OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Když má srdce svoji hlavu 10

30.07.2024 (18:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 138×

Čin a důsledek

Do konce září zbýval zhruba týden, na stromech se pozvolna začaly objevovat první nažloutlé lístečky, na polích se dokončovala sklizeň vypěstované zeleniny a v sadech se česalo pozdní ovoce, přesto byly ulice Konohy, jež touto dobou obvykle praskaly ve švech pod náporem domácích trhovců i cizích potulných prodavačů, téměř liduprázdné.

Pro Hokage, vždy nadšeně pozorující hemžení lidiček z okna své kanceláře, to představovalo žalostný pohled. Byla si dobře vědoma, že na danou situaci nemá dopad pouze válka a nedostatek financí, také netrvalo dlouho a její podezření se formou tajné zprávy poslané ninjou ANBU potvrdilo.

„Něco tě trápí, babčo?“ zeptal se mladík sedící z druhé strany stolu vnímavě. Měl sice za úkol si prostudovat připravené papíry, místo nich však svému bystrému zraku podroboval ženu strnule k němu stojící zády.

„Ano, ale s tím počkáme na ostatní,“ odpověděla a s tíživým povzdechnutím usedla do židle. Dávno předtím, než mu nabídla pomocnou ruku k zapracování do úřadu, se rozhodla nic nezatajovat.

„Zatím mi pověz, co si myslíš o té výroční listině,“ vybídla ho a kývnutím hlavy poukázala na lejstro ležící v chlapcově klíně.

„Je děsně nudná,“ přiznal upřímně. „Ty ji ale evidentně považuješ za důležitou, takže ji dočtu, chci být připravený přesvědčit feudální pány, i kdybych musel přelouskat haldu podobných,“ dodal se zapáleným odhodláním.

Tsunade se viditelně uvolnila, položila si paže na opěrky a s nevyřčenou hrdostí se na něho usmála. Tolik jí připomínal Jirayiu, do posledních sil se peroucí za svůj cíl, za lásku, a to bez ohledu na šance či mínění druhých.

Z lítostivých vzpomínek ji vytrhlo cvaknutí kliky způsobené Shizune udýchaně vlítnuvší do místnosti.

„Hokage-sama, na chodbě jsou další obchodníci, stěžují si, že jim nedošlo objednané zboží a nemají co prodávat,“ vyhrkla zajíkavě.

„Cože, dneska zase?! To už je vrchol! Prašivý Daimyo!“ zahulákala, udeřila se pěstmi do stehen a hbitě se postavila. „Dobře, nějak je uklidni a zapiš si jejich jména, já se za nimi po jednání zastavím.“

„Eh, já… um, hai,“ přitakala nakonec tmavovláska se svěšenými rameny a smrtí vepsanou v očích, asi sem ta skupinka nepřišla právě v přátelském duchu.

„Co se děje, Daimyo dělá problémy?“ vyzvídal Naruto trochu zaskočeně.

Pochodující blondýnka přikývla, nic jiného doplnit nestačila, neboť se za dveřmi strhl řádný rozruch, chvíli k nim doléhaly rozlícené výkřiky postižených podnikatelů, které nakonec vystřídal jeden dominantní a známý: „Tak dost! Jak jsem řekla, Tsunade-sama vás každého zvlášť obejde, tak se vraťte do svých krámků a buďte trpěliví, prosím!“

Za okamžik byla zpět, celá zardělá, rozcuchaná a orvaná, leč spokojená se svým výkonem. I na tohle byla Pátá neskonale pyšná – na loajální lidi kolem sebe.

„Předevčírem to bylo čtrnáct dní od dopisu obsahující tvé vyjádření, lord ´Všemocný´ nás zřejmě trestá za odmítnutí jeho dcery,“ promluvila k Narutovi konečně s vážnou tváří vnučka Prvního.

„To je přece jen moje vina, může si svůj vztek vybít přímo na mně!“

„Přes nevinné tě ale zasáhne mnohem víc, a on to ví.“

Po oné trefné poznámce v pracovně zavládlo hrobové ticho, všichni se snažili ve vlastních myslích přijít na nějaké přijatelné řešení.

Záležitost vyžadovala rychlé jednání.

„Vypravím se za ním a vysvětlím mu to,“ prohlásil Jinchuuriki a aktivně vyskočil na nohy.

„Ne, to nemá cenu. Nikdo ho nepřesvědčí ani neobměkčí, věř mi, je umíněný a rád se opájí svou mocí. Lepší bude ho ignorovat, vyjednávat rovnou s podplacenými dodavateli a překupníky. Tahle zapeklitost potřebuje jemnou diplomacii,“ uvažovala Hokage nahlas, přičemž si zadumaně mnula ušní lalůček. Zčistajasna se jim v uších rozlehlo spasné zaklepání na dveře.

„Vstupte!“

„Volala jste?“ ujal se slova starší z géniů klanu Nara.

„Ano, mám pro vás misi na záchranu ekonomiky Listové!“

*** 

Hrbila jsem se na vysoké stoličce, loktem pravé ruky se opírala o naleštěný barový pult a vnitřkem dlaně si podepírala bradu, zatímco jsem se pohledem utápěla ve sklence ovocného džusu, jako bych v oranžově zbarvené tekutině hledala odpovědi na mé přetrvávající trápení.

Dnešek se již od rána nesl ve stylu významné události; Ino měla narozeniny a po honosném obědě v kruhu rodinném, jehož jsme se s Choujim měli tu čest účastnit, se je rozhodla oslavit v moderním, přátelsky působícím baru, který byl navštěvován převážně mladými shinobi.

V rohu místnosti byl umístěn švédský stůl s jednohubkami, sladkostmi a ostatním jídlem vhodným k uzobnutí, z repráků vyhrávala hlasitá hudba a na stropním, dřevěném obložení se pohupovaly balonky, celkově zde panovala příjemně radostná atmosféra.

Pravděpodobně jsem v tomto živém a rušném podniku byla jediná, kdo usrkával nealkoholický nápoj. Vlastně já a Shino. Ačkoli ve svých čerstvých osmnácti nebyla kamarádka plnoletá, měla po domluvě s obsluhou dovoleno konzumovat slabé rýžové víno, pro tuto příležitost vlastnoručně vyrobené Inoichim Yamanakou.

Většinu přítomných jsem dobře znala, vesměs se jednalo o přátele, až na hlouček asi o dva roky starších týpků z blondýnčina sousedství, o nichž se mi předem samozřejmě nezmínila. Zajisté to byl její rafinovaný způsob, jak pro nezadané kunoichi opatřit partnery, soudíc dle vskutku nenápadného mrknutí vyslaného k mladíkům během mého uvítacího představování.

Tlachat o ničem s neznámými muži byla ta poslední věc, o níž jsem momentálně stála, při první příležitosti jsem se tedy kvapně vytratila a zabrala si osamocené místo u baru. Halasné klábosení a smích ke mně sotva doléhaly, natolik jsem byla pohroužená do vlastních myšlenek. Pravda, v uplynulém měsíci jsem mysl plně zaměstnávala vším možným, jen ne osobními věcmi. Za účelem totálního duševního vyčerpání jsem se záměrně oddávala pracovnímu nasazení a vyhýbala se i těm ojedinělým volným chvílím, abych se vyvarovala rozpitvávání nechtěně sílících citů k mému blonďatému týmovému kolegovi.

Byla bych blázen, kdybych popírala, že se mezi námi něco pozvolna změnilo. Náš vztah se posunul do fáze, v níž nic nebylo jednoznačné. Ano, část viny na tom neslo i připuštění, že ho miluju, i když jsem daný fakt za žádnou cenu nedávala najevo, ale odlišné chování jsem vnímala i z Narutovy strany. Ptáte se v čem přesně? Nevím. Někdy jsem měla dojem, že se mnou flirtuje a projevuje náklonnost, což u přátelství holky s klukem nepředstavovalo nikterak výjimečný jev, ne? Po takových okamžicích jsem si ihned vybavila rozverné laškování Jirayii-sama a mistra Tsunade… ne víc než dva velmi blízcí přátelé.
Kéž by v něm šlo číst jako dřív. Nemusela bych se bát, že nějakými nepatřičnými slovy překročím hranici a vše pokazím, nebylo by to tak komplikované, neutíkala bych od toho a emoce by mi nekolísaly ve stylu proměnného počasí.

Dlouze, zhluboka jsem si povzdechla.

„Tomu říkám solidní áchnutí,“ pronesl ženský hlas. Polekaně jsem se otočila k jeho zdroji a spatřila Anko.

„Můžu se připojit?“ Nečekala na odpověď, vylezla si na prázdnou židli vedle a spořádaně složila ruce na pult.

„Anko-san,“ pozdravila jsem ji skoro se zbožnou úctou. Kunoichi s hodností Jounina, veteránka a válečná hrdinka, byla prostě vzorem, ke kterému spousta mých vrstevnic vzhlížela, včetně mě.

„Takový mocný vypuštění páry může značit jen problém s opačným pohlavím,“ konstatovala se šibalským šklebem.

Překvapeně jsem vzhlédla. Bože, to jsem tak průhledná?

„Já…“ zarazila jsem se přidušeně.

„Klídek, není to tak viditelný, snad pouze pro ty protřelé světem,“ zasmála se ďábelsky.

Nervózně jsem se na ni zaculila.

„Co piješ?“ vyzvídala, nahlížejíc mi do sklenice.

„Džus.“

Odpudivě obrátila oči v sloup a sebevědomým máchnutím přivolala barmana.

„Dejte mi láhev saké a dva šálky, prosím.“

Jakmile poslušně vyplnil objednávku, naplnila kalíšky po okraj a jeden z nich mi potutelně přišoupla.

„Na, tahle šlamastyka volá po výtečném, starém saké. Zázračně odplaví veškeré trable, především ty týkající se chlapů. Mně to aspoň s nezdárnou láskou pomohlo,“ zaševelila zasmušile.

„Vy, že jste byla nešťastně zamilovaná?“ divila jsem s pusou málem u kotníků. Pokládala jsem ji za typ, jež o muže nemusí bojovat.

„A jéje! Někdy ti ten příběh povyprávím, míří sem oslavenkyně,“ mrkla na mě spiklenecky a poručila třetí šálek.

Ino v černých, krátkých šatech vypadala nádherně a Chouji, držící ji za ruku, si to moc dobře uvědomoval. Svalnatý, malinko rozměrný a pohledný Akimichi z ní stěží dokázal spustit zrak.

„Ty máš saké?“ zeptala se překvapeně, když přede mnou zmerčila vrchovatého panáka. „Super!“ pochválila mě nadšeně.

Anko neváhala a nalila jí rovněž. Chouji odmítl, prý mu stačilo víno, a chystal se jít dělat společnost Saiovi a Leemu. Blondýnka se vytáhla na špičky, načež ho letmo políbila na tvář. V mžiku zčervenal, při obdobných projevech na veřejnosti byl pořád stydlivý.

„Tak, Čelisko, pijeme!“ zavelela Ino a Anko souhlasně přikývla.

„Proč ne?“ prohlásila jsem nakonec s rozprostírajícím se zanícením. V nitru jsem zaznamenala jakýsi rebelský záchvěv a zároveň potřebu odbourat zábrany. Poslední dobou jsem byla příšerně sešněrovaná, chtěla jsem si užít nějakou zábavu.

*** 

„To je excelentní plán, co jsi vymyslel. Seš vážně machr, dattebayo!“ ocenil culíkatého kamaráda, spěšně vycházeje z kage budovy.

„Málo platný, pokud nás Ino oba zabije. Jdeme pozdě,“ připomněl mu Shikamaru.

„Já vím, Sasuke už u mostu určitě vystál důlek.“

Hned, jak skupinka dorazila do klubu, Narutovu pozornost okamžitě přitáhl neuvěřitelný úkaz, jež ho nejprve přinutil zamrkat a poté vytřeštit oči dokořán. Byla jím Sakura, stála na stole a ladně se vlnila do rytmu pomalé písně.

Jeho usedlá a pokaždé správně jednající Sakura-chan tancovala na stole! Měla na sobě své tradiční oblečení, nicméně i červené tričko a tmavomodrá sukně nad kolena na její štíhlé postavě působily svůdně. Zničehonic pocítil sucho v ústech, modré duhovky okolo rozšířených zorniček fascinovaně zíraly na smyslně se pohupující boky růžovlásky bravurně vystihující tempo hudby. Učarovaně sledoval, jak téměř lenivě zvedla paže nad hlavu a v pase se prohnula dozadu.

Najednou ztratila rovnováhu, klopýtla a posléze se tomu zachichotala, neboť ono zaškobrtnutí zhatilo efekt. Prozřele zamrkal a podrobně se zaměřil na dívčin obličej, líčka jí hrála nachovou barvou a oči měla zastřené. Rázem mu došlo, že je opilá.

„Co to znamená, sakra!“

Sasukem mezi zuby proceděné zaklení ho vytrhlo z omámení, nepatrně zatřepal hlavou a rozhlédl se po okolí. Všiml si party mládenců shromážděné kolem stolu, doslova u Sakuřiných nohou, notně fandící a povzbuzující její vystoupení. Náhle mu připadlo, jako by mu někdo pokroutil vnitřnosti. Přitakávaje na pozdravy přátel, neprodleně se se Sasukem za patami vydal k uhrančivé tanečnici, ta je zaznamenala teprve, až se přiblížili na pár metrů od ní.

„N-Naruto! Sasuke!“ zajásala opile, přičemž se na ně zářivě zubila.

„Hned slez dolů, Sakuro-chan,“ přikázal blonďák a natáhl se po drobné ruce, aby ji strhl z „pódia“.

„Představení skončilo,“ zavrčel mstitel na protestující osazenstvo. Pronikavě černé oči a nepřátelská aura čišící z Uchihy nekompromisně rozehnaly nevelký houf.

 „S váma je houby sranda!“ našpulila podrážděně pusu.

„Seš totálně namol,“ řekl Sasuke úsečně.

„Hej, tohle je večírek! Užívám si!“

„Kolik jsi toho vypila?“ zajímal se Naruto.

Naklonila se k němu a otevřela ústa k odpovědi, jenže ji nečekaně přepadlo mocné škytnutí, chytila se za břicho a zachechtala se.

„Není to jedno? Bavím se!“

Nemohl si pomoc, musel se tomu prohlášení doprovázenému rozhozením paží pousmát.

„Tady jste!“ zahulákala Ino kráčející k nim. „Lepší dýl než nikdy!“ zaklevetila šťastně a nato uštědřila Narutovi herdu do zad. I ona byla lehce lízlá, stála však pevně na nohou.

„Kolik toho měla?“ obrátil se na blondýnku úzkoprse Sasuke.

„Podívejme se, ty seš ale ochranářský kolega, viď?“ poškádlila ho, za což ji zpražil pohledem.

„Myslím, že je načase tě dopravit domů,“ rozhodl hrdina vesnice, jelikož se rozjařená Sakura opět chtěla uchýlit k tanci. Věděl, že se zítra po vystřízlivění bude cítit příšerně trapně, a i když by nejlepší učnici Páté v takovém stavu rád pozoroval dál, a dalších x let jí to předhazoval, zvítězila touha ji ušetřit před ještě větším znemožňováním.

„Jdeme, doprovodím tě.“

„Jsem velká holka,“ rozčertila se Sakura, „umím domů dojít sama!“

„Jo, to vidím,“ odvětil Naruto, kousaje si spodní ret, aby nepropukl smíchu při přihlížení jejímu legračnímu pokusu se bez pádu zvednout ze židle. Kdyby ho nachytala, zaručeně by ho nějakým vymazleným úderem poslala na protější stěnu baru. Byla opilá, ne oslabená.

„Nejsem namazaná!“ trvala si agresivně na svém.

„Jasně, Sakuro-chan,“ zahuhlal, zatímco přítelkyni šikovně kormidloval ke dveřím. S očekáváním se ohlédl na Sasukeho.

„Na tohle titěrný pírko dozajista mou asistenci nepotřebuješ,“ nechal se s nadzvednutým obočím slyšet Sasuke, než se vrátil ke svému pití.

Rychle se rozloučil s Ino a odváděl tu umělkyni ven. Svěží, noční vzduch léta byl vzpružující. Nejistě se zakymácela, tak jí ovinul pravačku kolem pasu a podepřel ji. Ač měla mysl zastřenou oparem alkoholu, vnímala brnění rozlézající se při tom hřejivém kontaktu po páteři.

„Zvládnu chodit sama!“ zahudrala a zkusila se vymanit.

S kapitulujícím vzdychnutím Sakuru uvolnil, ale stále přidržoval za ruku.

„Sakuro-chan, čím rychleji půjdeme, tím dřív budeš doma,“ pověděl trpělivě, nýbrž ona ho neposlouchala.

„Oh, koukej na ty zářící hvězdy!“ zvolala, vzhlížejíc k obloze, čímž se zase silně zakývala. „Nebe se hýbe!“ zapištěla.

Aniž by se namáhal medičku informovat, vzal ji do náručí.

„Ups!“ vykřikla a obě horní končetiny vyslala kolem Narutova krku.

„Takhle to bude nejjednodušší,“ oznámil pevně.

„Dobře,“ souhlasila pokorně.

Stále je tak strašně lehká, pomyslel si poté, co si porovnal úchop břímě. Zdvihla hlavu na chlapcovo rameno a její dech nasáklý od saké mu podráždil citlivou pokožku v ohbí krku, celým tělem se v tu ránu prohnal příjemný třas. Vyslal do chodidel dávku chakry a na prašné cestě vystřihl několik svižných skoků. Byt rodiny Haruno se nenacházel daleko.

„Na-ru-to.“ Podmanivý šepot natahující slabiky, jímž u ucha vyslovila jeho jméno, mu rozvibroval srdce.

„Ano, Sakuro-chan?“ dbal na přirozeném zvuku hlasu a přitom se soustředil na kroky bezpečně je nesoucí po ulici. Zatočili za roh a vstupní dveře cíle jim byly již na dohled.

„Políbíš mě?“

Po oněch slovech jeden krok vynechal a oba skoro přistáli na nosech, vyvedený z míry na ni shlédl.

„Sakuro…?“ S rozšířenými zorničkami nasucho polkl, až úplně zapomněl dýchat. Rozhodně se přeslechl, že ano?

Zahihňala se a krapet zaklonila, aby na něho snáze upřela ty jiskřící smaragdy.

„Vždyť víš,“ zadrhla se kvůli nepotlačitelnému škytnutí, „proslulý půlnoční polibek dávající kluk dívce.“

Hleděl do těch zelených, nevinných, sakém zaslepených očí vpitých do jeho tváře a pomalu se vzpamatovával z šoku. Mlčky zaměřil rozhozenou koncentraci zpátky k obezřetnému našlapování, poněvadž neměl nejmenší ponětí, jak odpovědět. Věděl, že z ní mluví alkohol. Neexistuje ani prachbídná šance, že by ze sebe střízlivá Sakura-chan vypustila takovýhle návrh, pomyslel si sklesle.

Následující přískok je dopravil ke známým schodům, které i s drahocenným nákladem spěšně vyběhl.

„Jsi doma,“ řekl a nervózně se pousmál, ale indisponovaná dívka ruce z jeho krku nesundala, tudíž ji nemohl postavit na nohy.

„A co bude s mou půlnoční pusou?“ zopakovala špatně srozumitelně, přičemž se přitažlivě culila.

„Er…“ zajíkl se, zatímco mu mozek šrotoval na plné obrátky, a nesměle ji začal pokládat na zem.

Ve svislé poloze nanovo zavrávorala, a kdyby se ho bývala pevně nedržela, odporoučela by se na gumovou rohožku.

„Všechno se se mnou točí a tys mi ještě neodpověděl,“ vykoktala podrážděně.

Stála tak blízko, nevědomky ho prsty šimrala na zátylku a Naruto nedokázal vnímat nic jiného, srdce mu v hrudi zběsile tlouklo a příčetnost ho pozvolna opouštěla.

Napřímila se, zvedla hlavu a drobátko překvapeně se na něho zahleděla.

„Tolik jsi vyrostl,“ postěžovala si zamračeně. „Jak to, že jsi tak vysoký?“

Po uzření toho nabubřeného výrazu se mu přes rty přehnal láskyplný úsměv, jako zhypnotizovaný civěl na její vábivě hebké čelo vzdálené pouhých deset centimetrů.

Je naprosto mimo, připomněl si káravě. Ty to zde máš pod kontrolou.

Zhluboka se nadechl, aby se sebral, jemně se vymotal z objetí a nenásilně od ní odstoupil, během čehož ji pořád přidržoval v pase.

„Půjč mi klíče, Sakuro-chan, pomůžu ti otevřít.“

„A pak mě políbíš?“ zatrylkovala. „Ino mi furt předhazuje, jak jsem v týhle oblasti nezkušená.“

Nevybalancovaně přešlápla z nohy na nohu a s očima zaklesnutýma do blonďákových se k němu mírně natáhla. Jukl na její nastavené, lákavé, růžové rty a ve vteřině byl chycen do paralytické pasti. Dívka jeho snů ho právě teď chtěla políbit, zbývalo jediné – přijmout nabídku. Jakmile se však znovu podíval do těch skelných kukadel, nedokázal se přimět k činu. Byla opilá a přes až bolestivou touhu zmocnit se oněch vybízivých úst, to nemohl udělat, ne s vědomím, že by si to druhý den nepamatovala. Přál si, ať jejich první políbení proběhne, až bude mít čistou hlavu a jen tak ho nezapomene.

„Sakuro-chan,“ spustil ostražitě, „promluvíme si o tom jindy, ano?“ Momentálně nebyla ve stavu porozumět divoké a těžce se krotící touze rozbouřené v jeho útrobách.

„Naruto, já chci políbit hned, ne jindy!“ zabědovala. Jakýmsi náhlým prozřením rozšířené zorničky se zlověstně zableskly. „Nelíbím se ti,“ odfrkla. „To je v pořádku. Věděla jsem to.“ Nafoukla se.

Navzdory vyhrocené situaci ho napadlo, že se její postoj nápadně podobá chování malé holčičky, které odmítli podat sladkost. Měl co dělat, aby se nad tím výjevem pobaveně nerozesmál.

„Úplně se pleteš, Sakuro-chan. Nejsi zcela ve své kůži a nevíš, co přesně děláš,“ zašeptal.

„Nemusíš se vymlouvat, pokud ti to je proti srsti,“ řekla zkormouceně. Odvrátila se od něho a jala se překotně šmátrat v kapse po klíčích.

Chňapnul ji za ramena a otočil zpět k sobě.

„To není výmluva, Sakuro-chan.“

„Je!“ pronesla mrzutě.

„Až se políbíme, a my se políbíme, to ti slibuju, chci, abys byla střízlivá a pamatovala si to i po probuzení,“ utvrdil ji skálopevným hlasem.

„Vážně? Přísaháš?“ zeptala se nepřesvědčeně.

„Přísahám.“

Zářivě se zasmála, jenže samým rozrušením zakolísala a nebýt Narutova pohotového zásahu, upadla by.

„Celoživotní přísaha?“ ujišťovala se na pokraji vysílení.

„Celoživotní přísaha,“ zakřenil se, ochranitelsky podpíraje její vláčné tělo.

Volnou levačkou se chopil klíčů, jež svírala v dlani, a odemkl. Opětovně Sakuru vzal do náruče a co nejtišeji odnesl do pokoje, kde spící dívku uložil do postele. Vypadala tak zranitelně, sklonil se a něžně jí z obličeje odstranil zabloudivší pramen, načež tu křehce působící bytost po sundání bot přikryl.

Než se vypravil k domovu, naposledy se pokochal obrazem pravidelně oddechující kunoichi a pak se neslyšně vypařil.

Neměl náladu vracet se do baru, nebyl schopen ze sebe setřást následek jejich vzrušivě šeptaných slov, pořád cítil teplo rezonující v každičkém nervu a chvěl se po celém těle.

Kdesi v hloubi duše věděl, že se rozhodl správně. Nebyla to ledajaká žena, ale Sakura! Do budování vztahu s ní investoval veškeré úsilí a toto šlechetné gesto – nevyužít pobídky k políbení milované dívky, jež po tom navíc prahla, pro něho byl absolutně nadlidský výkon. Vždyť po tom přece léta snil.

Potřebuju studenou sprchu, zasténal. Opravdu dlouhou a ledovou. 

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Když má srdce svoji hlavu 10: