OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Holka na zabití - 8. kapitola

30.11.2013 (09:00) • alanisealicecullen • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1613×

Ráno nás vzbudilo vyzvánění mobilu. Naštvaně jsem se po něm ohnala a shodila ho ze stolku na zem. Dimitrij to viděl, ale jen mě odstrčil a běžel ho zvednout. Přetočila jsem se na bok a první i poslední, co jsem slyšela, bylo strohé Belikov.

***

Bohužel, ani teď mi nebyl dopřán spánek. Někdo mnou lehce třásl. Ospale jsem mžourala na Dimitrije, který hýřil dobrou náladou. 

„Snídaně,“ řekla jsem zbožným hlasem, když jsem si všimla tácu na stolku.

„Nevím, jestli se mám cítit uraženě.“

„Ne, však víš, jak tě miluju.“

„Jenom protože mám jídlo.“ Zasmála jsem se. Udělali jsme si místo na posteli, sedli jsme si naproti a tác si dali mezi sebe.

„Co tě to napadlo?“ zeptala jsem se.

„Ráno volala Olga a měla překvapivou novinku. John je zdravý. Je opět z něj člověk.“

„Jak?“ řekla jsem závistivě.

„Včera si pořádně promluvili a zjistili, že jsou nevlastní sourozenci. Tak jsem si řekl, že to taky zkusíme. A kdyby náhodou jsem narazil na nepříjemnou otázku, tak tě ukolíbám papáním.“ Nebyl to špatný nápad, a tak jsem souhlasila. Říkali jsme si zatím jen drobnosti.

Dimitrij mi řekl, že miluje westerny, což nebyla až taková novinka, když nosil kovbojský kabát. Já jsem se mu zmínila o evoluci. A tak jsme pokračovali. Poté, co jsem se netrefila do pusy kouskem sýra, takže jsme se začali krmit navzájem. Důsledkem byly záchvaty smíchu.

***

Když jsme sešli dolů, něco nebylo v pořádku. Celá rodina seděla v obýváku. Chtěli jsme jít trénovat, ale Olena zastavila Dimitrije. On jen pokrčil rameny a šel za ní.

„No...“ ztratila slova Olena. Slova se za ni ujala Yeva se svojí typickou přímostí.

„Musíš do nemocnice. Tam ti pomůžou. A Soně taky.“

„Já nejsem…. Aha, tys poslouchala za dveřmi.“ Babča se ani proti nařčení nebránila.

„Dimko…“ vložila se do toho Karolína. „My víme, co se stalo s Ivanem. Musí to být pro tebe hrozné. A třeba… to, že vidíš věci, které nejsou skutečné, je způsob, jak se s tím vyrovnat.“ Začali se dohadovat. Chtěla jsem, aby přestali, a tak jsem se rozhlédla a uviděla těžítko na poličce, tak jsem ho vzala a mrštila jím proti zrcadlu na stěně. To pod nárazem puklo a vysypalo na zem. Všichni zmlkli a nevěřícně koukali na tu spoušť. Jen Pavel ne. Dinitrij mě vztekle popadl za paži.

„Co to, sakra, děláš?“ běsnil. Pokojem se rozlehlo několikateré zalapání po dechu. Oba jsme se po nich ohlédli. Všichni vypadali, jako by… viděli ducha.

„Vy ji vidíte!?“ vydechl úlevně Dimko. Přikývli.

„Je taková mléčně bílá a vybledlá. A skoro taky trochu rozmazaná,“ řekla s ledovým klidem Yeva, jako bych byla nepovedený experiment. Nakvašeně jsem si odfrkla.

„Jak dlouho je tu?“ zeptala se nejistě Olena.

„Od začátku.“

„Jaké to je? Vidět ji,“ pípl Pavel.

„Takhle tě bolí jen oči a ne uši,“ zažertoval Dimitrij. Pavel se zasmál. Ostatní pohoršeně sykli

„Ne, teď vážně. Pro mě je stejná jako ty. Vidím ji stejně jako tebe, a když se jí dotknu, je to stejné, jako by měla tělo, jen ho někde zapomněla. Sklerotik,“ zabrblal. Praštila jsem ho, až jsme mohli pokračovat, malá Zoja se rozplakala, tak jsme se rozešli.

***

Dívala jsem se, jak si Pavel staví z lega. U toho jsem mlsala čokoládu pro doplnění energie. Trénink se soudruhem bylo hotové peklo. Dimitrij se mnou nebyl. Zrovna si hrál se svými sestrami na muže v domácnosti. Byl to božský pohled vidět ho loupat brambory k večeři. Ten jeho soustředěný postoj, jako by to byla životně důležitá práce. Zapnula jsem si televizi, až Pavel leknutím nadskočil. Přepínala jsem programy, protože všechny byly v ruštině, tak jsem to rozladěně zase vypnula. Přemítala jsem, co budu dělat. Náhle jsem si uvědomila, že mi Dimko ráno povídal, že jeho sestra má pár knížek o evoluci. Prý bych si je mohla půjčit. V jejím pokoji jsem prohledala knihovničku, ale zaujala mě kniha, kterou měla rozečtenou, tak jsem doufala, že jí to vadit nebude, i když ji má rozečtenou, pokud ji večer vrátím. Prošla jsem chodbou a usadila se v našem pokoji do křesla.

***

Nadzvedla jsem hlavu a čekala, až zdroj – zdroje – hluku dorazí. Za chvíli se ve dveřích objevil Dimitrij, a než zavřel dveře, zahlédla jsem dlouhé Soňiny vlasy. Pozvedla jsem obočí a následně zakroutila hlavou nad proudem ruských nadávek zpod dveří.

„Sourozenecká hádka. Neznáš?“

„Naštěstí ne.“

„Co já bych za to dal.“

„Být jedináček taky není super.“

„Hm, asi ne.“ Odložila jsem knihu. Překročil matraci, kterou mu dala Olena, aby nespal na zemi, páč ani moje „objevení“ nezvětšilo tenhle dům. Lehl si s rukama za hlavou. Zaposlouchala jsem se do ticha.

„Když mi bylo pět, tak mi sem táta namaloval hvězdné nebe,“ porušil ticho Dimko. Vstala jsem a lehla si vedle něj a snažila se najít tu noční oblohu, o které mluvil, ale viděla jsem jen žlutou barvu.

„Byla to velká změna tohohle pokoje, až je to divné,“ podotkla jsem.

„Mé vlastní nebe…“ Pousmála jsem se.

„… ale to jsem netušil, jaký je to hajzl.“

„Hele, ty mluvíš sprostě.“

„Rose, nejsem světec.“

„Tváříš  se tak.“ Povzdechl si.

„Mlátil moji mamku.“ Nedokázal jsem si představit, jak to Olena snášela. Vždy byla milá, nekonfliktní, ale taky silná. Tím zvláštní způsobem, kdy nikoho nemusela mlátit, přesto měla respekt. Neodvažovala jsem se skákat Dimitrijovi do řeči, abych mu to pověděla.

„… Pak jsem mu to vrátil a druhý den přemaloval pokoj.“

„Netrap se tím, udělal jsi to nejlepší, co jsi mohl.“ Chtěl mi odporovat, ale nakonec to neudělal. Držela jsem ho za ruku, abych mu vyjádřila svoji podporu. Natočili jsme se k sobě a on mě políbil. Chtěl mi poděkovat jemný polibkem, ale ten se proměnil v něco hlubšího. Nabírali jsme na rychlosti. Dimitrij se překulil na mě a prodlužoval polibek až na samou mez.

„Už celou dobu si tě představuji takhle,“ vyznal se zadýchaně a zastrčil mi za ucho pramen vlasů. „Jestli mi to dovolíš, tak nebudu schopen přestat,“ varoval mě. Bylo to úžasné, jak jsme si rozuměli i beze slov.

„Vážně?“ zeptal a tím mi dal najevo, že by chtěl pro mě něco víc. Nějakou romantickou večeři a tak. Ale já už dostala víc, než jsem si zasloužila. Neměla jsem ani výčitky kvůli Mattovi.

„Pod hvězdnou oblohou je to nádherné,“ pousmála se a poprvé ho nesměle políbila já.

„Chtěl bych, abychom nejdřív měli normální vztah. S květinami a pár schůzek, ale nejsem schopen počkat,“ zašeptal svá poslední slova a já měla poslední jasnou myšlenku Konečně je něco správně. A pak nastal nejlepší okamžik mého života, kdy se spolu spojily – my, dvě části jedné duše, plní lásky. Doufala, že mé city k němu nepohasnou. A já budu smět vyslovit ta dvě nejistá slova. Miluji tě. Navždy spolu.

***

Diamanty. Diamanty na perfektním těle. Které už hezkou chvíli prozkoumávám a jsem unesena. Teď jsem věděla, že mě to neomrzí ani do smrti. Vzhlédla jsem do tváře majitele tohohle suprového těla. Pod jeho pohledem si bylo snadné myslet si, že jsem bohyně. Pár kapek vody se mi dostalo do očí, ale nestěžovala jsem si, bylo nádherné si představovat, jak projíždí sprchou nad mojí hlavou a vytváří kaskádu mokrých vlasů.

„Moc ti to sluší,“ řekli jsme oba najednou a potom se políbili. Chtěla jsem ještě. Ale Dimitrij bohužel bral ohledy na moje rozbolavěné tělo.

„Kdo jsi, Rose? Jsi anděl?“ Věděla jsem, že to byla být poklona. Ale já to vzala jako záminku pro vyprávění svého dosavadního života. Věděl o Akademii, a tak jsem mu i řekla, jak mě máma poslala do Skotska za tetou a už se neukázala. O Skotsku, kde žiju na okraji drahampýrské kolonie. Jak mě všichni šikanují. O svém úmyslu chránit nekrálovskou Monrojku Jasmine. Pevně mě objal a znovu mi slíbil pomoc při tréninku. Následně se mě snažil rozptýlit, a tak jsme sledovali s jeho rodinou Shreka s anglickými titulky. 

Autor: alanisealicecullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Holka na zabití - 8. kapitola: