OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hrdinný smrtijed - 1.

08.04.2012 (10:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 21× • zobrazeno 4777×

Povídka se umístila na třetím místě o Nej povídku měsíce května. Na den umisťujeme první kapitolu na titulní stranu, jelikož je povídka dokončená a vy si ji díky tomu můžete přečíst naráz. Gratulujeme!

Několik týdnů které jsem strávila ponořená do fanfiction o světě Harryho Pottera se muselo někde projevit. Bohužel pro vás se to projevilo tady. Chápu že moje troufalost je do nebe volající, sama nemůžu uvěřit, že to zkouším. :D

UPOZORNĚNÍ: Povídka nebude ve všem odpovídat sedmému dílu knihy a zcela ignoruje část "po devatenácti letech". Postavy mohou být OC, protože povídku píši tak, jak si já představuji, že by se mohly postavy vyvíjet.

Ocelově šedá mračna se zrcadlila na hladině jezera stejně jako v bouřkově zbarvených očích pozorovatele opřeného o strom. Ten pohled byl známý – o něco starší a hlubší, ale kdyby nebe mohlo rozeznávat pohledy, tenhle by si určitě zapamatovalo. Často byl k nebi obrácený, ať už s prosbou, nebo jen tak, pozoruje, jak se mraky zvolna valí někam v dál bez plánu nebo účelu.

A to dělal Draco často. Pozoroval, posuzoval, hodnotil. Všechno jen v duchu, sám pro sebe. Nebylo důležité, aby ostatní znali jeho názor. Ne, teď už na tom nezáleželo. Nepotřeboval si vynucovat pozornost, respekt nebo snad dokonce úctu. Přišlo to samo, když už na tom nesešlo. Ušklíbl se na nebe. Tak už to většinou bývá, ale málokdo na to přijde včas. On nepřišel. Ale pravda, lepší pozdě než nikdy.

Draco odtrhl pohled od valících se mračen a rozhlédl se po okolní krajině. Byla klidná, jako by vyčkávala spolu s ním, než se bradavickými žilami zase rozběhne krev v podobě studentů, nabitých po prázdninách horečnatou energií. Nepředpokládal, že by jim vydržela déle než čtrnáct dní, ale i tak budou první dva týdny náročné, než se rozjívenci zklidní a všichni si dostatečně popíší prázdninové zážitky.

Spolu s představami, jak to kolem něj bude vypadat za necelý týden, se mu před očima se stejnou dychtivostí promítala i minulost. Vzpomínky… sladké i bolestné… ty, co si chtěl pamatovat i ty, co by si přál zapomenout.

Ten strom jen padesát metrů nalevo? Ten byl oblíbeným placem zlatého tria. Svatého Pottera, trotla Weasleyho i vševědoucí Grangerové. Jenže ať chtěl sebevíc, nějak nedokázal jejich jména říct dostatečně jedovatě ani v duchu. Měli až příliš společných zážitků. Ne těch školních… spíš těch válečných. Hrdina Potter, hrdina Weasley, hrdina Malfoy,… Už jen slyšet své jméno mezi jejich bylo zvláštní, ale přízvisko hrdina, na to si musel zvykat několik let. Dokázal pochopit Pottera, který neustále všem tvrdil, že není ničím zvláštní, a prosby, ať mu dají všichni pokoj. Trvalo mu dva roky, než kouzelnickou komunitu přesvědčil o tom, že opravdu nechce být ministrem kouzel, a ať si to nabídnou někomu způsobilejšímu. Nakonec se stal bystrozorem spolu se svým věčným ocáskem Weasleym. Dobře, tady s jedovatostí problém neměl. Weasley byl prostě vždycky tupec, a to se nezměnilo ani s léty navrch. Draco si tiše odfrkl a pružně se vyšvihl na nohy. Oklepal si trávu z hábitu a dlouhými kroky se vydal směrem k hradu. Začínalo se připozdívat a on dostával hlad. Tentokrát se musel obejít bez Krůpějky noční, která při večeru zahalovala pozemky školy do opojné vůně a to od doby, co ji tu jeho kmotr zasadil. Byť jeho úmysly jistě nebyly zkrášlovat pozemky, spíše se těšily z blízké zásoby celkem vzácné byliny, kterou jako lektvarista rozhodně upotřebil. Draca těšilo trávit večery zahalen do té těžké, ale přitom svěže jasné vůně. Připomínalo mu to nejbližšího člověka, kterého kdy měl, kromě své matky. Cítil se Severusovi blíž, když se mohl opájet jednou z mála věcí, které tu po sobě jeho kmotr zanechal. Jako trvalý otisk namísto obrazu v ředitelně, který se neobjevil. Pro hrad nebyl ředitelem dostatečně dlouhou dobu, aby ho vzal na vědomí. Útěcha byla, že to neplatilo i pro kouzelnický svět, ten teď považoval bývalého protivného mistra lektvarů za stejného hrdinu, jako Chlapce-který-přežil. Sám Chlapec uznával, že by se mu to bez toho děsivého netopýra ze sklepení jen stěží podařilo, a i to byl jeden z důvodů, proč bylo pro Draca snazší ho uznávat.

Vkročil do hradu a zamířil do Velké síně na večeři. Procházel okolo prázdných kolejních stolů, a ani tady se mu nepřestaly vylupovat vzpomínky jedna po druhé. Je jedno kolik let už tu procházel den za dnem. Teď nemělo dávné obrazy co přebít, a tak se mu zákeřně producírovaly hlavou jako čarodějky u madam Malkinové. Spousta těch, na které měl vzpomínky, už se tu ukázat nemohlo. Poznal je tady a tady je i viděl naposledy.

S povzdechem zatřásl hlavou, jako by mu to snad mohlo pomoct vrátit se do přítomnosti. Nepomohlo, to zvládlo až halekání profesora Křiklana.

„Profesore Malfoy, už jsme mysleli, že nedorazíte. Pojďte, posaďte se tady u mě. Jakpak jste strávil dnešní odpoledne?“ vyptával se bodře a odtáhl židli po své pravé ruce. Draco poslušně zamířil k němu.

„Dobrý večer,“ pozdravil všechny. Většina mu pozdrav oplatila, zbytek alespoň pokýval hlavou a dál se věnoval večeři na svých talířích. Usadil se mezi Křiklana a ředitelku. Stará McGonagallová vládla po škole železnou rukou, ale i tak Dracovi přišlo, že na ni Brumbálův portrét musí mít nějaký zvláštní vliv. Poslední dva roky se chovala zvláštně - skoro by se dalo říct až rozpustile. A ta záliba v citrónovém čaji… Bylo to podezřelé, ale dokud se mu její spiklenecké pomrkávání vyhýbalo, nehodlal se tím nijak výrazně zabývat.

„Krásný večer, že Draco?“ zeptala se mile a pak k němu natáhla misku s jakousi zelenou hmotou. „Kapustu?“ zeptala se. Zdvořile odmítl a na talíř si naložil kuře a brambory spolu s trochou chřestu.

„Ano, dnes bylo opravdu pěkné odpoledne,“ otočil se pak na Křiklana, který vypadal, že stále trvá na společenské konverzaci. „Téměř jsem zapomněl na večeři. Pozdní léto je v Bradavicích téměř čarovné,“ snažil se znít co nejmileji, přestože neměl na bezpředmětnou konverzaci náladu. Ale ředitel zmijozelské koleje to nejspíš vůbec nepostřehnul.

„Ach, profesore, ty vaše procházky. Chyběl jste nám u Tří košťat, ale budeme doufat, že snad příště…“ nechal Křiklan větu nadějně vyznít do ztracena. Draco lehce kývnul.

„Ano, snad příště,“ přislíbil neurčitě a měl tím debatu za uzavřenou. Jenže v tu chvíli se zapojila ředitelka.

„Jistě se k nám ovšem připojíte večer ve sborovně na skleničku, že Draco?“ Jako by snad měl po téhle větě možnost se tam neukázat. Ale vlastně proč taky ne. Přípravu učebních plánů mohl stejně tak dobře udělat zítra a navíc bude mít z ranní porady nejnovější informace. Co kdyby se ministerstvo zase rozhodlo dělat mu z učení království bludníčků. Není přece nic zábavnějšího než dvakrát do roka měnit osnovy a pak se dívat, jak se s tím chudáci profesoři vypořádají. Ale budiž jim přičteno k dobru, že zásahy do osnovy, alespoň ve většině případů měly nějaký smysl. Snad to bylo i tím, že byl v ministerském křesle konečně trochu slušný kouzelník. Pastorek byl opravdu muž na svém místě, to musel uznat i Draco. Neměli spolu sice nijak vřelý vztah, ale vzájemně se respektovali, a to jim ke štěstí stačilo. Znovu lehce kývl hlavou na znamení souhlasu.

„Připojím se velmi rád, paní ředitelko,“ souhlasil. McGanogallová se spokojeně usmála a dál se věnovala večeři. Dracovi konečně svitla naděje, že dojí dřív, než padne úplná tma a bude se moci před posezením ve sborovně ještě trochu projít. Přece jen většinu odpoledne proseděl u jezera, a to nebyl jeho styl. Potřeboval trochu pohybu, aby mohl normálně fungovat, a hlavně aby v noci klidně usnul. Protože ať si namlouval, co chtěl, pořád tu byly noční můry, které čekaly, až nepůjde spát naprosto vyčerpaný.

ϩϩϩ

Měl sto chutí se na ranní poradu nedostavit. Cítil se hrozně, jako by na něm celou noc dováděla šílená kapela Sudičky, a to i se všemi zhýralými fanoušky. Ať doufal, v co chtěl, krátká večerní procházka nestačila k tomu, aby zahnala noční děsy, a ty se postaraly o tmavé kruhy pod očima a únavu vepsanou v každém centimetru kůže. O ránech, jako bylo tohle, se necítil jako někdo, komu ještě není třicet, ale spíš jako někdo, komu už dávno šátečkem zamávala šedesátka. Dlouhá horká sprcha alespoň trochu pomohla a uvolnila mu ztuhlé svaly, ale nic nezvládla s únavou usazenou hluboko v duši. Tu musel Draco schovat sám ještě někam hlouběji. Vytáhnout na povrch běžné starosti s běžnou náladou. Prostě jen vypadat jako vždycky, víc nebylo třeba, a až se vrátí studenti z prázdnin, bude rád, když vydrží bdělý alespoň do večeře a neusne za chůze. Sledoval svůj odraz v zrcadle nad umyvadlem. Světlé vlasy ještě vlhké ze sprchy mu padaly do očí, ale neobtěžoval se je shrábnout ke straně a uhladit. Jen dál zvolna putoval pohledem po tváři, kterou v zrcadle vídal už osmadvacet let. V základu byla pořád stejná, ale jemu se zdála jiná každý den. Každou hodinu. Všechno, co zažil, slyšel nebo viděl, se mu usazovalo v hlavě, měnilo jeho pohled na svět i na sebe. Jen jedna věc zůstávala už od jisté doby neměnná. Pohled odrážející spáleniště v jeho duši. Šedá jako závěje popela, které zůstaly po světě, v který kdysi věřil. Pobořené zásady, ruiny víry i spáleniště přání a tužeb. Popelavě šedý povlak na minulosti. Zrcadlo mu pohled zatvrzele oplácelo. Bezcitností a chladem mu tolik připomínalo…

Draco!

Trhnul sebou a pevně sevřel okraje umyvadla. Sklopil pohled k výlevce a zrychleně dýchal. Nemyslet… jen nemyslet, víc nebylo třeba. Nakonec se raději odvrátil a pečlivě se vyhnul pohledu do zrcadla. Ta podoba byla v příliš mnoha ohledech prokletím, než aby jí teď dokázal znovu čelit. Místo toho se oblékl a s pracně znovunabytým klidem se vydal na snídani. Bylo ještě dost brzo, a tak ho ani nepřekvapilo, že tam téměř nikdo nebyl. Jen profesorka Vektorová upíjela ze svého šálku čaj a profesorka starodávných run Babblingová vidličkou nabírala míchaná vajíčka. Bohužel tomu díky rozložené knize věnovala tak málo pozornosti, že ji téměř pokaždé donesla k ústům prázdnou. Očividně ji to netrápilo. Draco jim tiše popřál dobré ráno a posadil se na své oblíbené místo. Nebyla náhoda, že zrovna to místo kdysi patřilo jednomu obávanému profesoru lektvarů. Další z Dracových drobných snah udržet si Severuse co nejblíže, i když byl tak daleko.

Během doby, co jedl, se pomalu šourali další a další vyučující. Během té doby přiletěly i sovy s poštou, a tak si Draco mohl u snídaně rozbalit a přečíst i čerstvé vydání Denního věštce. Jako obvykle se nezabýval ničím podstatným, několik zmínek o ministrovi. Zásah bystrozorů v Obrtlé pod vedením hlavy bystrozorstva svatým Potterem. Několik inzerátů, reklamních bloků a nezajímavých novinek z celé Británie. Ve sportovní příloze byla ovšem docela zajímavá zpráva o konečném rozpadu Kudleyských kanonýrů. S trochu trpkým pousmáním si Draco pomyslel, že Weasley se při čtení novin minimálně zadusí kávou. Zaplašil lehký pocit zadostiučinění a noviny zase složil, vstal a zastrčil si je pod paži. Jediným dlouhým lokem dopil zbytek ranní kávy a vydal se do kabinetu. Chtěl si ještě před poradou probrat svoje poslední poznámky k osnovám. Ale nakonec se do toho tak zabral, že mu až odbíjení hodin na stěně oznámilo, že porada začíná a on na ní chybí.

Hrad proběhl, ale do sborovny vešel klidným krokem s grácií hodnou Malfoye. Nedokázal potlačit všechny typické rysy své rodiny a touha vypadat dobře mu vlastně ani tak moc nevadila. Jeho příchod rozhodně nezůstal nepovšimnut.

„Ach, tak tady ho máme. Má drahá, profesor Obrany proti černé magii. Jistě ho poznáváte,“ usmála se ředitelka na ženu po svém boku. Draco měl chuť plácnout se do čela. Jak mohl zapomenout, že má přijít náhrada za profesora Burgbyho, který loni skončil s vyučováním Studia mudlů? Natáhl ruku k nové kolegyni a ztuhnul uprostřed pohybu. Pohled mu oplácely dvě klidně hledící oříškové oči, které se na něj dívaly z jedné z nejznámějších tváří jejich světa.

„Draco, určitě poznáváte slečnu Grangerovou. Bude u nás od letošního roku vyučovat Studium mudlů. Je to opravdu vítaná posila do našeho učitelského sboru, co říkáte?“ zeptala se ředitelka a div to samou spokojeností nezaštěbetala. Draco měl díky dotazu trochu šanci se vzpamatovat. Konečně stiskl podávanou ruku své nové kolegyně. Odkašlal si a lehce jí potřásl.

„Samozřejmě. Těším se na spolupráci, kolegyně Grangerová,“ pronesl už vyrovnaným hlasem a lehce se usmál. Grangerová mu to neoplatila, jen trochu ztuhle pokývla hlavou.

„Kolego Malfoy,“ ucedila a stáhla ruku zase k sobě. Nezdržovala se tím, že by se na něj dál dívala, místo toho se zase otočila k ředitelce, která jí vysvětlovala, že už chybí jen profesor Longbottom, ale to bude tím, že se ve sklenících vždycky zapomíná. Grangerová se lehce usmála a vědoucně pokývala. No jistě, ona určitě moc dobře ví, kde by Longbottoma našla. Patří přece do jejich nebelvírského kroužku. Draco se u dveří nezdržoval. Už několikrát se lidem čekání u dveří vymstilo, protože Neville se nejen zapomínal, on se pak snažil zpoždění i nahnat, a proto většinou do sborovny vpadnul jako velká voda. Draco skončil přiražený dveřmi ke zdi jednou a nechtěl si to už nikdy zopakovat. Místo toho si sednul do křesla vedle krbu a po očku sledoval novou posilu učitelského sboru, jak se baví s ostatními a mile se na ně usmívá. Na něj se už nepodívala, ale co mohl čekat. Jejich poslední setkání nepatřilo mezi jeho triumfální životní momenty. Třeba má teď šanci to poslední fiasko napravit? Nebo snad alespoň možnost to vysvětlit. Jenže něco v těch oříškových očích mu říkalo, že větší šanci má i Longbottom s plánem začít učit lektvary.

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hrdinný smrtijed - 1.: