OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Inkoustové oko: II. kapitola - Arogantní

18.10.2013 (13:00) • BianceCithare • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1547×

Leiko

Odešla jsem, šedý dům a šedé mraky, sníh přestal padat a na zemi po něm zbyla šedá břečka, monotóní šedá všude kolem, musela jsem se jít odreagovat, zahnula jsem do jedné z postranních uliček a prošla okolo svých kolegyň, provokativní barevné šaty a cigareta v ruce, vyzývavá póza s rukou v bok a vypnutými prsy, jak známé mi to bylo, ani divné mi to nepřišlo. Kývla jsem k nim hlavou, kývnutí mi oplatily, dvě z nich jsem znala, sklopila jsem hlavu a přemýšlela nad jejich jmény, no jistě, Natsumi-chan a Satsuki-chan. Nedávno jsem je viděla u Eriko-sama, došla jsem před čajovnu a upravila si kimono, aby bylo nějak k světu, stejně jako účes, otevřela jsem papírové dveře a vešla, vonné tyčinky, saké a smích mužů a jejich společnic, přešla jsem k baru a klekla si na polštářek u stolku.

„Saké!" objednala jsem si první sklenku a začala vzpomínat, ani jsem se netrápila tím, že jsem Kuren-chan uhodila, podle mého názoru si to zasloužila... Vzpomněla jsem si na sebe v jejím věku, když mi bylo tolik, co Kuren, koupila mě Eriko-sama do svého domu... Živě si vzpomínám na ten den.

Myslím, že pršelo, bylo mi šest, matka mě ráno vzbudila a odvedla na okraj vesnice, kde jsem žila, na hranicích kamenné, můj otec byl prý popraven kvůli zradě v probíhající válce, a jelikož jsme žili mezi dvěma zeměmi, byly jsme přímo v bitevní vřavě, matka mě posadila na vůz a dodnes si vzpomínám na její slova: „Tam, kam jedeš, bude líp, a za pár týdnů přijedu za tebou i s tátou," slíbila mi, zatímco se vůz rozjížděl, mávala na mě bílým kapesníčkem a zatlačovala slzy, plakala jsem, pak vůz zahnul a zmizel za zatáčkou, máma se mi ztratila z dohledu. Pamatuji si, že jsme jeli několik hodin, ten, co řídil povoz, si broukal nějakou písničku, ale už si nevzpomínám jakou, jisté je, že celou cestu nepromluvil, ani my jsme nepromluvily, děvčata vzadu, byly jsme tam asi čtyři, nevím ani, jak se jmenovaly. Postupně vystupovaly a já tam osaměla, než muž zastavil a plachta, kterou byl přikrytý vůz, se zvedla, tam, kam jsem dojela, už padl první sníh. Žena s rezavými vlasy mě chyla za ruku a vytáhla ven, vůz se i s prospěvujícím mužem rozjel jakoby nic a zmizel ve městě. Žena se představila jako Eriko-sama a vedla mě do domu křiklavých barev s neonevými nápisy...

Vzpomínala jsem na den, kdy jsem poprvé spatřila svůj 'domov'.

„Saké!" objednala jsem si další rundu a vypila sklenku celou najednou, povzdechla jsem si a v hlavě se mi vybavila vzpomínka na první měsíce v Nevěstinci madame Eriko.

... čekala jsem, kdy přijede máma s tátou, ale už nepřijeli, plynuly měsíce, první, druhý, zatím jsem dělala něco jako služku a uklízečku, až jednou, po třetím měsíci, si mě zavolala jedna z mých nových starších sester, vešla jsem do jejího pokoje, ale zasekla jsem se na místě. 'Podobně jako Kuren', probleskla mi myšlenka hlavou. Upustila jsem kýbl vody na podlahu, ale nikdo na to neragoval, má starší sestra se tenkrát jen ušklíbla a nakázala mi to uklidit, až jí tedy donesu něco na sebe, otočila jsem se a rozběhla se pryč pro ono kimono. To bylo poprvé, co jsem viděla nahého muže, co tam s ní byl, a zároveň sestru. Vlastně jsem uklízela až do svých desátých narozenin....

Objednala jsem si další rundu a už jsem začínala být značně malátná, chcete-li opilá. Chvíli jsem se jen tak koukala do hlubin saké na mém stolku, zaslechla jsem klapnutí dveří, jak si jedna z mých kolegyň odvedla zákazníka někam do soukromí, nebo on ji? Neměla jsem ponětí, ale zato se mi v paměti objevila vzpomínka na mého prvního zákazníka, chtěla jsem zatřepat hlavou - ne, na tohle vzpomínat nechci. Ale nejspíš z důvodu otupění smyslů jsem tak neučinila a místo toho se napila saké přede mnou.

... Mé poprvé zprostředkovala madame Eriko, bylo mi deset. Byl to postarší muž středního věku, ale od pohledu movitý a ženatý. Přišel rovnou ke mně do pokoje, věděla jsem, co se bude dít, měla jsem konec konců už čtyři roky života v téhle díře za sebou. Pamatuji si, jak na mě sahal a jak mě mačkal, položil mě na připravenou matraci a na nic se neptal, vzal si to, za co si zaplatil, mě a mé panenství, pamatuji si na ty slzy, a i teď, po tolika letech, mi jedna ukápla a osolila mi saké. Asi si taky moc dobře zaplatil, jelikož štos peněz, co předával Eriko-sama, jsem do té doby neviděla, a taky jsem z něj nedostala nic....

Nedbaje na to že zbytek saké v mé skleničce byl osolený, jsem se napila a přemítala svými vzpomínkami, náhla se mi však v hlavě urodila otázka: 'Bude Kuren jako já? Nebo bude mít lepší život... Tomu jsem ale nevěřila, i když jsem chtěla.' Vzpomínala jsem dál, šestnáct let, Kurenin otec a cesta do Suny.

... Stavěli jsme v malém městě, nedaleko hranic, museli jsme jet objížďkou, tenkrát bylo prakticky nemožné se dostat do Písečné přes Deštnou. Přemisťovali jsme se kvůli válce a horším podmínkám v Kamenné do Suny, která končila válku s Konohou, na hranicích v jedné čajovně mě tahdy svedl jeden ninja, nevím ani, odkud byl, ale jisté je, že měl namířeno na frontu, zaplatil a jako všichni moji zákazníci v posledních měsících si chtěl naposledy užít, v téhle válce jste nevěděli, který den je váš poslední, možná že tam také umřel... Ale byl okouzlující, na rozdíl od jiných vojáků i zdvořilý a milý, snad měl uhlazenější způsoby, to nic neměnilo na tom, že jsme odešli do místního hotelu, a nad ránem se vzkazem na stolku a penězmi na hotel odešel, než jsem se probudila. Pamatuji si, jak jsem lezla z okna a jak pod oknem čekaly mé sestry, neplatila jsem, jen jsem nasedla a odjela...

Přede mnou se objevila sklenka saké, kterou jsem si ovšem neobjednala, číšník nenápadné kývl hlavou k muži, co mi ji poslal, a ten mi na dálku připil, taktéž jsem pozvedla sklenku a usmála se. 'Vida, možná z toho dnes i něco bude,' pomyslela jsem si a napila se saké, jsem sice dívka lehkých mravů, ale stejně mám způsoby, a vždy je dobré počkat, až muž přijde sám. Místo toho jsem se vrátila k melancholickým myšlenkám na pochmurnou minulost, dosti v náladě jsem raději přeskočila myšlenku na to, když jsem Eriko-sama sdělila, že jsem těhotná, a přešla k lepší myšlence, a to na to když se Kuren narodila... Ona o tom neví, ale taky je vlastně takový malý písečník.

... Odjížděli jsme zpět, zpět do Iwy, konec války, spory byly vyřešeny, ač jsem nevěděla, o co se jednalo. Zastihla nás písečná bouře, praskla mi voda, vzpomínky na jednadvacetihodinový porod vzpomínám nerada, bylo to úděsné, ale držet v rukou své dítě za to stálo, malé modrovlasé děvče... V tu chvíli bouře ustala a my přejeli hranice, hranice do rodné Iwy, dodnes nevím, které národnosti má dcera je, patří k Písečné, nebo Kamenné?

Z myšlenek mě vytrh onen muž, byl docela mladý a hezký, přisedl si a přisunul ke mně zbytek saké ve sklence, kývl hlavou, vypila jsem ji, no co, zákazník je pán.

„Dobrý večer, smím znát vaše jméno? Krásná vílo." Tou vílou si mě nezíská, nejsem ořezávátko.

„Jistě, jsem Leiko," usmála jsem se a na jeho další poznámku nereagovala, položil mi svou teplou dlaň na křehkou ruku, nevadilo mi to, byla jsem tu od toho.

„Krásné jméno, copak asi znamená?" optal se mě a pohladil po nártu ruky, podíval se mi do šedých očích a ignoroval slepené černé vlasy.

„Arogantní," řekla jsem koketním hlasem a pousméla se, kousla jsem se do rtu. Pozdvihl obočí a víc se k tomu nevyjadřoval, ani se nepředstavil.

„Smím vás doprovodit domů?" Sice jsem nešla domů, ale věděla jsem, co ta slova znamenají, něco jako slang pro 'pojďtě si zasouložit, dobře platím', v normálním světě nevinná věta se zde mění na necudnou. Zvedla jsem se a doprovázena jím za zády vyšla ven z čajovny, teď už o formality nešlo, nasedli jsme do vozu a nechala jsme se odvézt, kam řekl. Jako vždy. Přesvědčena o tom, že Kuren spí.

Autor: BianceCithare (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Inkoustové oko: II. kapitola - Arogantní: