OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Je to ten cit? - 1. Nejistota

24.09.2010 (17:00) • MaiQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1982×

1. Nejistota

Milý deníčku,

nikdy jsem neměla nejistotu, že bych nemilovala Stefana a ani teď ji nemám. Ovšem, čím dál více, si začínám uvědomovat, že mě něco táhne i k jeho bratrovi. Vyzařuje z něj… nevím zda je dobré to psát. Poslední dobou nejsem nikdy sama a dnešek není výjimkou. Stefan chce zajistit stálý dozor na mou osobu a to i v podobě hlídání od Damona. V téhle době si nemůžeme být moc jisti.

11. Prosince 2008

Dopsala jsem datum a zavřela deník. Neměla jsem ráda chvíle jako byly právě tyto. Stefan byl na obhlídce a hlídal mě Damon. Ten mi ale naštěstí nechával dost prostoru k dělání čehokoliv. Ale přesto mi to vadilo, měla jsem k tomu důvod. Nebála jsem se ničeho jiného, nežli mé reakce. Od doby, co jsem si začala uvědomovat, že moje postoje k němu se mění, nechtěla jsem s ním být sama dlouho. Mohlo se stát cokoli.

Zvedla jsem hlavu ke stropu a podívala se do modrých očí, které mě pozorovali. Začala jsem se v tom oceánu modře topit. Nevím jak dlouho jsem se mu dívala do očí, ale připadalo mi to jako chvilka. Pak jsem si to najednou uvědomila. Vyskočila jsem na nohy a otočila se čelem k němu.

„Jak dlouho jsi tu byl?“ zeptala jsem se ho s obavou. Stačil si snad přečíst můj zápisek v deníku?

„Jen chvíli, nechtěl jsem tě rušit,“ odpověděl mi s mírným úšklebkem.

„To je od tebe milé. Ale nějak upozornit si mě mohl,“ stála jsem si za svým. Zvedl ruce ve vzdávajícím se gestu.

„To nepopírám. Nevěděl jsem, že si píšeš deník,“ řekl a mě poskočilo srdce rozčílením. Sakra.

„Nepíšu,“ ohradila jsem se. Než jsem stačila nějak zareagovat, vytrhl mi jej z ruky a přemístil se na druhou stranu obývacího pokoje jejich domu. Otevřel jej na stránce, kde byla založena propiska. Na stránce kterou jsem před chvíli dopsala. Na stránce, která jeho zraku měla zůstat skryta.

„Dej to sem, Damone,“ vykřikla jsem vyděšeně a vyběhla za ním. Než jsem tam stačila doběhnout, zmizel. Otočila jsem se za směrem, kterým zavál slabý vítr. Byl těsně vedle mě a díval se mi zpříma do očí. Uskočila jsem a stihla přitom i vytrhnout svůj deník z jeho rukou.

„Na soukromí majetek se nesahá,“ pokárala jsem jej. Snažíc se odlehčit atmosféru, která se tu vznášela, jak pára nad hrncem.

„Na naše pravidla se vztahují jen domy lidí,“ odpověděl mi s úsměvem a téměř jsem v tu chvíli slyšela, jak mi spadl kámen ze srdce. Nejspíš si to nečetl. Kdyby ano, nejspíš by se choval jinak. Šlehl pohledem k hodinám visícím na stěně, nad krbem.

 „Myslím, že Stefan by mě zabil kdybych se nezeptal. Nemáš hlad, nebo žízeň?“ zeptal se.

„I kdybych měla, dokážu si to udělat sama,“ odpověděla jsem mu a odešla do kuchyně. Jejich dům, ač byl docela veliký, jsem znala jako své boty. Otevřela jsem ledničku a zkoumala její obsah. Vzala jsem si jogurt a vrátila se zpět do obýváku.

„Vidíš, nemohoucí nejsem,“ ukázala jsem mu ruce. Ušklíbl se.

„Já vím, ale zeptat jsem se musel. Mám instrukce,“ řekl a obsadil s hlasitým žuchnutím místo vedle toho, na kterém jsem na pohovce vždy seděla. Povzdychla jsem si. Své zvyky nemíním měnit. Sedla jsem si vedle něj a pustila se do jídla. Celou dobu jsem cítila jeho pohled na zádech.

„Tak co budeme dělat?“ zeptal se jakmile jsem dojedla.

„Čekat na Stefana,“ odpověděla jsem mu. „Já v jeho pokoji a ty kde chceš,“ dodala jsem a vydala se do Stefanova pokoje. V něm jsem se posadila na postel a vytáhla mobil. Vybitý. Využila jsem Stefanovu nabíječku a dala jej do zásuvky. Po cestě zpět na postel jsem si vzala jednu z jeho knih. Začetla jsem se do ní. Hned po pár verších jsem pochopila, že se jedná o Romea a Julii. Usmála jsem se tomu. Příběh jsem znala nazpaměť, když jsem byla menší, četla jsem tu knížku stále dokola. Dokud se za divných okolností neztratila. O pár dní později jsem ji viděla z okna, když se odvážel odpad.

Někdo zaklepal na dveře. Zvedla jsem hlavu a nadšeně vyskočila. Skočila jsem Stefanovi do náruče a políbila ho.

„Stískalo se mi po tobě,“ zašeptala jsem.

„Mě po tobě také,“ odpověděl mi.

„Mě víc,“ zasmála jsem se.

„O tom by jsme se hádali věčně.“

„Máš pravdu, něco nového?“ zeptala jsem se s obavami.

„Ne, Damon ani nestřídal stráže. Dnešní noc nic nehrozí,“ odpověděl mi.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Je to ten cit? - 1. Nejistota: