Je to ten cit? - 5. Proklouznutí • OurStories.cz ~ naše povídky

Rozzuřený Stefan, ničení nábytku a hádka?
P.S. Chtěla bych se omluvit, že jsem tak dlouho nepřidala další díl. Nevěděla jsem co napsat a stejně z toho vzniklo tohle. :( Ale doufám, že se vám tenhle díl bude alespoň trochu líbit. A ještě jedna věc, můžu slíbit, že se v dalším díle konečně objeví i někdo jiný, než naše oblíbená trojka. :)

26.04.2011 (12:00) • MaiQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 1389×

Do pokoje vrazil Stefan. Rozzuřeně hodil lampou do zrcadla. Potom se chystal fláknout do stolu. Čas zasáhnout.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Proklouzla mi,“ odpověděl naštvaně a třískl do toho stolu. Ten se rozletěl po místnosti, teda jeho zbytky.

„Cože?“ zavřeštěl Damon až se okenní tabule zatřásly. Musela jsem si zacpat uši, bylo to příšerné. Připomínalo mi to křičení králíčka, kterého právě kuchají zaživa. Nechápala jsem. Kdo mu prok… Katharine! Zalapala jsem po dechu. Přesto jsem se cítila, jako bych se topila. Točila se mi hlava, bušilo mi ve spáncích. Panebože.

„Musím domů.“ Teta, Jeremy! Tam půjde nejdřív.

„To je sebevražda, Eleno. Nemůžeš jít domů. Je to moc riskantní,“ začal ihned Damon. Stefan zuřivě přikyvoval. V očích děs. Má pravdu, je to riskantní, ale oni jsou moje rodina. Nemohu je nechat zemřít. Raději já, než oni. Zavrtěla jsem odmítavě hlavou.

„Nesnaž se, Damone, já půjdu. Ať se vám to nelíbí sebevíc,“ řekla jsem odhodlaně a vyšla z pokoje. Jako zmražení stáli na místě. Jako první se vzpamatoval Damon. Ihned poté jsem se ocitla napasovaná na zeď. Neměla jsem žádné volné místo k vyklouznutí. Dívala jsem se naštvaně na podlahu. Nemůžou mě tady násilím držet. To je omezování svobody.

„Pusť mě,“ zasyčela jsem se na něj. Neodpovídal.

„Podívej se na mě,“ nařídil mi. Zavrtěla jsem tvrdohlavě hlavou. Ne! Dokud mě nepustí, nepodívám se na něj.

„Dělej,“ nařídil o něco hruběji. Srdce mi poskočilo a hned poté se rozeběhlo ohromnou rychlostí. Měla jsem z něj snad strach? Ne! Z něj nikdy! Zvedla jsem odhodlaně hlavu a chystala si nenávistný proslov.

„Jdu domů,“ oznámila jsem mu odhodlaně. A ty mi v tom nezabráníš. V žádném případě.

„Ne!“ zasyčel naštvaně. Jeho pohled byl plný bezohlednosti, ale přesto z něj vyzařovalo i něco zcela odlišného. Zamračila jsem se na něj a vzdorovitě vystrčila bradu. Tohle gesto jsem používala už odmala. Když jsem jej použila, vždy to předzvěst toho, že vyhraji. Naštvaně si mě měřil pohledem. Nakonec si naštvaně odfrkl a uvolnil mě ze svého sevření. Okamžitě jsem se vydala ke schodům.

„Počkej. Neřekl jsem, že půjdeš sama. Jdu s tebou,“ oznámil mi. Zastavila jsem se. Bezva.

„A co já?“ ozval se Stefan. Trhla jsem sebou. Bože, já úplně zapomněla, že je tu s námi.

„Zdrhla tobě. Ty ji taky půjdeš hezky hledat,“ odpověděl mu Damon s úšklebkem. Stefan si naštvaně odfrkl.

„Teď mi to budeš celou věčnost připomínat. To zas bude peklo,“ syčel naštvaně. „No dobře. Nevadí ti to?“ otočil se na mě. V jeho očích jsem viděla tichou prosbu. Bodlo mě u srdce a podívala se jinam. Bohužel na Damona. Ten měl stejný výraz. Povzdychla jsem si. Co mu mám říct? Že mi to nevadí? Nelhala bych, ale pak by možná pochopil. A co vlastně? Že jsem se líbala s Damonem? Vždyť… by mu to zlomilo srdce. Budu lhát. Nasadila jsem naštvanou masku.

„Jo, vadí, já chci jít sama. Jste bratři, pomozte si navzájem. Jak se říká, ve dvou se to lépe táhne,“ řvala jsem na ně.

„Stefe, prostě mi věř, já jí nic neudělám a navíc ji dokážu ochránit líp, než ty,“ chopil se šance Damon. Podívala jsem se na Stefana a snažila se tvářit otřeseně. Tak, aby to nepovolil. I když jsem byla ráda, byla bych s Damonem. Sakra. Co se to se mnou děje?

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction