Elena, přemožitelka upírů - 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Večer jde Elena opět na hlídku, kdo ji ale před tím pozve na rande?
Prosím o komentáře, děkuji!
TerryBells...

21.01.2013 (21:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1169×

12. kapitola – Bad slayer (Špatná přemožitelka)

John odjel a o Jenně nemám to nejmenší tušení, kde se právě nachází. Mám dvě teorie… Buď odjela, nebo někoho konečně sbalila. Víc se přikláním k možnosti druhé.

Vzala jsem telefon a vytočila jsem Bonnie.

„Ahoj,“ pozdravila jsem mile.

„Eleno, neuvěřila bys, kolik jsem se toho naučila! Babča mě vzala do učení, jsem teď u ní, když táta zjistil, že jsem ten gen zdědila po mámě, tak z toho nebyl zrovna nadšený, rozhodla jsem se, že mu dám teď chvíli pauzu ode mě a pak se k němu vrátím,“ vychrlila ze sebe.

„To je úžasné, Bonnie!“ řekla jsem popravdě.

„Co vůbec děláš? Jak sis užila plesy? Jdeš i dnes?“ vyptávala se.

„To vážně nejdu! Asi půjdu na hlídku, včera jsem nebyla,“ vysvětlila jsem.

„A co ti Salvatorovi, dělají problémy?“ zajímala se. V jejím hlasu jsem poznala chvění.

„No… Jsou v pohodě,“ zamumlala jsem.

„Co se děje?“ nedala se.

„Bon, nic. Všechno je v pohodě. Pak se ještě ozvu.“ Típla jsem telefon.

Najednou někdo zaklepal, neváhala jsem a šla jsem otevřít. Zřejmě se Jenna uráčila přijít domů. Ještě jsem neotevřela dveře a začala jsem:

„To je dost, že jsi…“ Za dveřmi nebyla Jenna. Stál tam Damon s nevinným kukučem.

„Od kdy klepeš?“ nedala mi tahle otázka.

„Můžu dál?“ zeptal se s úšklebkem.

„Od kdy se ptáš, jestli můžeš dál… Co jsi provedl?“ To už jsme procházeli předsíní do obyváku.

„Chtěl jsem ti poděkovat… No, že jsi mě tam nenechala,“ lezlo z něj jako z chlupaté deky.

„Není zač,“ špitla jsem. „Stefan mi pomohl,“ dodala jsem.

„Stefan,“ zopakoval.

„Jo, tvůj bratr,“ přiblížila jsem to. „Ještě něco?“ zeptala jsem se s nadzvednutým obočím.

„Jo, vlastně jo… Ehm… Jak velkou mám šanci, když tě někam pozvu?“ nadhodil.

„Pravdu? Moc velkou ne, ale dneska večer jdu na hlídku. Můžeš přijít,“ usmála jsem se.

„Fajn, uvidíme se,“ řekl a zmizel.

Byla jsem si vědoma, co jsem teď udělala. Vlastně jsem ho pozvala, aby se mnou strávil večer. Největší problém je, že mi to nevadí. Jsem dokonce ráda, ale to přece nemůžu! Nemůžu být ráda! Měla jsem ho zabít! Ahá, už zase ty moje řeči… Měla jsem ho zabít, probodnout ho a další blbé kecy! Vzpamatuj se! Nedokážeš to!

Večer nastal rychleji, než jsem si myslela. Jenna se samozřejmě neuráčila přijít. Už jsem ani nedoufala, že by přišla. Panebože, koho na tom večírku sbalila?

Někdo zaklepal, rychle jsem šla ke dveřím a otevřela. Tam stál Stefan s úsměvem na rtu.

„Co tady děláš?“ vyšlo ze mě.

„No, jelikož jsi mě minule odmítla, tak jsem pro tebe tentokrát zajel, půjdeme spolu na ten večírek,“ objasnil situaci.

„Stefane, nezlob se, ale já tam dneska nejdu. Už tak, že jsem šla včera. Další večírek bych už asi nezvládla!“ odporovala jsem.

„Aha… No, a co dělat něco jiného?“ usmál se.

„Jdu na hlídku,“ odsekla jsem.

„A můžu jít s tebou?“ prosil.

„Nebylo by trochu divné jít na hlídku proti upírům s upírem?“ nadzvedla jsem obočí.

„To máš pravdu, tak jindy,“ svěsil hlavu a odešel. Kousla jsem se do spodního rtu. Bylo mi ho líto. Tak mu lhát, já mu vlastně nelhala! Jenom jsem zamlčela pár skutečností, třeba tu, že s ním nemůžu jít, protože jdu na hlídku s jeho bratrem. Teď, když si to říkám v duchu, zní to hrozně!

Přišla mi smska, rychle jsem ji otevřela.

Eleno, budeme mít dohodu před tvou mámou! Celý zbytek týdne jsem se o tebe starala! Trávily jsme spolu všechen čas! Kdybys něco potřebovala, tak zavolej!

Jenna

Ten chlap ale musí stát za to, když kvůli tomu riskuje seřvání od mé… nepravé mámy. Moje nepravá máma mi samozřejmě už dvacet tisíckrát volala. Nezvedla jsem jí to. Chci si s ní o tom promluvit z očí do očí, ne přes telefon. Ona sice na sto procent neví, že něco vím, ale kdybych s ní mluvila, tak bych na to stejně zavedla řeč.

Vydala jsem se to tmavé noci. Jelikož byly noci chladnější, tak mnou chlad prostupoval. Měla jsem zvláštní pocit, pocit, že se něco stane. Něco, co nechci, nebo možná chci, a bude to má vina!

Otevřela jsem vrzající branku, která oddělovala město od hřbitova, zamířila jsem do té mladší části.

Jak jsem čekala, o jeden náhrobek se nenuceně opíral černovlasý drzý upír… Můj upír! Panebože! Vyjekla jsem sama pro sebe. Na co to myslím?

„Konečně jsi tady,“ usmál se. Nikdy jsem si nevšimla, že má takový úsměv.

„Zdržel mě tvůj brácha,“ vysvětlila jsem.

„Co chtěl?“ zeptal se rádoby nenuceně.

„Vypadalo to, že se mnou chtěl jít na rande.“

„On co?“ vyšiloval.

„Damone, odmítla jsem ho. Taktně,“ dodala jsem.

„Pochválil bych tě, kdybys to udělala netaktně, ale když už…“ Damon se skácel na zem, někdo na něj vystřelil. Rychle jsem k němu doběhla, neohlížela jsem, kdo vystřelil. Nejdřív jsem chtěla Damonovi vytáhnout tu dřevěnou kulku.

„Damone,“ šeptla jsem. A pohladila ho po tváři. Naštěstí reagoval, otevřel oči. Kulka mu těsně minula srdce, ale vážně těsně. Sebrala jsem veškerou svou odvahu, nedivte se, tady to jsem v životě nedělala, a kulku mu vytáhla. Zahodila jsem ji a pozorovala, jak se Damonova rána hojí.

„Díky,“ špitl.

„Jsi v pořádku?“ nedala mi tato otázka.

„Jsi špatná přemožitelka,“ uchechtl se. „Měla jsi tu kulku vytáhnout a zarazit do srdce,“ dodal.

„To bych neudělala,“ zakroutila jsem hlavou.

„Proč ne?“ zajímal se.

„To je jedno,“ odbyla jsem ho.