Elena, přemožitelka upírů - 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Dozví se Elena, kdo je její matka?
Kdo Elenu tentokrát pozve ples?
Prosím o komentáře, děkuji!
TerryBells...

18.01.2013 (08:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1236×

10. kapitola – Masquerade 1. část

Usínalo se mi těžko, vyhnala jsem Damona. Chtěla jsem být sama. Přemýšlet. Jak mi tady to mohli udělat? Celých sedmnáct let mi lhali. Všechno, co řekli, byla lež. Pokládala jsem je za své rodiče… Místo toho měla být má máma teta a můj táta strýček.

Probudila jsem se s jasnější hlavou, okamžitě jsem pádila dolů, kde bezpochyby seděli ti dva.

„Dobré ráno,“ pozdravila mě Jenna mile.

„Jen ráno,“ opravila jsem jí. Sklopila svůj zrak dolů.

„Ahoj,“ vydechl John a ukázal na volnou židli. Sedla jsem si.

„Takže předpokládám, že má matka není Miranda,“ řekla jsem tvrdě.

„Předpokládáš dobře,“ založil si ruce na hrudi.

„Kdo je tedy má máma?“ pobídla jsem ho. John zavřel oči a chvíli urputně mlčel. Vypadalo to, že si nemůže vzpomenout. Odkašlala jsem si.

„Byl to románek na střední, není důležité, abys věděla, kdo to je…“

„Já si myslím, že je to sakra důležité,“ odsekla jsem. „Stačí jméno,“ šeptla jsem.

„Fajn, Isobel Flemingová,“ řekl prostě.

„Bývalá žena od Alarica?“ dostala jsem ze sebe. John pouze přikývl. „Ale ona je mrtvá,“ zašeptala jsem.

„Ne tak úplně,“ odporoval John. Vpíjel se mi do očí. Chvíli jsem tápala, ale poté mi to došlo.

„Ona je upír,“ vydechla jsem.

„Spadla jsi na hlavu?“ nadzvedla obočí Jenna. Až teď jsem zaznamenala její přítomnost. Zahleděla jsem se jí do očí a snažila se, ať na to zapomene.

„Říkala jsem upír? Myslela jsem kuplíř,“ vyhrkla jsem. Jenna na mne vyvalila své zelené oči. John si vložil tvář do dlaní.

„Eleno, víš vůbec, co to znamená?“ zajímala se.

„Jasně, že jo!“ řekla jsem naštvaně. „A teď to nezamlouvejte! Můžu jít teď na chvíli ven, tati?“ nasadila jsem mučednický tón. Jenna se nadechla pro nějakou chytrou odpověď, ale svá slova jen vydchla. Nechali mě jít.

Procházela jsem se po ulici, všude panovalo ticho a klid. Po včerejším večírku zůstali všichni doma, jelikož se připravovali na dnešní. Nevím, jestli tam mám jít.

„Ahoj,“ promluvil někdo hlubokým hlasem. Ohlédla jsem se, vedle mne stál Stefan.

„Nazdar,“ odfrkla jsem si.

„Jak je ti?“ zeptal se nepřiměřeně mile.

„Damon tě informoval?“ tipovala jsem. Odpovědí mi bylo nenucené kývnutí.

„Nechceš jít se mnou na dnešní ples?“ vykoktal ze sebe. Koukala jsem na něj a přitom jsem mrkala, chtěla jsem zjistit, jestli nespím. Fajn, jeden upír mě pozve, náhoda, ale dva? To už je moc!

„Nevím, co máš se mnou v plánu, Stefane, ale já nejsem Katherine. A tady to vyřiď i Damonovi! Jsem přemožitelka, která má upíry zabíjet, ne s nimi trávit svůj volný čas,“ dala jsem důraz na každé slovo. Rychlým krokem jsem odešla. Neohlížela jsem se za sebe, věděla jsem, že tam touto dobou už dávno nestojí.

Převlékla jsem se do šatů, nalíčila jsem se a učesala se. Tento ples byl v maskách, nasadila jsem si škrabošku a vydala se dolů.

„Sluší ti to,“ ohodnotil mě John.

„Děkuji,“ řekla jsem suše.

„Jdeš tam s někým?“ optal se nenuceně.

„Ne, nejdu,“ odsekla jsem ostře. „Proč?“ dodala jsem.

„Jen tak,“ zamluvil to.

Když jsme dojeli na místo, tak nás opět pozval Tyler svým nuceným proslovem.

Všichni byli v maskách, jen několik lidí jsem poznala. Po několika krocích jsem se od Johna a Jenny oddělila. Uviděla jsem totiž Caroline.

„Ahoj, Car,“ oslovila jsem ji.

„Ahojky, dlouho jsme se neviděly, moc ti to sluší,“ řekla mile a sladce, prostě stará dobrá Caroline.

„Děkuji, tobě to taky neuvěřitelně sluší,“ vrátila jsem jí kompliment.

„Jsi tu s někým?“ zeptala se se zájmem a přitom odstrkávala víno.

„Ne, dnes ne. A co ty?“ zajímala jsem.

„No, Matt mě pozval,“ šeptla. Jistě, Matt… Konečně začal žít, na konci školního roku jsme se rozešli a řekněme, že to nevzal moc dobře. Ale teď začal s Caroline, jsem šťastná.

„To je super,“ rozzářila jsem se.

„Takže ti to nevadí?“ zeptala se stále šeptem.

„Blázníš? Jsem ráda,“ objala jsem ji. „A co Stefan?“ vychrlila jsem ze sebe.

„Byl to jen románek na jednu noc…“

„Románek na jednu noc,“ opakovala jsem. Odpověděla mi kývnutím. Protočila jsem oči. Najednou mi někdo ťukl na rameno. Otočila jsem se.

„Stefane,“ vydechla jsem. Zářivě se usmál.

„Chtěl bych si s tebou promluvit,“ kývl hlavou na stranu. Vtáhla jsem do sebe vzduch a odešla jsem s ním do místnosti, kde nikdo nebyl.

„O čem si chceš povídat?“ nadhodila jsem.

„O dnešním dopoledni… Nevím, proč máš pocit, že tě beru jako Katherine,“ zamračil se.

„Fajn, tak se tě na něco zeptám. Kdybych nevypadala jako Katherine a byla bych přemožitelka, která tě chce zabít… Co bys mi udělal?“ Stefan zarytě mlčel. Vydechla jsem vzduch, který v závěru zněl jako mírný jedovatý úsměv. S tím jsem odešla. Stefan tam jen dál postával.

Když jsem vyšla z místnosti, tak jsem před sebou uviděla Damona.

„Vážně?“ pomyslela jsem si.

„Ahoj, nemyslel jsem si, že tě tady dneska potkám,“ prohodil.

„Nečekal? Myslím, že jsi věděl, že přijdu. Stefan tě neinformoval?“ zamračila jsem se. Damon nechápavě pokýval hlavou, že nemá to nejmenší tušení, o čem tady mluvím.

„Tak to hoď za hlavu,“ řekla jsem a chtěla jsem odejít, ale on mě chytl za zápěstí.

„Co se stalo mezi tebou a Stefanem?“ díval se na mě, jako by mě chtěl ovlivnit.

„Mě neovlivníš,“ připomenula jsem mu.

„Taky tě nechci ovlivnit, jenom by mě to zajímalo,“ vysvětlil.

„Víš, že se chováš trochu žárlivě?“ nadzvedla jsem jedno obočí. V ten moment mě Damon pustil.