnou.

„Prohledáme to a pak půjdeme dolů, ne?“ navrhla.

„Jasně.“ Každý pokoj jsme prohledaly, až v posledním byly tři, ségra jednoho sejmula Glockem a pak ho odrovnala dýkou, já na ty dva mrštila vrhací nože, okamžitě šli za Omegou. Došla jsem k nim a vzala si nože nazpátek. Ségra jen pobaveně zakývala hlavou. „No co, mám jich jen šest a těch hajzlů, je jak nasraných, Omega se asi hodně nudí.“

„Jdu doleva, ty doprava, kdyby něco, křič a dávej si na tu svini bacha, chce tě oddělat za to, že sexuješ s Rehvengem,“ houkla jsem na Zsil v prvním patře. Bylo těžké se tam zorientovat, střelba, hluk, tříštění nožů o sebe.

„Neboj, dám. Myslím, že doleva to nikam nevede, ségra.“

„Já vím. Jdi za Xhex a Johnem, budou tě potřebovat, zatím!“ křikla jsem a seskočila dolů do přízemí. Jestli se mi první patro zdálo hlasité, tohle bylo hotový rockfest. Myslím, že Zsilverth mě teď v duchu proklíná a už si plánuje, jak mě doma zničí. Ale holt je to má mladší sestřička a něco jsem tátovi slíbila. Tam nahoře je minimální pravděpodobnost, že dojde k úrazu nebo ji něco zabije a k tomu sympatská svině je tady, jak vidím.

„Vero!“ vykřikl někdo, otočila jsem se, byl to Rhage, sejmul jednoho a zamával mi.

„Dávej si bacha, Rhagi, nemíním tě tahat domů,“ křikla jsem nazpátek a vrhla se na prvního bezduchého. Neslyšela jsem, co mi odpověděl nazpátek. Je těžký soustředit se na boj a pokec se strejdou.

Když mi došly vrhací nože, jeden jsem nechala v rezervě. Vytáhla jsem Glocky a vystřílela čtyři zásobníky, teda všechny, co jsem měla. Lassiter se ke mně přitočil, nevím, jak mě našel v tom mišmaši, ale našel. Otočili jsme se k sobě zády a stříleli dokola.

„Nechceš udělat to svoje bubu?“ křikla jsem na něj.

„Když myslíš,“ odvětil mi. „Ale něco za to,“ otočil se ke mně čelem a podkosil mi nohy. „Zůstaneš ležet, je zázrak, že jsi v pohodě.“

„Ne!“ vyskočila jsem na nohy a vytáhla meč, který jsem měla v pouzdře na zádech. Setnula jsem dvěma bezduchým hlavy a probodla jim místa, kde měli dříve srdce.

„Proč se mnou vždycky musíš hádat?“ křikl a probodl taky dva bezduché.

„Protože.“ Jeden tuhý. „Jednáš se mnou jak s děckem.“ Druhý tuhý. „Kde jsou ty doby, kdys mi věřil a chodil jsi se mnou na lov bezduchých!“ Další dva mrtví.

„Takže proto umíš tak dobře bojovat!“ vykřikl strejda V, který se vedle nás najednou objevil.

„Jo!“ křikli jsme s Lassiterem zároveň a probodli dalšího bezduchého.

„To bonznu tátovi, těš se, prcku!“ Schválně mě strašil a zase se vypařil mezi bezduchými.

„Kde je ta sympatská svině!“ vyjekla jsem naštvaně.

„Rehvenge je nahoře, utíkal za Zsil,“ odpověděl mi Lassiter.

„On ne, ta ženská. Musí být nahoře, pojď!“ Utíkali jsme po schodech a Lassiter se bavil tím, že je oddělával pomocí své moci. Nahoře ležel Rehvenge na zemi, ségra u něj a plakala. Nějak moc krve kolem nich. Doběhli jsme k nim, nedaleko od nich ležela mrtvá princezna sympathů. Chcípla svině, ať žije král!

„Co se stalo?“ vyptával se Lasister.

„To je jedno, zachraňte ho!“ Šílela Zsil. Pohlédla jsem na Lassitera. „Dej mu svou krev, musí se od tebe napít, tvá krev ho zachrání, zachránila i mě.“ Klekl si před Rehva a nařízl si zápěstí. „Jdu najít tátu. Zsil, vše bude v pohodě, Rehv to přežije.“ Stiskla jsem jí rameno a zmizela. Najednou se přede mnou zjevila ohromná postava táty, žije…

Oddychla jsem si, ale někdo na něj mířil. „Tatí!“ vykřikla jsem a skočila po něm.

„Verath!“ vyjekl nazpátek.

„Jsi v pohodě? Není ti nic?“ vyptávala jsem se ho starostlivě.

„Schytalo to rameno, to je v pohodě. Ty?“ Nestačila jsem odpovědět, bezduchý mě sejmul pěstí do zad a odkopl mě od táty. Těžce jsem zalapala po dechu. Vzhlédla jsem ze země, ten hajzl mířil na tátu, přímo na hlavu. Dotkla jsem se levého stehna, jeden nůž jsem si nechala, intuice. Mrštila jsem jím a sejmula ho do krku, táta mu prostřelil hlavu a dorazil ho dýkou do srdce.

„Tati, jsi v poho?“

„Kde jsi, nevidím tě.“

„To je mi novinka, jsem tady.“ Natáhla jsem k němu ruku.

„Běž do sklepa, Vero, jdi pomoct Blayovi a Qhuinovi s unesenými upíry. Co Zsil?“

„Je nahoře, hlídá ji Lassiter.“

„Dobře.“

„Zvládneš to?“ ujišťovala jsem se.

„Jasně, dávej si bacha.“

„Já nejsem ta, koho postřelili.“

Zasmál se a šel pomoct svým bratrům. Poslechla jsem ho a zamířila do sklepa. Qhuin odváděl zmučené těla, Blay ho kryl, aby ho někdo nezranil.

„Kde je Phury?“

„Dole, šel ještě pro jednoho upíra.“

„Jdu mu pomoct, kryjte nás,“ rozkázala jsem jim a bylo mi jedno, že jsem spratek o hodně let mladší, než oni.

Vešla jsem dolů, byl tam nechutný smrad, zatuchlina, pach smrti smíchaný s pachem bezduchých. Okamžitě mě to vrátilo do minulosti, do toho sklepa, kde jsem byla uvězněna já. Zastavila jsem se, nemohla jsem jít dál, byla jsem ztuhlá. Všechno se to vyplavilo na povrch. Ten jeho odporný smích, ten těžký smrad mé spálené kůže. Ta bolest, když řezal mou kůži.

„Jsi mrtvej, upíre!“ Uslyšela jsem tak tři metry od sebe. Otočila jsem se, nebylo to na mě, ale na Phuryho. Obličej měl zakrvácený, ležel na zemi a bezduchý se ho chystal probodnout nějakou tyčí. Potichu jsem se k nim přiblížila a chtěla mu setnout hlavu mečem, jenže jsem si nevšimla dalšího bezduchého, který mi vrazil pěstí přímo do tváře, a já spadla na zem a meč mi vypadl z ruky.

„Koho pak to tu máme? Holka!“

„Pro tebe princezna, hajzle!“ sykla jsem a vyplivla krev, kreténi. Oba se zasmáli a ten jeden z nich se snažil dokončit to, co začal.

„Ne!“ vykřikla jsem. „Nezabíjejte ho, živí se nedostane odtud, budete potřebovat rukojmí. Tak ho nechte být!“ Hrála jsem o čas a doufala, že Lassiter mě začne hledat.

„Na to nám stačí jeden z vás, ne? Chlapa zabijeme a princeznu vezmeme jako rukojmí,“ uvažoval nahlas jeden z nich. Na zemi jsem nenápadně nahmatala revolver. Nechápu, kdo to měl u sebe, ale bylo mi to jedno. Doufám, že je tam aspoň jedna kulka. Napřáhla jsem ho před sebe a vystřelila, nic, kurva! Oba se zasmáli a jeden si odjistil zbraň a namířil ji na mě. Polkla jsem a pohlédla na Phuryho.

„On je můj manžel a budoucí král. Má větší hodnotu, než já, zabijte mě a jeho nechte jít.“

„To ti máme věřit?“

„Můj otec je Slepý král a říkám vám pravdu. Proč bych si vymýšlela?“ Pohlédli na sebe a kývli. Ten, co stál nad Phurym s tyčí ho zvedl a ten, co na mě mířil, zmáčkl spoušť.

„Ne!“ vykřikl Phury! Zavřela jsem oči a vybavila si Lassitera. Škubla jsem sebou, ale nebylo to trhnutí hlavy, něco mě povalilo na zem.

„Ty mě jednou zničíš, zlato,“ uslyšela jsem vedle sebe. Otevřela jsem oči.

„Proč ti tak dlouho trvalo, málem jsem fakt vytuhla,“ dobírala jsem si ho.

„Prosím? Já snad blbě slyším! Jasně, byl jsem na pokec s bezduchými a pak na kafé ve Starbucks, měla jsi dát info dřív, ženská moje milovaná.“ Poslední slova už neprskal. Usmála jsem se na něj a políbila ho. Zvedl mě do náruče a dohnal Phuryho, který šel před ním. Vyšli jsme ze sklepa a většina z mé rodiny tam postávala. V přidržoval Butche, dnes měl perný den, to samé Rhage, kterého podpíral Zsadist. Táta s postřeleným ramenem sakroval, proč?

„Zjistil to se Zsil a Rehvem, kteří jsou u Jane. Přemístil jsem je tam a pak šel hned pro tebe,“ vysvětlil mi Lassie.

„Aha.“ Tohr byl v pohodě, jen se držel za žebra na levé straně, zřejmě zlomený. Qhuin kontroloval Blayovu ruku, chyběl mu prst.

„Kde je John s Xhex?“ vyptávala jsem se.

„Věc sympathů,“ odvětil mi táta. „Tys věděla, že tvá sestra a Rehvenge!“ ječel na mě a přibližoval se ke mně. Stále jsem byla v náručí Lassitera, který se mnou uhnul na bok, připadala jsem si jak loutka.

„To se vstřebá, neboj, tatínku. Teď domů, jinak z nás budou mastné fleky,“ škádlil ho Lassiter. Všichni se na sebe podívali a postupně se odhmotnili do sídla. Už jsem zbývala jen já, Lassiter a Phury, který se k nám víc přiblížil.

„Proč jsi tam dole lhala. Měla jsi mě nechat se obětovat, Vero, mohla jsi umřít, jsem bezcenný.“

„Nejsi bezcenný a tvá dcera nebo syn tě budou potřebovat, stejně jako Cormie a zbytek rodiny.“ Sledoval mě nechápavým pohledem. Pak si dal jedna a jedna dohromady a usmál takovým tím krásným úsměvem.

„Čeká na tebe doma, sama ti to řekne.“ Popohnal ho Lassie, aby se už odhmotnil. Což taky vzápětí udělal a my zůstali sami. Přemístil nás, ale ne do domu. Opět na to místo, kde jsme se málem rozešli.

„Chci si promluvit a nepočká to. Hlavně ne teď, co jsem slyšel o tom, že Phury bude otcem.“

Postavil mě na zem a zvedl mi bradu, abych mu koukala přímo do očí.

„Brzy…“

„Lassitere!“ vyjekla jsem. Ať to není to, co si myslím. Projel mnou šíp bolestí smíchán s chtíčem a touhou. Upadla jsem na zem a schoulila se do klubíčka, můj klín, to bolí.

„Tak ne brzy, hned!“ vykřikl a klekl si přede mnou.

„Je to tu, já umřu!“

„Ne, zlato, jen potřebuješ sex.“

„Debile, přála bych ti být jednou mnou!“

„Buď ráda, že nejsem upír a nemám ty vaše pachové smysly, které by mě už z té tvé potřeby odrovnaly!“

„Vnikni do mě, prosím,“ zaúpěla jsem, roztáhla jsem nohy a snažila se ztrhat ze sebe kalhoty.

„Co když otěhotníš?“

„Tak tě zabiju!“

„Tak do toho nejdu.“

„Lassitere,“ škemrala jsem a prohnula se v zádech. Kalhoty jsem měla dolů a tílko taky. Jeho tělo bylo na mém, ale stále do mě nevnikl, i když byl plně vzrušen. Pohlédla jsem na něj a zaryla mu nehty do zad. Boky jsem vyšla vstříc těm jeho. „Hned, jinak se zblázním!“ Uposlechl a já vykřikla, napůl úlevou a napůl vzrušeně.

V další kapitole bude popsáno, co přesně se stalo mezi princeznou, Zsil a Rehvengem. Děkujeme, že naší povídku komentujete a čtete.

34. kapitola >>> 36. kapitola

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction