OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Dvě strany téže mince - 20. kapitola 3/3 - Budoucnost

02.09.2011 (13:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 14× • zobrazeno 3148×

20. kapitola – 3. část – Budoucnost

Zhluboka se nadechl.

Teprve potom se odhodlal otevřít oči. Kolem něj byla jen tma. Bolelo ho celé tělo, cítil se prapodivně slabý.

Ale co bylo nejhorší, měl pocit, jako kdyby mu jeho mrtvé srdce podruhé vypovědělo službu.

„Lhářko,“ zašeptal do ticha. „Ty zpropadená lhářko.“

Nemohl to pochopit. Proč mu neřekla pravdu?

Zrovna ona.

A zrovna jemu.

„Proč?“

Zaslechl kroky, a tak otočil hlavu ke dveřím. Ty se otevřely a v nich stál Stefan. „Už jsi vzhůru,“ konstatoval.

„To byla tvoje práce?“ hekl Damon.

„Nemohl jsem dovolit, abys ji zabil,“ namítl Stefan a zavřel za sebou. Věděl, že tím nic neriskuje. Damon nebyl schopný se zregenerovat, pokud nedostane krev.

„Samozřejmě,“ odpověděl uštěpačně.

„Litoval bys toho,“ ujistil ho Stefan.

„Ani ne,“ odsekl Damon.

Odpovědí mu byl bratrův úsměv. „Damone, ona neměla na vybranou.“

„Opravdu?“ zeptal se ironicky. „Slyšels sám, co mi říkala. Jistěže měla možnost volby.“

„Nepochopils ji. Ona chce, abys ji nenáviděl, protože ví, že to pro tebe bude snadnější.“

„Tak se jí to povedlo,“ ujistil ho Damon.

„Co kdybys chvíli mlčel a poslechl si druhou stranu příběhu? Nemusíš mít vždycky poslední slovo,“ odtušil Stefan.

„Nezaručuju, že budu poslouchat,“ zamumlal.

Jenže i přesto svého mladšího bratra poslouchal. Vyslechl si každý detail jeho vyprávění. Když Stefan odcházel a nabádal ho k přemýšlení, chtěl po něm něco hodit.

Ale najednou byl sám. A myšlenky se dostavily samy.

Je to prospěchářská mrcha, která si s tebou celou dobu zahrává.

Přítomný čas. Jak mu to mohlo uniknout?

Hned nato si vzpomněl na Grega. Kdo za to mohl? Isobel? Katherine? A ta zuřivost, která ho zasáhla, byla pravá a nefalšovaná. Ublížily jí. Jen proto, že ho chtěla chránit.

Jenže si uvědomil něco jiného.

Jako kdyby to bylo teď. Najednou pochopil, proč jejich společná noc byla jiná. Jiná pro něj.

Bouchl pěstí do země a zavřel oči.

Najednou se mu všechny její lži zdály banálního rázu.

„K čertu s Isobel, k čertu s hrobkou a k čertu s Katherine,“ odříkal tiše.

Katie mu lhala. A za to ji nenáviděl.

Ale… jak si nespokojeně uvědomil, miloval ji o to víc.

Pochopil, že do ní musí být zamilovaný už neskutečně dlouho. Všechno se změnilo – a on jen nebyl schopný to rozluštit. Byl zaslepený stíháním iluze a přitom celou tu dobu miluje ji. Nedokázal se bez ní obejít, nedokázal se dívat, když ji něco trápilo, žárlil, když se chvíli bavila s někým jiným – proč mu nedošlo, že je to láska? Proč mu nedošlo, že se to dávno vymklo jeho kontrole?

Copak se tohle všechno muselo stát, aby si to uvědomil?

Odpověděl si sám. Muselo.

Pousmál se, když si vybavil její tvář.

„Miluju tě,“ zašeptal a věděl, že je to pravda. Nezpochybnitelná. A neodvolatelná.

A on ji ani odvolat nechtěl.

Na druhou stranu tušil, že s tím bude bojovat. Asi se nikdy neuměl zamilovat správně. „Jsi smolař, idiote,“ zasmál se sám sobě.

Stefan ho zachránil. Nikdy by nevěřil, že bude bratrovi za něco tak moc vděčný. On věděl, co udělá, když se dozví pravdu. Předvídal to a dal Katie sporýš. Možná dokonce chápal Damonovy city dřív, než si to on sám dokázal uvědomit.

A Damon zjistil, že nenávidět bratra nejde. Myslel si, že to dokáže. Chyba. Teď ho potřeboval.

…

„Copak to je, bratříčku?“ zašklebil se Damon nechutí nad skleničkou s krví. „Veverky?“

„Skoro,“ zaculil se Stefan. „Nepotřebuju, abys byl zase při síle. Takže tohle ti trochu uleví, ale zůstaneš tady.“

„Stefanovo oblíbené štěňátko, že?“ opáčil Damon a obrátil do sebe obsah sklenice na ex. „Chtěl jsem ti poděkovat.“

Stefan pokrčil rameny. „Nemusíš.“

„To vím, že nemusím,“ pousmál se, „ale měl bych. Děkuju, že jsi mě to nenechal udělat.“

„Katie si takovou smrt nezasloužila,“ ujistil ho Stefan.

„Kde vůbec je?“ zeptal se tiše.

„Tady. Elena s ní nemluví,“ odpověděl mladší z bratrů.

„Nevyměníme si holky?“ ušklíbl se Damon. Ale pak zvážněl. „Měl bych si s ní promluvit. Lhala mi, to ano. A nikdy jí to nejspíš neodpustím…“ mumlal, „… ale vždycky tu pro mě byla. A teď potřebuje pomoc ona.“

„Překvapuje mě, že se chováš takhle dospěle,“ zazubil se Stefan, „ale Katie tě ještě bude potřebovat. Nás oba, Damone. Jestli se Isobel nebo Katherine dozví, že víme pravdu, první na řadě bude ona.“

Někde v hloubi duše to věděl. Ale když to teď řekl Stefan nahlas, jeho srdce sevřela ledová ruka. Ta představa, že by ji jedna nebo druhá sprovodila ze světa, ho vyděsila a naštvala zároveň.

„Nedovolím, aby se jí něco stalo,“ prohlásil Damon.

„Já vím,“ kývl Stefan a zvedl se k odchodu.

„Myslíš, že přijde?“ zastavila ho Damonova otázka ve dveřích.

„Myslím, že ano. Ale teď jdu hledat prášky na spaní, bratříčku. Potřebuje si odpočinout, bylo toho na ni moc.“

„Děkuju,“ zašeptal Damon.

A poslední, co zaslechl, bylo Stefanovo: „Oba už mi s tím lezou na nervy.“

***

Ozvalo se zaklepání. „Hm?“ zamumlala jsem.

Do pokoje vešel Stefan. „Jsou tři hodiny ráno, už dávno bys měla spát.“

„Nějak to nejde,“ pokrčila jsem rameny.

„Tady máš,“ podával mi skleničku s vodou a bílý prášek. „Měla by sis odpočinout. Je toho na tebe moc.“

„Byl jsi za Damonem, viď?“ odpověděla jsem otázkou, ale skleničku i prášek jsem si vzala. Stefan byl horší jak starostlivá babička. I když – já mu za to jen děkovala.

„Byl. Je vzhůru,“ oznámil mi.

Zakývala jsem hlavou.

„Docela se s tím srovnal,“ pousmál se.

„Tys mu řekl i ten zbytek, že jo? Aby pochopil všechno, co se stalo…“ usmála jsem se na něj, aby to nevzal špatně. Já ho za to nechtěla obviňovat. To byl Stefanův přístup. Chtěl mi jenom pomoct.

„Řekl,“ souhlasil se mnou, „bude potřebovat čas, Katie. Ale byli jste přátelé a na tohle ani on nezapomíná.“

„Měla bych za ním jít,“ vyhrkla jsem.

„Ráno,“ reagoval okamžitě Stefan. „Vzala sis prášek. Za půl hodinu budeš spát.“

„Vsadíme se?“ vybídla jsem ho. A v tu ránu zazívala.

„Klidně,“ ušklíbl se. „Dobrou noc.“

…

Svírala jsem skleničku s krví v rukou a bála se otevřít dveře.

„Pojď dál,“ zasípal. „Vím, že tam jsi.“

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela.

Seděl opřený o zeď v tom nejvzdálenějším rohu a když jsem vešla, zvedl hlavu.

„Damone,“ oslovila jsem ho a najednou nevěděla, jak mám pokračovat. Přešla jsem k němu a sedla si před něj.

„Kate.“

„Promiň mi to,“ šeptla jsem.

„To nevadí,“ zachraptěl a pokusil se vstát. Hned to ale vzdal. Přiložila jsem mu k ústům skleničku a on se lačně napil.

„Je mi to tak líto, Damone,“ pohladila jsem ho po tváři a zvedla se k odchodu.

„Nechoď pryč,“ požádal mě najednou.

Teď už se slzy neudržely v očích a podlomily se mi nohy. Svezla jsem se na zem a usedavě se rozplakala.

„Musíš mě tak hrozně nenávidět,“ zamumlala jsem směrem k němu.

Jeho ruka nahmatala tu moji. „Už ne, Katie. Otevřela jsi mi oči. Katherine věděla, že na to jednou přijdeme. Chtěla nás všechny rozdělit,“ opakoval to, co jsem mu kdysi říkala já.

„Ne, Damone. Chtěla zabít tebe, chtěla se zbavit mě a pak Eleny. Neměli bychom šanci.“

V tu chvíli si mě přitáhl do náruče. „Měl jsem hodiny času o tom přemýšlet. My dva máme důvod se jí pomstít, Katie. Jsi moje kamarádka a i když jsi lhala, měla jsi k tomu důvod. Nechci tě za něj soudit, dělal jsem stejné chyby. Spolu je obě porazíme.“

Přiložila jsem mu dlaň ke rtům. Pochopil. „Odpusť mi to,“ zaprosila jsem.

„Ty odpusť mně.“

A potom, jak nejněžněji to uměl, se mi zakousl do dlaně a hltavě pil. Zvedl se i se mnou v náručí. „Promiň,“ omlouvala jsem se. „Prosím, promiň.“

Usmál se. „Starala ses o mě. Teď se já postarám o tebe.“

Jen co jsme vyšli z podzemí, narazili jsme na Stefana. Nejdřív střelil pohledem k mé ruce a pak na Damona. „Tys ho pustila.“

„Nemá cenu ho tam držet, Stefane.“

„Jak myslíš. Jo, volal Jeremy, že tě sháněl někdo z Francie,“ řekl najednou.

„To není Francie,“ zakroutila jsem hlavou, „to je Isobel. Asi bychom měli zjistit, co po nás chce.“

„Co chce po tobě,“ opravil mě Damon.

„Zůstanete tady, oba,“ ujistila jsem ho a Stefan mi podal mobil. „Ne tvůj,“ zazubila jsem se. Damon mě postavil na nohy a všichni jsme se přemístili do obývacího pokoje k pevné lince. Vyťukala jsem matčino číslo.

Když se ozvala, oba upíři přestali dýchat. Hm, potvrzení z první linie.

„Kate, odkud mi to voláš?“ vyhrkla hned.

„Jsem u Salvatorových,“ odpověděla jsem. „A jsem sama, nikdo tu není.“

„Co tam děláš?“ položila mi další otázku.

„Včera se Damon přiřítil s nějaký papírem, který našel u tebe v kanceláři. Můj krk nevypadá zrovna dobře, jestli mě chápeš. Stefan se o mě naštěstí postaral.“ Zatím jsem nelhala. Ale věděla jsem, že to přijde.

„Takže ho našel,“ pronesla spokojeně. „Co jsi mu řekla?“ vypálila ihned.

„Že o tom nemám tušení. Byla jsem překvapená, opravdu. Jak to, že ho našel, Isobel?“

„Správně, správně. Jsi šikovná, holčičko,“ usmívala se do telefonu. „A že ho našel? To neřeš, ma chérie. To tě nemusí zajímat. Jen nic neprozraď, to je všechno. Brzy se uvidíme.“

„Bylo by milé, kdyby to nebylo tak brzy,“ odsekla jsem.

„Uvidíme se,“ zopakovala vesele a zavěsila.

„Tak jste to slyšeli,“ podívala jsem se na ně.

„A dokonce to sedí,“ ušklíbl se Damon. „Teď to vypadá, že jsem vážně netvor.“

„No a nejsi?“ opáčila jsem s úsměvem.

Vycenil na mě zuby a pak se rozesmál. „Nejspíš máš pravdu.“

Čekala nás ještě dlouhá cesta. Mezi námi zela hluboká propast a my ji zatím neuměli překročit.

Ale bylo to lepší.

Mnohem lepší.

Vaše komentáře mě strašně potěšily, ohromně Vám děkuju! =) A pevně doufám, že se Vám kapitola líbila. =)

Další bude snad brzy, už v zásobě žádnou nemám - ale budu se snažit být co nejrychlejší. =)

Děkuju Vám! =) =*

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 20. kapitola 3/3 - Budoucnost: