Dream comes true - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak byste se cítili, kdybyste v den svých narozenin přišli o otce? Tento pocit prožívá teprve plnoletá Charlie. Jenže smutek není jediná věc, s kterou se musí vypořádat. Začínají se jí zdát sny. Děsivé sny, které se mění ve skutečnost a není před nimi útěku. Musí najít pomoc, s kterou objeví odpověďi, a zbavit se svého Stínového muže.

02.09.2013 (19:00) • ForbiddenRose • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 546×

Na květen byla netypicky teplá noc, která mladou Charlie vytáhla ven. Procházela se pod noční hvězdnou oblohou a rozkvetlými třešňovými stromy. Světle růžové okvětní lístky jí padaly na hlavu. Kontrastovaly s jejími tmavými vlasy, které ji v divokých vlnách padaly na nahá záda. Tělo jí zahalovaly bílé šaty bez ramínek, dlouhé po kolena, s bíle vyšívanými růžemi na prsou. Ty šaty, které minulý týden viděla za výlohou značkového butiku a nemohla si je dovolit. Obuté měla boty na podpatku ladící k šatům, na kterých by se při normálních okolnostech zabila. Připadala si jako princezna v pohádce, všechno jí přišlo kouzelné.

Z čekání na vysněného, neexistujícího prince ji vyrušily kroky, které však do takovéto pohody nepatřily. Přinášely s sebou chlad, zlost a zkázu. Charlie uviděla na druhém konci cesty, po které kráčela, temnou postavu zahalenou v dlouhém černém plášti. Černé vlasy za ním vlály a kolem jeho těla se vznášela mlha. Šel z něj strach a velmi rychle se přibližoval.

Charlie se dala na útěk, ale pokud v těch botech jen tak tak chodila, jak v nich mohla utíkat? Muž se k ní rychle dostal a chytil ji za ruce. Charlie vykřikla strachem. Její křik se rozléhal zahradou, ale nebyl nikdo, kdo by ji slyšel. V celém těle jí vířila taková hrůza, že ani nevěděla, kde se v ní vzala odvaha kopnout ho do slabin a tím se aspoň na chvíli osvobodit.

Rozběhla se po dlážděné cestě v opačném směru, než původně šla. Stromy se rozprostřely a jí se naskytl pohled na polorozpadlé sídlo. Neváhala ani vteřinu a vběhla dovnitř. Ještě se ohlédla, aby zjistila, že muž již vstává ze země.

„Sakra,“ zaklela si pro sebe a rozhlédla se po místnosti, v níž byla. Ohromně velká síň se schodištěm. Uprostřed stál dlouhý mohutný dřevěný stůl plný jídla a pití. Obešla stůl, aby nebyla hned na ráně a mohla si sundat nepraktické boty a vymyslet, co bude dál. Nad ničím jiným nepřemýšlela. Ničemu se neudivovala. Na to nebyl čas.

Akorát si vyzula boty, když se její pronásledovatel vřítil dovnitř. Když ji uviděl bezbrannou stát pouze za stolem, zpomalil. Na jeho tváři se usadil spokojený a zlomyslný úsměv.

„Nemáš možnost útěku a ani se přede mnou nikam neschováš. Vzdej své marné pokusy,“ promlouval k Charlie, mezitím co on šel doprava kolem stolu a ona doleva. „Nehraj si se mnou na kočku a myš!“ zaburácel a změnil směr chůze. Charlie udělala totéž, jenže zakopla o nohu židle, které byly rozestavěny kolem stolu. Zachytila se okraje stolu a při tom na sebe vylila pohár vína. Polila si šaty. Teď vypadala, jako by byla od krve.

Muž měl skvělou příležitost se k Charlie dostat blíž. Ve snaze ho zastavit posunula židli, o kterou předtím zakopla, k muži, a podařilo se jí ho praštit do kolene. Zařval a opět se sklátil k zemi. Charlie se rozběhla po schodech do patra. Nemyslela na nic jiného než jen na touhu a potřebu mu utéct. Nepřemýšlela, proč ji honí, co po ní chce. Chtěla se jen dostat do bezpečí domova, ale k tomu jí chyběl ještě pořádný kus cesty. Vyběhla schody až do třetího patra, kde končily. Jen děkovala své učitelce tělocviku, že ji a ostatní dívky nutila pořád běhat a tak teď neumřela po první desítce schodů.

Teprve teď uslyšela, jak se její rozzuřený pronásledovatel zvedl ze země v síni a začal stoupat po schodech. Vypadalo to, že má času na rozdávání. Ten však Charlie neměla. Proběhla chodbou a zkusila otevřít všechny dveře, co zde byly. Všechny byly zamčené. Zachvátila ji neuvěřitelná panika. Srdce jí bilo jako o závod, div jí nevyskočilo z hrudi. Do spodnějšího patra se už nemohla vrátit. Nikdy se necítila tak zoufalá, tak bezmocná, tak vyčerpaná. Co teď? Co se stane, až mě chytí? Tyhle myšlenky ji tížily. Ty a další, že už nikdy nemusí vidět svou rodinu, kamarády… Na konci chodby objevila další schody. Úplně jiné než hlavní schodiště. Tyto byly příšerně strmě, vratké, dřevěné a bezpochyby ztrouchnivělé. Ale neměla jinou možnost. Do náruče mu rozhodně vletět nechtěla.

Vyšplhala ty zrádné schody. Několikrát uklouzla a myslela, že spadne, ale nakonec se dostala na půdu. Slyšela jeho kroky, které právě došly do posledního patra. „Mám ti znovu zopakovat, že přede mnou se neschováš?“ zavrčel podrážděně. Bylo zřejmé, že honičky po velkých sídlech neměl rád, ale proč Charlie sledoval? Rychle a s největší tichostí, jakou svedla, zavřela dřevěný poklop - dveře na půdu. Panty zavrzaly, čímž musely upoutat pozornost muže.

„Sakra, sakra, sakra,“ zase nadávala a nadávala dál na to, jak je nešikovná. Rozhlédla se po něčem, čím by mohla dveře zatížit. Určitě mu nebude trvat moc dlouho, než ji najde. Jenže na půdě nebylo nic.

Nic víc než truhla přesně uprostřed. Ať se bála sebevíc, zvědavost ji přemohla a ona poklekla před truhlou a zkusila ji otevřít. Dvakrát zatáhla a víko se nadzvedlo. Nahlédla dovnitř. Až na dně uviděla ležet klíč a ruličku papíru s pečetí. Obojí vzala do ruky. Klíč moc nezkoumala, ale všimla si, že je z černého kovu se zdobením. Víc pozornosti věnovala svitku papíru. Rozlomila pečeť a přejela očima po řádcích psaných inkoustem.

Stálo tam: Jeď navštívit Damyra Terarena, šamana, který zná odpovědi na tvé otázky. Cestu k němu najdeš, když nahlédneš do své duše. Šťastnou cestu Charlotte. T.

Charlie nechápala, jak může být na tom listu papíru, který je očividně starý stovky let, její jméno. Ani netušila, kdo může být osoba podepsána jako T. Po tom, co dočetla vzkaz, uslyšela, jak se muž snaží otevřít poklop. Byl to strašidelný zvuk znamenající, že až se sem dostane, bude všemu konec. Zavřela oči a opakovala jen: „Ne, prosím ne.“

Zpocená a s křikem se probudila v posteli ve svém pokoji. Takže to byl jen sen? Jen noční můra? běželo jí okamžitě hlavou. „Já celou tu dobu spala? Proč jsem nepoznala, že je to jen sen?“ Byla celá zmatená. Za okny jejího pokoje právě svítalo. Bylo jí jedno, že se za chvíli musí chystat do školy. Teď měla plnou hlavu toho snu. Zhluboka dýchala. Až když se dostatečně uklidnila tím, že to byl skutečně jen sen, si všimla, že v dlani něco křečovitě svírá. Rozevřela dlaň a málem omdlela.

„To nebyl sen!“ vykřikla zoufale. V dlani jí ležel ten samý klíč, který našla v truhle na půdě hradu. Rozsvítila lampičku na nočním stolku. Ta vrhla světlo na zpola srolovaný papír ležící na desce stolu. Znovu si přečetla ten vzkaz. Teď u něj bylo obyčejným perem dopsáno: Neboj se, má sladká Charlie, brzy se opět shledáme. Tvůj Stínový muž.

Věděla přesně, kdo se nazývá Stínovým mužem. Ten muž, který ji honil po hradě, ale kdo je? Rozhodla se velice rychle.

„Musím jet za Damyrem, musím ho najít!“

Autor: ForbiddenRose, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction