Hluboko v duši - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Eleně je 25 let a žije skromný život v rušném centru Seattlu. Do její vysněné pohádky to má daleko, ale ona si nestěžuje. Je tichá a uzavřená a ani hrstka lidí, kteří se zdržují v její přítomnosti, jí nedokáže úplně porozumět. Jen si o ní tiše šeptají, že v jejích očích se zrcadlí zvláštní prázdnota. Prázdnota člověka, který ví příliš mnoho…

Před minulostí se neschováš…

12.01.2012 (18:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1591×

„Takže starý známý, jo? Tak mě napadá, že jsi nikdy o svých starých známých příliš nemluvila,“ spustil podezřívavým hlasem Jesse ve chvíli, kdy Elena zavřela dveře od pokojíčku jejich spící dcerky. On se mezitím rozvaloval na pohovce a na pozadí měl puštěné dnešní zprávy.

„Asi protože není o čem mluvit,“ odpověděla mu neutrálním hlasem Elena a s povzdechem dosedla na pohovku vedle něj. Nepotřebovala se na něj dívat, aby věděla, jak se tváří a tak raději pozorovala zprávy.

„Nebylo, dokud se nezjevil jeden z nich a nezačal tě balit!“ zasyčel Jesse uraženě, ale Elena ho v té chvíli už nevnímala.

„Městem otřásá další hrůzná zpráva. Po nepochopitelně agresivních útocích neznámého zvířete v zákoutí ulic, se nyní ukázalo, že máme co dočinění i s extrémně nebezpečným a zvráceným vrahem. Ten vraždí své oběti přímo u nich doma a to naprosto brutálním způsobem, kdy je v podstatě naporcuje a zbaví veškeré krve. Nakonec je pak, pravděpodobně díky výčitkám svědomí, znovu složí a naaranžuje. Nechává při tom po sobě naprosto děsivé peklo plné důkazů o bolesti a mučení. Dávejte si proto pozor, koho si pouštíte do vlastního domova…“ Elena zírala s vytřeštěnýma očima na obrázky, které při zprávě běžely v televizi. Ve tváři musela mít naprostý děs. Moc dobře věděla, kdo za tím stojí. Až příliš dobře.

„Eleno? Sakra, Eleno, mluvím s tebou, ten masovej vrah bude i v dalších zprávách,“ zuřil tiše Jesse a snažil se ji přinutit k pozornosti.

„Stefan,“ zašeptala naprosto vyděšeně, když zazvonil zvonek. Leknutím sebou trhla a poskočila o kousek dál.

„Kdo to otravuje v deset večer, sakra?!“ nadával Jesse a Elena si až teď všimla, že jde ke dveřím. Chytl za kliku a otevřel dveře.

„Ne, Jesse, neotví…“ vykřikla, když vyběhla zpoza rohu, ale bylo pozdě.

„Stefane,“ zatajila zděšeně dech, zatímco shlížela do očí své první opravdové lásce. Jesse se jen zmateně díval z jednoho na druhého.

„Ahoj, Eleno,“ prohlásil Stefan s naprostou vážností v hlase.

„Co tu chceš?“ couvla o jeden krok.

„Kdo ví. Možná mi chyběly tvoje soudivý oči a vyděšenej výraz, protože, co si budeme povídat, ten je vážně k nezaplacení. Už chápu, proč kdysi Damona bavilo tě provokovat,“ vysmíval se jí. Přišel sem, aby se jí vysmíval. Zase.

„Může mi tu sakra někdo vysvětlit, co se děje?!“ přerušil jejich konverzaci Jesse, který evidentně zuřil.

„Neděje se vůbec nic, tady Stefan si určitě spletl dveře!“ odsekla Elena a zabouchla Stefanovi dveře před nosem.

„Ne, to se určitě neděje, jen ti klepe na dveře příliš mnoho starých známých,“ vyštěkl za ni Jesse, když ho stále ignorovala.

„Podívej, vážně o tom nechci mluvit. Utekla jsem nejdál, kam to šlo a rozhodně nebyl můj plán, že mě najdou. Nechci to dál řešit. Jdu spát,“ odsekla Elena na odpověď a zavřela za sebou dveře od ložnice. Ať si třeba Jesse pukne vzteky, ale na gauči. Popravdě nešla spát. Jak by mohla usnout s vědomím, že oba bratři jsou ve městě. Roztřesenýma rukama popadla do ruky telefon a modlila se, aby byla natolik sentimentální, že nikdy nesmazala Damonovo číslo. Ano, opravdu byla. A ačkoli jí bylo naprosto jasné, co všechno si vyslechne, teď to bylo fuk. Musí s ním mluvit. Hned. Bez váhání vytočila jeho číslo.

„Ano?“ ozvalo se z telefonu.

„Damone!“ vykřikla šeptem Elena.

„Eleno? Copak ses za dva roky s námi nenaučila, že nevymazat starý kontakty je základní chyba, když utíkáš před minulostí?“ ozvalo se jí koketně na odpověď. Protočila oči a potlačila veškeré komentáře, které měla na jazyku. Teď na to nebyl čas. Rychle přeběhla ke dveřím, aby zjistila, že Jesse sleduje nějaký akční film a pak, co nejtišeji, otevřela prosklené dveře na balkon. Rychle vyklouzla ven a dveře přivřela, aby netáhlo dovnitř.

„Stefan tu byl,“ zašeptala do telefonu a čekala na odpověď, která nepřicházela.

„A ty si geniálně stoupneš na balkon. Vážně?“ ozvalo se za ní. Lekla se tak, že kdyby ji nechytil, přepadla by přes zábradlí.

„Damone, tohle mi nedělej!“ bouchla ho do hrudníku naštvaně, ale stále šeptala.

„Pojď radši dovnitř, neboj, neuslyší nás,“ řekl klidně, ale vážně.

„Damone,“ vrhla na něj nedůvěřivý pohled.

„Eleno,“ oplatil jí to se značnou dávkou sarkasmu v hrdle.

„Chci, abys věděl, že jim oběma dávám pít sporýš,“ upozornila ho ostře.

„Jo, protože já ti totiž právě přišel vyvraždit rodinu,“ okomentoval to, stále lehkomyslným tónem.

„Fajn, poď dál,“ pozvala ho dovnitř a sledovala, jak se samolibým úsměvem triumfálně vstoupil do jejího útočiště, pečlivě vybudovaného a až doteď chráněného před světem nadpřirozena. S tichým povzdechnutím ho následovala a zavřela dveře.

„Co tu chtěl?“ zeptal se Damon vážně, zatímco se prohrabával jejími poličkami. Zvykla si na to, už mu v tom ani nebránila.

„Ať to bylo cokoliv, nějak nebyl ochoten mi to sdělit,“ povzdechla si s tím, Damonovi tolik známým, důležitým výrazem.

„Co mám teď dělat? Nemůžu Raven jen tak posílat do školky a zároveň ji ani Jesseho nemůžu držet doma jako morčata v terárku,“ zoufalství jí čišilo z tváře a bylo jí do breku.

„No, vždyť Jesseho tu držet vůbec nemusíš,“ zašklebil se Damon, zatímco si prohlížel Raveniny fotky vystavené v rámečcích na prádelníku.

„Damone, přestaň! Tohle je důvod, proč jsem chtěla odejít, přesně tohle…“ slzy jí stékaly po tvářích, když to říkala, když je zarazil jeho ukazováček na jejích rtech.

„Postarám se o to, věř mi, ano? Kdysi jsi mi věřila, zkus to i teď. Slíbil jsem ti přece, že ti nenechám ublížit. A zvlášť nenechám svýho bratra, aby ti ublížil,“ pohladil ji po tváři a pro jednou zachoval vážnou tvář. Dívala se mu do jeho zářivých očí a najednou rozuměla tomu, jak se do někoho, jako byl on, mohla zamilovat. Tiše kývla a potlačila další zoufalé vzlyky. Pousmál se na ni a pak se chystal odejít. Jen s nostalgií pozorovala, jak otevírá dveře na balkon.

„Možná bys měla uvažovat o tom, že jim řekneš pravdu, Eleno. Třeba ne hned, ale brzy. Myslím, že si všichni moc dobře pamatujeme Jennu,“ oznámil jí namísto rozloučení. Sklopila hlavu. Jistě, smrt svojí tety si pamatovala až příliš dobře. Nemohla se tenkrát bránit, ani pořádně nevěděla, co se děje, když ji přeměnili. Zemřela jen, protože jí dřív neřekli pravdu.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction