Hunger games - Poslední hry 2.kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nettie poznává ostatní splátce a začátek her se neúprosně blíží. Propadá neštěstí, ale přichází někdo, kdo jí dodává sílu. Záleží ale tomuto člověku opravdu na ní?

09.01.2013 (09:00) • LotosovaKami • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1639×

Když se později poznávám s chlapcem z naší části Kapitolu, vysokým manekýnem Markem a svou trenérkou Lisou, která kdysi vyhrála hry za 7.kraj, dávám se dohromady. Lisa mi vysvětluje, že letošní hry budou trochu jiné. Nebude přehlídka splátců ani rozhovory. Sponzoři si budou vybírat jen podle losování a hodnocení. Těsně před tím, než začínají dávat sestřih ze slosování, zůstáváme s Lisou samy. Začíná se se mnou bavit

„Umíš něco užitečného?" ptá se a já se zamýšlím.

„Ne, leda kdyby byla v aréně matematická olympiáda. Jinak umím zpívat a jezdit na koni," říkám jí a jsem nešťastná, protože vážně nic neumím.

„Zítra zkus něco na výcviku," radí mi a spolu odcházíme na promítání. Sedám si vedle Lisy a snažím se nemyslet na to, že se za chvíli budu dívat na děti, které mě budou zabíjet. Ach jo. Mám obdivuhodnou paměť a pamatuji si skoro všechny splátce.

V 1. části losují malé, asi patnáctileté děvče s šedýma očima, která je velmi podobná někomu, koho vídám na televizních obrazovkách od narození. Snowova vnučka. Musela mít desítky lístečků. Také losují chlapce, kterého znám z reklam na ty slané tyčinky, které tak miluji. V 1. části bydlí samí významní lidé, kteří jsou bohatí a známí. Ze dvojky je téměř dospělá dívka Genvia a černošský chlapec Theodor. Ve trojce si dívky nevšímám, jelikož mě děsí mohutný chlapec Avery, který se hlásí jako dobrovolník. Tohle nikdo nečekal. Ani moderátorka neví, co říct. Je mi z toho kluka na nic, ale i v Kapitolu jsou blbci. Ve čtyřce losují mě a já skoro omdlévám. Jeden z vojáků mě odnáší. Po tomhle moc sponzorů mít nebudu. Potom je vylosovám Marek a ten se alespoň udrží na nohou a vyleze na pódium. Následuje ulízaná Emma a tlustý Lucas. U dakších části mi v hlavě uvízají jen jména. Lil a Felix, malá Penelope a Leo. V osmičce Grace a Nico. Jsou to dvojčata. Ta ohavná představa, že se budou muset nakonec zabít, mi plní mysl. Zírám na obrazovku a lituji ubohé děti. Abby a Benjamin, Zoe a Henry, Fanny s Andym, a z poslední části, kde je asi jenom dvacet dětí dohromady, jsou vybráni Bailey a Jack.

Po skončení promítání prchám do postele. Chci plakat. Nemůžu usnout a poddávám se smutku. Nakonec si ale uvědomuji, jak by se zachoval Rico. Můj desetiletý dospělý bratříček. Nebrečel by. Vymýšlel by strategii. Chtěl by ostatní porazit. A já udělám totéž. To byla jediná věc, kterou jsem si musela slíbit, abych dokázala usnout.

Ráno mě a Marka vede Lisa ke dveřím výtahu. Sjíždíme několik pater a když výtah zastavuje, vím, že musím vystoupit. Mám chuť se rozbrečet. Protože je mi teprve třináct. Mám se postavit klukovi jako hora, kterej se do arény těší? Nasazuji kamennou tvář a jdu na výcvik. Nikoho si nevšímám. Představuje se nám mladá žena Johanna Masonová. Začíná mluvit o výcviku, ale já ji neposlouchám. Trávím pár chvil s matkou a bratry.

„Ty nikam nejdeš?" dívčí hlas mě probírá ze sna. Proti mně stojí dívka s kaštanovými vlasy nad pas, kde je má pečlivě seříznuté do rovné linie. Nezdá se starší než já, ale není tak drobná. Její pěkné rysy zvýrazňují modré oči na snědé pleti. Je opravdu hezká.

„Hmm. No, tak někam asi jo. Ty jsi Abby?" vzpomínám si na ni, ale jejím jménem si nejsem jistá. Jsem ohromená jejím oslovením.

„Jo, a ty jsi Nettie. Kam teda jdeš?" Podivilo mě, že si pamatuje mé jméno. Komu jsem mohla stát na sklizni za pohled?

„No, já nevím. Třeba bych mohla poznávat jedlé rostlin," plácám první věc, která mě napadá.

„Čekala bych něco zajímavějšího. Tam se mi nechce. Jdu vrhat kopí. Tak čau, uvidíme se jindy!" To, s jakým důrazem to řekla, mě děsí. „Uvidíme se jindy." Kdy jako? Až mi bude bodat nůž do zad? Odháním myšlenky na arénu. Dívám se, jak odchází, a vím, že musím jít poznávat jedlé rostliny.

Ale jsem nemožná. Nepoznám ani brokolici. Doma jíme penne s brokolicovou omáčkou, ale tam je to jenom zelené břečka. Pravá brokolice mi ji ani trochu nepřipomíná. Pamatuji si ale rychle. Ve škole mi to jde a tohle se dá brát jako hodina přírodopisu. Během hodiny si těch rostlin pamatuji pěknou řádku.

Během tří dnů navštěvuji mnoho stanovišť. Nic moc mi nejde, což jen zvetšuje můj strach. S nožem umím bodat, ale jenom na blízkou vzdálenost. Oštěpem figurínu trefím, ale jenom někam do boku. To na vystoupení před tvůrci her rozhodně nestačí. Lisa mi nakonedcc říká, že budu muset probodnout pár figurín nožem. Ale to umí skoro každý.

Při vystoupení mi to nejde. Rozříznu pár figurín, ale většinou tak, že by to nikoho nezabilo. Když nedostanu jedničku, budu moc ráda. Později večer sledujeme hodnocení. Skoro nikdo nedostává víc než čtyři. Ten pitomý dobrovolník má osmičku. Marek má šestku, což je tu docela vysoké skóre. Nestačím mu ani poblahopřát a na obrazovce se objevuje moje hlava. Tři. Mám známku tři. Je to děsné. Ale při pohledu na hodnocení ostatních si nepříjdu tak hrozně. Dvojčata Nico a Grace mají stejné hodnocení a to osm. Museli předvést něco opravdu ohromujícího. Ani nestihnu politovat chlapce se smutnou bledou tváří s jedničkou, když mě fotka na obrazovce zaujme. Je na ní Abby. Opět velmi krásná. Kdybych byla sponzor, volila bych ji, i kdybych neznala hodnocení. Ale potom, co ho znám, bych ji volila určitě. Desítka. Ta překrásná dívka, které nebylo ani čtrnáct, které přišlo poznávání rostlin nudné, získala desítku. Dokázala zaujmout tvůrce her víc než ten obr.

Když si toho večera lehám do postele, nemůžu usnout. Když konečně usínám, zase se budím s křikem. Pár minut se dusím pláčem. Otvírá se záklopka na dveřích a dovnitř vstupuje Marek.

„Pšt, maličká! Nic to není, jen sen. Neboj se, holčičko," oslovuje mě výrazy, kterými by oslovoval tříleté dítě, ale mně to nevadí. Teprve teď si uvědomuji, jak je velký. Bude už dospělý. Hladí mě po hlavě a já mu svěřuji všechny své dívčí myšlenky.

„Já se bojím. Bojím se, protože umřu a protože Leni bude nešťastný a pořád bude čekat, kdy se vrátím domů," vzlykám a přikrývám si polštářem obličej.

„A kdopak je Leni?" Nevím, jestli mu dokážu odpovědět, ale snažím se.

„Leni je můj maličký bratr, ale je tak maličký, že nechápe, že umřu. A Rico nemá odvahu mu to vysvětlit. Rico je můj druhý bratr," vysvětluji mu a on si dává mou hlavu do klína.

„Ale neumřeš! Spi klidně, děťátko!" Hladí mě a najednou ho vnímám jinak. Cítím u něj bezpečí otcovské náruče. Vím, že mě ochrání.

Ale když mě ráno tahá Lisa z postele, už u mě není. Oblékám se do elastiických kalhot a teplé bundy, která nám je předepsána. Odjíždíme pod arénu, kde mi bodají do ruky pozorovací zařízení. Lisa mě strká na plošinu a já si na ni stoupám. Vyjíždím vzhůru. Pár vteřin je tma a pak mě ozařuje jasné světlo.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: LotosovaKami (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction