OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Dreams can come true 9. kapitola

03.05.2016 (14:00) • shafelina • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1165×

PIXIE

„Sakra, sakra, sakra,“ opakuji si v hlavě stále dokola. Zaspala jsem a nemám tedy moc času na úpravu svého zevnějšku. To zaspání není tak hrozné, takže se sebou stačím něco udělat, rychle se obleču, do ruky vezmu telefon, laptop, kabelku, životopis a vytištěný článek o Constance. Nakloním se nad ještě spícího Shanna a vlepím mu pusu na tvář. Ani to ho neprobudí, nevadí, nemusí se mnou vstávat a ven sám trefí.

Dole narazím na Phillipa s Charliem, snídají. Ani jeden očividně do práce nechvátá. Phillip mi běží vstříc s kelímkem kávy a klíčkama od auta. S ohledem na své zaspání jsem mu nakonec za nabídku auta vděčná. Obejme mě, dá mi pusu a společně s Charliem mi přeje hodně štěstí. Poděkování za nimi už jenom zakřičím.

V autě odhodím věci na sedadlo spolujezdce, kelímek s kávou položím mezi sedadla do držáku na pití. Jakmile nastartuji, promluví ke mně i navigace, kde je přednastaven cíl cesty, jak Phillip slíbil. Děkuji Bohu za to, že ho mám, a vlastně i za Shanna. Ten mi pomohl si vše včera připravit a vybrat si oblečení; a Phillip myslel na dopravu. Ještěže ty kluky mám.

Cesta je ze začátku vcelku dobrá, není moc velký provoz, ale čím více se blížím centru, je aut všude více a více. Když stojím na jedné z křižovatek, pípne mi SMSka a protože je na semaforu stále červená, přečtu si ji. S neuvěřením na ni zírám. Číslo odesilatele je pro mě neznámé, ale už když čtu text zprávy, vím, kdo mi ji poslal, což mi vzápětí potvrdí i podpis. TRY AND FAIL BUT NEVER FAIL TO TRY. GOOD LUCK. JARED

Odložím telefon a stále nemůžu uvěřit, že mi Jared napsal. Vůbec jsem nečekala, že by se po včerejší „fackové eskapádě“ ozval. Tohle mě donutí přemýšlet o tom. V hlavě jsem to zasunula do nejzazšího kouta, přesvědčila jsem sama sebe, že se tím nebudu zabývat, že budu ignorovat tu sílu, která mezi námi působí, když jsme spolu. To, co je mezi mnou a Shannonem, je perfektní. Přitahujeme se, máme se rádi a rozhodně si nejsme lhostejní. Za sebe můžu říct, že z něj mám pěkně zamotanou hlavu a ta chemie, která je mezi námi, je neskutečná. Opravdu nikdy jsem ji nezažila. Vysvětlete mi ale, co se to tedy děje mezi mnou a Jayem. Vůbec z toho nejsem moudrá, strávila jsem s ním pouze nepatrné chvíle. Jsem z něj nesvá, ale zároveň mi dodává odvahu. Každým pohledem a úsměvem, který mi věnoval. A to, co proběhlo při tom polibku, si neumím vysvětlit vůbec. Celým mým tělem prostupovalo nepatrné chvění elektřiny. Bratři Letovi mi způsobují v hlavě akorát pěkný zmatek.

Z mého rozjímání mě vytrhne změna barvy na semaforu a já se tedy zase plně věnuji řízení. Moje pozornost není ovšem dostatečná, auto jedoucí ve vedlejším pruhu prudce zabrzdí a já udělám totéž, jelikož se všude ozývá troubení. Jeho příčina se mi brzy ukáže, pro mě ovšem už docela pozdě. Blázen, klestící si cestu na červenou, nejdříve lehce narazí do auta stojícího vedle mě a potom do mě.

SHANNON

Už podruhé se budím v prázdné posteli. Každopádně už podruhé s úsměvem spokojeného blbečka. To, co Pixie umí v posteli, by se dalo nazvat uměním. Je úžasná a já bych si kvůli sobě i kvůli ní přál, abych cítil, že se z toho klube něco většího, ale ten správný pocit se ne a ne dostavit a já bych jí vážně nerad ublížil, asi bychom měli absolvovat ten nenáviděný rozhovor „kam tohle spěje“, ať máme jasno.

Z polehávání mě vytrhne bouchání dveří a dupot po schodech. Vyběhnu ven a vidím, jak se ke mně řítí Phillip.

„Oblíkej se, Pixie je v nemocnici,“ huláká na mě. V momentě se otáčím do pokoje, hodím na sebe rychle kraťasy, tílko, bundu, do kapsy klíče od auta a telefon. Cestou ze schodů se obouvám. Charlie říká Phillipovi, že musí na kliniku, čeká ho nějaká důležitá operace, takže Phillip sedá do auta se mnou.

„Je v LA Main Hospital,“ diktuje mi Phillip, když už jsem dávno na cestě k centru. Je bílý jako stěna.

„Co se stalo?“ snažím se zjistit od něj informace.

„Moc toho nevím. Volala mi los angelská policie, protože auto patří mně. Řekli mi jen, že auto bylo nabourané, někdo se vykašlal na semafor, a že Pixie odvezli do nemocnice LA Main Hospital,“ shrne to málo, co ví. Ani jeden nemluvíme, Phillip se znatelně ošívá, jak moc si přeje, abychom tam už byli, a já dělám, co můžu. Během čtyřeceti pěti minut jsme si proklestili cestu hustou dopravou centra LA a já konečně parkuji před nemocnicí. V běhu do budovy mi zazvoní telefon. Je to Jared.

„Co je?“ odseknu.

„Taky tě rád slyším, brácho…“ Než však stačí pokračovat, utnu ho.

„Jayi, nemám čas na tyhle hry, jsem v LA Main Hospital, Pixie měla autonehodu.“ Na moje slova už nereaguje, v telefonu jen slyším, jak něčím šramotí, bouchnutí dveří a startování auta. Jede sem.

PIXIE

Pomalu otevírám oči. Jsem dezorientovaná a moc netuším, kde to jsem. Zády ke mně stojí tři muži a o něčem se baví, nevěnuji jim pozornost a kontroluji sebe. Vybavuji si, jak do mě narazilo auto a poté si už nic nepamatuji. Pekelně mě bolí hlava a levá část těla. Přejíždím po sobě očima a sčítám škody. Neskutečně se mi uleví, můžu hýbat každou končetinou. Levou ruku mám ovšem až nad loket v sádře a levý kotník zafixovaný v ortéze, v pravé ruce kanylu s kapačkou a kolem mě pípající přístroje. Na hlavně si nahmatám obvaz a když se dotknu levé strany čela, syknu bolestí. Tím přilákám pozornost těch třech. Ještě než se otočí, vím přesně, kdo tam stojí. Jared, Shannon a Phillip na mě upírají pohledy. Nevím, co říct a oni na mě jen zírají. První se vzpamatuje Phillip, pokud se tak dá říct tomu, co následuje. S neskrývaným pláčem se na mě vrhá a objímá mě, čímž jenom způsobí, že mi projede bolest od hlavy až k patě, takže znova syknu.

„Promiň, promiň. Jsi v pořádku? Jak se cítíš? Nepotřebuješ něco?“ valí na mě jednu otázku za druhou.

„Jo, dobrý, ne, díky,“ vydám ze sebe pro změnu stručně já. Dalším, kdo ke mně přistoupí, je Shannon, v očích se mu zračí obavy, které si dělal, a mně se zrychlí tep, což je hned vidět na jednom z těch pitomých přístrojů. Nakloní se ke mně a políbí mě. To, že tady je, mě dojme k slzám, které ovšem rychle rozmrkám.

„Dojdu si pro kafe, chceš taky něco?“ stará se Shann.

„Nene, děkuju,“ usměju se na něj.

„Půjdu s tebou, potřebuju něco na posilněnou. Jayi, chceš něco?“ otočí se k Jaredovi, který na mě stále upřeně hledí.

„Nene, díky,“ pronese k Shannovi a Phillipovi, kteří stojí ve dveřích mého nemocničního pokoje, a které se za nimi záhy zaklapnou.

„Jak ti je?“ podívá se na mě znovu Jared.

„Vlastně docela dobře, sice mě všechno hrozně bolí, ale můžu hýbat rukama i nohama. Řekni mi, prosím, že na hlavě mám obvaz jen proto, že mám rozbité čelo a nemám vyholenou půlku hlavy?“ ptám se v žertu, ale i s jasnou obavou.

„Máš všechny vlasy, obě ruce i nohy. Naštěstí jsi úplně celá. Takhle mě už nikdy neděs,“ přikáže mi a upře na mě ty své pronikavé modré oči.

„Tohle jsem rozhodně neplánovala, věř mi. Vlastně mi to docela zkomplikovalo můj pracovní plán. LA Times padá,“ konstatuji posmutněle.

„Na to teď nemysli, nějak se to pak vymyslí, hlavně, že jsi v pořádku,“ nahodí úsměv na svou, až doteď, ustaranou tvář. „Pixie, promiň mi ten včerejšek, neměl jsem tě políbit, ale nemohl jsem si pomoct. Mezi námi prostě jiskří elektřina a já tomu nemohl odolat. Neříkej, že to taky necítíš?“ ukončí svou omluvu s pozdvihnutým obočím.

„Cítím a nevím, co to je, nerozumím tomu. Mezi mnou a Shannem je jasná chemie, absolutně jiná, než jakou jsem kdy cítila. Mezi tebou a mnou ale proudí statická elektřina, proudí celým mým tělem, ale já nejsem holka, která by to hrála na dvě strany. Dokud si nepromluvím se Shannem, myslíš, že bychom mohli být přátelé? Vím, že je to klišé, ale cítím se díky tobě sebevědomější, rozhodnější. Můžeš to pro mě udělat, prosím? Přátelé by se mi tady v novém domově hodili,“ usměju se na něj a natáhnu k němu zdravou ruku. Udělá těch pár kroků ke mně, chytí mě za ni a věnuje mi prostou pusu. I jen při ní samotné cítím výboje v celém těle.

„Dobře, takže přátelé, prozatím,“ mrkne na mě.

Můj pobyt v nemocnici se zkrátí jen na týden, a to díky Charliemu. Můj ošetřující lékař byl jeho spolužákem na medicíně, takže mi domluví propustku. Jsem za to ráda. Ne, že bych se v nemocnici nudila. Jared, Shannon i Phillip mě pořád navštěvují, nosí mi sladkosti a dárky. Phillip mi od policie donesl telefon i notebook, oboje bylo kupodivu nepoškozeno, jen notebook má pár škrábnutí, takže jsem informovala také mamku do Irska, která samozřejmě vyváděla, ale už je v klidu. Auto je bohužel na odpis, jak mi Phillip sdělí, ale nic moc si z toho nedělá, z pojistky dostane dost na to, aby si mohl koupit nové, o kterém stejně už prý uvažoval. Kromě auta je na odpis i moje kariéra v LA Times. Ač je pan Matthews chápavý, nedal se ani přes Phillipovy a Charlieho žádosti přemluvit k druhé šanci na pohovor. Zařekla jsem se ovšem, že si s tím nebudu dělat hlavu, není to konec světa a jakmile dojedu domů, tak se dám do rozesílání životopisů do ostatních časopisů a také rádií, které v LA jsou. Ve dveřích se na mě zubí Shann. Přijel mě vyzvednout a dovezl mi věci, které vyzvedl doma u Phillipa. Ten musel včera odletět do Vegas, protože si ho tam nějaká panička vyžádala a nabídla mu celkem slušný honorář za to, aby se postaral o vlasy jí a jejím holkám (jejíma holkama mám na mysli společnice pro lepší pány). Shann mi pomůže se obléct a posbírat všechny věci, které tady mám. Cestou z nemocnice mě podpírá, protože chůze s ortézou není úplně dvakrát jednoduchá. Na recepci podepíšu propouštěcí zprávu v níž mám uvedeny instrukce do dalších dní, originál zůstává v nemocnici, kopii si beru sebou domů. Když vyjdeme z nemocnice, nadechnu se plně čerstvého vzduchu. Je to skvělý pocit, ač je venku jeden z deštivých listopadových dní, mně to vůbec nevadí, však jsem Irka.

„Máme na dnešek něco v plánu?“ vyzvídám na Shannovi informace.

„Mám pro tebe překvapení,“ mrkne na mě a já jen doufám, že to bude něco poklidného. Ležela jsem sice celý týden v nemocnici v posteli, ale pořád nemám ještě moc síly.

„Tak to už se těším,“ konstatuji s neskrývanou zvědavostí. Po pár minutách cesty zjistím, že nejedeme ani k Shannovi domů, ani ke mně domů, ale míříme do Hollywood Hills, kde se nachází Marslab, což je místo, které jsem považovala za kluků domov a kde jsem s Shannem strávila první noc. Ukázalo se, že nejsem až tak velký fanatik a informace o tom, že každý z kluků má svůj vlastní byt nebo dům, mi unikla, ač v Marslab tráví většinu času, protože tam mají každý vlastní pokoj, zkušebnu, nahrávací studio a vlastně všechno, co k životu potřebují. Shannon vidí, že jsem vytušila, kam máme namířeno.

„Potřebujeme s klukama teď pár dní zkoušet a pracovat na nových věcech, a protože Phillip není doma a Charlie je pořád v práci, tak jsem myslel, že bys mohla být s námi,“ podívá se na mě letmo a vrací pohled zpět k řízení.

„To je super nápad, ale já nemám sebou žádné věci,“ namítnu.

„Neboj, Phillip ti sbalil vše potřebné. Tvou tašku mám v kufru,“ uklidní mě.

„V tom případě nemám námitek,“ zazubím se na něj a on je viditelně potěšen mou spokojeností. Zaparkujeme před domem na příjezdové cestě a Shann mi donese věci do svého pokoje. Jaye cestou nepotkáme.

„Jdu se podívat, kde je brácha. Udělej si pohodlí, dej se do pořádku a přijď za námi,“ zaúkoluje mne a mně to vlastně ani nevadí. Než si vyndám kosmetiku z kufru, zmizí někde v domě.

Když se na sebe dívám do zrcadla, pokládám si otázku, co ti dva na mně vidí. Jsem bledší než normálně, a to dalo vyznít pihám, které mám rozeseté pod očima na tvářích a na nose, vlasy rozčepýřené na všechny strany. Teď vypadám už vcelku dobře, včera večer jsem si dala sprchu v nemocnici, sestřička mi pomohla. Ovšem když jsem se viděla v nemocnici, myslela jsem, že mě trefí. Snažím se tedy aspoň trochu dát do gala. Na obličej si nanesu sjednocující krém, který rozjasní mojí popelavou pleť, zvýrazním obočí a tváře, udělám si černé linky, ač to jde jednou rukou těžce a nanesu si řasenku, zase to nechci přehánět, aby to nebyl takový šok. Vlasy si prostě jen rozčešu, protože s pravou rukou v sádře prostě víc nezvládnu. Z kufru si poté vyberu něco na sebe. Chci něco pohodlného, takže si nakonec vyberu dlouhé černé legíny, na nohy hodím obyč baleríny, teda jen na jednu nohu, bílé tílko a oblíbenou Who the f#%k is Barthollomew Cubbins? mikinu. Dá mi to zabrat, ale nakonec se sama obleču. Moc svých věcí v kufru totiž nemám, Phillip mi sbalil hodně věcí, které mi nakoupil on sám, a na to teď není správná chvíle a ani se mi to oblékat nechce.

Cestou dolů slyším hlasy z kuchyně, rozhodně tam není jen Shann s Jaredem. Dle hlasů nedokážu vytušit, kdo by tam mohl být, a trochu s nervozním obličejem vejdu do kuchyně. Nejen, že tam není jen několik lidí, je jich tam dokonce spousta. Jakmile všem vstoupím do zorného pole, zastaví se v mluvení a koukají se na mě. Shann ke mně přiskočí a všem oznámí, kdo vlastně jsem. Chce mi lidi představit, ale zastavím ho, než začně mluvit.

„Já všechny znám. Teda, ne, že bych všechny znala osobně, ale podle vidění vím, kdo jsou,“ vydám ze sebe s odvahou, která nevím, kde se ve mně vzala. Vymaním se z Shannova objetí a zamířím nejdřív k Tomovi, který objímá Vicki (pro nezasvěcené – Tomo je třetí muzikant z Mars a Vicki jeho žena). Představím se jim a se slovy, že mě vážně neskutečně těší, se přesouvám k vysokému, hubenému, tmavovlasému klukovi s velkýma tmavýma očima - Steviemu (pro nezasvěcené – další z hudebníků z Marscrew). Ruku si podám s dalšíma lidma z Marscrew a z VyRT teamu (pro nezasvěcené - tým, který pracuje na webové stránce, kde kluci hrají online k divákům, povídají si s nimi a přehrávají koncerty, stránka se nazývá VyRT). Nakonec se potkám s Emmou, která mě kromě podání ruky obejme a dodá, že je ráda, že jsem v pořádku, což mě neskutečně těší, a s Jaredem. Dívá se na mě tím svým pohledem, obejme mě a dá mi pusu na tvář.           

Všichni si už mezitím dávno hledí svého a protože Shann o něčem žhavě debatuje s Tomem, zůstanu s Jaredem a dám se s ním do hovoru.

„Co se to tady vlastně děje? Proč je tu tolik lidí?“ vyzvídám.

„Z části je to kvůli tobě, ale hlavně kvůli VyRTu,“ objasní mi to velké shromáždění v jejich domě. Nejdřív se chci zeptat, proč kvůli mně, ale hned mě zaujme, že kvůli VyRTu.

„Počkej, počkej. Chceš mi říct, že budete právě teď online na VyRTu?“ řeknu nadšeně víc, než bych musela.

Jareda to pobaví, takže mi se smíchem odpovídá: „Jasně, Into The Wild (pro nezasvěcené – video, které zobrazuje turné k albu This Is War, s nímž kluci drží Guinnesův rekord za nejdelší odehrané turné k jednomu albu v historii rock´n´rollu) pojede od 30. listopadu 13 týdnů po částech na VyRTu, tak pro lidi, co už mají koupený lístek uděláme VyRT Violet (pro nezasvěcené – online přenos, kdy se klukům zachce a je zdarma)." Koukám na něj skoro s otevřenou pusou, vždycky jsem to chtěla vidět.

„Původně jsem myslel, že s tím ještě počkáme, ale věděl jsem, že tě pustí dnes z nemocnice a říkal jsem si, že bys to možná chtěla vidět živě,“ usměje se na mě a provrtává mě těmi svými modrými diamanty, dožadujícími se odpovědi.

„Jayi, já nevím co říct, to je paráda,“ vypravím ze sebe a vrhám se ho obejmout, aby neviděl moje rozpaky. Jasně, v nemocnici jsme si řekli, že budeme přátelé, ale to chvění mezi sebou máme pořád a já vážně neměla moc šancí si promluvit s Shannem, abych věděla, co si můžu dovolit k Jaredovi a co ne. Když se od sebe z Jaredem zase odtrhneme, jde s Emmou a zbytkem z VyRT teamu připravovat vše potřebné.

Připojím se tedy k Shannovi a Tomovi. Když zmíním, že mám docela hlad, tak Tomo neváhá a odněkud vyloví domácí veganskou pizzu – samozřejmě ji dělal on sám. Kuchař se v něm prostě nezapře a pizza je výborná. Skvěle se bavím, Tomo je vtipálek, přesně jak ho všichni znají. S Vicki se navzájem skvěle doplňují a i s Shannem mají to přátelské propojení opravdu vymakané, protože se bavím nejen já, ale i ostatní, kteří se k nám do hovoru sem tam připojí. Ze zábavy nás vytrhne Emma, která nás požádá, abychom se ztišili, že VyRT bude během pár okamžiků začínat. Tomo s Shannem a Steviem se připojí na svá místa před kameru k Jaredovi, já se s Vicki usadím na sedačku před níž kluci sedí a než se naděju, Jared vítá všechny, kteří sedí u svých počítačí a sledují je právě teď online. Jakmile dokončí úvodní slovo, zahraje s klukama Up In The Air a zase promlouvá k echelonu, tak se to opakuje několikrát. Celé to trvá asi pětayčtyřicet minut a je to podívaná. Nikdy bych nečekala, že tohle uvidím naživo, ale je to paráda.

Všichni se teď vrhají do uklízení, ale já se dojdu Shannovi omluvit, že si půjdu lehnout, jsem vcelku vyčerpaná. Nenechá mě jít samotnou a doprovodí mě až nahoru do postele. Když ležím, nahne se ke mně a pošeptá mi: „Odpočiň si, protože večer tě rozhodně odpočívat nenechám.“ Větu zakončí polibkem na klíční kost a mně se hned ztěžka dýchá. S ním jako by to ale nic neudělalo.

„Jdu pomoct dolů klukům. Prospi se,“ řekne prostě a odejde. Usnutí mi ovšem velký problém nedělá, vyčerpání mě opravdu dostane a já usnu během pár okamžiků.

Při pohledu na mobil se trošku vyděsím, spala jsem asi od tří a je devět. Hrabu se z postele a mířím dolů. Nikde nikdo, i když se skoro všude svítí. Když si připravuji něco malého k snědku a vařím kávu, zkusím, zda někdo není v domě a zavolám: „Jayi!? Shanne!?“ Je to ale zbytečné. Nikdo se neozývá, což jsem věděla už předtím, než jsem otázku do prázdného domu položila. Samota domu mě láká k prohlídce, kterou nakonec neuskutečním, nechci slídit. Sedám si tedy do křesla, nohu s kotníkem v ortéze si položím na stůl, zapínám televizi a pouštím se do jídla, tousty s burákovým máslem a marmeládou jsou vyloženou lahůdkou. Zapíjím to všechno kávou a v televizi koukám na zprávy, abych se taky dozvěděla, co se ve světě vlastně děje. Z mé činnosti mě vyruší hovor, je to Phillip. Mluvíme spolu skoro půl hodiny, vypráví o Vegas a v neděli, kdy se vrací domů, si vyžaduje mou přítomnost.

„Neboj, přijedu domů, beztak mě kluci budou mít určitě už plné zuby. Je středa, takže po čtyřech dnech mě domu povezou určitě ještě rádi, ne-li dříve,“ dělám si legrácky.

„No to si nemyslím. Oba sis svým způsobem opravdu získala,“ mírní moje vtipkování a než se stačím ptát dál, slyším vstupní dveře a hlasy Jaye i Shanna. Loučím se s Phillipem a čekám, až si mě ti dva najdou.

„Promiň, že jsme tě tu nechali tak dlouho samotnou,“ promlouvá ke mně Shann a vstupuje mi do zorného pole.

„No, já před necelou hodinou vstala,“ přiznám trošku ostýchavě a rozhlížím se po pokoji, abych zjistila, kde je druhý ze sourozenců Letových.

„Kde máš Jaye?“ ptám se.

„Asi šel k sobě, do zkušebny, kdo ví,“ vysvětlí mi a v obličeji mu hraje ďábelský výraz. Hledím na něj s dotazem v očích.

„Takže jsi se dost vyspala?“ zjišťuje situaci. Přikývnu, protože tuším, co bude následovat za několik minut a hlavně proto, že ho chci. Shann ovšem předčí moje očekávání, vytahuje mě z křesla a nese mě do pokoje nahoru.

„Zvládla bych to i sama,“ směju se cestou po schodech do patra.

„Vím, že ano, ale ne tak rychle,“ ušklíbne se. V tom má každopádně pravdu, s ortézou se pohybuji pomaleji než sedmdesátiletá babička s chodítkem. Ortéza je pevná, ale mohu být ráda, že ji mám. Bez ní bych ležela ještě v nemocnici. Ten, kdo tyhle chodící sundavací ortézy vymyslel by měl dostat metál. Myšlenky na ortézy mě ovšem brzy přejdou.

Jsme s Shannem v ložnici, nepostaví mě, opatrně mě položí na postel. Už teď se mi zrychluje dech. Pomalu mě začne svlékat a nepřestává mě provrtávat svým pohledem. Sundá mi balerínu, opatrně mě dostane z legín i tílka a mikiny. Na posteli ležím jen v kalhotkách a podprsence, s ortézou na noze a sádrou na ruce. Ráda bych se taky konečně potěšila pohledem na jeho tělo, snažím se zvednout, ale nenechá mě. Dlaní položenou na mé hrudi mě zatlačí zpátky do polštářů. Během okamžiku se ovšem dostane ze svého oblečení. Na sobě si nechá jenom boxerky a já vzrušením dýchám tak rychle, jako bych právě sprintovala. Zase se ke mně nahne a stáhne mi podprsenku, která končí na zemi společně s mými věcmi. Zpátky si lehnu, Shann se na mě podívá a já mám co dělat, abych nežadonila, aby si mě konečně vzal. To, co udělá, mě ovšem překvapí. Oddálí mi nohy od sebe a jen si na mě prostě lehne. Hlavu přitiskne mezi moje prsa, obejme mě kolem pasu a tiskne mě k sobě. Je to skvělý pocit, cítit jeho horkou kůži na té mojí. Cítím každý jeho nepatrný pohyb, dech na mé hrudi, který mě dráždí. Užívám si jeho přítomnost, to ticho, přerývané pouze naším dechem a samotnou tuhle perfektní chvíli. Je to tak uklidňující, že bych snad i usnula, i když Shann mě tiskne dostatečně na to, aby mě do říše snů upadnout nenechal. Dostanu se ovšem do takového stavu klidu, že jeho náhlé zvednutí se na lokty musím nejdříve zpracovat. Vyhledá ústy moje rty a věnuje mi rychlý drsný polibek. Rukama sjede k mým kalhotkám, které ze mě dostane jedním rychlým škubnutím dlaněmi od sebe. Než se pořádně vzpamatuji, Shann je bez boxerek.

„Nehýbej se,“ přikáže mi a já udělám, jak si přeje. Skloní se ke mně a jedním prudkým pohybem vpřed do mě vnikne. V ten okamžik se nedokážu nehýbat, prohnu se v zádech a vyjdu mu vstříc. Tenhle sex je stejný jako náš první, nedočkavý, rychlý, uspěchaný a skvělý. I když jsem vcelku omezená v pohyblivosti, tak to nevadí, Shann má dost sil, aby zvládl to, kde já jsem handikapovaná. Na vrchol vystoupáme skoro stejně. Já o pár vteřin dříve než on. Stále ve mně ovšem doznívá pocit orgasmu, když se svalí na postel vedle mě a oddychuje stejně jako já na začátku. Oba se pomalu dostáváme do klidu a protože je teprve něco málo po půlnoci, Shann pustí v televizi film, u nějž společně, a já v jeho objetí, usínáme.

Budím se kolem čtvrté ráno a protože mám naspáno z odpoledne, nemůžu už znovu usnout. Shann spí na své straně postele, otočený zády ke mně. Jsem ráda, nemusím ho budit svým neohrabaným lezením z postele. Světla LA jsou dostatečná pro to, abych nemusela rozvěcet a našla na zemi svoje legíny a mikinu, hodím tyhle věci co nejtišeji na sebe, vezmu telefon a laptop a vytratím se z pokoje. V kuchyni rozsvítím pouze světlo nad linkou, abych nesvítila více, než je nutné a udělám si kávu. Když mám kafe hotové, usadím se k barovému pultu, který odděluje kuchyň od obývacího pokoje. Jsou u něj barové stoličky. Na jedné se uvelebím, na druhou vyzdvihnu zraněný kotník a mezitím, co usrkávám naprosto luxusní kafe, vyhledávám časopisy a rádia se sídlem v LA. Je jich opravdu velké množství, vybírám si ty, které mě zaujmou a jsou mezi nimi i velikání jako časopisy People a Vanity Fair (oba mají sice hlavní sídlo v NY, ale i v LA mají pobočky) nebo rádio KOST-FM. Všude rozesílám životopisy, některé jen s úvodním slovem, některé s průvodním dopisem. Jak do Vanity Fair tak do People zašlu žádost o zveřejnění článku o Constance Leto. Samotný článek ovšem neposílám a možná trošku troufale připisuji, že pokud budou mít zájem, ráda se zastavím a osobně jim článek představím.

Něco málo po půl sedmé mě vyruší kroky, je to Jared.

„Co tu děláš tak brzy?“ vyzvídá.

„Nemohla jsem spát. Prospala jsem včera celé odpoledne a část noci. Sedím tady asi od čtvrt na pět a rozesílám životopisy do rádií a časopisů,“ objasním mu, proč si tady hraji na ranní ptáče.

„Jak se cítíš?“ ptá se mě tento týden už asi po stopadesáté.

„Vlastně docela dobře. Cítím se plná chuti do života, práce, mám hafo elánu. Což dokazuje už jen i fakt, že můj životopis před několika minutami přistál ve schránce časopisů Vanity Fair a People,“ zasměju se trochu nevěřícně sama sobě.

„Nepodceňuj se, Pixie. Četl jsem to, co jsi napsala o mámě, a ač mámu miluju, nemyslím si, že bych to napsal lépe,“ pochválí mě a já na něj jen koukám. To, jak to řekl a co řekl, je přesně ta sebedůvěra, kterou ve mně vzbuzuje. Zamyslím se nad tím, takže si nevšimnu, že přešel od kuchyňského pultu na druhou stranu baru ke mně, odsune můj laptop stranou a vysadí mě na bar, takže mu hledím přímo do očí. Záblesky elektřiny, které mezi námi lítají musí být vidět. S Shannem jsem se mohla udýchat, při Jaredově pohledu se mi dech tají. Měla bych ho odstrčit, říct mu, ať to nedělá, ale dáběl sedící mně na rameni mi našeptává přesný opak, takže v okamžiku, kdy si mě za pas přitáhne jednou rukou k sobě a druhou ruku mi při polibku zaboří do vlasů, mu polibek oplácím a objímám ho kolem krku, prsty mu proplétám do vlasů a nemůžu uvěřit tomu, co se ve mně deje. Jiskřičky elektřiny mi probíhají každým nervovým zakončením v těle, pocit je to tak omamný, že bych přeslechla i hlas, který se mi ozve za zády.

„Teda, brácho, já vím, že jsme se dohodli, že se podělíme, ale netušil jsem, že začneš dřív, než si o tom všichni promluvíme,“ promluví Shann. Nejdřív mnou projede vlna viny, ale pak mi dojde to, co řekl. Odstrčím od sebe Jareda a nechápavě a naštvaně koukám z jednoho na druhého. Chtěla bych slézt z barového pultu, abych mohla zaujmout trošku bojovný postoj, ale nemůžu, je to výš, než bych chtěla a na jedné noze přistát nezvládnu. Čekám, až jeden nebo druhý něco řekne, ale asi jsem je překvapila svou reakcí, takže začnu já.

„Můžete mi říct, na čem konkrétně že jste se to dohodli?“ řeknu hlasitěji, než by bylo nutné. Shann přejde pomalu z kuchyně k Jayovi a oba si naproti mně sednou na barové stoličky. Jeden přes druhého se mi snaží vysvětlit, na čem že se to vlastně domluvili, ale jsem moudrá jen o něco málo více, než předtím. Zarazím je.

„Shanne, prosím, mluv nejdřív ty,“ a slovo prosím použiju proto, abych trochu zmírnila naštvání, které mnou lomcuje.

„Víš, Pixie, jak jsi měla tu nehodu, tak mi Jared řekl, že tě políbil. Vypadlo z něj, že tě má rád stejně jako já. Oba jsi nás okouzlila. Holku jako ty jsme nepoznali dlouho. Motají se kolem nás fanynky, máme kamarádky, které máme rádi, ale nikoho jako tebe. Výjimkou je Emma, ta je s námi už ale dlouho, má už něco za sebou, ale nikdy jsme s ní nic neměli, protože vztah byl původně pracovní. Jsi jako holka od vedle, kterou každý chce dostat, nejen proto, že je nádherná, ale je i chytrá, vtipná, cílevědomá, odvážná,......“ Shann pokračuje, ale já ho nevnímám a znovu ho přeruším.

„Dobře, dobře. Co to znamená pro mě?“ zajímá mě, i když odpověď tuším předem. Tentokrát se slova chopí Jared.

„Budeš se mnou i s Shannem. Budeme k sobě upřímní, takže pokud si někdo z nás někoho najde, nebo se mu někdo začne líbit, řekneme si to a podle toho se zařídíme. Stejně tak, pokud ty začneš cítit něco víc ke mně nebo k Shannovi, řekneme si to a pokud já nebo Shann začneme cítit něco víc k tobě, řekneme si to. Jsme dopělí, Shann tě chce, já tě chci a ty chceš očividně nás oba dva. Takže, co ty na to?“ zeptá se mě narovinu a podívá se na Shanna, co on na to. Ten jen přikývne, pak jejich pohledy spočinou na mně. Má duše slušně vychované holky, s dobrými způsoby, se ve mně kroutí dotčením a uražením. Ovšem mé nové já, mé já, které mě doneslo až sem do LA, reaguje.

„Dobře, jsem pro a zatím nemám nic, co bych doplnila.“ Jak bych mohla říct něco jiného, vybrat si mezi bratry Letovými je nadlidský úkol. Od nemocnice to v sobě řeším a nevyřešila jsem to, tak to udělali oni za mě.

„Super,“ zhodnotí situaci Shannon. „Další důvod k oslavě,“ usmívá se jak sluníčko.

„Další? Jak to myslíš?“ zírám nechápavě z jednoho Leta na druhého.

„Tím prvním důvodem je tvoje čtrnáctidenní přítomnost,“ objasní mi a já si uvědomím, že dnes je to čtrnáct dní, co jsem v LA. Tolik vzrušení a akce, co jsem zažila v LA za čtrnáct dní, jsem nezažila za rok v Dublinu. Stejně tak si říkám, že to s klukama šlo nějak rychle, ale stejně tak si musím říct, že i je jsem za čtrnáct dní vídala vícekrát než některé přátele v Dublinu za rok. Kam tohle povede, to by mě vážně zajímalo. Nestačím se nad tím ovšem moc zamyslet, protože kluci mě zapojí do rozhovoru o dnešních plánech.

Všem se moc omlouvám za roční pauzu, která u mě nastala, ale moje americké dobrodružství mi nedovolilo psát více. Teď jsem se do toho ovšem pustila a přidávám tedy další kapitolu, abych vás navnadila do dalšího čtení, a věřím, že další budou přibývat, jak jen to půjde, abyste se dozvěděli, jak to tedy s Pixie a sourozenci Letovými dopadne. Doufám, že jste si kapitolu užili. Přeji krásný víkend!!!

Autor: shafelina, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Dreams can come true 9. kapitola: