OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hrdinný smrtijed - 3.

10.04.2012 (12:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 13× • zobrazeno 2869×

Cítil palčivou bolest. Záda měl jako v ohni za to, jak do nich chytil kletbu místo malé Weasleyové, kterou těsně před tím odstrčil z cesty. Teď klečel na kamenné hradbě a ostré odštěpky se mu zabodávaly do kolenou i dlaní.

„Malý, ubohý Draco,“ pitvořil se ženský pištivý hlas. Vzhlédl, jen aby se mohl podívat do šílenstvím zaplavených černých očí. Hůlka rozsévající kolem sebe jenom bolest a smrt mu mířila do tváře. „Ty si nezasloužíš jeho přízeň! Jak jsi mohl zradit?“ vřískala. Pak mu plivla do tváře - jeho vlastní teta. Napřáhla se-

„Draco!“ ohlédl se za tím hlasem. Vždycky si myslel, že takhle musí znít andělé. Záblesk. Trhnutí. Pád. Instinktivně se zachytil za hrubý okraj a po paži mu přejel jakoby konejšivý dotek. Podíval se nad sebe. Visel na poničených bradavických hradbách a díval se do očí, které jediné se na něj kdy dokázaly podívat s láskou. Byly prázdné. Slyšel svůj vlastní bolestí zastřený výkřik.

„Matko!“

S prudkým trhnutím se probral a na rtech mu ještě umíral zmučený křik.

„Matko,“ vydechl chraptivě a ztěžka se posadil ve zpocených přikrývkách obmotaných kolem těla. Sípavě se nadechl a kousal se do rtů, aby zaplašil prvotní touhu naříkat. Chvíli se jen snažil ovládnout a přestat se třást. Tohle bylo to nejhorší. Ne ten sen, ale to, že se pak vždycky probudil a uvědomil si, že se to vážně stalo. Že je pryč a už se nevrátí. Zmizela během zlomku vteřiny, kdy se rozhodla vyměnit svůj život za jeho.

Vztekle ze sebe strhnul vlhkou lepivou látku a odhodil ji na postel. Udělal několik kroků ke stolku, na kterém měl připravenou první pomoc po snech, jako byl tenhle. Se zacinkáním sebral karafu a nalil do skleničky štědrou dávku zlatavé tekutiny. Jediným hltem ji nechal zmizet ve svých útrobách a jen čekal, než pomine ten šílený třes v rukou. Jak ohnivá whisky putovala a zahřívala, tělo se uklidňovalo a dech se mu zpomaloval. Odložil skleničku a vyhlédl z okna. Někde v dálce se obloha zdála trochu méně černá a to znamenalo, že úsvit sice přijde, ale ještě si na to bude muset chvíli počkat. Ale byl si jistý, že už neusne. Místo do postele si tedy vlezl do sprchy. Jen lehce vlažná voda mu pomáhala a zbavila ho i posledního třasu, se kterým si snad neporadila whisky. Když se pak osušil a oblékl, vyšel ze svých komnat, prošel pracovnou a pokračoval dál do bludiště hradních chodeb. Netrvalo mu to dlouho a už svižnou chůzí ukrajoval ze školních pozemků. Dolů z kopce, pak kolem famfrpálového hřiště a podél břehů jezera. Zastavil se až na skalnatém výběžku. Stál na úplném okraji a pozoroval temně šedou hladinu jezera. Už se začínalo rozednívat a světlo se jako hustá hmota přelévalo přes les i travnaté plochy. Jako žebrající tvor vztahovalo paže k hradu a odráželo se od nejvyšších oken. Napaden z obou stran, neměl hrad jinou šanci, než se nechat prosvětlit slabými a nevýraznými světelnými loučemi. S každým nádechem více a více poražen, přijímal svoji denní podobu. Chladný a pevný čelil novému dni. Oporou pro ty, kdo ji potřebovali, úkrytem těm, co se chtěli schovat, a bezpečím všem, co za něj bojovali. Nepokořen hrdě odolával větru, který se mu závistivě obtáčel kolem vysokých věží a snažil se proniknout mezi kameny do jeho nitra. Když se mu to nedařilo, skučivě se vracel, trhal Dracovi pláštěm a s hlasitým pleskáním mu narážel do nohou.

Nemůžeš spát, Dráčku? Známý a tolik milovaný hlas, který ho přišel utěšovat vprostřed noci. Vždycky tam pro něj byl. Kdykoliv, kdekoliv, a jakoukoliv cenu.

Proč? Proč, Draco?! Otcův znechucený výraz, když sledoval vlastního syna v řadách protivníků. Když proti němu vlastní krev namířila hůlku. Stejně šedý pohled oplácející tvrdý a chladný pohled.

Se vším se dá něco udělat... Severusův hlas slibující lepší budoucnost, ne pro všechny, ale pro něj ano. Pro Draca.

Ten si teď rukou vjel do vlasů, na temeni je chytl do pěsti a zatáhl. Krátký zášleh bolesti přehlušil útržkovité vzpomínání. Několikrát se zhluboka nadechl, tisknouce víčka vší silou k sobě a pak se uvolnil. Rozhlédl se po pozemcích zalitých ranním světlem. Teď byl ten správný čas na návrat do hradu, postačí jen nasadit masku zpět na své místo. Jaká ironie, vyměnit masku smrtijeda, za masku života.

ϩϩϩ

Bylo pořád dost brzy, a tak ho ani nepřekvapilo, že byla velká síň skoro prázdná. I učitelský stůl byl také téměř opuštěný. Téměř bylo ovšem klíčové slovo. Ředitelka seděla na svém místě a lehce konverzovala s Grangerovou, která si mazala toast máslem. S tichým křupnutím se do něj zakousla, právě když se přiblížil natolik, aby to slyšel.

„Dobré ráno,“ pozdravil tlumeně. Ředitelka zvedla pohled a na chvilku se zdálo, že jí na tváři proběhl stín lítosti, ale ona se jen pousmála.

„I vám, Draco. Dnes je venku opravdu větrno, že?“ zeptala se konverzačním tónem. Zaraženě se zamračil. Grangerová zvedla pohled a málem se zadusila soustem, když se na něj podívala. Ředitelka ji zlehka poklepala po zádech. „V pořádku, má drahá?“ ujistila se. Hermiona přikývla a znovu se na něj podívala. Po tváři jí hrál úšklebek.

„Opravdu osvěžující změna, kolego,“ poznamenala a on zachytil ten nádech ironie. Jenže to nechápal.

„Prosím?“ dotázal se.

„K novému účesu vás inspiroval hlavní zpěvák Sudiček?“ Teď už se neskrývaně zubila a Dracovi to konečně došlo. Ruka mu vyletěla k vlasům a nahmatala nerozeznatelné hnízdo. Rychle si prsty vlasy několikrát pročísl a uhladil.

„Promiňte,“ zahuhlal, „ano, dnes je tam opravdu větrno, Minervo. Děkuji,“ odpověděl na její pokus upozornit ho. Rozhodně decentnější, než pokus Grangerové o sebevraždu kouskem osmahlého pečiva. Posadil se na své obvyklé místo a natáhl se pro konvici s kávou. Ať už za to mohlo cokoliv, byl prostý fakt, že se v noci moc nevyspal, a pokud má vydržet do konce vyučování, byla káva to nejlepší možné řešení. První hrnek vypil nalačno, ale k dalšímu už si posloužil porcí slaniny, vajec a jako dezert i trochou skořicí sypané ovesné kaše. Během doby, co jedl, se síň zaplňovala a on mohl pozorovat studenty mžourající na zamračený strop, usedající k talířům a zpomaleně debatující o tom, jaký je asi čeká rok. Neslyšel jejich rozhovory, ale představivost i zkušenost mu v tomhle ohledu posloužily více než dostatečně.

„Dobré ráno,“ protáhl Křiklan, který se usadil vedle něj. Draco mu jen kývnul, protože ze zkušenosti věděl, že první, co po ránu Křiklana zajímá, není společenská konverzace, ale pořádná porce míchaných vajec a štědrá dávka rajčat opečená na omastku ze slaniny. A samozřejmě ta slanina. Mohl tedy v klidu dosnídat, a dokonce zastihl i soví poštu. Denní věštec přistál přímo na jeho už naštěstí vyprázdněném talíři. Zvedl číši s vodou, aby se napil a rozložil noviny. V zápětí na jeho hábit dopadla dešťová sprška a on se rozkašlal. Hrdinka Bitvy o Bradavice nastupuje na uvolněné profesorské místo! hlásal titulek přes celý věstník. Draco znechuceně mávnul hůlkou, aby se osušil a oklepal i několik kapek z novin. Ani se neobtěžoval něco vysvětlovat Křiklanovi, který ho trochu vyjeveně pozoroval s vidličkou plnou vajec na půl cesty k ústům. Draco očima přelétl několik řádků, kde se autor článku rozplýval nad přínosem, kterým je hrdinka pro profesorský sbor, a jak by měli být všichni pyšní, že zrovna jejich děti bude učit někdo jako ona.

Draco nevěřícně zakroutil hlavou nad nehorázností toho pitomce, který vlastně nepřímo prohlásil, že dosud stáli všichni učitelé za starou bačkoru a nejsou víc, než banda nekompetentních idiotů. Opravdu ho skoro litoval, když si představil, jak milý dopis mu brzy přinese sova ředitelky zdejšího ústavu a také jednoho z oněch nekompetentních idiotů. Ano, skoro ho litoval. Místo toho se zvědavě zaklonil, aby se podíval po zmiňované hrdince, která tak jako on sledovala první stranu novin. Buď v sobě měla víc kontroly než Draco, že se ničím nepoprskala, nebo se ještě pořád neprobrala z toho šoku. Draco sázel na to druhé a jeho teorie se začala potvrzovat ve chvíli, kdy tvář zmiňované posily profesorského sboru začala nabírat růžový, červený a nakonec přímo nachový odstín. Takhle rychle nemění barvy ani Duhovec, tím si byl Draco naprosto jistý. Grangerová se zatvářila rozzuřeně a vztekle plácla s novinami do misky s cereáliemi zalitými mlékem, až se rozstříklo všude po okolí. Tím k sobě samozřejmě přilákala pohled většiny snídajících. Když potom stále rozčílená vstala a zamířila pryč, neodpustil si Draco jemné nesouhlasné zamlaskání a zavrtění hlavou nad tak spontánním a nedospělým chováním. Pak se pohodlně opřel do židle a nalistoval sportovní přílohu. Pomstychtivost je nepěkná, nepěkná věc… Ale zadostiučinění - to je jiná, pomyslel si Draco spokojeně.

ϩϩϩ

„Ne, pane Lupine, zkuste to znovu,“ vybídl Draco chlapce znovu. Od začátku výuky uběhly už skoro dva měsíce a zdálo se, že nováčci už se otrkali. Dokonce natolik, že se přestali připravovat na otázky. Část osnov, kde zatím nebylo třeba používat hůlku a zběsile s ní mávat kolem hlavy, jim očividně nepřišla dostatečně zajímavá. „Kdo byl zakladatelem prvního Fénixova řádu?“ Chlapec se zamyslel a vlasy mu bezděčně zezelenaly. Pak se mu obličej rozzářil, jak si konečně vzpomněl. Draco měl sto chutí provést rituál vděčnosti samotnému Merlinovi. Tak primitivní otázka a zrovna mladý Lupin na to potřeboval dva pokusy.

„Albus Brumbál, pane,“ vypadla z něj konečně správná odpověď.

„Kolik měl řád známých členů? Přibližně, slečno Robinsová?“ zeptal se jeho spolužačky. Ta naprázdno klapla pusou a zatvářila se rozčarovaně. Draco měl problémy, aby ji nenapodobil. Vždyť tohle probírali minulou hodinu, pro Merlina! A to si představoval jen rychlé opakování.

„Asi třicet, pane?“ pípla.

„A to se mě ptáte nebo mi odpovídáte?“ zeptal se. Vypadala, že sama neví.

„Asi třicet, pane,“ zopakovala po chvilce znovu už bez otazníku. Kývnul.

„Správně. Pane Azzerayi dokážete mi vyjmenovat alespoň šest jmen?“ Chlapec dokázal říct dokonce jedenáct a tím si vysloužil pro svou kolej pět bodů. Za každé jméno navíc, jeden bod. Draco ale už radši další prověřování znalostí z minulé hodiny vzdal. Lehkým mračením dal ovšem celé třídě najevo, jak je s jejich výkonem nespokojený.

„Na příští hodinu si nastudujte kapitoly dvě až čtyři, na začátku hodiny si napíšeme krátký test. A teď pokračujeme.“ Třídou se rozeběhlo otrávené mručení, ale Draco ho mávnutím utnul a pak se sám pro sebe v duchu spokojeně ušklíbnul. Byl si jistý, že problémy s nepřipraveností nebude muset zase pár měsíců řešit. Zbytek hodiny už uběhl bez potíží, a když žáci odcházeli, ještě jim pro jistotu jednou připomněl test.

Když se zabouchly dveře za posledním studentem, vyhlédl Draco z okna. Bílá mračna se valila po obloze a sem tam se mezi nimi objevovaly kusy modré oblohy. Jako by nebe vždy jen na okamžik rozlepilo oči a zkontrolovalo, jestli jde pod ním všechno tak, jak má. Jemný vítr rozpohyboval trávu na svazích, která se hebce vlnila v jakoby skoro tanečním rytmu. Byl prostě perfektní den. Na létání. Draco mávnul hůlkou.

„Tempus,“ zašeptal a zjistil, že má do vyučování pátých ročníků téměř tři hodiny volna. Rozhodování mu nezabralo vcelku ani pět minut. Studentské práce zkontroluje večer a případně půjde spát o něco později, než je zvyklý. Nedařilo se mu často mít volno za hezkého počasí, navíc když nebylo hřiště obsazené. Po chvíli už vycházel z hradu směrem k hřišti a na rameni měl položený svůj Kulový blesk třetí generace. Nepatřil mezi nejnovější košťata, ale Draco ho považoval za dosud nepřekonaný. Byla to jedna z mála věcí, na kterých se shodl i s Potterem. Ne, že by s ním snad pořádal dýchánky, kde by svorně vzdychali nad novými katalogy famfrpálového vybavení - od toho má Weasleyho, ale taky nemohl tvrdit, že se za těch deset let nikdy nepotkali a ani spolu nemluvili. Famfrpál byl rozhodně jedno z jejich bezpečnějších témat, když už na konverzaci došlo. Dokázali u něj vydržet, aniž by jednoho z nich do deseti minut začala svrbět ruka touhou toho druhého proklít. I když to už se nestalo… Draco si ani nemohl vzpomenout kdy naposledy. Nejspíš na tom měl zásluhu i fakt, že to byl právě Draco, kdo zachránil Potterově ženušce život.

Draco zaplašil všechny podobné úvahy, když shodil plášť z ramen, odložil ho u paty brankových obručí a nasedl na koště. Vystřelil k nebi a užíval si pocit rychlosti. Nechával se objímat větrem, cuchat si vlasy a odtrhávat pokusy o vlastní dech od úst. Byl vděčný, že i v tomhle šíleném světě zůstávají některé věci pořád stejné. Létání byla jedna z toho mála. Potter se mohl stát jeho nejlepším přítelem, mohl se oženit s Láskorádovou nebo se třeba proměnit na Karkulinku, ale tohle… Ten pocit hladké násady v rukou, zalykajícího se dechu a stavu beztíže, když se najednou zastavil sto stop nad hřištěm a prostě jen padal, než se s vývrtkou zase vyřítil k nebi, to tu bylo pořád jako opěrný bod celého jeho soukromého vesmíru. Tady mohl být sám sebou, bez masky.

Možná proto měl tušit, že mu to nebude dopřáno dlouho. Zrovna dělal kličku kolem brankových tyčí na vzdálenější straně hřiště, když si uvědomil, že už tam není sám. Vzhlížela k němu skupinka postav. Bezděčně se zamračil nad vyrušením a i nad tím, co tu v tuhle hodinu dělají. Jenže pak se k nim přidala další postava. S úšklebkem zamířil k zemi. Ještě než koště úplně zastavilo, Draco už seskakoval a díval se do zamračené tváře, která se mu tak přepečlivě vyhýbala.

„Kolegyně Grangerová,“ pokývnul s úsměvem a ignoroval několik povzdechů od bandy čtvrťaček. Kdyby tušil, že ho někdo vyruší, pravděpodobně by zůstal v tom, co běžně jako učitel nosil. Jenže na létání nebyly kalhoty s puky, košile a objemný hábit nic moc pohodlného. Džínsy a pletený rolák v tmavě zelené barvě, které objevil při svých občasných toulkách mudlovským světem, se mu na prosté odreagování při letu zdály vhodnější.

„Kolega Malfoy.“ Její umění urazit ho už pouhým vyslovením jeho jména ho opravdu fascinovalo. O to víc, že to nikdy nikdo jiný v okolí nepostřehl.

„Omlouvám se, nikoho jsem tu nečekal,“ prohlásil s jasným úmyslem zamaskovat do té věty otázku mnohem palčivější a to – Grangerová, co ty, pro Merlina, pohledáváš na famfrpálovém hřišti? Pochopitelně nebyla jeho snaha přehlédnuta.

„Probíráme právě sporty. Rozhodla jsem se, že praktické ukázky budou účelnější. Takže pokud nás omluvíte, máme tu něco na práci,“ lehce trhla hlavou, nejspíš na rozloučenou a otočila se ke své třídě. Malfoye okázale ignorovala, i když stál pořád na místě opřený o koště a pobaveným výrazem ve tváři.

„Tak kdo mi zopakuje pravidla fotbalu?“ zeptala se studentů. Někteří, nebo spíše některé, jen velmi neochotně odtrhávaly pohled od profesora Obrany proti černé magii, který se pořád ne a ne pohnout z místa. Hermioně chvíli trvalo, než jí to došlo. Otočila se.

„Profesore? Nemáte někde být?“ zeptala se milým hlasem, ale dívala se na něj jako na prašivého psa. Skoro se ho to dotklo. Skoro. Vlastně se bavil až moc dobře na to, aby ho teď mohla urazit.

„Ne,“ zavrtěl hlavou s nasazeným úsměvem číslo šest neboli protivně sladkým. „Vlastně bych tu rád zůstal a poslechl si něco o mudlovských sportech, kdyby vám to nevadilo. Je to velice zajímavá učební látka a přiznávám, že v ní trochu lítám,“ nasadil tón naplněný zájmem a zdvořilostí. „Neupotřebíte asistenta?“ zeptal se a některá ze čtvrťaček tiše vypískla. Hermiona zpražila třídu pohledem a pak se otočila zpět k němu. Vypadala, že by ho nejradši předhodila na hraní pětinohovi, ale tváří v tvář jeho naprosté zdvořilosti ho nemohla poslat tam, kam slunce nesvítí. Místo toho se ho pokusila stejně zdvořile odmítnout.

„Milá nabídka, ale není třeba. Pokud vás to opravdu zajímá, bude pro vás pohodlnější sledovat naši hodinu odněkud z hlediště.“ Přehodil si koště z jedné ruky do druhé.

„Ale ne, kolegyně, myslím, že na tom musím trvat. Hrubě jsem narušil vaši výuku a nabídka mé pomoci je minimum, co pro vás mohu na oplátku udělat. Prosím, zasvěťte mne,“ vyzval ji a pomocí kouzla depulso nechal koště odlevitovat ke svému plášti u paty brankové obruče. Naprosto přitom ignoroval téměř slyšitelné skřípení zubů té vševědoucí nebelvírky, která tváří v tvář jeho zdvořilosti neměla jak ho poslat do… hradu.

Jak si jen mohl myslet, že dnešní den nebude dobrý?

≥ 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hrdinný smrtijed - 3.: