OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hořkosladká tajemství 3. část

Začíná přituhovat! Voldemort se objeví v Prasinkách! Jaký to bude mít vliv na budoucí kroky našeho hlavního hrdiny?

23.02.2011 (16:00) • Salazaret • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1514×

Naštvaně jsem vylezl z postele a vykouzlil Tempus. Bylo něco po šesté! Sakra! To se nemůžu ani jeden den normálně vyspat? Je neděle! Při svatém Merlinovi!

Šel jsem do koupelny a dal si rychlou sprchu. Ale ani to mi nepomohlo. Pořád jsem se nemohl zbavit podivného pocitu, že zrovna dnes se něco stane! Něco zásadního. Nebo možná ne zásadního, ale něco určitě!

Oblékl jsem si volné kalhoty a tmavorudou košili, kterou jsem si minulý týden koupil v Prasinkách. Je třeba začít se oblékat trochu elegantněji. Tahle doba si to holt vyžaduje.

Ale když jsem vešel do Velké síně, všiml jsem si, že nejsem jediný student tak brzy z postele. A ne jen student. Byl tu ještě Brumbál, Snape a můj Draco.

Každý seděl zvlášť a byl zabraný ve svých myšlenkách. Ale když jsem vstoupil, jejich pohledy zamířily ke mně.

Povzdechl jsem si a sedl si na kraj nebelvírského stolu. Neměl jsem náladu na cokoliv a ani nevím proč. Ale na Draca jsem se podívat musel.

I na tu dálku jsem viděl fialové kruhy pod očima a docela vynervovaný výraz. Co bych teď dal za to, umět číst myšlenky…

Seděl klidně a jen se přehraboval ve své snídani. Ale po chvíli vzhlédl a podíval se na mě. Neuhnul jsem pohledem. Čekal jsem, že to udělá on. Ale ani on se nechtěl vzdát.

Nebojuj s tím, Draco!

Se mnou bojovat nemůžeš! Kdy už to pochopíš? Kdy se na mě podíváš jinak než s nenávistí? Já znám tvou pravou tvář! Vím, jaký jsi. Mě nepodvedeš touhle tvou maskou.

Nakonec jsem to byl já, kdo uhnul. Ne proto, že by mě to už nebavilo, ale Snape se zvedl od stolu a mířil si to pryč.

Sledoval jsem jeho temnou postavu a moc dobře jsem věděl, že vše, co se včera odehrálo na Malfoy Manor, už Brumbál ví. Každý pitomý detail. Měl bych s tím něco udělat… Teď nebo bude pozdě.

Zvedl jsem se a bez toho, abych se nasnídal, jsem se vydal zpět do společenské místnosti. Přemýšlet, jak dál…

***

„Harry a co tahle?“

„Myslím, že ne! Rone, kup jí nějakou knížku. Je to lepší než tohle, ani nevím, co to vlastně je!“

„Ale mně se líbí!“

„Co se ti na tom může líbit? Už ta křiklavě růžová je strašná!“

Další týden je za námi. Ale strašný týden! Čím blíž je první pololetí, tím větší jsou nároky. Celé dny jen sedíme v knížkách a na nic jiného není čas.

A pak je tu Malfoy a jeho arogantní chování! Za poslední týden se to ztrojnásobilo. Chodí si po Bradavicích s nosánkem pěkně nahoru a na každého plive ten svůj jed.

Povzdechl jsem si a přešel ke krámku naproti tomu, ve kterém jsme před chvíli byli. Prohlížel jsem si vystavené ozdůbky a tiše trpěl. Proč Ron musí nakupování dárků nechat na poslední chvíli? Tohle fakt nechápu!

Pak můj zrak padl na jednu stříbrnou dokonalost. Přesně tohle potřebuji!

Vešel jsem do krámku a přešel k pultu.

„Dobrý den, co pro vás mohu udělat?“ otázala se ihned starší prodávající a usmála se na mě.

„Chtěl bych toho stříbrného motýlka, kterého máte vystaveného,“ řekl jsem nadějně a taky se na ni usmál.

„Myslíte toho s těmi smaragdy?“ zeptala se prodavačka a trochu se zarazila.

„Ano, přesně toho!“

„Ale je to dost cenný kousek a taky dost drahý.“

„Peníze nejsou problém!“ řekl jsem už o něco ostřeji. Prodavačka se zamračila, ale dál nic nekomentovala. Vyndala toho úžasného motýlka, zabalila ho do krabičky a následně do tmavězeleného papíru s rudou mašlí. Velmi nenápadná kombinace.

O chvíli později jsem už celý šťastný stál venku před obchodem a vyhledával své přátele. Ale nikde nikdo.

Začalo dost nepříjemně chumelit a tak jsem se pořádně zakryl hábitem a vydal se do hradu.

Ale najednou vše ustalo. Cítil jsem chvění po celém těle. Ani nevím kdy, ale během chvíle mě obklopilo několik spolužáků ze školy. Kolem nás létala kouzla a zakázané kletby. Některé mě velmi těsně minuly.

Co se to sakra děje?! Otočil jsem se a strnul. Nestál tam nikdo jiný než samotný Voldemort. Díval se na mě s tím jeho typickým úšklebkem. Ale nevytáhl jsem hůlku, neměl jsem to zapotřebí.

Co tu sakra chce?! A za bílého dne! Všude kolem byla hrůzostrašná panika, jen já zůstal v klidu stát. Vím, že na mě křičeli, abych konečně vypadnul. Prchnul. Odešel. Prostě něco udělal, ale já nemohl. Jako bych k té zemi přimrzl. Jen studený vítr si pohrával s mým pláštěm.

„Harry! Při Merlinovi, jdi z cesty!“ Byl to hlas Lupina a Tonksové? Určitě ano. Slyšel jsem je. Byli kousek od nás. Běželi? Proč?

Nic mi tady nedávalo smysl. Co se tak razantně změnilo?

Ale než jsem stihl si tuhle situaci pořádně promyslet, něčí ruce mě strhly na stranu a schovaly za roh domu. Ale já se nechtěl schovávat!

Začal jsem se rvát.

„Pust mě!“ Ale ten někdo mě držel pevně, ani jsem nedosáhl na svou hůlku, kterou jsem měl v hábitu.

„Pottere! Uklidněte se! Co sakra chcete dělat? Postavit se mu? Jste snad blázen?!“ Tohle byl Moody. Zavrčel jsem na něj. Ale nic nepomáhalo. Pomalu jsem se uklidnil.

„Tak je to dobře! A teď mě poslouchejte! Půjdete okolo tohohle domu, na druhé straně čekají další bystrozoři! Je tu zmatek, ale když půjdete rovnou tam, najdou si vás! Opovažte se zase udělat nějakou blbost!“

Já směle přikyvoval, že rozumím, a ve chvíli, kdy mě pustil, jsem vyrazil. Jen úplně jinam, než jsem měl. Běžel jsem, co mi nohy stačily, ale někdo další mě strhnul na zem. A nebyl to nikdo z bystrozorů; to jsem si byl jistý hned v první momentu.

„Ahoj?“ usmál jsem se na onu osobu. „Nevěděl jsem, že se dneska uvidíme, jinak bych se lépe oblékl!“ Chytil jsem se nabízené ruky a vstal.

„Taky jsem netušil, že zrovna dnes bude velevážený Harry Potter sám na toulkách v Prasinkách,“ řekl jako by nic. Zamračil jsem se.

„Je sobota a v sobotu obvykle jsem v Prasinkách a pokud jde o přátele, hm… Někde tu budou,“ řekl jsem a ležérně mávl rukou směrem k bojišti. Ani nevím, kde kdo je a kdo je na čí straně.

„Někde tu budou? To je hezké! Ale teď tu nejsou!“

„A to vadí? Co by se jim asi teď mohlo přihodit? Maximálně jedna, dvě Avady, že?“ zasmál jsem se hořkým smíchem.

„To zajisté.“

Přikývl jsem mu na jeho odpověď a dál sledoval boj. My dva jsme stáli stranou všeho.

„Čeho tím vlastně chcete dosáhnout? Postrašit Brumbála? Nebo je na Manoru tak strašná nuda?“

„Původně jsme měli naplánovaný útok na jednu londýnskou pobočku ministerstva. Ale jak znáš Bellu, tak jsme skončili tady! Ještě si to ode mě pěkně vypije! Ale co, aspoň třeba chytneme další mudlovskou šmejdku na pobavení!“

„To bude úžasný dáreček na Vánoce!“

„S tím počítám!“

„Můžu se toho večer účastnit, nebo mám zůstat na hradě?“ šeptl jsem a zadíval se do jeho odporných očí. Podíval se na mě zamračeně, jako by se rozmýšlel, co mi přesně odpoví.

„Myslím, že máš lepší věci na práci,“ řekl pevně. Semkl jsem rty a snažil se neodpovědět mu pěkně zostra. Naštvaně jsem mlčel. Konečně po několika týdnech nějaká zábava a on mi ji tak pokazí! Ne že bych se vyžíval v mučení, ale člověk musí projevit sem tam náklonnost k tomuhle tématu.

„Měl bych jít,“ řekl jsem z ničeho nic a bez ohlédnutí jsem se vrhl k chumlu lidí uprostřed vesnice. Bylo to tu opravdu na ostří nože. Nedokázal jsem přesně určit, kdo je kdo. Dokonce jsem zahlédl jednu určitou blond hlavu a to se mi přestalo líbit. Vydal jsem se za ním. Ale jemu v patách byl jeden z mně neznámých bystrozorů.

Pohotově jsem vytáhl hůlku a zamířil. Věděl jsem, že by mě mohl kdokoliv zahlédnout – ale nemůžu dovolit, aby mi odvedli Draca!

Vyslal jsem kletbu. Bystrozor padl k zemi. Mrtvý. Uskočil jsem stranou, aby mě Malfoy nezahlédl, a dál pokračoval v cestě pryč. Nakonec vše ustalo a Smrtijedi včetně Temného pána zmizeli pryč.

Všude byl blázinec a já byl v jeho středu. Ani nevím, jak jsem se dostal zpět do Bradavic. Pořád jsem přemýšlel o své práci. Co musím udělat?! Co musím zvládnout?!

***

Po tom fiasku v Prasinkách se ztrojnásobila ochrana hradu. Ale nejvíc mě štvalo, že dostat se ven bylo prakticky nemožné. Štíty taky posílily, takže má veškerá snaha byla na nic. A za vše může pitomá Bella! Jestli ji potkám, asi jí už skočím do toho jejího prokletého úsměvu. Jedna dobře mířená Avada a bude konečně klid. Tedy do doby, než se objeví další šílenec, jako je ona…

Mířil jsem zrovna z večeře, když mi cestu zastoupil netopýr. Tohle mi opravdu ještě scházelo! A to jsem měl na dnešní večer opravdu lepší plány. Ale třeba nic nechce a já si můžu plánovat dál. Pěnil jsem a má nálada byla na bodu mrazu.

„Půjdete se mnou!“ štěkl na mě. Následoval jsem ho tedy do sklepení. Velmi nerad, ale co jsem měl dělat? Proklít ho? To nevím, co by mi na to Brumbál řekl. A co pak samotný Pán? Vždyť s ním máme mnohem lepší plány!

Když se za námi zavřely dveře, pohlédl jsem do jeho naštvaných očí.

„Děje se něco, profesore? Co jsem zase udělal? Špatně se na vás podíval?“

„Přestaňte s tou vaší arogancí! Ta vás velmi brzy přejde!“

„Hm. Když to říkáte.“ Posadil jsem se na židli a čekal na tu velmi důležitou věc, kterou po mně chtěl.

„Sám moc dobře víte, že v sedmém ročníku máme osobu, která dělá, co by neměla. Ředitel mě proto požádal všechny studenty z onoho ročníku prověřit,“ šeptl tiše. Naprázdno jsem polkl. Prověřit? Prověřit!!! To si snad dělá srandu?! A jak to chce při Merlinovi udělat?

„Už jste si tím několikrát prošel, tak vám nic vysvětlovat nebudu!“ řekl a namířil na mě svou hůlku. Já okamžitě vyskočil na nohy a vytasil tu svou.

„Zkuste to!“ zavrčel jsem a vykouzlil před sebou perfektní štít.

„Nehrajte si se mnou! Já se do vaší hlavy dostanu. A je to jen na vás, jestli po dobrém nebo po zlém.“

„Tak tedy po zlém.“

A pak jsem to ucítil. Jeho ubohou přítomnost v mé hlavě. On to opravdu myslel vážně. Tou bolestí mi vypadla hůlka z ruky a štít padl. Dopadl jsem na kolena a těžce oddechoval. Nehodlal jsem ho pustit k mým vzpomínkám, ale to mi bylo houby platné, když neumím nitrobranu! Proč jsem se ji doposud nenaučil? Tedy, já umím základy; ale proti někomu, jako je Snape?! Tohle nemá cenu. Když tak ho ve chvíli, kdy mi vyleze z hlavy, zabiju. A pak to Pánovi nějak vysvětlím…

Před očima se mi začaly míhat vzpomínky, jedna za druhou, ale všechny byly rozmazané a nedalo se uhádnout, co se v nich děje. Ale pak se obrazy vyjasnily a mě polilo horko.

Stál jsem v Zobí ulici s hůlkou v ruce a přemýšlel, za jak dlouho si někdo všimne, že jsem zmizel. Ale tehdy jsem to neřešil. Prostě jsem se přemístil.

Všude okolo byla mlha, ale já jsem šel směle dál, až jsem nakonec došel k obrovské bráně.

„Ale, ale! Kdo pak nám to přišel na návštěvu?“

„Crucio,“ šeptl jeho hlas a celým mým tělem se prohnala snad bouře. Křičel jsem, ale stejně mě nikdo neslyšel.

„Klidně křič,“ zasmál se a vyslal to samé kouzlo ještě jednou. Prohnul jsem se a v agonii čekal na to nejhorší.

„Prosím! Já nelžu!“

„Ne?“ Jeho tvář se sklonila níž a podíval se mi do očí. Propaloval mě, a pak se mi naboural do mysli. Probíral jednu myšlenku za druhou. A pak se začal smát. Smál se jako smyslů zbavený.

„Tak tohle jsem opravdu nečekal!“

„Dokaž mi svou oddanost!“ Jeho horký dech mi naježil snad všechny chloupky, ale přesto jsem se na svou první oběť díval s odhodláním. Pomalu jsem přikývl a přistoupil blíž k muži na zemi.

„Avada kedavra!“

„Taky jsem netušil, že zrovna dnes bude velevážený Harry Potter sám na toulkách v Prasinkách,“ řekl jako by nic. Zamračil jsem se.

„Je sobota a v sobotu obvykle jsem v Prasinkách a pokud jde o přátele, hm... Někde tu budou,“ řekl jsem a ležérně mávl rukou směrem k bojišti. Ani nevím, kde kdo je a kdo je na čí straně.

„Někde tu budou? To je hezké! Ale teď tu nejsou!“

„A to vadí? Co by se jim asi teď mohlo přihodit? Maximálně jedna, dvě Avady, že?“ zasmál jsem se hořkým smíchem.

„To zajisté.“

Najednou vše ustalo a já pořád klečel na chladné podlaze ve sklepení. Nastalo opravdu hrobové ticho. Ani jeden z nás nedýchal. Jestli opravdu tohle vše viděl!

Zvedl jsem hlavu a setkal se s vyděšeným pohledem lektvaristových očí.

„Vy!“

„Koho jste čekal? Kdo jiný by tohle dokázal?“ Vstal jsem a znovu se posadil na židli. Ale usmíval jsem se.

„To... to není pravda! To nemůžete být vy! Viděl jsem toho Smrtijeda, jak mučil své oběti! Jak nemilosrdně zabíjel!“

„To jsem byl já,“ usmál jsem se a pohodlně se opřel. A co teď, Severusi? Čekáš, že tě nechám jít? S tím vším, co teď víš?

Bezhůlkovou magií jsem si přivolal hůlku a lehce ji přehazoval z dlaně do dlaně.

„Až se to dozví Brumbál...“

„Brumbál se to nedozví, to si můžeš být jist, Severusi,“ šeptl jsem sladce a znovu se na něj usmál.

„Copak sis opravdu myslel, že tě nechám jen tak jít? Asi mě moc dobře neznáš!“ Namířil jsem hůlku na něj a odzbrojil jsem ho. Jeho hůlka mi krásně vletěla do natažené ruky. Bylo to rychlé a nečekané.

Teď tu stál tak bezbranný. Ale ne nevinný. To on přece za vše může! On ze mě udělal tuhle zrůdu a moc dobře to ví!

„Co teď bude? Zabiješ mě nebo mě předhodíš svému pánu?“ zavrčel na mě.

„Uvažoval jsem o tom, že tě zabiji, to ano. Ale tvé schopnosti se hodí. Byla by tě škoda. A já moc dobře paměťové kouzla neovládám, ale měl bych pro tebe nabídku. Můžeš ji přijmout a žít, nebo...“ usmál jsem a věděl jsem, že si zbytek věty domyslí.

„Nabídku?“

***

Bylo chvíli po večerce a já zase jako obvykle kráčel ztemnělou chodbou. Události posledních dní mi dávají opravdu zabrat. Ale dnes byl klid. Opravdový a úžasný klid.

Zabočil jsem za roh, kde jsem věděl, že je cíl dnešní noci. A opravdu tady stál. Sám a se svěšenou hlavou.

Stál kousek od okna. Asi taky nemůže spát. Ale já naštěstí vím, kde se kdo dokáže pohybovat. Díky Merlinovi za Weasleyova dvojčata a jejich iniciativu!

Nevšiml si mě a to mi hrálo do karet. Přistoupil jsem k němu zezadu a objal ho. Ihned se napnul a snažil se vymanit z mého sevření.

„Ale no tak, přece bys se mnou nebojoval?“ zapředl jsem mu do ucha a lehce ho kousnul. Ihned se uvolnil.

„To jsi ty?“ vydechl a cítil jsem, jak jím projela vlna záchvěvu. Víc jsem se na něj přitiskl a jemnými polibky jsem zasypával jeho šíji. Natočil hlavu na stranu a tím mi uvolnil větší plochu pro laskání. Líbilo se mu to! A mně taky…

Popostrčil jsem ho ke stěně, kde se zapřel rukama. Ale pořád jsem stál za ním. Nesmí mi vidět do obličeje. Dnes ne. Dnes ještě ne, můj Draco!

Rozepnul jsem mu plášť a zajel rukou pod košili. Hladil jsem ho všude, kam jsem dosáhl. Byl tak jemný a hebký a nádherně voněl. Tak moc jsem ho chtěl. Ale chce on mě? Dokáže se mi oddat celý? Tělem i duší? Chce to?

„Ach…“ vydechl, když jsem se dotkl ztvrdlé bradavky. Schválně jsem ji znovu zmáčkl a nechal se unášet jeho krásným žádostivým hlasem. Proč dnes ne?

„Draco…“ šeptl jsem a znovu ho políbil. Jeden polibek za druhým. Chtěl jsem víc! Opravdu chtěl!

Rukou jsem zajel níž. Přestal jsem laskat jeho šíji a místo toho se začal věnovat rozepínání jeho drahého hábitu.

Stál tiše a čekal, ale nemohl jsem si nevšimnout jeho ztuhlosti. Lehoučce jsem ho políbil na krk.

„Motýlku... Můj motýlku! Copak se děje? Nechceš to? Nechceš mě?“ šeptal jsem do jeho ucha. Zachvěl se, ale nepromluvil. Dýchal pomalu. Něco se děje! Udělal jsem něco špatně?

Povzdechl jsem si.

„No tak, Draco! Co se děje?“ Poodstoupil jsem od něj.

„Já... Chci tě! Opravdu ano! Toužím po tobě od chvíle, kdy jsme se potkali na Malfoy Manor, ale...“ Zatnul prsty do chladného kamene. Znovu jsem k němu přistoupil a dotkl se jeho ramene. Pohladil jsem jeho záda. Nahoru a dolů. Čekal jsem na to, co mi chce říct. Nechtěl jsem ho znovu vyplašit. Teď, když vím, že mě chce… Proč to zkazit? Tuhle krásnou chvíli?

Proč jsem si neuvědomil dřív, že pro mě znamená mnohem víc, než jsem původně myslel? Měla to být ze začátku jen hra. Jen šílená touha po tomhle dokonalém chlapci. Ale něco se změnilo. Je tohle láska? Takhle vypadá? Cítím ji. Je ve mně. V mém samém nitru.

Usmál jsem se. Lehce a nenuceně. Chci, aby byl šťastný! A udělám pro to vše.

„Chci vědět, kdo jsi,“ řekl najednou a v jeho hlase jsem slyšel odhodlání. Tak tedy dnes? Dnes se dozvíš tu hořkou pravdu? Jsi si jistý, Draco? Chceš vědět, kdo je vrah? Kdo se vyžívá v mučení slabých?

Chceš to tedy vědět? Ano? Tak dobře...

„Otoč se...“

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction



Sdílet

Diskuse pro článek Hořkosladká tajemství 3. část:

Uááá. Toliko k mým pocitům.
Jen mi něco nesedí. Včera, jak se muchloval s Dracem, byla neděla. Dneska je tady neděle, nebo to alespoň píšeš na začátku. Ale dvě neděle za sebou jsou ok, co já bych za ně dala...
Harry někoho zabil. Normálka, na to bych si dokázala zvyknout, že. Huh, ale je to síla.

To je sila. On odzbrojil aj Severusa? Aká bola tá dohoda? Harrye taký surový,ale keď je s Dracom tak je to nádherne nežné.

Je sice pro mě už dost pozdě, zvláště dnes, ale když jsem v administraci zahlédla HST, neodolala jsem a zvláště na dvojitou dávku. Jen nechápu, že jsem přehlédla už včera a omlouvám se ti za to.
Opět jsi mě naprosto odzbrojila. Jeho arogance nezná mezí a myslím, že jeden netopýr, to dobře chápe, jsem zvědavá jak to s ním dopadne.
A ten konec! Ty chceš, aby měla infarkt, že? Ještě že čekat nemusím.
Obrovská poklona nad tvým talentem.

Přidat komentář:

Nick:

Text: