OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » In the land of Gods and Monsters -1-

27.02.2014 (15:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 13× • zobrazeno 2953×

„Vaše jméno, slečno?“ Úřednice za pultem zvedla pohled od počítače a přívětivě se na mě usmála. Už teď mi tohle město lezlo na nervy. Všichni tady byli tak hodní a usměvaví. Jak milosrdná je nevědomost. Kdyby tahle paní Jonesová viděla jediný tesák, její kaštanové vlasy by zbělaly. Pumpař, který mi ráno tankoval benzín do mé Hondy, by si po pohledu do páru zlatavých očí zářit ze tmy nadělal do kalhot. A kdyby paní v samoobsluze viděla, jak jejím přátelům vlkodlak prokousává hrdla, tak by se už nesmála. Stejně jako já už pět let.

„Samantha Arian,“ zamumlala jsem a podepsala nějaké papíry související s koupí domu.

„A odkud jste k nám přišla, slečno?“ usmála se znova a třemi mocnými ranami razítkem mě oficiálně učinila občanem Beacon Hills. Na chvíli...

„Jsem z Walesu,“ odpověděla jsem ve vší slušnosti, ale s nepatrným náznakem, že si s ní netoužím povídat.

Jenže paní Jonesová to asi nepochopila. „Stěhujete se k rodině? Máte tady nějaké příbuzné? Nevybavuji si nikoho se jménem Arian.“

„Nemám příbuzné.“ Posbírala jsem si své věci a vyšla z kanceláře matrikářky.

Ve skutečnosti jsem té paní lhala. Mám stovky, možná i tisíce příbuzných. Jsme všude po světě, kde nás je potřeba. Tam, kde se vyskytuje náš úhlavní nepřítel.

... Lycan ...

... loup-garou ...

... vlkodlak ...

Monstrum, které má stovky jmen, ale jen jednu podobu. Tesáky, drápy, žhnoucí oči a nezastavitelnou chuť zabíjet. Touha po krvi a mase. Jediné, co je může zastavit, je jedna dobře mířená rána, kterou já umím vystřelit.

Ubytovala jsem se v malém domku na okraji lesa. Dříve, než jsem vůbec začala vybalovat, jsem kolem domu nastražila několik ultrazvukových pastí. Vzduch tady byl jiný. Byl teplý a voněl rašelinou. Ta vůně připomínala pocit teplé lesní zeminy propadávající mezi prsty. Cítila jsem i vůni hub a někde v dálce bylo slyšet zurčení potůčku. Jen jsem tam tak postávala a mapovala terén. Bylo by to tady krásné místo pro bydlení, nebýt zuřivých bestii v sousedství. Vrátila jsem se tedy do domu a nachystala několik pastí i tady. Od přírody jsem byla trochu perfekcionista, takže jsem si na jídelní stůl vyskládala všechny své nože, pěkně souměrně a seřazené podle mého vlastního vzorce. Postupně jsem je začala schovávat po domě a přitom odpočítávala kroky a přeměřovala místnosti.

Vykoukla jsem z okna na vycházející měsíc. Byl obrovský a jasně žlutý. Měsíc v úplňku. Ideální na procházku.

Vzala jsem si svůj lék, převlékla se do pohodlného oblečení a do pouzder u pasu, na kotnících a zádech a zápěstích si zastrkala vrhací nože. Nakonec jsem zkontrolovala malou ruční kuši, která se za těch několik let stala mým věrným společníkem. Každému lovci vyhovovala jiná zbraň. Můj adoptivní strýc nedal dopustit na klasickou pětačtyřicítku nabitou speciálními náboji. Já si však vybrala kuši. Rezavé vlasy jsem si stáhla do těsného drdolu, abych nedala šelmě příležitost mě za ně chytit. Už jsem na misi viděla, jak na to jedna žena doplatila. Vlkodlak ji sklapoval těsně před tím, než ji rozerval hrdlo.

V měkkých koženkových botách jsem vyběhla tiše do lesa a okamžitě se dala do stopování. Četla jsem stopy zvěře, otisky bot a i nepatrné zlomené stéblo mělo nějaký význam. Netrvalo dlouho a narazila jsem na malou mýtinku osvícenou jen měsícem. Opatrně jsem našlapovala a naslouchala každému zvuku. Uprostřed louky byla rozložená deka s krvavými otisky a o kousek dál pohozený piknikový koš. Morbidní bylo, že ten koš svírala ruka. Na první pohled mužská paže byla bledá a končila u lokte. Dál už trčela jen kost a cáry masa. Tělo nikde.

Přikrčila jsem se a dovolila si na chvilku zavřít oči a uklidnit škobrtající srdce. Musel tdy někde být a hodovat na své oběti. Divoký, nekontrolovaný vlkodlak.

Díky jasně zářícímu měsíci jsem ho našla během chvíle. Krčil se na okraji paseky a požitkářsky cupoval lidské tělo. Byl to statný, plně přeměněný vlkodlak. Neslyšela jsem nikde zvuky dalšího, takže to byla nejspíš samotářská omega. Vytáhla jsem z kapsy ultrazvukový vysílač a spustila ho. Vlkodlak zaškubal ušima a napřímil se do své úctyhodné výšky. Zafrkal a ohlédl se po mně. Celou mordu měl zbrocenou krví a mezi zuby mu visely cáry masa. Kdybych už neviděla horší věci, nejspíš by se mi zvedl žaludek.

Vlkodlak se přikrčil a zařval. Na nic jsem nečekala, vytáhla jsem vrhací nože a hned po něm tři hodila. Jedním jsem minula, ale dva našly cíl, jenže zvíře na to skoro nezareagovalo, jen trochu zpomalilo. Hodila jsem po něm tedy poslední nůž, který jsem měla po ruce, a vytáhla kuši. Byl čím dál tím blíž. Běžel přímo na mě a vztekle vyl. Slyšela jsem křupání klacků pod jeho tlapami a pomalu si hledala místo mezi jeho bleděmodře zářícíma očima. Zabil jsem nevinné stvoření, říkala ta barva. Vytáhla jsem kuši a zamířila. Byl to stejný proces jako obvykle. Vytáhnout, zamířit, nadechnout a vystřelit.

Dělala jsem to stokrát... přesněji 438 krát... Rána pokaždé vyšla...

... ale dnes ne...

Kdybych věděla, že můj 438 výstřel byl poslední, vychutnala bych si ho více. Kuše po 439 jen cvakla a zasekla se.

Tenhle den občas v životě lovce nastane. A většinou když nastane, tak je také poslední.

Vědět, že první mise v Beacon Hills nebude mít dlouhého trvání, tak ani nevybaluju. Zavřela jsem oči a vydechla. Čekala jsem. Ten okamžik, kdy jeho tělo narazí do mého a tesáky se mi zaseknou do hrdla, ale to se nestalo. Z lesa se vyřítil druhý vlkodlak a narazil do toho monstra, které se mě chystalo sežrat. Oba dva zavyli a začali se prát. Drápy po sobě sekali a tesáky zatínali do masa toho druhého. V hrůze jsem znova natáhla kuši a vystřelila. Ani jsem nevěděla, kterého jsem zasáhla, ale kuše už plně fungovala, a tak jsem pár šipek vystřelila, jenže ti dva se zatím přesunuli do temnoty v lese. Byl slyšet jen řev a vrčení, a pak náhle ticho.

Trvalo to jen několik vteřin, než se z mlází vypotácel vysoký osvalený muž v potrhaném zkrvaveném triku. Z tváře se mu pomalu vytrácely vlčí rysy a jeho rudě žhnoucí oči měnily barvu na přirozeně lidskou. V té tmě se ale nedala rozeznat.

„Jste v pořádku?“ zavolal na mě. Nečekala jsem a vystřelila. Jedna šipka ho zasáhla do ramene, druhá do stehna, tu třetí ale chytil. Nečekal na nic a zmizel v lese, než jsem do něj stihla vyprázdnit druhý zásobník.

„Sakra!“ zaklela jsem a kopla do pařezu. Nedostala jsem ani jednoho a ještě ztratila čtyři nože.  

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek In the land of Gods and Monsters -1-: