OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle - 51. kapitola 3. část

25.09.2013 (19:00) • Simiik, Arminka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 2156×

Lassiter položil Veřino tělo na postel. Jediné místo, které ho napadlo, byla chata, kde spolu prožili dobré i zlé. Nedokázal odevzdat Veru Zsilverth. Věděl, že je Vera pryč, ve Stínu, ale určitá část jeho já razantně odmítala tento fakt. Nemůže být mrtvá

Klečel u postele a hladil její bledou tvář. „Vrať se, Verath,“ pronesl tichým hlasem plným žalu. Jeho prsty se přesunuly ke krku, nahmatal tepnu. Žádná reakce. Pomalu mu docházela naděje. Postupně, kousíček po kousíčku, se odtrhávala, stejně jako jeho srdce. Cítil, jak ho obklopuje temnota. Zahalovala ho do své náruče. Jediný, kdo by ho dokázal osvobodit, ležel před ním bez jakékoliv známky života.

Uvědomil si něčí přítomnost. Ohlédl se. Na prahu stála drobná žena, od hlavy až k patám zahalena. Vyzařovalo z ní světlo.

„Nevezmeš mi ji. Nikdo mi ji nevezme,“ promluvil k ní.

„Ani ty nemůžeš přemoci smrt, Lassitere. Čas Verath nadešel, a musí jít se mnou.“

Lassiter se prudce postavil a otočil se ke Stvořitelce zpříma.

„Sotva poznala život. Není to spravedlivé!“

„Život prostě není. Byl jsi ty spravedlivý k ní? Ona se chovala spravedlivě k tobě? Opustila tě. Její tělo vlastnil jiný muž, přičemž milovala tebe. Verath byla tou, která ti nejvíc na světě ublížila.“

„Ale zároveň byla tou, která mě nejvíce milovala.“ Stvořitelka přitakala a přesunula se blíže k posteli. Zadívala se na Veru. Vypadala, jako by se oddávala spánku. Kdyby nebylo zaschlé krve a mrtvolně bledého odstínu její kůže. Svůj pohled přeorientovala na padlého anděla. Snažil se ze všech sil nekřičet na ni otázku.

„Proč si myslíš, že bych ji mohla oživit?“ otázala se ho.

„Tonoucí se i stébla chytá.“

„Co dostanu na oplátku?“

„Žádej cokoliv.“

„Chci tvůj život.“

„Vezmi si ho.“

„Nezaváhal jsi.“

„Nemám důvod.“

„Proč bys ji chtěl živou, když tě mohu poslat za ní do Stínu?“

„Její rodina, potřebují ji, pokud existuje šance na její zmrtvýchvstání, chci se jí chopit. Pokud to znamená mou smrt, přijímám.“

„Oživit mrtvou vyžaduje mnoho energie. Moci. Navíc, narušila bych rovnováhu.“

„Vezmi si můj život, žádám tě.“ Lassiter poklekl a sklonil hlavu. Jestli existuje byť jen maličká naděje na její návrat, podstoupí všechno. Prošel by peklem, kdyby věděl, že ji tam najde.

Stvořitelka lehce projela prsty po temeni jeho hlavy.

„Jsi velice mocný muž.“

„Bez ní jsem nic.“

„Za život Verath chci tvou moc a nesmrtelnost.“

„Je tvá.“ Stvořitelka odstoupila od Lassitera. „Tvou sílu ti ponechám, abys i nadále pomáhal mým dětem v boji.“

„Děkuji.“ Lassiter se neodvážil ani nadechnout. Srdce mu zběsile tepalo, v uších mu hučelo. Všechno se mu zdá. Zešílel z Veřiny smrti a má halucinace.

„Šílený možná jsi, padlý anděli, ale halucinace nemáš.“

Lassiter se zatajeným dechem vyčkával. Nevěřil Stvořitelce.

Znenadání Verath otevřela oči, cítil, jak se navrací život do jejího těla.

„Vero…“ vyslovil její jméno jemně. Vypadala křehce, zranitelně. Bál se, že se rozplyne jako ranní mlha. Zaostřila na něj, chvíli jí trvalo přivyknout si na světlo.

„Lassitere?“ nechápala, co se to děje. Vždyť… Vzpomněla si na bolest v hrudníku a automaticky tam přesunula dlaně. Matně si vybavovala boj, bezduché a Zsil. Její sestra jí pomohla vlézt do auta. Pak si vzpomíná na pachuť krve v ústech. Otravný zvuk přístrojů, hluk, křik a…

„Jsi mrtvý?“ zeptala se ho. „Já jsem mrtvá?“ Pokud ano, dala by se vysvětlit jeho přítomnost. Je vše, co Verath chce.

Lassiter si sedl co nejblíže k ní a pohladil ji po tváři. Stále nedokázal uvěřit faktu, že je zpátky. Mluví, dýchá a je u něj.

„Oba jsme živí, zlato.“

Verath se lehce zamračila. Nechápala jeho doteky a ani proč se na ni tak dívá. Jako by snad byla mrtvá, nebo co. Rozhlédla se kolem a uvědomila si, kde je. Byla přece zraněná, proč není v nemocnici, ale v chatě?

„Na co myslíš, Vero? Řekni mi to, ubíjí mě nejistota,“ pronesl Lassiter hlasitěji než před chvíli. Vera přeorientovala zrak zpátky na něj a jedno obočí pozdvihla.

„Nejsi náhodou ten super padlý anděl, co rád čte v myslích?“ neodpustila si jedno malé rýpnutí. Ne že by do něj vehementně musela rýt, ale cítila se nesvá. Věděla, že se s ní něco stalo, ale nedokázala si vzpomenout, co.

„Už ne. Má moc je pryč.“

„Jak?“

Lassiter se zhluboka nadechl. „Zranili tě a na následky toho zranění jsi umřela. Nemohl jsem dovolit tvou smrt. Proto jsem se Stvořitelkou sjednal dohodu. Tvůj život výměnou za mou moc.“

Odstrčila jeho dlaň ze své tváře. Natáhla se přes postel a pokoušela se vstát druhou stranou. Nešlo to těžce. Připadala si silně, s dostatkem energie na to, že právě vstala z mrtvých.

Dobrotivá Stvořitelko, ona byla ve Stínu?

Jak to, že si nemůže vzpomenout?

„Vero!“ vyhrkl ze sebe napůl zděšeně, napůl překvapeně Lassiter a rychle se přemístil k protějšímu rohu postele. Vztáhla k němu ruce, aby se zastavil.

„Nech mě!“

„Proč?“

„Proč, Lassitere? Ty se ještě ptáš proč?“ vykřikla naštvaným hlasem.

„Ano, ptám se proč, protože už ti jaksi nevidím do hlavy!“

Vera se hořce usmála a stáhla ruce k tělu.

„Řekneš mi, že pro tebe nic neznamenám. Nutíš mě dívat se, jak se necháváš uspokojovat děvkami, a když konečně mohu v klidu odejít, tak mě zastavíš? Myslíš, že nevím, proč to děláš?“ rozzlobeně zabodla prst do jeho hrudi a vzhlédla, aby mu viděla do černobílých očí.

„Jsi můj Ashtrux Nohtrum, musíš si chránit zadek, co? Moje smrt by ti překážela v budoucích radovánkách s Rehvovými děvkami!“ Vztáhla ruku a chtěla mu vrazit facku. Jenže Lassiter ji včas zachytil a pevně ji k sobě přitáhl.

„Vaše tradice mě nezajímají. Udělal jsem to kvůli tobě, protože jsi jediná, koho na tomto světě potřebuju. Ať se mi to líbí, nebo ne. Uvědomil jsem si, že nevím, jak dál fungovat, kdybys tu nebyla. Nechtěl bych dále existovat, Vero.“ Sklonil hlavu, byl tak blízko, až se skoro dotýkali rty. „Jsi má vyvolená,“ vydechl a svými rty uzamkl ty její. Dlouhou dobu je nelíbal s takovou vášní. S vědomím nového začátku.

„Lassitere,“ Verath těžce zalapala po dechu, ale nepokoušela se dostat z jeho objetí. „Vždyť jsi mi tvrdil, že už nedokážeš…“

„Co kdybychom zapomněli na minulost a zkusili to od začátku? Čistý štít? Jen ty a já.“

Verath vyšla ven před chatu, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Vše bylo najednou úplně jinak, rychlé a snové.

Otočila se na Lassitera, který ji netrpělivě pozoroval. Určitě mu dělá velké potíže zvyknout si na nečtení myšlenek. Ta nejistota.

„Takže ty jsi ztratil moc?“

„Ano.“

„Kvůli tomu, že mě miluješ?“

„Kriste, Vero, ano!“

Verath zvedla ruky na znamení míru. „Klídek, jen se ujišťuji, nečtu v myslích.“

Lassiter ji propálil zlostným pohledem. Raději pokračovala.

„Tudíž nás nedokážeš odtud dostat, protože se už neumíš přemisťovat, a já jsem příliš rozrušená na to, abych se odhmotnila. Jsem uprostřed divočiny. S Romeem, který byl dřív okřídlená verze Supermana. Bezva. A jak se teď dostaneme domů?“ Nebyla to otázka na něj, ale spíše si potřebovala utřídit myšlenky.

„Mohla by ses chovat míň otravně?“

„Promiň, že se ti neplazím u nohou a nebrečím jak malá holka. Uštěpačné otázky jsou prostě způsob, jak se s tím srovnávám.“ Přešla k němu, vyhledala jeho dlaň a jemně ji sevřela.

„Tak se projdeme, ono nám to neuškodí.“

Nechápal, jak může jít a neptat se ho. Nebombardovat ho otázkami proč, jak, kdy kde, co bude dál? Nesnášel ticho v její přítomnosti. Málokdy mlčela, dokonce i ze spaní si ráda mumlala pod nosem. Ale vždy měl svou záruku ve formě jeho moci. Jenže nyní už nedokáže Verath dál číst v mysli, a to ticho, netrpělivost a absolutní ignorace jeho osoby ho zabije.

„Vero?“

„Jestli se mě zeptáš znovu, na co myslím, tak tě kopnu,“ varovala ho.

„Klidně obětuji holeň, ale už konečně něco řekni!“

Verath se zastavila, ale nekopla ho. Výhružka zůstala pouze u slov. Ne že by se bál, ale nerad by pocítil bolest. Bude trvat dlouhou dobu, než si zvykne na novou situaci.

„Měl jsi mě nechat jít, Lassitere,“ pronesla tichým hlasem a vzhlédla k němu. „Neprosila jsem se o záchranu. Můj útěk ti to měl naznačit.“ Znovu se dala do pohybu. Lassiter těžce zalapal po dechu a dohnal ji.

„Obětoval jsem se pro tebe!“

„Kde mám brát jistotu, že si to nerozmyslíš? Já vím, jak mi bez tebe je, ale ty? Najednou otočíš o tři sta šedesát stupňů, a co? Bude z nás opravdu originální páreček, protivná upírka a bývalý padlý anděl se sklony k narcisismu. Hotová americká idylka!“ Verath práskla rukama a tak tak se vyhnula větvi, která ji málem udeřila do obličeje. Zhluboka se nadechla, cítila chlad, jak se jí dostává pod kůži. Ona noční procházka v toto roční období není zrovna nejlepší nápad. Dlaněmi si třela paže, aby se zahřála, přidala do kroku, rychlejší chůze dodá tělu rychleji teplo. Povšimla si, že za sebou ani vedle sebe neslyší Lassitera. Zastavila a přes rameno se ohlédla na něj.

Stál na kraji mýtiny a sledoval ji. Verath několikrát zamrkala, aby odehnala tvořící se slzy. Postupně jí docházelo, co všechno se událo. Dobrotivá Stvořitelko, co když může přece jen být po jeho boku šťastná? Vždyť…

„Bojím se být s tebou, Lassitere, musíš na mě pomalu,“ vydechla a vydala se k němu. „Chceš vědět, na co myslím?“ přistoupila k němu, stoupla si na špičky a vzala jeho tvář do dlaní. „Tvá oběť dokazuje, jak moc mě miluješ, a já ti to nikdy nebudu moci vynahradit,“ lehce se usmála a pokračovala. „Nebude to fungovat, Lassitere. Opět se mezi nás dva něco postaví. Jsme už takoví. Oba se milujeme, ale taky se oba vedeme do záhuby. Nedokážu znovu čelit té bolesti, chci pro nás dva to nejlepší, a nejlépe nám bude, když půjdeme každý svou vlastní cestou. Miluji tě a do své smrti ti budu zavázána.“

Uzamkl ji ve svém náručí a nedovolil jí odejít. Teď byl na řadě on.

„Nedovolím ti, abys mě od sebe odtrhla, kdykoliv se budeš bát. Slibuji, že tě nezradím, nikdy už nedovolím, abys kvůli mně trpěla. Přísahám, budu po tvém boku, nikdy a nikdo mě od tebe neodtrhne!“

Zavřela oči a snažila se zahnat slzy, které se opětovně tvořily. Bylo pozdě, nešlo je zastavit, dlouho se nedostavily a teď si to chtěly vynahradit. Otevřela je a hleděla do Lassiterovy tváře. Setřel jí slzy a čekal na odpověď. Nezbývalo jí, než překonat svůj strach a dovolit mu vejít do jejího srdce. Znovu.

„Já, Verath, slibuji, že tě nezradím, nikdy nedovolím, abys kvůli mně trpěl. Přísahám, budu stát po tvém boku, nikdy a nikdo mě od tebe neodtrhne.“

O několik měsíců později

Lassiter vstoupil do nechvalně proslulého baru. Historie Sweez byla opředena tajemstvím. Lidé zde chodili získat nové dobrodružství. Kolovaly totiž o tom místě zvěsti, babské povídačky, že se zde vyskytují nadpřirozené bytosti.

Pohledem se pokoušel najít důvod své přítomnosti. Když uspěl, přesunul se k baru, kde na něj čekal. Negativní reputace se netýkala moc lidí, mrtvol se zbavíte kdykoliv a kdekoliv, když máte přítele, jako je padlý anděl. Bývalý padlý anděl. Stále si nedokázal přivyknout na nynější stav. Ale bolest a pár čerstvě se hojících ran z minulé hlídky jsou důkazem.

„Slyšel jsem, že už delší dobu nosíš kratší sestřih. Ale to není největší blbost, kterou jsi provedl během mé nepřítomnosti, viď?“ pronesl hluboký, avšak příjemný hlas směrem k Lassiterovi. Ten se usmál a projel si kratičký účes.

„Dávno se ze svých hříchů nevyzpovídávám, Luciusi,“ zaševelil a usadil se na vedlejší barovou židličku. Zběžně si prohlédl svého přítele. Stejně dlouhé tmavě hnědé vlasy stažené ledabyle koženou šňůrkou, stejný styl oblékání. Obyčejné triko s krátkým rukávem a džínsy, to vše v černé barvě. Nic se na něm nezměnilo.

„Ach, ano, je nás víc než těch, co si musí plnit své povinnosti v privilegovaných, vrchních místech.“

„Hele, Luciusi, rád bych pokecal o starých dobrých časech, ale není na to správný čas. Navíc, nepatříš mezi nostalgiky, co se děje, vyklop to.“

Nikdo nemá rád bar, který je plný padlých andělů. Zdržuje se zde moc negativní energie. Navíc, každý z padlých má o sobě přehnaně vysoké mínění, obrovskou moc, se kterou se velice rádi chlubí a prokazují s ní svou nadřazenost.

Lucius se natočil čelem k Lassiterovi a pobaveně zakroutil hlavou.

„Co za hlupáka se vzdá moci kvůli ženě? Opravdu, drahý příteli, nepovažoval jsem tě za citlivku.“ Úsměv zmizel a vystřídalo ho pohrdání. „Byl jsi jeden z nejlepších a teď jsi pouhá nicka, sloužící upírům. Upírům! Jak jsi jen mohl? Ještěže ta tvoje holka není člověk, to bys v mých očích klesl ještě hloub!“

Lassiter prudce vstal a uchopil Luciuse za triko. „Zkus ještě jednou takhle mluvit o Veře, a dokážu ti, že zas tak bezmocný nejsem!“

Lucius položil na Lassiterovy ruce dlaně a lehkým tahem je od sebe odtáhl. Cítil Lassiterovu sílu, neztratil ji, ale i tak to byl sotva zlomek jeho minulé moci.

„Nemusíš se hned čertit, v tom je perfektní jiný bratr na L,“ promluvil Lucius klidnějším hlasem a mírně se usmál, aby uvolnil napětí. Nedomluvil si s Lassiterem schůzku, aby ho hned na to zabil. Měl ho v oblibě, a anděly, které máte v oblibě, nezabíjíte, i když padnou, i když udělají něco hloupějšího.

Znenadání se vedle Lassitera zjevila žena. Okamžitě Lucius poznal, o koho kráčí. Stočila se k Lassiterovi s lehce zamračeným obličejem.

„Horší pajzl bych těžko našla, ale i přesto se tu těžko hledá parkovací místo. Nesnáším lidi,“ zamručela a jemně políbila Lassitera na rty.

Lucius ji se zaujetím sledoval. Myslel si, že bude obyčejná a nijak zajímavá. Vzhledově se mu zamlouvala. Vyšší, pevné, pružné tělo, které vyzařovalo energii. Dlouhé havraní vlasy se jí rozprostíraly kolem obličeje, jenž byl i na upírku velice pohledný, ale ty oči… V momentě, kdy ho probodla pohledem, věděl, že ta holka má v sobě magnet, jenž ho lákal poznat ji blíže.

„To je ten tvůj starý kamarád?“ vyslovila směrem k Lassiterovi, přesto nespouštěla oči z Luciuse.

„Ano, to je on. Luciusi, má shellan Verath. Zlato, tohle je Lucius, byl mou pravou rukou v…“ Lassiter se zasekl, což u Luciuse vyvolalo menší úšklebek. „V nebi,“ dodal rychle.

„Drahý příteli, dokonce používáš i jejich výrazy. Je to s tebou horší, než jsem předpokládal. Ale chápu tě, roztomiloučká slečinka, jako je tady ta, dokáže chlapům zamotat hlavu.“

„Roztomilá,“ zamumlala Verath v moment, kdy vystartovala po Luciusovi. Jednou rukou pevně zmáčkla jeho rameno a druhou mu přidržovala u krku dýku. „Doufám, že svůj status roztomilosti neztratím, až budu hrát Lassiterovi serenádu na tvém střevě!“ zavrčela, přičemž se usmála, takže odhalila své špičáky.

„Nemůžeš mě zabít, jsem padlý anděl, zlatíčko.“ Varovný tón nešel přeslechnout.

Lassiter protočil očima a jemně sevřel Veřinu paži.

„Co kdyby sis šla dát něco k pití? Musím s ním mluvit mezi čtyřma očima.“ Vera povolila stisk a schovala dýku do pouzdra.

„Na jeho účet?“ položila Lassiterovi otázku, ten se pousmál a dal Veře neposedný pramen vlasů za ucho. Málokdy si je nechala rozpuštěné.

„Jistě.“

„Ještěže mám tak trénované játra,“ zvolala provokativně a poskytla jim potřebný prostor.

„Je dosti temperamentní.“

„Tichá domácnost není nic pro mě. Mohl bys konečně k věci?“ řekl Lassiter nevrlým hlasem. Znal Luciuse a věděl, že nemá rád nikoho, jen sám sebe a jejich rasu. Upíři a lidi? Skvělé hračky na hraní. Nic víc. Proto se mu nepozdával pohled, kterým sjel Veru. Jako by si vybíral zajímavou hračku v krámě.

„Máme nováčka v našich řadách, drahý příteli,“ oznámil mu Lucius.

„Kdo padl? A proč by mě to mělo zajímat?“

Lucius se nahnul blíže k Lassiterovi a pobavenost z jeho tváře zmizela.

„Mělo by tě to hodně zajímat, protože jde o tvou starou známou Elysii.“ S očekáváním sledoval, každý Lassiterův pohyb. Ten lehce nakrčil obočí.

„Svatá Elysia? Naše skautka, která miluje tatínka více, než cokoliv jiného na světě? Nemožné.“

Uvěřil by čemukoliv, ale zrovna toto mu zavánělo. I když…

„Teď lžeš, Lassitere,“ pronesl Lucius káravým hlasem a upil trochu piva, které mezitím ztratilo pěnu. „Dobře víš, že existoval někdo, koho milovala více.“

Vzpomínky na minulost chtěl hluboko pohřbít. Dařilo se mu to úspěšně po boku Very. Jenže to, co provedl, se nese s ním. Stvořitelka mu nesebrala vše.

„Její bratr,“ vydechl Lassiter.

„Ano, správná odpověď. Pamatuješ si na něj? Na způsob, jak zahynul?“

Lassiter nasucho polkl a pohledem vyhledal Veru, byla v pořádku. Přesto se nedokázal zbavit divného pocitu.

„Padla, protože se mi chce pomstít?“ stočil svou pozornost zpátky na Luciuse. Ten lehce přikývl.

„Jak jednoduší jsme, viď? Skoro jako lidé.“ Nyní to byl Lucius, který zrakem vyhledal Verath. „Bude jí škoda. Až ji Elysia najde a umučí k smrti přímo před tebou. Tak jsi to přece provedl s jejím bratrem, ne? Pomalu jsi ho zabíjel, vyžíval ses v jeho bolesti, zatímco Elysia tomu všemu musela přihlížet. Dříve jsi zradu trestal krutě. Ach, kde jsou ty časy.“

Lassiter vyskočil ze židle a co nejrychleji se přesunul k Veře. Musí ji mít u sebe, chránit ji. Proboha, co si počne? Jak bude moc soupeřit s Elysií, když ztratil svou moc? Na každého jednou dojde, a Lassiter není výjimkou. 

Doufám, že se vám konec líbil. Nechtěla jsem vytvořit závěr, který by byl pevně daný. Takto si můžete domyslet, každý podle své fantazie, jak to s našimi hrdiny dopadlo. Pokud si někdo přečte tento díl a bude chtít pokračování, nedočká se ho. Konec není otevřený, protože očekávám, že mě budete bombardovat přáním nového konce nebo pokračováním. Nic takového se nestane. :-) Ještě chci všem poděkovat, co komentovali, moc si toho cením a společně s Arminkou si toho vážíme. 

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), Arminka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle - 51. kapitola 3. část: