OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Dračí princezny - 1. kapitola 1/2

19.03.2011 (15:00) • FailleDraco • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1847×

1. kapitola 1/2 – Tati, přiletí k nám čáp!

Pohled Irith

Ještě ani nevyšlo slunce a už jsem byla kus za vesnicí. Na zádech jsem měla připevněný toulec šípů a v ruce držela luk. Pomalu jsem stoupala do Dračích hor. Narazila jsem na čerstvé stopy nějakého lovce. Nejspíš Eragona. Nikdo jiný do Dračích hor nechodí. Stopovala jsem svoji vlastní kořist, která nejspíš stopovala Eragona, ale po chvíli se naše cesty rozešly.

Na lovu jsem byla již druhým dnem. Dostala jsem se k údolí, kde bylo stádo vysoké zvěře. Vytáhla jsem šíp a vložila ho do luku. Tětivu jsem napínala skoro až k prasknutí. Zamířila jsem na srdce jednoho malého srnce, který jistě nepřežije zimu. Pustila jsem tětivu. Šíp neomylně zamířil na srncovo srdce a nakonec přesně zasáhl cíl. Stádo se rozuteklo. Ale mrtvý srnec, se zabodnutým šípem v srdci, ležel na měkké trávě. Usmála jsem se.

Skákala jsem z kamene na kámen, abych se dostala do údolí k srnci. Poslední kus cesty jsem sjela po sedacím orgánu svého těla. Ještě že mám obyčejné kalhoty. Došla jsem k srncovi a vytáhla šíp z rány. Očistila jsem šíp o trávu a vrátila ho zpět k ostatním.

Uslyšela jsem prosvištění vzduchu a pak obrovskou ránu. Ohlédla jsem se a o kousek níž v údolí byla obrovská jáma, ze které se kouřilo. Rozběhla jsem se tam. Zastavila jsem se na okraji jámy. Poddrolila se pode mnou půda a já sletěla dolů. Přímo k dračímu vejci. Nádhernému fialovému dračímu vejci. Lehce jsem přes něj přejela prsty. Cítila jsem, jak mnou prostoupila energie přitom nepatrném doteku. Celé vejce žilo. Opatrně jsem ho vzala a uložila do tašky. Vyšplhala jsem se ven, sebrala srnce a vracela se domů.

Bylo ráno. Brzké ráno. Sestupovala jsem do Carvahallu. Nepozorovaně jsem se proplížila celou vesnicí, až jsem se dostala kousek bokem k našemu domu. Zlehka jsem se dotkla kliky a potichu vstoupila dovnitř. Nechtěla jsem vzbudit tátu. Došla jsem do kuchyně a položila tašku na stůl. Srnce jsem mezitím nechala v síni, kde bylo chladno. Připravila jsem tátovi snídani a šla se nahoru převléct. Rychle jsem na sebe hodila jinou košili a čisté kalhoty a seběhla dolů. Táta seděl v křesle u krbu a kouřil dýmku. Přišla jsem k němu a dala mu pusu na tvář.

„Ahoj tati, přiletí k nám čáp.“

„Cože?“

„Přiletí k nám čáp. Našla jsem v horách dračí vejce,“ pronesla jsem tichým hlasem.

Táta se hned napřímil a začal těkat očima po místnosti.

„Kde je teď?“

„V tašce. Nejsem tak blbá, abych ho tam nechala.“

Táta zatáhl všude závěsy a vyndal vejce z tašky na stůl. Skoro až náboženě na něj koukal, a potom řekl něco, co jsem nečekala.

„Z mojí dcery bude dračí jezdec.“

Chvilku jsem tuto informaci střevávala. Já? Jezdec? Dračí? Jak? Otázky se střídaly jako na kolotoči. Nikde jsem nenacházela odpověď. V hlavě mi hučelo. Jakoby tisíce hlasů na mě křičely a každý se snažil překřičet toho druhého. Sedla jsem si na židli a snažila se zhluboka dýchat.

„Ir, jsi v pořádku?“

„V naprostém.“

„Nezdá se mi. Nechceš vodu?“

„Ne, spíš by mě zajímalo, jak jsi poznal, že bych měla být jezdec.“

„Je to velice těžké na vysvětlení, ale předpokládám, že jsi ucítila jistou energii, když jsi se vejce dotkla.“

„Ano.“

„Ta energie je vlastně něco jako zpráva, že drak si našel jezdce.“

„Aha.“

Inteligentnější odpověď mě nenapadla. Omluvila jsem se, že si půjdu na chvíli lehnout. Táta mi dal do rukou vejce, abych prý na něj nezapomněla. Jako bych mohla zapomenout. Odkráčela jsem do podkroví, kde jsem vejce uložila na menší stolek. Prozatím. Rozhlédla jsem se po svém 'království'. Bylo tu všehovšudy jedno vlastnoručně vyrobené závěsné lůžko, stolek, židle, několik dřevěných beden, skříň a seno. Celé podkroví po něm vonělo. Vzala jsem jednu z krabic a vystlala ji senem. Poté jsem do krabice vložila vejce a trochu na něj naházela seno, aby nebylo tolik nápadné. Krabici jsem přistrkala k posteli, abych ji měla po ruce.

Dneska by měli do města přijet kupci. Táta mě velice nevybíravým způsobem donutil obléknout si trochu lepší oblečení než děravé kalhoty a nějakou košili. Takže jsem si vzala kožené kalhoty, bílou košili a koženou vestu s límcem. Medailonek jsem si schovala pod oblečení a vlasy si vyčesala nahoru. Ještě jsem si vzala plášť a mohla jsem vyrazit. Táta si mě změřil kritickým pohledem. Nijak můj vzhled nekomentoval, ale cítila jsem z něj nesouhlas.

„Tak nevím, jestli je lepší mít takovouto dceru, nebo syna.“

Pokrčila jsem rameny a vyšla ven. Chtěl jsem se rozeběhnout ke krásnému meči, který jsem viděla u jednoho obchodníka, ale táta mě pevně chytil za zápěstí a odvedl mě k nějakému muži, který prodával oblečení. Všude byly spousty žen a mladých dívek. Uslyšela jsem jednu starší ženskou, která povídá druhé ženě: „To je dost, že Brom chce koupit neteři konečně šaty.“ Vrr. Já se o šaty neprosila. Obchodník se zaměřil na nás.

„Co si budete přát? Nějaké krásné šaty tady pro dcerušku?“

„Ano, chtěl bych šaty pro svoji neteř. Nějaké které by podtrhovaly její přirozenou krásu.“

„Pak tu tedy mám jedny přímo podle vašeho přání.“

Ten chlápek vytáhl z hromady šatů šaty, které by na sebe nevzala ani ta lama Anna z Tudorovců. Nabírané rukávy a sukně. Zděšeně jsem se podívala na tátu. Snažila jsem se vzít roha. Do tohohle by mě nedostal ani za přislíbení zlatého prasátka.

„Promiňte, ale já říkal: 'aby podtrhovaly její přirozenou krásu' a ne, aby v tom vypadala jako strašák.“

Úlevně jsem vydechla a děkovala tátovi pohledem. Nakonec jsme odešli k jinému obchodníkovi. Byl to starý bělovlasý muž. Táta mu zadal přesně stejné instrukce jako tomu prvnímu. Ale tento muž naopak vytáhl krásné šaty. Brom přikývl a zaplatil požadovaný obnos. Když jsme odcházeli, tak si táta z vesela pohvizdoval.

„Ir, teď jsi běž něco sama koupit. Tady máš nějaké peníze.“

„Ale já nic nechci.“

„Neodmlouvej a plav!“

„Dobře. Sejdeme se u Morna, strýčku.“

Byl to takový nezvyk, říkat tátovi strýčku. Chvilku jsem šmajdala od stánku ke stánku, ale po chvíli mě to omrzelo. Rozhodla jsem se prakticky okamžitě, že zajdu pomoci Mornovi. Vešla jsem do hostince a všimla si dvou kupců. Ty jejich řeči se mi rozhodně nezamlouvaly. Morn se taky netvářil nadšeně na jejich přítomnost. Přišla jsem k Mornovi a usmála se.

„Dobrý den, Morne. Nechceš pomoct?“

„Ahoj, Irith, byl bych rád, kdybys mi pomohla obsloužit ty zatracený kupce.“

„S radostí jim ukážu naši pohostinost.“

Při těch slovech se mi muselo zablesknout v očích, jelikož mě Morn upozornil, abych se krotila. Usmála jsem se, vzala podnos a odnášela ho pomalou chůzí ke stolu. Většina vesničanů, kteří zde byli se stáhli a znechuceně si mě měřili. Naopak ti dva kupci se nadšeně dál vybavovali.

„... říkám vám, že Vardenové se spojili s urgaly.“

„Naprosto stejně tak můžete říct, že urgalové jsou vlastně růžoví sloni, kteří mají strašně rádi oříšky. Kde máte důkaz?“ optala jsem se ledově ostrým hlasem.

„Neučili tě úctě ke starším?“

„Naučili mě mnoho věcí. Například abych prosazovala svoje názory a nenaslouchala hlupákům, kteří si nevidí dál než na špičku nosu a tu věc, které se říká mozek, používají pouze tehdy, když chtějí ožebračit poctivé lidi!“

„Co si to dovoluješ?“

„Na váš vkus možná až přes příliš, ale já ještě neskončila!“

Ten jeden se rozpřáhl, že mě uhodí, ale někdo chytil jeho ruku. Otočila jsem se a všimla si Albriecha, který se nenávistně dívá na kupce.

„Neučili tě, že se ženy nebijí?“ zavrčel Albriech kupci do obličeje. Musel být hodně naštvaný, obličej měl zohavený hněvem a oči mu plály.

„Pokud patří tobě, tak by sis jí měl lépe hlídat a převychovat. Není dvakrát zdvořilá.“

Všechno ve mně vřelo. Jestli chce, abych ustoupila od zdvořilosti, tak prosím. Navíc nikomu nepatřím. Nejsem žádná věc, která se dá koupit, vlastnit nebo prodat. A taky jsem to dost hlasitě na toho kupce zaječela. Albriech znal moji výbušnější povahu. Kupec nakonec musel vyrukovat s omluvou a poté jsem se vztyčenou hlavou po boku Albriecha odešla ven. Zaštípal mě do tváře ledový vítr. Přitáhla jsem si plášť blíž k tělu.

„Děkuji, Ti. Čím se Ti odvděčím?“

„Byla by ostuda, kdybych po tobě něco chtěl, ale kdybys mi řekla pokračování toho tvého příběhu, tak bych nic nenamítal. Dneska večer budeš mít příležitost. Otec vás pozval na takové menší večerní posezení po vyprávění příběhů.“

„Strýček se, myslím, o něčem takovém zmínil. A pokud je pro tebe odměnou pouze příběh, tak ti ji mile ráda vyplním.“

„Budu se těšit. Takže zatím.“

„Zatím.“

Chtěla jsem jít dál, jenže jsem narazila do nějakého kluka. Musela jsem sklonit hlavu, abych mu viděla do obličeje. Byl to Eragon. Můj mladší bratříček a taky menší. Zamumlala jsem: „Promiň“ a spěšně odešla. Sedla jsem si na jednu verandu domu a pozorovala hemžení kolem. Měla jsem odtud přehled o všech lidech na trzích. Všude v ulicích byly spousty lidí. Žen, mužů, dětí. Všichni spolu mluvili, překřikovali se, nakupovali, radovali se. Připadala jsem si, že sem nepatřím. Že jsem někdo z jiné planety. Je to snad normální? Připadají si tak i ostantní, nebo jenom já? Nepřetvařují se pouze? Rozehnala jsem všechny úvahy tohoto rázu a zaměřila se na draka. Jak se bude jmenovat? Jistě bude fialový. Ale bude to kluk nebo holka? Někdo mi položil ruku na rameno. Vyděšeně jsem se podívala na dotyčného a podívala se do obličeje táty. Zvedla jsem se a oprášila si oblečení.

„Nepůjdeme domů?“

„Samozřejmě, už se začíná smrákat. Dáme si večeři a poté půjdeme na příběhy.“

„A k Horstovi.“ Taťka přikývl na souhlas.

„Slyšel jsem, že jakási dívka v mužském oblečení velice zdatně odporovala kupcům v jejích objevech,“ pronesl se smíchem.

„Hm... Udělám k večeři polévku, aby nás prohřála.“

Velice nenápadně jsem se snažila dovést pozornost jinam. Možná že se mi to povedlo, nebo táta pochopil, že se o tom nechci bavit, ale toto téma už nerozebíral. Vlastně už žádné. Šli jsme mlčky, každý zahloubaný do svých myšlenek. Doma jsem si sundala plášť a uvařila silnou polévku. V tichosti jsme se najedli. Táta si sedl do křesla u ohně a zapálil si dýmku. Hleděl do plamenů. Umyla jsem nádobí a sedla si na zem k němu v tureckém sedu. Opřela jsem si hlavu o opěrku a zavřela oči. Táta mě lehce pohladil po vlasech, které jsem si po chvíli rozpustila. Jen tak jsem nechala myšlenky volně plynout. Zkoušela jsem si vybavit vzpomínky na své dětství. Skoro nic jsem si nepamatovala, ale táta mě ujistil, že se vše postupem času vrátí. Doufala jsem.

„Měli bychom jít, Ir.“

„Dobře, počkej na mě chvíli, tati.“

Vyběhla jsem po schodech do svého království, kde jsem měla přes židli přehozené šaty. Ale k těm jsem nemířila. Zamířila jsem k vejci, které nyní leželo v posteli. Zkontrolovala jsem ho a seběhla dolů. Bohužel jsem zakopla o jeden schod a spadla přímo do tátovi náruče.

„Díky, tati.“

„Tvůj drak to s tebou bude mít hodně těžké.“

Nevině jsem pokrčila rameny a vyšla do noci. Celou dobu jsem se táty vyptávala na úplně nepodstatné věci, jako například co má rád za kytky, jakou barvu a podobně. Táta mi moc nadšeně neodpovídal, ale odpovídal. I když jsem věděla, že mi to moc nepomůže v poznání mého otce, nepřestala jsem se dál vyptávat. Došli jsme na prostranství, kde se měly vyprávět příběhy. V davu jsem si všimla Eragona, Horsta s rodinou a spoustu dalších. Rozloučila jsem se s tátou a odběhla pryč.

Vyšplhala jsem na nedalekou zídku. Žádný příběh mě nezaujal. Všechny byly bez života, postrádaly napětí, zápletku a nenávist. Nechápala jsem city jako je láska. Alespoň ne tu v pravém slova smyslu. Nemilovala jsem. Bála jsem se milovat. Hleděla jsem na zářivě bílý měsíc a pokoušela se z hlavy vytěsnit nepříjemné vzpomínky. Na jeho ruce na mém těle. Na něho samotného.

Na řadu přišel táta. Vyprávěl příběh dračích jezdců. Na plno jsem se ponořila do příběhu a pozorovala noční nebe plné hvězd. Nepřítomně jsem protáčela medailonek mezi prsty. Z toho příběhu jsem cítila vše. Zradu. Čest. Povinnost. Smrt. A mnoho dalších pocitů se odráželo v obyčejných slovech jednoho neobyčejného příběhu.

Uslyšela jsem křupání sněhu. Otočila jsem se a spatřila tátu. Slezla jsem ze zídky a vrátila medailonek bod košili. Zastudil mě na horké kůži. Usmála jsem se na tátu.

„Byl to nádherný příběh.“

Táta pokýval na znamení souhlasu. Vydali jsme se k Horstovi. Jeho dům byl dál od ostatních, ale byl nádherný. Moc se mi nikam nechtělo. Trnula jsem hrůzou. Bála jsem se o draka. Co když se vyklube a nikdo tam nebude? Musela jsem však svoje myšlenky brzy rozehnat. Táta zaklepal na dveře a po chvíli nám Horst otevřel. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.

„Jsem rád, že jste přišli. Pojďte dál.“

„I my, Horste.“

Mrštně jsem proklouzla za tátou do místnosti a sundala si plášť. Horst nám pokynul, abychom šli dál. Vešli jsme do kuchyně s jídelnou, kde bylo o tři členy víc než obvykle.

„Brome, ty jistě naše přátele znáš, ale měli bychom je představit Irith. Irith, tohle je Gero, Roran a Eragon.“

„Jsem ráda, že vás poznávám.“

Všichni se zdáli být překvapení mým vzhledem. První se vzpamatoval Eragon. Že by tím, že jsme se už potkali? Nehodlala jsem to řešit. Potřásli jsme si rukama a potom jsem si potřásla rukama i s Gerem a Roranem. Posadila jsem se ke krbu na zem do tureckého sedu. Eragon, Roran, Albriech a Baldor si přisedli ke mně na zem a ostatní do křesel.

„Jelikož, naši přátelé nejsou uvedeni do příběhu Belly, tak dnes vám řeknu jiný příběh. Příběh naprosto odlišný od těch které jsem vyprávěla. Tento příběh bude příběhem jedné krásné čarodějky jménem Lena.

Lena sledovala okolní svět přes železné mříže její cely. Jedna osamocená slza se jí skoulela po tváři. Hleděla na noční nebe. Na měsíc a hvězdy. Těžké zamřížované dveře se s ránou rozlétly. Do cely vstoupil voják a surově ji chytil za dlouhé černé vlasy. Lena bolestivě vykřikla. Muž ji doslova vlekl temnou chodbou k hranici, která se měla stát jejím hrobem. Lidé na ni křičeli, nadávali jí, házeli po ní jablka. Když ji odvlekli na hranici a přikovali její útlé bílé zápěstí železnými okovy k dřevěnému kůlu, tak muž s bílým plnovousem zapálil hranici. Rudé plameny zaplavovaly suché roští takovou rychlostí, jako se šířily morové rány. Už oblizovaly dřevo pod bělostnými chodidly. Už jí šlehaly ke kolenům. Když v tom...“

Všichni na mě udiveně zírali neschopni slova. Je zvláštní, jak mě dokázala inspirovat jedna jediná vzpomínka a to zrovna na nudné hodiny dějepisu. Jediné téma, které mě zaujalo byly čarodějnické procesy. Trochu nervózně jsem se ošila.

„Irith, musím říct, že tohle byl ten nejkrásnější příběh, který jsem od tebe slyšel,“ podotkl táta.

Sklopila jsem oči k zemi. Ještě nějaký čas jsme u Horsta pobyli a poté se vydali domů. Do postele jsem se dostala naprosto unavená. Namáhavě jsem ze sebe svlékla skoro všechno oblečení mimo košile a spodního prádla a zalehla. Přitáhl jsem si deku pod bradu a vejce si položila vedle na polštář. Prakticky okamžitě jsem usnula.

Autor: FailleDraco (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Dračí princezny - 1. kapitola 1/2: