Eric I: Jako živá mrtvola • OurStories.cz ~ naše povídky

Fantom Opery je jednou z nejznámějších legend z prostředí Francie, se kterou čtenáře prvně seznámil spisovatel a komisař Gaston Leroux v roce 1909. Od té doby se dílo dočkalo mnoha dramatických i filmových zpracování, vznikalo i několik fanfiction děl v literatuře. Nejslavnějším a nejúspěšnějším dílem tohoto okruhu se bezpochyby stal román Fantom od spisovatelky Susan Kay.
Já jsem se rozhodla předvést vám své vlastní dílko. Co kdyby Erik od cikánů neutekl, jak napsala Susan? Co kdyby byl prodán na anglickou loď? Kam by ho tyto kroky zavedly?

24.02.2016 (09:00) • Verenglia • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1770×

Příběh se od Fantoma Opery hned v úvodu odkloňuje. Nečekejte návrat do Paříže, a už vůbec ne překrásnou slečnu Daaé, nebo snad přímo vikomta de Chagny. Zapomeňte i na Nádera, který mi obzvláště v románu Susan Kay rychle přirostl k srdci.

Zkuste pomyslet na to, že by se život ubohého nešťastného Erika ubíral trochu jiným směrem...

S láskou,

Verenglia

„Říkali mi zrůdičko, netvore, mrtvolko. Prosím, pane, říkejte mi Eriku.“

- Erik, Jako živá mrtvola

Když tady tak ležím, odevzdaně na divanu, plně si vědom toho, že umírám, jsem již s tím, co mě čeká zanedlouho, plně smířený. Se zvláštním klidem myslím na to, že jsem s tím vlastně byl smířen vždy a že tenhle můj duševní stav pro mě není žádnou novinkou. Celou dobu, celý svůj bídný život jsem věděl, že na rozdíl od většiny lidí tady nezanechám nikoho, kdo by pro mne mohl truchlit. Jediné, co kdy někdo mohl naleznout, byly roztřesené zápisky deníkové formy, které jsem vložil do staré krabice od doutníků a ukryl v poškozené trubce zde v kanálech, kde mě vlhko a neproniknutelná tma chránila před těmi, kteří by mi chtěli ublížit. Mohl jsem ty texty zničit, vůbec nevím, proč jsem je schovával. Ani nevím, proč jsem je vůbec psal. Pro koho? Myslím, že někde ve svém nitru jsem opravdu doufal, že je někdo bude číst. Nechápu, jak jsem si mohl po celé ty dlouhé roky, od mého dětství až do let, o kterých jsem nevěřil, že se jich dožiji, stále uchovávat svoji naivitu.

Z posledních sil jsem se poddal chuti sám sobě se hlasitě vysmát. Z mých umírajících úst však nevyšla jediná hláska.

To dítě, které bylo oděno jen do roztrhané mužské košile, špinavé a páchnoucí od krve, bahna a zvratek, dítě, které mělo hlavu ovázané plesnivým pruhem látky, aby mu nebylo vidět do tváře, přitáhli k anglické lodi doslova po zemi, aniž by se zdálo, že je to nějak příliš zneklidňuje. Naopak to vypadalo, že si nějakým zvráceným způsobem užívají utrpení, které sotva desetiletému chlapci způsobují. Ten se hrubému chování ani nebránil. Ostatně se zdálo, že přes látku ani nevidí. Asi čtyřicetiletý cikán, který ho vedl, nyní hrubě trhl s lanem, jehož konec držel v ruce a jímž mělo dítě spoutána kostnatá zápěstí.

„Vím, že se zdá být k ničemu,“ řekl, když viděl znechucený výraz kapitána lodi, kterému dítě předával. „Věřte mi ale, že je silnější, než vypadá, a bude dobrou pomocnou sílou. A kdyby otravoval, vždycky ho můžete hodit přes palubu. Toho spratka by nebyla žádná velká škoda.“ Chlapec mlčel, ale kapitán ho pozoroval a konečně si všiml jeho očí, podivně zářivých očí, které se při pohledu na cikána rozčileně zablýskly. Jeho pán si toho všiml a kopl ho do vyhublého, propadlého břicha. Chlapec se prohnul bolestí, ale nevydal ani hlásku. Kapitán lodi nechtěl dát nic najevo, ale bylo mu toho malého líto. Vtiskl cikánovi do dlaně měšec, ve kterém bylo jistě minimálně dvakrát tolik, než za dětského otroka požadovali, přebral si lano s chlapcem a potom se sehnul, aby mu pomohl na nohy. Dítě sebou znepokojeně trhlo, ale nijak zvlášť se nebránilo, jako by chápalo, že má nového pána, a minimálně před jeho bývalými vězniteli se rozhodl nedělat problémy. Cikán, který přebral peníze, se nad kapitánovým gestem posměšně ušklíbl, úsečně popřál šťastnou plavbu a se svými dvěma kumpány se otočil na patě a odešel, odkud přišel.

Zdálo se, že na tu chvíli kapitán čekal. Zpod svého opasku vytáhl nůž - neuniklo mu, jak se v té chvíli dítě zachvělo, nijak to však nekomentoval - a obratným, rychlým pohybem přeřízl pouta. Lano nechal ležet na molu a dál si ho nevšímal. Natáhl ruku k tváři toho nešťastníka, aby obmotal páchnoucí látku, neboť měl za to, že se pod ní jistě dusí. On však uskočil, jakmile pochopil mužův záměr.

„Prosím, pane,“ řekl trochu rozechvěle. „Nechte tu látku, jak je, pokud o to můžu požádat.“

Byla to první slova, která chlapec pronesl od té doby, co se objevil, a jeho hlas kapitána podivným způsobem hypnotizoval. Nebyl to pouhý hlas dítěte, bylo v tom něco víc. Ten hlas byl nepřirozeně zvonivý a melodický, a protože se muž nemohl rozhodnout, zda se má poddat fascinaci, nebo děsu, nechal, aby ho ovládlo oboje. Človíček, který vypadal, jako by neměl vůbec žádné svaly a košile visela jen na jeho drobných kostičkách, si zmatené pohnutky v jeho tváři všiml, neřekl na to ale ani slovo.

Kapitán se po několika dalších minutách ticha pokrčil v kolenou, aby byl ve výšce chlapce. Nemusel se shýbat moc, neboť ten, který před ním stál a díval se na něj skrz páchnoucí umouněný cár, byl na svůj věk nepřirozeně vysoký a dosahoval muži k prsům.

„Jsem Jordan Rhys, kapitán lodi, kterou vidíš za mnou. Nevadí mi, když mi budeš říkat Jordane. Jak říkají tobě?“ zeptal se.

„Říkali mi zrůdičko, netvore nebo mrtvolko. Zdáte se ale být, pane, rozumný. Prosím vás tedy, abyste mi říkal Eriku,“ odvětil chlapec.

Jordan se nad tou odpovědí trochu smutně pousmál. „Oslovovat tě těmi strašnými výrazy, které jsi zmínil, by mě ani nenapadlo. Pojď se mnou, chlapče. Ukážu ti tvoji kajutu a potom ti dám něco k jídlu. Vypadáš, že máš hlad.“

Erik přikývl a bez jakékoliv připomínky Jordana následoval. Když procházeli palubou, cítil, jak se na něj upírají zvědavé oči všech členů posádky pana Rhyse. Přestože všichni věděli o tom, že se brzy dočkají na lodi nového kolegy dětského věku, nikdo z nich si nepředstavoval cosi, co vypadalo spíše jako plesnivá mumie, než chlapec. Jordan se nad jejich pohledy nijak nepozastavil a dovedl Erika až do malé kajuty, která byla, jak dítěti oznámil, hned vedle jeho vlastní.

„Ve skříni máš nějaké chlapecké oblečení. Mám nepříjemný pocit, že ti ale asi nebude sedět jeho velikost...“ zapochyboval, zatímco si ještě jednou prohlížel chlapcovo hubené tělo. Okamžitě mu bylo jasné, že chlapec je podvyživený, a z toho, jak se k němu velitel cikánů venku choval, si dokázal dost dobře odvodit, že si u něj nežil zrovna v přepychu.

„To nevadí. Děkuji vám, pane.“ Měl pocit, jako by v chlapcově hlasu zaslechl pousmání.

„Nechám tě o samotě, aby ses mohl v klidu převléknout, a zkusím ti z naší kuchyně sehnat něco k snědku. Brzy se vrátím.“ S těmito slovy odešel a zavřel za sebou dveře.

Erik usedl do houpací sítě, která mu zde bude sloužit za lůžko, a nepříjemná látka, zakrývající mu obličej, se začala nasakovat slzami. Nedokázal dost dobře odhadnout, jak dlouho takhle seděl a plakal úlevou nad tím, že se dostal ze své největší můry. Byl si nějak podivně jistý tím, že tady to bude jiné. Ještě nikdo se k němu nechoval tak mile, jako Jordan Rhys. Samozřejmě, že to mohla být léčka, a to velice důmyslná - muž nechá chlapce, aby mu důvěřoval, a pak ho o to více zraní. Erik si to příliš dobře uvědomoval a nepřestal být ani na vteřinu obezřetný, ale i tak si uvědomoval pocit, který považoval za vděčnost tomu muži.

Už byl oblečen do námořnické košile a kalhot, které musel přichytit kšandami, aby mu nepadaly, když se otevřely dveře a do kajuty vešel Jordan. Krom tmavého talíře s chlebem a nasolenou rybou nesl i kus látky, který odůvodnil překvapenému chlapci tím, že pokud chce svoji tvář skrývat pod látkou i nadále, nová a suchá mu jistě přijde vhod. Erik se zmohl jen na udivené projevení díků, načež vyskočil z houpací sítě ladně jako kočka, aby si vzal od Jordana talíř a najedl se. Při tom obratném pohybu se Jordan obával, aby se chlapcovo na pohled křehké tělo nezlomilo. Kdyby mu teď někdo řekl, že bude svědkem toho, jak se tato Erikova slabost ukáže být pouhou iluzí, nejspíše by se mu vysmál.

Následující díl »

Autor: Verenglia (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction