Flawless - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Dia stále nedokáže vstřebat, že viděla osobu pro ni tak důležitou. Původně odejde kvůli vzduchu, ale nakonec se s někým i seznámí.

25.02.2014 (10:00) • Jeanette • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 896×

Ne.

Ne.

To nemůže být pravda.

To nesmí být pravda.

Chci se propadnout do země. Teď hned.

Jak je možné, že mi to hned nedošlo? Jak jsem ho mohla nepoznat?

Otáčím se pryč do davu nepronásledovaná jeho pohledem, protože se soustředí na hudbu. Stále tomu nemůžu uvěřit.

Jesse...

V hlavě se vracím ke všem vzpomínkám. Bylo mi patnáct, potkala jsem ho díky brigádě v lokální kavárně. Tehdy se s ním nechtěl nikdo bavit, protože mluvil anglicky, což v lokálních kavárnách, byť blízko Prahy, podporované příliš nebylo. Původně měl zůstat jen chvilku, ale z chvilky se staly celé dva měsíce a následně každý měsíc v ČR na alespoň jeden víkend po celý rok.

Tak dlouho jsme se scházeli. Celý rok, než se něco stalo a najednou přestal přijíždět, přestal mi odpovídat na maily, prostě se vytratil z povrchu zemského. Byla bych si bývala myslela, že mě nechal, a časem se s tím i smířila, kdybych jen ale nesledovala zprávy...

Byl moje první láska, pro mě byl můj „rytíř na bílém koni". Nemá tušení, čím jsem si díky němu prošla.

Potřebuju na vzduch.

„Slečno? Nemáte oheň?" promluví na mě nějaký starší muž. Přemýšlím, co může někdo takový dělat na koncertu takové skupiny. Nostalgie?

„Bohužel," odvětím a snažím se ignorovat text vycházející z INCHEBA arény.

Zpívá krásně, to musím uznat. Vždyť jsem se zamilovala do jeho hudby, aniž bych věděla, že je to on. Jaká to ironie.

Jak jsem se nemohla podívat alespoň na jeden videoklip?

Ale já přece viděla jeden klip na YouTube. Byl to záznam z živého koncertu. Jesse tam měl delší rozcuchané vlasy obarvené na černo, měl tetování po straně krku a náušnici v uchu. Takhle si ho nepamatuju. Pamatuju si blonďáka s vyčesanými vlasy nahoru, které jsem tak ráda rozcuchávala a doháněla ho tím k šílenství.

„Ahoj, andílku," vytrhne mě známý hlas z přemýšlení. Růžová košile se vrátila a už nevypadá tak nadšeně jako předtím.

Opře se vedle mě zády o zeď. „Asi na sebe máme dneska štěstí."

„Co ty tady?"

„Uvnitř se objevila moje ex. Nechci poslouchat tu její úžasnou show, jak je vlastně moje chyba, že se nechala zbouchnout někým jiným."

„Vevnitř je zdarma představení a já o tom nic nevím?" předstírala jsem pohoršení.

Pobaveně na mě mrknul. „Možná už k tomu má i světelný efekty."

„Dal jí aspoň někdo mikrofon?"

„Ta ho ani nepotřebuje."

„No, tak aspoň ještě není na pódiu," zamumlám napůl nepřítomně.

Zamračí se. „Co?"

„Nic," zavrtím hlavou. Přetočím se pravou stranou k němu, abych mu mohla podat ruku. „Jsem Dia."

Překvapeně ji přijme. „Jako Diana?"

„Jo, to budu asi já."

„Pavel," zářivě se usměje. „Co že jsi změnila postoj?"

„Co že se ti změnila nálada?"

„Aha," ušklíbne se. „Ty ex umí být řádný zlo, co?"

„Nemáš ani tušení."

Uchechtne se, ale nekomentuje to.

Tiše vedle sebe stojíme opření o zeď a posloucháme doznívající tóny zevnitř.

„Jsi bezchybná..."

Zakňourám a lehce sjedu po zdi níž. Já jsem taková husa.

„Chceš hodit domů?"

Nevěřícně se podívám na Pavla. Tohle jsem fakt teď potřebovala.

Obranně zvedá ruce ve vzduchu. „Jen hodit. Nic jinýho. Slibuju. Mám tu auto a čeká mě dlouhá noc, tak bych mohl strávit alespoň hodinu něčím užitečným."

Prohlédnu si ho od hlavy k patě. Střízlivý, duševně i mentálně. Před chvilkou si se mnou sice normálně povídal, ale to nemusí hned znamenat, že jsme kamarádi. Neznám ho. Nevím, čeho je schopný.

„Nejsem úchyl," usměje se pobaveně, jako by mi četl myšlenky.

Jeho úsměv mě uvolní a já mu ho opětuji. „Tak když to říkáš."

Už už se zvedám a mám v plánu odejít s mužem, kterého jsem dneska potkala, kdyby se neozval ten protivný zadýchaný hlas.

„Slečna Marksová?"

Mám chuť odseknout prosté „ne", otočit se na podpatku a co nejrychleji zmizet.

„Ano?" pokusím se co nejmilejším hlasem.

„Pan Rutherford by s vámi rád mluvil."

Pan Rutherford může zalízt zpátky do díry, odkud vylezl.

„Tak já asi půjdu," řekne Pavel zmateně a chce odejít, ale chytím ho za paži.

„Počkej na mě," vyhrknu. „Prosím. Bude to jen chvilka."

Přeskakuje pohledem ze mě na poslíčka, ale nakonec se uvolní. „Budu na severním parkovišti. Dávám ti dvacet minut, ok?"

„Díky," zaculím se a vydám se za naším vyrušitelem.

Cestou se však jen proklínám. Proč za ním vůbec jdu? Měla bych ho ignorovat, nenávidět, rozhodně ne za ním ochotně jít jako nějaká husička.

Ale já od něj chci něco slyšet. Chci slyšet vysvětlení. Chci slyšet, proč o sobě nedal za ty roky ani jednou vědět. Proč přerušil kontakt tak zničehonic? Proč o sobě nedal alespoň krátkou zprávu? Ale jsem na to připravená? Jsem připravená slyšet to, že si našel přítelkyni a mě se vzdal, protože se mnou neviděl budoucnost? Má vůbec teď nějakou přítelkyni? Co když má dítě?

Kluk, který má tohle zřejmě za brigádu, se zastaví před jedním z karavanů.

„Pan Rutherford vás očekává," pokyne mi ke dveřím.

Ještě jednou zazní Pan Rutherford a někomu vyrvu slezinu krkem.

Zhluboka se nadechnu, připravujíc se na vše, co by se teď mohlo stát. Podívám se na hodinky. Zbývá mi osmnáct minut. Tak z toho uděláme rychlý proces.

Vcházím dovnitř, abych ho viděla přešlapovat nervózně po malé místnosti. Když zaslechne vrzání dveří, otočí se na mě.

Moc děkuju za komentáře u předešlé povídky, díky nim se tu už tak dva dny strašně tetelím, že už si o mně lidi mysí, že jsem zamilovaná.

Opět budu ráda za jakýkoliv komentář - kritiku, co si myslíte, že bude dál, prostě cokoliv.

Příští kapitola je poslední, kterou mám předepsanou, ale snad udržím tohle tempo „každých pár dní kapitola". Děkuju moc za pozornost :)

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Jeanette, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction