OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Jako Katherine? - 2. kapitola

10.03.2011 (17:00) • nikiii • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 11× • zobrazeno 1919×

S velkou ránou Damon vyrazil dveře, ale Elena stále seděla na skříňce a koukala před sebe.

Začala litovat, že s ním o tom začala vůbec mluvit. Měla si to nechat pro sebe. Teď to bude muset nějak ututlat.

„Eleno?“ Přistoupil k ní Damon. Dřepl si, aby viděl do jejího obličeje.

Její výraz byl nečitelný. V očích prázdnota, už tam nebylo to teplo, které vždy viděl.

Stále se dívala před sebe. Musela si promyslet, co dále. Co může dělat?

„Je mi fajn.“ Zvedla se a šla si česat vlasy před zrcadlo.

Damon tam stál, nechápal co se to děje. Vždyť mu vyznala lásku, a teď dělá jakoby nic? Tohle nedovolí.

Přistoupil k ní zezadu a obejmul. „Miluju tě,“ zašeptal jí do ucha a políbil na krk.

„Tohle nemůžu.“ Otočila se k němu. Jejich rty dělil jen centimetr, stačí tak málo, aby se políbili.

Elena po tom toužila více než si chtěla přiznat. Stačí se jen posunout, postavit na špičky. Třeba to tak má být. Májí být spolu...

„Co?“ Elena uhla pohledem, ale Damon jí zvedl bradu prstem.

Nemohla se mu podívat do tváře. Teď už ne. Věděla, že jestli se podívá, ustoupí.

Elena ho obešla, stoupla si k němi zády a nechala si po těle sklouznout osušku.

„Takže...“ Nervózně ze sebe vypravil. Elena si oblékla župan; stále zády k němu.

„Takže, i když tě mi-“ zasekla se. „I když k tobě něco cítím... nic se nemění.“ Chtěla odejít, ale Damon jí v tom zabránil. Chytil ji kolem pasu a políbil. Elena mu konečně uvěřila, že ji opravdu miluje. V tom polibku bylo něco víc. Něco, co ještě nikdy nepoznala.

„Ne. Já nemůžu.“ Odstrčila ho a snažila se odejít. Byla tak zmatená. Co to dělá? Přece nebude jako ona.

Damon ji chytil za ramena a opřel o protější stěnu.

„Já ti nerozumím. Před chvíli si mi řekla, že mě miluješ a teď...“ vytratila se mu slova z úst. Elena začala plakat. Když uviděl její slzu stékat po tváři, všechna zlost se z něj vypařila. Už nechtěl do něčeho praštit. Chtěl ji kolébat v náruči, tišit...

„Nechci být jako ona, jasný!“ rozkřičela se na něj. „Prostě nechci!“ Rozběhla se přes pokoj dolů.

„Jako kdo?“ zašeptal si pro sebe Damon. Nešel za ní. Věděl, že potřebujou oba čas. Co se to tady vlastně stalo?

Jen tak stál v koupelně a ovšem přemýšlel. Jak to teď bude? Zase jen přátelé? Nebo ani to?

V tom tichu uslyšel zespod hlasy. Elenin a... Stefanův. Má je nechat o samotě? Ano... Měl by.

„S-Stefane... co tady děláš?“ Utírala si slzy a vyděšeně na něj zírala. „Máš se vrátit až zítra večer.“

„Něco jsem si zapomněl. Jsi v pořádku? Kde je Damon?“

Elena ho bezeslov obejmula. Nechtěla o ničem mluvit, jen chtěla pocítit lásku.

„Všechno je v pořádku.“ Cítila, že se jí do očí vrací slzy, a tak se ho snažila vyhnat.

„Tak zítra večer?“ Směřovala ke dveřím.

„A-ano.“ Políbil ji na čelo a šel. Věděl, že se něco děje, ale taky věděl, že Elena to zvládne. Alespoň si to myslel. Zavřel za sebou dveře a šel k autu.

„Stefane?“ Vyběhla za ním Elena.

Mlčky tam stál a sledoval ji, jak k němu běží.

„Miluju tě,“ zašeptala mu v polibcích.

„Miluju tě.“ Znovu ji políbil na čelo. „Už musím jet,“ obejmul ji, a pak vyrazil.

Elena stála venku a dívala se, jak odjíždí. Ikdyž už ho nešlo vidět, stála tam a zírala na zatáčku, kde zmizel.

„Sbohem,“ zašeptala a pomalu odkráčela do domu. Zavřela dveře a vyběhla do pokoje.

Když tam byla opřela se o dveře a sklouzla na podlahu. Brečela... Byla tak zmatená. Co cití? Ke komu?

Brečící a schoulená do klubíčka, se kolébala ze strany na stranu.

„Ššš...“ Objaly ji paže. Damon ji pevně obejmul a utěšoval. „Bude to dobré. Vše se zlepší. Slibuju,“ políbil ji na čelo.

Čekal až Elena ve vzlycích usne, a pak ji v náručí odnesl do postele. Lehnul si vedle ní a Elena mu položila na hruď hlavu a rukou ho obejmula.

Byl to krásný pocit. Patřili k sobě. Věděl to, ale musel Eleně říct, že to tak není. Pro její dobro. Pro dobro všech. Miluje Sefana.

Uprostřed noci, když se Damon díval na měsíc, se Elena probudila.

Pohlédla na Damona, ale měl zavřené oči. Chvíli se na něj dívala, a pak si s úsměvem na něj zase položila hlavu.

Damon otevřel oči a usmál se na měsíc.

Takhle by to mělo být. A né jinak. Proč já musím být takový dobrák?

Autor: nikiii, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Jako Katherine? - 2. kapitola: