OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Forgiveness - 4. kapitola

02.09.2011 (11:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1586×

4. kapitola

Dysfunkční rodina

Callie

Au, někdo mi musí vrtat díru do hlavy, byla moje první myšlenka. Pomalu jsem otevřela oči. Zhoupl se mi žaludek. Překotně jsem polykala. A zvonění neustávalo. Uvědomila jsem si, že mi nezvoní v hlavě, ani tu není nikdo s vrtačkou. Zvonil telefon v chodbě. Vážně pomalu jsem se zvedla do sedu, což nebyla zrovna nejchytřejší věc, kterou jsem kdy udělala, ale pořád o fous lepší nevolnost, než neodbytné bušení, zvonění a hlavně bolest v hlavě. Podívala jsem se co mi tíží ruku… Zírala jsem na Adriana, který si tu klidně spal vedle mě! Odstrčila jsem ho od sebe, jenom se zavrtěl a něco zamumlal. Opatrně jsem se postavila a blížila jsem se k tomu odpornému zvonícímu přístroji.

„Prosím.“ Obličej se mi stáhl do bolestné grimasy, vadil mi i můj vlastní hlas.

„Callie? Dobré ranko,“ spustil na druhém konci táta vesele. Cukla jsem sebou, protože se mi v hlavě ozvala bodavá bolest.

„Ehm… Tati,“ vymáčkla jsem ze sebe skrz zaťaté zuby.

„Večer přiletím. Tak buďte oba doma,“ pokračoval, jako bych tu právě nevedla velice težký zápas se svým žaludkem.

„To je… super,“ vypotila jsem. „Ahoj,“ rychle jsem položila sluchátko a běžela na záchod.

„Co tu vyvádíš?“ Nakoukl zvědavě Adrian.

„Vedu důvěrný rozhovor se záchodovou mísou, nevidíš?“ zaskřehotala jsem.

„Když pít neumíš, nepij, je to jednoduchý,“ poradil mi se zlomyslným úsměvem. Přesto ke mně přišel a na hlavu mi dal mokrý kapesník. „Udělám ti aspirin,“ odešel s úsměvem, který bych mu nejradši setřela pěstí, ale měla jsem teď důležitější věci na práci. Po půl hodině jsem se odvážila vzdálit od záchodu. Hodně nejistými kroky jsem se dopotácela do kuchyně, v obýváku jsem si všimla, že Mark si tady klidně spí jako nemluvně!

Na stole jsem popadla skleničku s aspirinem. „Dík,“ zhroutila jsem se na židli, „jak můžeš být tak v pohodě?“ nechápala jsem.

„Léta cviku,“ ušklíbl se. Pomalu jsem začala uvažovat.

„V noci…,“ začala jsem nerozhodně. „No…,“ nadechla jsem se. „Proč si spal vedle mě?“ vymáčkla jsem ze sebe.

Adrian se upřímně rozesmál. „Proč myslíš?“ natahoval mě. Tohle nepřežiju. Zastřelte mě někdo. Utrápeně jsem se na něj podívala. „Nebylo nic, co si myslíš. To by sis pamatovala,“ ujistil mě se smíchem. A já mu věřila.

„Aspoň že tak,“ vydechla jsem. První dobrá zpráva po ránu. Táta! To slovo mi prolétlo hlavou a vyvolalo novou vlnu nevolnosti, tentokrát jsem naštěstí záchod navštívit nemusela. „Máme problém,“ řekla jsem. Adrian tázavě pozvedl obočí. „Táta se večer vrací,“ vysvětlila jsem.

„Aha, takže musíme uklidit,“ pochopil rychle. Teda, ne že bych v jeho společnosti chtěla trávit víc času, než je nezbytně nutné, ale když se takhle sám nabídl.

„Jo, a proto musíš vzbudit bráchu,“ sdělila jsem mu. Když odešel, složila jsem si hlavu do dlaní a chvilku vypnula.

„Dobrý ráno. Táta prej volal,“ vešel do kuchyně Mark. Zaúpěla jsem, protože nešeptal tak ohleduplně jako Adrian.

„Jo, večer přijede, takže musíme uklidit, dát to do pořádku a tak dál.“

„Si nějaká zelená,“ řekl inteligentně. Šlehla jsem po něm pohledem.

„Kdybys mě netahal na ten váš pitomej večírek, bylo by mi fajn,“ zaskučela jsem, protože jsem zvýšila hlas.

„Já ti nenalejval,“ ušklíbl se a šel si klidně jíst. Můj žaludek zaprotestoval.

„Lehni si, my to tu uklidíme,“ nabídl mi Adrian. S děkovným pohledem jsem se na něj pokusila usmát, bohužel, myslím si, že z toho vznikl nějaký úšklebek. Odešla jsem do pokoje, zatáhla závěsy a natáhla jsem se na postel. Za pár minut jsem o sobě nevěděla.

***

Dnešní druhé probuzení bylo o poznání příjemnější. Budík ukazoval půl páté, tak jsem s lehkým povzdychnutím zvedla svoje rozlámané tělo, těch pár hodin spánku na posteli nenapravilo noc strávenou na gauči.

„Dobré ráno,“ nakoukla jsem do obýváku, kde Mark poklízel poslední nedostatky.

„Dobrej podvečer, zpitko,“ zašklebil se na mě. Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Hezky jste to tu uklidili,“ pochválila jsem je. Moment, něco mi tu chybí, někdo… „Kde máš Adriana?“ zeptala jsem s předstíraným nezájmem. Samotnou mě překvapilo, že mi tu chyběl.

„Šel domů,“ řekl nepřítomně. Pak se na mě zpytavě podíval. „Copak, chybí ti?“

„Seš pitomej!“ zasyčela jsem a odešla do kuchyně, dát si něco k jídlu. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že mi Adrian snad chybí! Po jídle jsem se zaběhla osprchovat a převléknout do čistého oblečení. Bez řečí jsem šla přichystat večeři, protože, přiznávám, Markovi to dlužím. Prostřela jsem stůl a pak zbývalo jenom čekat. V půl devátý táta konečně dorazil.

„Ahoj,“ objala jsem ho.

„Rád tě vidím,“ opětoval objetí. „Tebe taky, Marku.“

„Nazdar, táto,“ poplácali se po zádech.

„Najíš se?“ zeptala jsem se.

„Jo, pokud si vařila ty a ne tady mistr,“ zasmál se.

„Já, kdo jiný,“ mávla jsem rukou. Sedli jsme si všichni ke stolu. Skoro celá rodina, skoro… Začínám být sentimentální.

„Ozvala se vám v poslední době máma?“ zajímalo ho. S potutelným úsměvem jsem se sklonila k talíři. Táta se červenal jako prvňáček. Ti dva se rozvedli kvůli pracovnímu vytížení. Máma, která pracuje jako doktorka, dostala nabídku na práci v San Francisku a táta měl rozdělaný dlouhodobý projekt v Japonsku, tak se dohodli, že se rozvedou. Jenže to nemysleli na svoje děti. Mark byl přijatý na univerzitu tady v Salemu, takže bylo jasný, že zůstává doma. Naše mladší sestra Jenny odešla s mámou, protože byla ještě moc malá a já se rozhodla zůstat s Markem. Máme prostě složitou rodinnou situaci, každé svátky trávíme dohromady, rodiče si nikdy nenašli náhradu, vzájemně na sebe žárlí… Zahnala jsem myšlenky a soustředila se na rozhovor u stolu.

„Byla jsem u ní, když jsem se vracela domů,“ řekla jsem a věnovala se dál jídlu.

„No, tak když už jsi o tom začala,“ odsunul se táta od stolu a podíval se na mě. „Můžeš mi vysvětlit, proč si se nevrátila tak, abys stihla školu?!“ Cukla jsem sebou, jak zakřičel.

Skousla jsem si ret. „Líbilo se mi tam a nechtělo se mi vracet domů,“ pohodila jsem hlavu.

„Aha,“ řekl zdánlivě klidně, ale viděla jsem, jak mu na krku naběhla žíla. Věděla jsem, že mě to nemine. „A můžeš mi říct, co budeš dělat zbytek roku?!“ zakřičel zase. Mark se diplomaticky vytratil, ode dveří mi naznačil, že drží palce.

„To netuším, cokoliv co bude potřeba,“ pokrčila jsem rameny.

„Takže mi chceš naznačit, že z tebe bude hospodyňka, jo?!“ rozzlobeně se ušklíbl.

„Ne, ale udělám si nějaký kurz. Pak si podám přihlášku znovu a udělám zkoušky,“ seznámila jsem ho se svojí představou.

Trochu se uklidnil. „Takže hodláš jít na univerzitu,“ ujišťoval se.

„Jo, pokud mi do toho nic nevleze,“ zavtipkovala jsem.

„To bych ti neradil,“ řekl a snažil se tvářit přísně, ale už mu to tolik nešlo. „Jo, a bylo to moc dobrý,“ pochválil jídlo. Potěšeně jsem se usmála.

„Jenny přijede na víkend,“ oznámila jsem mu, zatímco jsem myla nádobí.

„Tenhle víkend? To je škoda…“ zalitoval. Mělo by mi být jasný, že se tu moc dlouho nezdrží.

„Jak dlouho tu budeš?“ zeptala jsem se chladně. Fakt už mě to štvalo, hotovej model dysfunkční rodinky. Máma sice byla ráda, když jsem u ní strávila týden, ale taky byla nervózní z toho, že mě zanedbává kvůli práci. A táta se ukáže jednou za čtvrt roku, to mu možná moc fandím.

„Odjíždím ve středu,“ řekl lítostivě. Pokývala jsem hlavou a věnovala se nádobí. „Netvař se tak, prosím. Víš, že musím pracovat,“ požádal mě.

„Jo, vím, že musíš pracovat,“ přiznala jsem. Něco jinýho je vědět a něco jinýho je chápat to. Přiznávám, že jsem si zvykla na dostatek peněz a těžko bych si zvykala na něco jinýho. I v Evropě, kdy jsem si musela vydělávat sama, jsem svým způsobem trpěla. No, a taky to byl jeden z důvodů, proč jsem se vrátila zpátky.

„Tak vidíš,“ zvedl se od stolu a pohladil mě po vlasech. „Jdu si lehnout. Dobrou noc a uvidíme se zítra, zlato.“

„Dobrou,“ usmála jsem se. Domyla jsem nádobí, a protože jsem byla vyspaná, šla jsem na internet. Pokecala jsem s Jenny, moc se prý těší na pátek, až přiletí. Neříkám, že se netěším, jenže hlídat rozmazlené dítě v pubertě je o krk. Psaly jsme si dlouho do noci, máma zase nebyla doma. Spát jsem šla něco kolem druhý hodiny.

Stála jsem na útesu. Sluníčko zapadalo, takže okolní krajina byla zalitá oranžovým světlem. Na sobě jsem měla lehké fialové šaty, se kterými si pohrával větřík, na můj vkus byly trochu moc odvážné.

„Mylady,“ zaznělo za mnou. Otočila jsem se a uviděla Adriana.

„Co děláš v mým snu?“ zeptala jsem se ho s přivřenýma očima.

„Kdo říká, že je tvůj?“ pokřiveně se usmál.

„Takže je to tvůj sen?“ řekla jsem zamračeně. „Co se ti o mně má co zdát?“ vyjela jsem na něj. Nebyla jsem ve svý kůži, ty šaty odhalovaly víc, než jsem chtěla. Hlavně před Adrianem.

„Řekl bych, že je to náš sen,“ řekl zamyšleně a přišel blíž ke mně.

„Tak běž pryč, já chci spát,“ poručila jsem mu.

„Ty spíš, Mylady,“ pousmál se. „Už ti je dobře?“

„Fyzicky jo, psychicky bude, až se probudím, nebo ty zmizíš!“ Provokativně jsem se k němu otočila zády a sledovala pokračující západ slunce. To jsem zřejmě neměla dělat, Adrian se postavil přímo za mě, cítila jsem jeho dech ve vlasech, po zádech mně přejel mráz. Neriskovala jsem otočení.

„Vstávej, Callie!“ třásla mi nějaká ruka ramenem.

„Tati,“ zachraptila jsem.

„Rozhodl jsem se zaletět za Jenny, tak jsem se chtěl rozloučit.“ Okamžitě jsem byla vzhůru. Takže já ho nakonec uvidím jenom pár hodin? Čemu se vlastně divím?

„A kdy se vrátíš?“ zajímalo mě.

„Letadlo mi letí ve středu večer odsud, takže se ještě uvidíme,“ utěšoval mě. „S Markem jsem už mluvil, tak zatím ahoj.“

„Ahoj,“ zamručela jsem a padla zpátky do peřin. Ale za jednu věc jsem mu vděčná, vytrhl mě ze snu o Adrianovi, bůh ví, kam až by mohl zajít…

3. kapitola 5. kapitola

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Forgiveness - 4. kapitola: