Je to ten cit? - 6. Návštěva • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak dne se tu objeví ta slibovaná ‚nová‘ postava. A v příštím díle? Se objeví další.

15.05.2011 (14:00) • MaiQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1817×

Vydala jsem se do koupelny. Potřebovala jsem sprchu. Vždy mi pomáhala s přemýšlením a dnes jsem měla na promýšlení tolik věcí. Prostě jsem si potřebovala své myšlenky protřídit. Ustanovit si, co je pro mě přednější a co můžu nechat na jindy.

Damon se vydal za mnou. Ve dveřích koupelny jsem ho zastavila.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?“ zeptala jsem se zostra a otočila se čelem k němu. Dívala jsem se mu do obličeje, ale dávala si pozor, abych se mu nepodívala do očí. Moc dobře jsem si byla vědoma, že jakmile bych se do nich podívala, byla bych ztracená. A to jsem nechtěla riskovat.

„Dělám ti ochranku,“ odpověděl mi klidně. Odfrkla jsem si. Tohle je teda něco. Má mě sice hlídat, ale jít se mnou do sprchy? To by pak nebylo hlídání.

„Zůstaň,“ řekla jsem autoritativním hlasem, který se používal na psy, aby poslechly. Uchechtl se.

„Jsem upír, ne pes,“ oznámil mi. Přikývla jsem a naznačila mu, ať si sedne na postel. Když jsem se ujistila, že si sednul, odešla jsem do koupelny. Pro jistotu jsem ještě zamkla.

Přesně jak jsem očekávala, mi sprcha pomohla s přemýšlením. Dokázala jsem si roztřídit myšlenky a ujistit se ve svých citech. Snad. Ano, i přesto jsem byla na pochybách. Bylo mi jasné, že k Damonovi něco cítím. Jen jsem si nebyla jista tím, co? Jistě, nenávist to nebyla, ale láska?... Ta taky ne. Byl něčím přitažlivý. Možná šlo i to, že jsem věděla jaký dokáže být. Jaký teď je. Jak moc se změnil od doby, co jsem se s ním setkala poprvé. Ano, přitahoval mě, ne jako Stefan, ale přitahoval. O tom jsem se hádat nemohla. Moc dobře jsem si toho byla vědoma. Ach… co se to se mnou děje?

Zaslechla jsem šelest, i přes proudící vodu. Vyděšeně jsem se otočila, abych se ujistila, že se mi to jen zdálo. Nikdo tam nebyl. Spadl mi kámen ze srdce, ale i přesto jsem raději ze sprchy vylezla. Zabalila jsem se do osušky a odemkla dveře od svého pokoje. Vešla jsem do něj, abych se ujistila, že Damon je uvnitř. Pokoj by prázdný. Srdce mi vynechalo jeden úder. Kde je? Otočila jsem se a doufala, že je za mnou. Nebyl. Bylo tam prázdno. Ač jsem si to nechtěla přiznat, byla jsem vyděšená. Přisahám, že pokud to je nějaký Damonův vtípek, vykastruji ho. Vlasy si zčechral studený vítr. Prudce jsem se otočila. Srdce se mi zastavili. Na druhé straně mého pokoje stála Katharine. Prohlížela si mě zaujatým výrazem. Já zkameněla. Panebože. Kde je Damon?

„Ahoj, Eleno,“ pozdravila mě a přešla blíž ke mně. Pořád jsem měla tělo jako zarostlé do podlahy. Věděla jsem, že bych měla utéct, ale nemohla jsem. Místo toho jsem ji jen pozorovala a doufala, že kdy už by mě měla zabít, tak aby to bylo rychlé.

Přesto jsem dokázala promluvit. Jen šeptem, ale dokázala.

„Jak jsi se sem dostala?“ Zasmála se a přešla ještě blíž.

„Takže umíš mluvit. Už jsem si myslela, že… ale ne, bylo by nezdvořilé ti neodpovědět na otázku. Myslím, že v tomto případě stačí jen jméno. Jenna,“ odpověděla mi. Srdce mi vynechalo jeden úder. Teta?

„Jeto velmi inteligentní žena. Přesto ji ani nepřipadalo divné, že potřebuji svolení, abych mohla dovnitř. Ale dost úvodních řečí. Takže, přejdeme rovnou k věci,“ oznámila mi a v té chvíli jsem byla zády přilepená na zeď. Mrštila mě na ni takovou silou, že mi to vyrazilo dech. Čekala jsem na další krok. Místo toho mě jen držela nad zemí. Vypadalo to, jakoby na něco čekala. A nejspíše se za chvíli dočkala, protože její stisk na mém krku zpevnil. V té chvíli se ozvalo naštvané zavrčení.

„Doufala jsem, že si s nimi poradíš. Bez tebe by tu nebyla ta správná atmosféra,“ řekla někomu. Podívala jsem k oknu. Stál tam Damon.

„Pusť ji, Katharine!“ zavrčel. To ji jen rozesmálo. Mě ke smíchu moc nebylo, nemohla jsem dýchat.

„Co za to?“ zeptala se rozverně. Odpovědí ji bylo zavrčení.

„Tohle je jen začátek, Damone. Hra začala,“ oznámila mu a zmizela. Svezla jsem se na zem a lapala po dechu. Damon mě vzal opatrně do náručí a položil na postel.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se, jakmile jsem se uklidnila.

„Sama jsi to slyšela, hra začala,“ odpověděl mi. Podívala jsem se na něj. Pozoroval mě, ve tváři frustrovaný výraz. Najednou jsem jej potřebovala u sebe. Potřebovala jsem se alespoň cítit v bezpečí. Věděla jsem, že u něj tenhle pocit dostanu.

„Lehneš si prosím ke mně?“ zeptala jsem se a udělala mu místo. Přikývl se a lehl si ke mně. Měla jsem pravdu. Bylo mi s ním dobře. Cítila jsem se v bezpečí. Díky tomu jsem rychle usnula.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction