OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hořkosladká tajemství 1. část

Všichni víme, jak dokáže být samotný Pán všeho zla krutý a bezcitný – ale co když se objeví někdo, kdo se mu vyrovná? Osoba stejně chladná a nemilosrdná?
Ale je tu jedna věc, kterou ti dva nemají společnou; a tou je cit, který tuhle válku vyhraje. Kdo je ten nový, maskovaný Smrtijed? A jaký je jeho skutečný plán?

21.02.2011 (14:00) • Salazaret • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1719×

Bylo jich tu asi patnáct, ale vím, že je to jen hrstka. Skutečné počty zná jen on. Ale brzy je budu znát i já! Protože to já se stanu jeho pravou rukou, to já mu pomůžu ovládnout svět. Tedy on pomůže mně!

„Jsem rád, že jste se sem dnes všichni dostavili. Jak víte, poslední dobou nám bystrozorové šlapou na paty, ale nemusíte mít strach. Počítám, že do konce roku ovládneme Bradavice, a pak už nám v cestě za mocí nic stát nebude.“

Musel jsem se tomu proslovu usmát. Ano, takový je plán. Ovládnout a zničit. Ale nikdo neví jak, jen já. Jen já mám právo to vědět. Jen mně věří! Jen já jsem jeho pravá ruka! Já jsem on! On je já…

„Ale pane, jak toho chcete dosáhnout? Přes štíty se jen tak nedostaneme a navíc Brumbál…“

„Do štítů ti nic není, Severusi! A co se týče Brumbála, to budeme řešit až na místě.“ Pán po Snapeovi šlehl zhnuseným pohledem. Ale jen já ho viděl. Na mé tváři se vytvořil ten nejskvostnější úsměv.

Ach ano, Severusi, já toho vím hodně. A na tebe nezapomenu, ty budeš totiž první, který zaplatí za zradu. Budeš trpět mou rukou! Těšíš se?

„Můj pane,“ promluvil jsem tiše. On se na mě podíval. V očích jiskřičky.

„Ach ano, chlapče.“ Pak mi pokynul, abych vyšel ze stínů, které mě doteď skrývaly. Všichni se na mě dívali s nedůvěrou a já moc dobře věděl, proč. Neznají mě a neví, co si o mě myslet. Kdo jsem? Honí se jim hlavou.

Ale já vím, že na to jen tak nepřijdou. Ne teď a ne tady…

„Chci vám představit nového člena naší skupiny. Nebudu vám prozrazovat jeho pravou totožnost, ale musím říct, že jsem na něj hrdý. V jeho věku se k nám přidal pouze jeden. Nikdy bych nevěřil, že zrovna on se stane naší součástí. Ale přepočítal jsem se. Ano, ano, ani já nejsem neomylný.“ Viděl jsem úšklebek v jeho tváři. Ach, Tome, kdyby jsi jen věděl!

Díval jsem se na ně z pod bílé masky a oči mi jiskřily. Mohl jsem to cítit. Podivnou elektrizující sílu, která mi dodávala mou odvahu. Dlouho, strašně dlouho mi trvalo, než jsem se k tomu činu odvážil. Ale nakonec jsem tu.

„Přiveďte vězně!“ přikázal On a během chviličky dva Smrtijedi přivedli mladou dívku.

Poznal jsem ji. Byla to páťačka z Mrzimoru a hlavně z mudlovské rodiny. Ušklíbl jsem se. Ano, takhle to vždy začíná – a kdy to skončí? Doufám, že nikdy! Je to přesně to, co jsem si vybral. Můj nový život! Mé druhé já…

„Chlapče, je jen tvoje,“ zasmál se On a poodstoupil od chvějícího se těla. Ušklíbl jsem se.

Přistoupil jsem k ní, poklekl a lehce se dotkl jejích dlouhých vlasů.

„Ahoj, zlatíčko,“ pronesl jsem vřele. Podívala se na mě azurově modrýma očima. Jako studánky…

„Prosím…“ vzlykla.

„Oč prosíš, dítě?“ zašeptal jsem ji do ucha. Lehce jsem ji pohladil po temeni hlavy, a pak prstem přejel přes její dětskou tvář.

„Nechte mě jít. N-nic jsem neudělala,“ vzlykla znovu a ještě víc se rozechvěla, když jsem jí nadzvedl její uplakaný obličej a donutil ji podívat se na mě.

Pak jsem tak, aby to viděla jen ona, sundal na chvíli masku. Chtěl jsem vidět její reakci. A byla přesně taková jakou jsem čekal.

„Ty?!“ Uskočila dozadu a narazila na chladnou zeď. Ještě víc se rozvzlykala.

„Ne… To není… To nejsi ty! Je to jen kouzlo! Jen kouzlo!“ Začala být hysterická.

S povzdechem jsem se postavil a poupravil si masku na obličeji. Namířil na ni hůlku. Promiň, broučku…

„Crucio!“ řekl jsem jako by nic a dívka přede mnou vykřikla, když do ní kletba narazila. Pak se rozkřičela naplno.

„Tohle mám rád! Slyšíte ten její hlásek?“ zasmál se Lucius a další se přidali k němu. Šlehl jsem po něm pohledem. Já se nesmál. Neměl jsem to zapotřebí. Smát se budu, až se budou všichni klanět přede mnou. A to se stane. Vím to!

„Finite,“ šeptl jsem a dívenka klesla na zem a lapala po dechu, který se jí nedostával.

„Prosím… Ty… Prosím…“

„Ano… já! Avada Kedavra!“ Znovu jsem na ni namířil a byl konec. Teď jsem se zasmál. Nuceně… Tiše a jen pro sebe. Ale byl jsem neskonale šťastný. Ano, já jsem vrah, ale bylo na čase, ne?

***

„Harry! Harry, vstávej!“ slyšel jsem jakoby z obrovské dálky.

„Hm?“

„Zase noční můra, že?“ ptal se Ron a když jsem rozlepil oči, všiml jsem si, že nejen on stojí okolo mé postele.

„Jsem v pohodě,“ zamručel jsem a promnul si čelo. „Byl to opravdu jen zlý sen!“

„Zase Voldemort? Koho zabil tentokrát,“ ozval se Seamus.

„Nevím, promiň. Bylo to značně rozmazané,“ šeptl jsem a znovu se svalil do postele. Povzdechl jsem si. Tohle byla dlouhá noc a oni mě ani nenechají pořádně vyspat. A ještě ty sny!

„Opravdu jsi v pohodě?“

„Jo, Rone. Jen si ještě na chvíli prospím, a pak se uvidíme na snídani. A omlouvám se, že jsem vás vzbudil,“ šeptl jsem, a pak se přetočil na bok. Zavřel jsem oči.

Ale usnout se mi znovu nepodařilo. Vzpomínal jsem. Na to, co jsem všechno viděl. Věděl jsem, že dnes bude v novinách další zmizení. A tentokrát to zasáhne i Bradavice. Selena Vierová. Mrzimor, pátý ročník. Zmizela včera v Prasinkách. Byla to Bella, která ji vylákala mimo trasu, a pak ji unesla. Imperium je hnusné kouzlo. Nikdy bych pod ním nechtěl být. Nenávidím, když mě někdo ovládá…

Znovu jsem si povzdechl. Nechtělo se mi vstávat, ale věděl jsem, že když to budu protahovat, zase někdo přijde a bude se mě vyptávat, jestli jsem v pořádku. Oni pořád nechápou, že jsem v pohodě. Opravdu jsem! Nikdy mi nemohlo být lépe…

Zvedl jsem se a vydal do koupelny. Postavil jsem se před umyvadlo a pohlédl na sebe do zrcadla. Vypadal jsem opravdu strašně. Pobledlý obličej. Kruhy pod očima. A ještě to jestřábí hnízdo na hlavě. Opravdu případ k uzoufání. Ale přesto jsem se usmál. Jinak to v téhle pochmurné době ani nejde. Změnil jsem se… Od jisté doby; a hodně.

Opláchl jsem si obličej a vyčistil zuby. Sprchu jsem měl v noci a na další nemám náladu. Pak jsem na sebe hodil černé kalhoty a bílé přiléhavé tričko. Proč by mi to nemělo slušet, že? Plášť jsem si nevzal, už jen z důvodů, že je neděle a v neděli se nic nedělá. I když… Zašklebil jsem se.

Pohlédl jsem na kupu knih a nedodělaných úkolů.

„Na to bude čas jindy,“ zasmál jsem se a vydal se na snídani.

Šel jsem sebevědomě, ale jakmile jsem vstoupil do Velké síně, zarazil jsem se. Bylo tu ticho a sem tam nějaký vzlyk. Je to tu, přesně, jak jsem říkal. Kdo to bude příště?

Pohledem jsem si prověřil všechny tváře. Všechny lesklé oči. Ale jen jedné koleji to bylo jedno. Byli zabráni do snídaně a ostatním nevěnovali pozornost. Ale je zvláštní, že jenom jeden z nich je Smrtijed. Jen jeden, který včera nedorazil.

Když jsem si sedal ke stolu, zamračil jsem se a znovu se podíval k protějšímu stolu. Ocelový pohled se na chvíli zvednul a podíval se na mě. Přimhouřil jsem oči a chvíli ho sledoval. Tak chladné…

Odvrátil jsem se a lehce se usmál na mou kamarádku.

„Je to hrůza, k ránu našli její tělo. Vypadala prý opravdu hrozně,“ říkala mi. Ale já moc dobře věděl, jak vypadala. Ještě než jsem se probudil, mohl jsem zahlédnout její prázdný výraz.

„Ale Voldemort ji nezabil. Doneslo se, že má nového Smrtijeda. Ale nikdo o něm nic neví,“ zašeptal Dean a já zvedl pohled. Ano, to taky vím. Mladý kluk s bílou maskou na obličeji. Tajemství, které nebude ještě hodně dlouho prozrazeno. Dalo se to vyčíst z Voldemortových očí. Z jeho gest, která byla jen pro mladíka. Ochraňoval si ho, jako nejcennější poklad.

„Harry? Co se ti zdálo?“

„Nic důležitého, jak už jsem řekl, Mio. Opravdu, nemusíš si dělat starosti,“ řekl jsem prostě. Ale stejně jsem věděl, že nad tím bude dál hloubat. To propojení se nikomu nelíbilo. Můžu mu nahlížet do hlavy, ale obráceně to nejde. To bych měl být aspoň trochu šťastný, ne?

Pomalu jsme se vraceli do společenské místnosti, všude byl podivný klid. Každý truchlil. Proto to nervydrásající ticho. Zneklidňovalo mě to.

„Proč se na tebe Malfoy tak dívá?“

„Jak?“ řekl jsem lhostejně a střelil pohledem po Zmijozelovi, který šel před námi.

„Nevím,“ protáhl Ron, „ale vypadá to divně!“

„Třeba je do mě zamilovaný,“ zasmál jsem se. Ale Ron zbledl.

„Co je?“

„Myslíš to vážně? Malfoy?“

„Rone! U svatého Merlina, to byla ironie!“

„Aha, já jen…“ Nesměle se na mě podíval. „No nic.“

„Tak, co je?!“

„No…“ začal a všiml jsem si, jak mu zčervenaly uši. „Líbí se ti, že?“

„Kdo?“

„Malfoy, přece!“

„Proč myslíš?“ Znovu zčervenal jako pivoňka. Hermiona se jen usmívala a snažila se dělat, že tu vůbec není. A docela ji to šlo. Já se náramně bavil.

„Vždy, když vejdeš do Velké síně, podíváš se na něj. Nebo při vyučování, pořád ho sleduješ!“ mumlal potichu a já se s každým dalším slovem víc a víc smál.

„To si opravdu myslíš?“ Kdybys jen věděl, Rone. Sám víš, že bych to nikdy nepřiznal. Ne tady před vámi. Proto tenhle smích. Nemůžu ti dovolit znát mě víc, než je možné. Promiň, Rone!

„A nenapadlo tě, že ho sleduji kvůli tomu, že vím, že dělá pro Voldemorta? Že se snažím zjistit, co má v plánu? Že je to jen bezcenná fretka, ale dost nebezpečná, aby ublížila někomu, na kom mi záleží?“

„Aha… Tak… Omlouvám se, jasný!“ Objal jsem ho kolem ramen, celou cestu do společenské místnosti se usmíval. Jsem zvědavý, co mi řeknou, jestli se někdy dozví pravdu. Ale budu dělat vše proto, aby se to nikdy nestalo. A přesto bude Malfoy můj. Můj!

***

„Líbí se ti?“

„Kdo, můj pane?“ zeptal jsem se. Pomalu jsem klouzal pohledem z jednoho Smrtijeda na druhého a pak jsem se zastavil na rudých zorničkách mého pána.

„Vidím, jak se na něj díváš,“ zapředl. On to umí? Zamračil jsem se a znovu se podíval na skupinku Smrtijedů na vzdáleném konci ulice. Srdce mi začalo bít jako splašené.

Sklopil jsem hlavu. Nechtěl jsem odpovědět. Cítil jsem, jak se červenám. Merlin-dík za masku!

Co mi na to řekne? Že láska je přeceňovaná? Že jeho nikdy mít nebudu? Že se to v téhle době nehodí? Je přeci válka!

„Můžeš ho mít,“ řekl ležérně a já se na něj znovu podíval. Fascinovaně jsem zíral do jeho krvavých očí.

„Pane?“ Nechápal jsem. Jak je tohle možné? Kdy se zrovna on zajímá o milostný život svých Smrtijedů? Ale já přece nejsem ledajaký Smrtijed. Jsem něco jako jeho syn. On mě vytvořil, on mi dal sílu…

„Chceš ho?“ Obyčejná otázka – a co to se mnou udělalo! Zůstal jsem zaraženě stát a zíral někam do dálky. Myšlenkami dost mimo. Může být můj? Opravdu můj?

„A-ano, pane,“ vydechl jsem a neskrýval jsem nadšení. Ale nadšení trvalo jen nepatrnou chvíli. Můžu ho mít, ale bude mě chtít? Nechci ho nutit… Nejsem taková zrůda, jak vypadám.

„Nebude mě chtít,“ šeptl jsem a zklamaně svěsil hlavu.

„Bude, tím si buď jist, můj chlapče,“ zasmál se a gestem k sobě přivolal Luciuse. Přispěchal okamžitě, jako by před minutou bylo pozdě. Jak moc se snaží, aby získal bývalou prestiž.

Já pro jistotu zůstal stát kousek vzadu. Ale uši jsem měl našpicované, aby mi neuniklo ani slovíčko.

„Luciusi, můj drahý příteli.“

„Pane?“ Viděl jsem strach v těch stříbrných očí. Strach a hrůzu. Za poslední rok se postavení Luciusovy rodiny rapidně změnilo. Zkazil, na co sáhl, tak ať se nediví následkům.

„Luciusi… Chtěl by jsi se zase hřát na výsluní? Chtěl by jsi být zase můj nejvěrnější? Chceš si to zasloužit?“ Při tomhle proslovu jsem se musel smát. Zase! Ale jen vnitřně, na povrchu jsem zůstal chladný a odměřený.

„Ano, pane!“ řekl stejně nadšeně jako před okamžikem já. A taky po chvíli jeho úsměv povadl. Pochopil, že ho to nejspíš bude něco stát. A to něco se mu líbit nebude. Četl jsem v jeho tváři jako v knize. Byl tak průhledný, ale přesto si dokázal u mě vydobýt trochu respektu. Byl tak kluzký a za každého sebemenšího problému perfektně vybruslil. Ale někdy je něčeho příliš.

Třeba jako to co, se stalo předloni na ministerstvu. Nehoda za nehodou…

„Byla tu vyslovena jedna poptávka,“ začal On a já se o kousek přiblížil. Přece si nenechám ujít výraz Luciuse, když se dozví, o co přesně jde.

Lucius jen stál a díval se na svého pána. Trochu zamračený pohled, ale znepokojený nebyl. Zatím.

„Můj svěřenec má zájem o tvého syna, Luciusi.“ Cítil jsem mrazení po celém těle. Řekl to tak chladně a přitom se špetkou pobavení. Tyhle dvě protichůdné emoce dokáže spojit jen On.

„O m-mého syna?“ zašeptal zmateně Lucius a šlehl po mně pohledem.

„Nemusíš souhlasit, Luciusi. Rozhodnutí nechám jen na tobě a tvé rodině. Ale zkus se na to podívat ze všech stran. Porovnej pro a proti,“ slyšel jsem v tom hlase výsměch. Ale moc dobře jsem věděl, o co mu jde. Nedává rozkaz, a přesto 'ne' není přípustné. Dokonalá taktika. V tomhle mu musím opravdu gratulovat!

„Ano, pane,“ řekl tiše Lucius, ale nespouštěl ze mě oči. Ale nemohl mi vidět do tváře. Snažil se mě prokouknout. Chtěl se dostat přes bílou masku, ale sám ví, že tohle se mu nepodaří. Já jsem tajemství a tajemstvím zůstanu. Vyrůstal jsem v tom a jsem na to zvyklý. Mám to tak rád a o tohle to bude větší překvapení. Pro všechny přítomné, tedy až na jeho!

„Příští sobotu v zeleném salonku, v osm?“ On se otočil na mě a já přikývl. „Tedy pokud se rozhodnete souhlasit.“

Lucius přikývl a pak ho On propustil. Díval jsem se, jak jeho postava mizí mezi ostatními a vyhledává svého syna, aby mu předal vzkaz. Kolik bych dal za to, abych u toho mohl být? Ale musím stát tady a čekat… Jako hladový vlk na svou kořist. Jsem taky tak lačný, tak moc chtivý, ale přitom opatrný. Musím být opatrný, co kdyby se něco zvrtlo? Nikdo se nesmí dozvědět, kdo jsem. Snad mě jednou někdo pochopí…

***

„Harry? Děje se něco?“

„Ne? Co by se mělo dít?“

„Jen, že poslední dobou jsi nějaký roztěkaný.“

„Nejsem roztěkaný, Rone. Jen unavený. Většinu času trávíme v knihovně nebo na hřišti. Je toho prostě moc.“

„To chápu, taky se mi nechce pořád jen šprtat, ale musíme. Bez OVCÍ nás k Bystrozorům nevezmou,“ povzdechl si můj kamarád, a pak se zabořil zpět do knihy. Ale já na učení měl sotva náladu. Jen jsem seděl a koukal na písmena v učebnici přeměňování, a přesto jsem nepřečetl ani řádek.

Ron má pravdu, jsem roztěkaný a dost! Ale mám k tomu zatracený důvod! A ten důvod se jmenuje Malfoy! Ty jeho šedé oči, které mi nedávají spát. A pak tu jsou ty sny. Sny a představy, které mě každé ráno budí a pronásledují pokaždé, když zavřu oči. Je to tak únavné a stresující. Ale naučil jsem se s tím žít. Jedna radikální změna mi v tom pomohla. Nejsem v tom sám…

„Hm, Harry? Nechceš si jít večer na chvíli zalétal? Tak jako jindy? Když se setmí?“

„Rone, musím se učit a navíc večer už něco mám,“ usmál jsem se, a pak dělal, že si čtu, a tím uzavřel debatu.

„Rande?“

„Tak nějak…“ povzdechl jsem si. Asi jsem se neměl zmiňovat o tom, že někam jdu. Teď bude o to nesnesitelnější. To neumím přemýšlet, než něco vypustím z pusy?! Chci pryč…

„Jak, tak nějak? Buď to rande je nebo není…“

„Nevím, Rone,“ zabručel jsem.

„Nevíš? Jsi divný, víš to?“

„Když to říkáš…“

„S tebou není žádná sranda! Ale jakmile se dáte dohromady, řekneš mi to?“

„Co mám s tebou dělat! Ale nevím, jestli přijde…“

„To máš blbé, kamaráde!“ usmál se Ron a já se podíval do jeho modrých očí. Kdyby šlo jen o to, jestli přijde nebo ne. Ale v tomhle případě jde o něco mnohem víc. Už dávno jsem někdo jiný…

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction



Sdílet

Diskuse pro článek Hořkosladká tajemství 1. část:

Ou. Ou? Ouuu! Miluju Malfoye. V knize i filmu je to jediná postava, která se nějak zvlášť povahově nemění a je předvídatelná. Proto jsou pro mne FF zajímavější
Když jsem dočetla poslední řádek tohoto dílu řekla jsem si: "Ty zvrhlíku!" (Ne Ty, ale Harry. I když...)
Ale líbilo se mi to. Zatraceně se mi to líbilo. Tohle můžu, tyhle hry na pocity


A hned spěchám na pokračování...

Prekvapujúce, ale páči sa mi to. Som zvedavá ako sa bude tváriť Draco keď sa to dozvie.

Už ho pomalu čtu a večer přidám koment.
A popravdě, mám ráda temnější a smutnější povídky, nemám ráda veselé od začátku nebo přeslazené. Přesně tohle je šálek mé kávy.

Nikol18: Jsem ráda, že se povídka líbí a jsem zvědavá, co řekneš na pokračování. Mám ráda temnější povídky a samozřejmě Draca... Snad další díly nezklamou :) :)

Tvá Salazaret

Doslova do písmene jsi mne srazila na kolena. Dívám se na obrazovku s pusou dokořán a nemůžu uvěřit svým očím. Moc FF na Pottera jse nečetla, ale tohle mě opravdu dostalo. Překvapivé, fascinující, neobvyklé, zvrácené, zvrhlé, kruté, vášnivé, ale hlavn podmanivé. Těším se na další.

Přidat komentář:

Nick:

Text: